DMD č. 04. pro 4. 4. 2025. Téma: Hlava v oblacích

Růžička sledovala Esmeraldu se znepokojením. Jistě, za ten více než rok se Esmeralda stala velice oblíbenou. Milá a přátelská k ostatním slečnám, vybrané chování k zákazníkům. Zvláště jeden si ji velice oblíbil a často ji navštěvoval. Pan Manu.
Nebylo možné si nevšimnout, že i přes profesionální chování Esmeraldě při pohledu na něj jihnou oči a v jejím úsměvu bylo něco navíc. Na žádného jiného zákazníka se tak nedívala.
Je na nejlepší cestě se do něho zamilovat, obávala se Růžička. Ať sebezajímavější, je to pořád jen zákazník a je nutné si držet odstup.
Bude si s ní muset promluvit, aby vystřízlivěla.

"Buttersi drž se, teď."
Butters vyletěl a v tom vchází na dvůr paní ředitelka.
"Cartmane, ty už zase vystřeluješ Butterse? Víš jak dopadl minule!"
"Ale paní ředitelko my se snažíme dělat experiment."
"Júú kluci já měl hlavu v oblacích!!
Ozval se zvuk pádu a "kurva to bolí."
"Buttersi nemohl si mít hlavu v oblacích, tak vysoko si přece nebyl."
"Ale vždyť byl nad střechou školy Ericu, je to možný. Zvlášť s dnešním počasím. Půjdeme radši dovnitř?"
Než se všichni nahrnuli dovnitř, Eric šlápl na slupku a upadl. "Kurvadrát, já měl taky hlavu v oblacích."
"Možná tak hvězdičky před očima, debile."

Srážka vozů převážejících ostatky z hromadné nehody s dodávkami vezoucí výzbroj a výstroj na vrcholně středověkou bitvu není teoreticky žádná legrace. Prakticky jde ovšem o událost k popukání.

Nejprv palcáty a kropáče prorážejí haubnu, tříští sklo a bubnují na víka provizorních rakví. V linii za nimi zahání řidiče pod sedačky šik halaparten, pík a kůs. Mezi ostny ježků, kteří vzniknou z aut po šturmu dřevcových zbraní, pak kličkují umrlci mířící na steč s meči, sekyrami a tesáky. Ve chvíli, kdy už se dole na vozovce vše zastaví, se jedna uťatá hlava ještě chvilku nad fraškou vznáší a blahosklonně se usmívá.

Člověče, Horáčku, opři se do toho pořádně, tohle nemá cenu, takový jenom šolíchání, supěl Pažout pod Horáčkovýma rukama, jenže Horáček opáčil, abys věděl, hochu, tohle je čínská mravenčí masáž, jako by ti zlatej mravenec dupal po zádech pěti mravenčíma nohama, teda aspoň sto mravenců, jenže, zafuněl Pažout, mravenci mají vosum nohou, ne pět, ani pět tisíc, a Horáček se smál, že Pažout neumí matiku ani botaniku, takže se Pažout postavil, přehodil si Horáčka přes rameno a cestou do ložnice temně pronesl, teď ti ukážu já, co je to masáž, inteligente, dokud z toho nebudeš mít mozek zavařenej až do nebe!

Voněla skořicí a mlékem a jemu se vždycky zatočila hlava.
Teď vůně útulného domova přebyl smrad prasat a hlava se mu motala jen z kořalky.
I opuncie pod okny se utrápily do našedlé hniloby.
Jeho žena měla pořád nejkrásnější nohy... Jenom je slastně ovíjela kolem beder kohokoliv jiného.
Sny o okrsku bez palíren a pašeráků se rozostřovaly v milosrdné mlze.
Potlačoval je.
Pravidelně.
Už si je sotva pamatoval.
Nepamatoval si ani, jestli za modřiny své ženy může on.
Pořád si ale pamatoval, že všechny peníze mu poctivě platí vláda.
Většinu utratil za whiskey.
Neptal se, proč je tak podezřele levná.

Někdy mi okolnosti neumožňují plně využít můj potenciál. Myslím tím zuby, drápy, ocas a oheň. Leč lidské zbraně a správná společnost mají své přednosti. Boj s Geraltem po boku, byť proti značné přesile, byl v jistém směru potěšením.
A jsou příšery, na které se ani z mého hlediska nevztahuje doba hájení, ochrany a zachování druhu.
Paraghúlové jsou zmrdi.
Odpusťte mi ten výraz, leč mutace a čarodějné pokusy v tomto případě vyrobily to nejhorší.
"Jediná výhoda je, že se dobře zabíjejí," poznamenal Bílý vlk a prudkým švihem uťal hlavu poslednímu z nich.
Letěla daleko. Na chvíli i zmizela v nízkých mracích.

Jednání s králem právě započalo. Samotný Karel IV, hlava pomazaná, seděl na vyvýšené stolici před nástěnnou malbou nebes, obklopený oblaky a anděly. Jeho rádcové seděli mu po boku a Svatopluk s Vratislavem na prostých dřevěných lavicích naproti němu. Zvedl se vysoký hubený muž a lámavou češtinou pronesl: "Mé jméno jíst Lucius Benátský, krále Karla svrchní zrádce, a zahákuji jednání o obejmutí majetku a titulu rodu Krlců z Krlcova."
Jeho projev se setkal s potlačeným smíchem přítomných Čechů. Tlustý mužík vedle něj mu cosi pošeptal do ucha a Lucius rychle vyhrkl: "Rád bych se odpravil! Nikoliv obejmutí, nýbrž odejmutí neboli konfiskace!"

všeho je moc
zvuků, světla, dotyků, emocí

je moc i tmy
sápe se po duši a nehty do zad vyrývá hrůzu
do duše strach
do úst odmítnutí

myšlenky ztrácíš v temných oblacích

i ticha je moc
němotou křičí, protože mu už nic jiného nezbývá
chvíli ho zvědavě pozoruješ
a pak křičíš taky

i lásky je moc
laskavých očí
konečků prstů, které hladí

chceš se schovat

před milovaným
před tichem, tmou, zvuky i světlem
ale hlavně sama před sebou
snažíš se schoulit pod peřinu
ztratit se

jde se ztratit sám sobě?
v sobě?
tak, aby ses už nikdy nemusela nacházet?

křičíš

Je krásné jarní ráno. Jdu naší polňačkou, nikde nikdo. Pouštím holky z vodítka, aby se proběhly. Myšlenky mi lítají v oblacích a postupně se stáčí k tomu hezkému chlapovi, co se nedávno přistěhoval do naší ulice. Jít s ním teď tak ruku v ruce tímto krásným ránem...
Najednou slyším za sebou dupot běžících nohou.
Jsem v klidu. Holky jsou daleko v poli, hrabou v myší díře. Běžců si beztak nevšímají. A překážet mu nemůžou.
„TY KRÁVO BLBÁ! NEVÍŠ, ŽE MÁŠ MÍT ČOKLY NA VODÍTKU?!“ huláká na mě z plných plic ten hezkej chlap z naší ulice.
A je po romantice.

Seděla na lavičce, opírala se zády o dřevěnou desku a hleděla před sebe. Nabízel se jí výhled na rozlehlou louku i na les. Všechny ty uklidňující odstíny zelené a hnědé, šišky vedle listů, modré nebe s několika mráčky.

Zavřela oči a zhluboka se nadechla. Na chvíli se rozplynuly všechny ty starosti a povinnosti, které na ni doma čekaly. Nevyprané prádlo? Neuvařená večeře? Neumyté nádobí? Puf! Nic neexistovalo.

Zevnitř kočárku se začal ozývat pláč, který rychle nabíral na intenzitě.

Povzdychla si.

„No jo...Hugo...pojedeme zpátky.“

Naposledy se podívala na ten výhled, zvedla se a vydala s kočárkem na zpáteční cestu.