Jane Austen: Pýcha a předsudek

Běžný životní rytmus této doby je prostě k uzoufání! Dlouhé ráno. Soukromá snídaně. Nudné zábavy následované neméně plytkým obědem v kruhu rodinném. Je potěšením mít tu alespoň blízkého přítele. Sledovat ho, jak se snaží odradit drahou sestřičku je vskutku komické. Polovinu odpoledne ovšem zabijí sportovní nebo intelektuální činnosti.
Jen někdy u čaje má člověk příležitost ukrást pár pohledů. Ale jak hřejí!
Toho času zkrátka není dost.
Proč musejí dámy od večeře odcházet dříve?
Proč bych nemohl jít s nimi? Proč nejsem dáma?
“Ehm!,” odkašlání zpoza závěsu vytrhne Charlese z úvah.
“S tím bych vám mohla pomoct. Ale to spíš nechcete.”

“Podívejte, nechci přepisovat existující dílo klasické literatury,” rozhodím rukama, když se na mě upře několik nehezkých pohledů.
“Jenom by se hodilo, aby měla Jane chvíli klid. Aby se Lizzie mohla projít s Charlottou do Merytonu a zpátky a nemusela u toho poslouchat pilinózní žvanění o oficírech a pentlích.”
“A my ho snad poslouchat chceme?”
“Pokud ten oficír bude někdo z vás a prostě ji zaměstná…”
“Nemám se s ní o čem bavit.”
“Nemám na to kostým… totiž uniformu.”
“Na tohle jsme starý.”
“Mám ženu! Zabila by mě!”
Vzdávám to. Musím uznat, že kluci mají vesměs pravdu. Takhle se Lydie nezbavíme.

"Počasí nám přeje," usmála se u snídaně paní Bennetová a významně pohlédla na manžela.
Pan Bennet se úspěšně bránil hradbou z novin.
"Nu, jak říkám. Krásně počasí na výlet."
"Mamá! Mohli bychom..."
"Nesmysl, dítě, je počasí jako stvořené na výlet k jezeru. Pan Dawson říkal, že by rád takový výlet podnikl, že, pane Bennete?"
"Jistě, drahá," zašustily noviny.
"Inu, pan Dawson je pohledný, příjemný mladý muž. Každá dívka by..."
"Hlavně Rosemary Murrayová. A ona se líbí jemu! Bylo legrační, jak to neviděli, tak jsem to včera oběma jemně naznačila," zasmála se Lydia.
"CO ŽE JSI?!" chytla se matka za srdce.

"Mami, tobě zase teče oční implantát?"
"Ale ne, drahoušku, to jsou slzy dojetí.. Ten nový holoprogram je úžasný!"
Dcera se zvědavě podívala na obrazovku. Jakýsi modrý mimozemšťan s chapadly tam hleděl na mladou dívku.
"Byl jste tehdy přesvědčen, že vás vyslyším?" zeptala se dívka.
"Skálopevně! Co říkáte takové domýšlivosti? Věřil jsem, že čekáte, že toužíte, abych se vám vyznal," zacvrlikal mimozemšťan.

"To je mi nějaké povědomé, určitě je to nové?" zajímala se dcera.
"Jmenuje se to Chapadla a předsudek! Nejnovější adaptace! Vybrali moc krásného herce jako Darcyho, že?"
"Že se nestydí ten knížku pořád recyklovat."
"Některý materiál prostě únavou netrpí."

"Jestli si náhodou někdo přijde pro Mary nebo Kitty... pusťte ho dál, jsem v dobrém rozmaru."
Pan Bennet se pro sebe v náhle znovu zklidněné knihovně usmíval. Se soumrakem mu ale začalo docházet, co na sebe čtveráckou poznámkou možná přivolal. Dvě dcery ze tří se vdaly vzorově, je tedy možné, že lačnící dravci krouží blíže, než by se slušelo. Nebyl uvyklý myšlence, že by jeho rodina skýtala lákadlo odraženého pozlátka.
Za všemi úsměšky miloval své holčičky nadevše. Bude si s nimi, snad poprvé, muset zcela vážně promluvit. Teď jsou to ony, které mají svůj výběr pevně v rukou. V srdcích.

Proč bych je ostatně nepozvala sem? Máme ten nový prostorný gauč…
Myšlenka dobrá, jen překonat hodinku vytrvalého údivu a dotazů na bídu a vymoženosti jiné doby. Pak hovor plynul, stačilo dolévat čaj.
“Doufala jsem, že matinka a tetičky s tím dohazováním někdy přestanou. Ale stále mají Kitty, tedy dost větru pro jejich mlýny.”
“Vskutku! Margaret má paní Jenningsové už celkem plné zuby. A to ji zpočátku měla z nás nejradši.”
“Neskončí to nikdy. Tady drobeček se ještě nenarodil, nicméně Lady Russell už ví, že to bude děvče a bohatě se provdá,” povzdechla si Anne.
“Já bych všechny ty dohazovačky zakázala!”

Sluníčko, čerstvo, znovuobjevená chůze. Lavička v parku. Hluk, pocit spěchu, rozčilující nerozhodnost.
“Směla bych si přisednout?” dáma v šatech, paprsky přes okraj slamáku.
“Jistě,” studuji obličej, “slečno Jane?”
“Paní Bingleyová, teď už,” podává mi jemnou dlaň.
Důvod k úsměvu.
“Zdála jste se mi… nespokojená.”
“Asi jsem. Nemám proč. Nic zásadního mi nechybí ani nepřebývá.”
“Vrtá vám to hlavou, že? Pochybnosti.”
“Hm.”
“Ale ty také k životu patří. Měla jsem a mám jich mnoho. Jen se o nich nedočtete.”
“Já vím. Jen jsem doufala, že mi počasí spraví náladu.”
“Dejte mu čas, je to stěží pár dní.”
“A ještě méně nocí.”

Rosou zvlhlá tráva mu hladí podrážky bot. Hledí vzhůru, na poslední osvětlené okno, s absurdním vědomím, že i ta nejposlednější služka může vejít (bude-li mít dobrou výmluvu), ale on, pán domu, musí čekat, čekat, čekat dole v salonu, až mu bude Bůh milostiv.
Snaží si ji aspoň představit, zmáčenou deštěm na klusajícím koni, jak ji popisovala Caroline. S rozcuchanými vlasy a zarudlým nosem v netherfieldských peřinách. Je krásnější než kdykoli předtím. (Dobře že jeho idiotský úsměv skrývá tma.)
Za oknem se mihne silueta a on na okamžik zatají dech. Ale je to Elisabeth, kdo prudce zatáhne závěsy a zhasne lampu.