DMD Bonus č. 03 pro 09. 4. 2024. Téma: Začarovaná partie - Rodinná sága

Prababička zemřela už dávno. Zůstaly po ní kožichy. Ošklivé, tlusté, vypelichané. Babička je odmítá vyhodit, jsou prolezlé vzpomínkami.

„Mami, jsi si jistá, že v tom nejsou moli?“ ječí Kristina.
Matka pokrčí rameny: „Nekřič, probudíš sousedy!“
„Kdepak moli!“ bručí babička.

Je první zimní neděle. Tři postavy zabalené do vrstev chlupatých vzpomínek se kolébají zahradou. Tak jako všechny předešlé roky. Lavička čeká. Hra začíná.

Babička nadzdvihne kámen, vykouzlí cigaretu, zapálí si. Úsměv zhasne. Když děda zmizel za kopečky, přestalo ji bavit hrát na schovávanou. Máma se zadívá k zalesněným hřebenům na obzoru. Její kopce zmizely, stejně jako Petr. Zůstala jsem jen já.

Dvě dívenky se měří pohledy. Dlouhé copy, jedny tmavé, druhé jako dozrávající obilí. Černé copy se uklánějí své paní. Zakrátko se dvorec ozývá dívčím smíchem a komůrka zlatých copů slyší mnohá šeptaná tajemství.
Den svatební. Černé copy strojí nevěstu a chystají stěhování. Když v novém domově zazní dětský pláč, nejlépe jej utiší černé copy. Čtyři robátka poznávají svět v náruči ženy, jejíž černé vlasy pomalu prokvétají. Běh života sevře rty do přísné linky. Je třeba vychovat sirotky. Nedlouhé štěstí střídá tragédie. A po letech další siroty potřebují útěchu a výchovu.
Paní má, byla bys hrdá na své děti i vnoučata.

.

Julian chová svého syna, Polly s úsměvem odpočívá. Konečně je milován. Práce ale není u konce. Hraje tady o svou vlastní existenci.

Hayden Harker truchlí nad těly zavražděných rodičů. Bylo to nutné, otče? Věděl jsi, jak to skončí?

Sarah se nechává opít sklenkou červeného i sladkými komplimenty. Představil se jí jako Jack.

Elias svírá telefon. "Věz, že jsi milován! Chci to vědět!" Vytáčí číslo.

Velitel Elias Mannix vstupuje do Hrdla a propadá se o 164 let do minulosti. Stává se Julianem Harkerem. Kruh se uzavírá.

Alfred, Karl, Shahara a Iris to jen bezmocně sledují. Jak rozbít paradox, který je přesahuje?

Stál pár verst od Kirovsku. Ví Bůh, kolik zlata zaplatil Jefim Afanasjevič, když jej nechal postavit u čarovné Něvy, útočiště na stáří. Domov pro vodku, koňak, papirosy, psy. Zlatý dům v kouzelných lesích.
V sedmdesáti mu hloupá služka povila syna. Choutky nepodědil, dům ano. Celý život diákonem v Kirovsku, ale stále se vracel. Jeho horoucí modlitby se vpletly do kouzla zlatého domu.
Diákonův syn miloval ženy, koňak, divoký život a Petěrburg, nenáviděl Kirovsk, nenáviděl zlatý dům.

Všechno zlato světa by dal za možnost ještě jednou vidět kouzelné lesy, otevřít zlaté dveře, teď, když – protisovětský živel – rube, rube zlato ve Vorkutě.

Helga se prosmýkla mezi služebnými do svého sklepa. Dotkla se stěny a ta se otevřela. Ze země, jakoby z ničeho, vyrostl kamenný stůl. Položila na něj úplně obyčejné šachy. Nastavila je na začátek a táhla bílým.
...
Vrátila se za měsíc, černý ještě nezahrál.
...
Když přišla po dvou letech, už zahrál. Zahrála tedy taky.
...
Poprvé k šachům přivedla svoji dceru, až když si byla jistá, že je šachová mistryně. Pod dohledem ji nechala zahrát. Bylo to naposledy, kdy tam dcera šla.
...
Až rok po smrti babičky, se Helga odvážila jít zahrát šachy sama. Bála se, ale nechtěla zklamat hráče s černými.

Šachovnicová podlaha Katedrály, která ještě nestojí. Stará Mareška se nechá přemluvit a naučí zetě, jak stáčet sny. Chce ho naučit i pravidla. Jenomže o těch on slyšet nechce. Podlaha čeká.

Bílá a černá se jednou budou střídat. Katedrála bude stát. Zatím padají bomby plné nočních můr. Ladislav Vrána stáčí svého syna. Nemůže se vymlouvat. Pamatuje si, že přesně tohle mu tchýně zakazovala.

Vynořila se z hlubin. Vod i nevědomí. Jaký syn takový otec. Přinejmenším v té jedné chvíli. Co je to jedno dítě proti pokroku? Šachovnicová podlaha nenahradí rodičovské objetí. Katedrála pečuje. Pátrá. Nachází.

Kletba se prolomila. Dítě má maminku.

S dračími vztahy to bylo těžké.
Jezdci a povinnosti měli vždycky přednost. A když padl Jezdec, nu… drak ho následoval v životě i ve smrti.
Jediné, co Lën utěšovalo, když její partner zmizel v bouři, byl jejich syn, Lökoreas. Purpurový po ní a slonovinový po něm. Bystrý a silný. Její.
Pak jí osud vzal i jeho. Osud - a jeho vlastní Jezdec.
I po něm zůstala vdova - půvabná dračice jménem Salihe. Zdalipak se proklínala kvůli výběru partnera? Zdalipak litovala svojí volby a bolesti, kterou způsobila? Stálo to vůbec za to?
Vejce, které po sobě Salihe a Lökoreas zanechali, možná znalo odpověď.

"No, jo válka," otevřel Camille David nové téma, naplňuje si dýmku. "Válka byla a bude. Ale za Napoleona se nás všichni báli, tak nevím, proč bychom se měli s Prušákem trápit." David zabafal a ke stropu verdunského hostince Poisson d'Or se vznesl obláček.
Dým se dávno rozpustil v době, kdy Camillův vnuk Étienne nad sklenkou absintu a cigaretou vysvětloval strategii. "Je moderní doba, pánové. Vše se zrychluje! Do Vánoc jsme v Berlíně jako hrdinové!"
Jeho synovec Marcel nepil, pradědu mu vzal alkohol, strýce bombardování, jež pohltilo i Zlatou rybku.
Do své války s Němci šel bez naivních představ a nadějí.

Babička byla vdaná přes čtyřicet let. Chtěla bych věřit, že šťastně, ale jak sama řekla: „Vzít si dědu byla největší chyba mýho života.“

Mamka jen asi patnáct. Rozvod bolel a i po letech o tátovi mluví zásadně jen jako o „vašem otci“. A to jen tehdy, když se snaží být slušná.

Já vdaná nejsem, ale jednou bych ráda. Jenže jak, aby vztah vydržel? Učíme se nápodobou, ale co když široko daleko nemám jediný fungující pár?
Občas mám pocit, že prostě rodinné prokletí ponesu dál. Ale pak se na Tebe podívám a vím, že to i tak zkusíme. Společně, historii navzdory.

Byla žena jménem Eva a ta byla nejkrásnější. Odívala bílý šat.
Byly ženy kolem ní. Toužily odívat bílý šat.
Byl muž jménem…všichni muži. Nevybírali. Brali si násilím bílé dívky.
Byly děti těch žen a těch mužů. Neznaly než bílý šat. Neznaly než násilí.
Tehdy pronesla Eva, první z nich: „Kdokoliv z vás se mi připodobní, spatří svět stínů.“
Dcery dcer dál oblékaly bílý šat. Synové synů dál sahali k agresi.
Tehdy znovu pronesla Eva, první z nich: „Kdokoliv se mi připodobní, spatří svět stínů.“
Dcery dcer dcer ani synové synů synů neuposlechli.
V této sáze se o nich již nevypravuje.