DMD č. 04. pro 4. 4. 2025. Téma: Hlava v oblacích

Dalibor si pískal. Proč by ne? Byl první krásný jarní den, slunko svítilo, ptáci zpívali. Akorát tak vyrazit si do parku. Nasál teplý jarní vzduch a zrak obrátil vzhůru.
Po nebi se proháněly mráčky a vykreslovaly nebeské zámky. Tu spatřil hejno tažných ptáků vracejících se po zimě z teplých krajů. Tam spatřil helikoptéru spěchající k letišti za městem
Zamyšleně kráčel ulicemi a pozoroval dění na nebeské klenbě.
Ulici před parkem zahlédl horkovzdušný balón, unášený větrem nad park. Třeba uvidí balón přistávat, napadlo ho, když vcházel na přechod.
Bohužel neviděl linkový autobus, který ho poněkud násilně poponesl o několik metrů dále.

Jaro vypuklo, teploty stoupaly. Louka lákala ke spočinutí. I Zdirad s Tabitou se při jedné své procházce nechali zlákat a ulehli do trávy na záda. Zadívali se směrem k nebi.
Tu Zdirad spatřil zajímavý mrak a popustil uzdu své fantazii:
"Ten oblak vypadá jako lidská hlava."
"Možná," připustí Tabita.
Záhy se na obloze objevilo letadlo nechávající za sebou dlouhou bílou čáru. A namířilo si to přímo k onomu oblaku.
"Teď ta hlava má roh nebo paroh," zhodnotí Zdirad.
"Žádný roh ani paroh není takto přímočarý," oponuje Tabita.
"Pravdu máš. A mrak se nám rozplývá, už není hlavou. Všechno je pomíjivé."

Ten deň začal krásne. Obloha bez mráčkov, jasne svietilo a on sa mal oženiť s tou, ktorá pri ňom stála počas šesťdesiatich najdramatickejších hodín jeho života. Lenže osud zavelil inak a tak musel.. improvizovať.
Proste vyskočil z okna. Strechy paláca dôverne poznal, bola hračka dostať sa dolu na ulice.
Lenže, čo ďalej?
Princezná bude v bezpečí, to si bol istý. Vezīra prekukne pri najbližšej príležitosti.
On len musí zostať nažive, aby sa mohol po ňu vrátiť.
Loď.
Dobre.
Odchádza.
Sakra.
Veľký skok...
Bol zachránený.
Lenže zakrátko obloha sčernela, more sa rozbúrilo a v jednom z mrakov.. bola to vezírova tvár?

Děvčata se smíchem vyběhla z kuchyně a Vítek si uvědomil, že se stal terčem jejich pobavení.
"Jen počkejte, vy treperendy, však já vám ten smích brzy oplatím," protáhl se Vítek, prohrábl oheň a zadíval se do jeho plamenů. Ve svých představách viděl hrdinské činy, o kterých tak rád vyprávěl Ctibor, i ty, o nichž neméně poutavě mluvil bratr Metoděj - o pasáčkovi Davidovi a jeho boji se lvem, o třech mládencích, kteří neuposlechli příkazy krále, který se vzepřel Bohu...
Vítek se nemohl rozhodnout, jestli chce být radši hrdinou v boji, nebo věrným služebníkem Božím.
"Tak či tak, ty sojky budou žasnout."

Trochu se mu to ráno třásl dech, ostatně, kdo by zůstal zcela klidný v takové... prekérní situaci. Kdyby jen tušil, jak se to zvrtne, nejspíš by... inu, nejspíš by stejně nemohl udělat nic jinak.

Ztěžka si povzdechl. Skutečně nečekal, že ho pocit, že někam nezapadá, bude věčně pronásledovat i po smrti.

"Hm, vy zkrátka neztrácíte hlavu," ušklíbl se jakýsi nabubřelý náfuka.
Pohlédl skrz něj. Nebelvírští studenti mu mávali. Jeden z těch zrzavých Weasleyů pitvořivě napodoboval nabubřelého ducha.
Pousmál se. Ten pohled ho téměř zahřál.

"Aspoň se mi ztrácí jen v oblacích, a ne v něčí řiti," řekl sir Nicholas hrdě.

Ó velká hlavo, jenž jsi v oblacích,
posvěť se moudrost Tvá,
přijď logika tvá,
jak ke mně, tak k bližnímu mému.

Rozum vezdejší dej nám dnes
a odpusť nám, pro co nemáme důkaz
a zato mi si odpustíme naše city.

Neuveď nás v oduševnění,
vrať nás k našim pěti smyslům .
Z vědy nechť všecko pramení,
nedej prostor vykladačům.

Zbav nás dojmů, nejistoty
život sám nám propočítej.
Tajemno ať s námi není,
na vše svoje světlo vrhej.

Dodej nám závěry jasné,
ať se mýlit nemůžeme.
Počínání lidské stojí,
na té věčné funkci tvojí.

Nechť se stane jen to, co příčinu má.

Počasí se ten den bylo spíš nestálé.
Ačkoli s kapičkou strachu, stále jsem doufala, že se to změní.
Zpráva přišla jednoznačná: "Buďte v klidu, vše rozhodne druhá hodina."
No dobrá...
Přešla druhá, přešla půltřetí, žádné informace.
Tak si nic...
Najednou v 14:45 zavrněl mobil jednoduchou zprávou: "V 18 hodin Olešná na louce."
Podle rady jsme se tepleji oblékli, vzali darovaný voucher, nabili mobily a vyrazili.
Na místě jsme se potkali s dalšími účastníky a vzájemně se ujišťovali, že ano - dnes.
A pak už to šlo ráz na ráz.
Koš, nahřát balón a vzhůru.
Nad stromy, nad hory...

Mít křídla...

Říká se, že Američané jsou naivní a dětinští a mají hlavu v oblacích. Může to však být i kreativní hlava. Třeba v roce 1944 se vojákům vyslaným na pacifický ostrov Peleliu, kteří zůstali bez zásobování, tolik stýskalo po zmrzlině, že přešli k drastickým metodám. Pomocí několika leteckých inženýrů připojili pod špičky křídel letadel plechové nádrže od nábojů s kondenzovaným mlékem a ponořili do každé z nich míchací hřídel poháněný větrem pomocí vrtule. Pro dosažení potřebného chladu muselo letadlo vystoupat do výšky deseti kilometrů nad mořem. Každé takové letadlo mohlo vyrobit až sto porcí zmrzliny za den. Morálka se podstatně zlepšila.

Oheň dohořívá. Jsou trošku opilí; ne alkoholem, ten je těžký a neskladný a proč ho s sebou tahat, ale dobrodružstvím a svobodou.
Klesající mraky potkaly stoupající mlhu. Udělalo se lezavo. Zalezli do pokrývek. Ale spát se ještě nechtělo.
„Calume?“
„No?“
„Proč tak hrozně moc chceš do Parlamentu?“
„Přece proto, abych mohl udělat něco pořádnýho.“
Norman se zasmál.
„A já ti pořád povídám, že na to moc tlačíš. Jste moji kamarádi. Udělám z vás poradce a bude.“
„To zní dobře,“ povídá Malcolm zamyšleně, „ale co když se rozhádáme?“
„My? My se přece nikdy nerozhádáme. Jednou to spolu pěkně roztočíme.“
Naivní mládí.

Hledali všude.
Žádný kout pevniny nezůstal neprobádán. Elfské lesy, trpasličí hory, města lidí. Ptali se. Pátrali.
Bez úspěchu. Po Palú se slehla zem.
Byly to zvláštní časy. Naplněné tíží neúspěchu, strachem, bolestí ztráty. Nekonečnou samotou, kterou poprvé ani dračí společnost nedokázala zahnat. Beznadějí, která drtila kosti a poutala duši k zemi.
Jediné okamžiky lehkosti spočívaly na dračích křídlech. Vysoko v oblacích, obklopen studenou mlhou a nekonečným tichem, tam a právě jedině tam - dokázal Ederan nalézt vzácné okamžiky klidu.
Byly to pokaždé jenom okamžiky.
Končily ve chvíli, kdy bylo třeba vrátit se k pátrání. Zpátky se odevzdat do drtivé náruče ztráty.