DMD č. 27. pro 27. 4. 2025. Téma: Zelenáč

Ne každý se svatým rodí, cesty osudu bývají křivolaké. Proto nepřekvapí příběh mladíka z bohaté rodiny, který se s ostatními oddával veselí, pití a dalším neřestem. Z válečné výpravy a následného zajetí se vrátil jako jiný člověk. Odhodil všechen přepych, opustil domov, zasvětil život zbožnému rozjímání, chudobě a kazatelství.
Svatý František z Assisi.
Tomasso Celano po světcově smrti sepsal životopis, pokud možno odpovídající skutečnostem. Časem ale začal vadit.
Takhle psát o světci?!
Vznikly upravené verze. Víc zbožnosti, víc zázraků.
A další.
Velký Bonaventura završil dílo oficiální Legendou major.
Dokonalý světec, od kolébky zbožný, samé zázraky.
Původní životopis známe jen náhodou.

Chezrael a Rhonys se vyhřívali na sluníčku (čti: Rhonys se vyhřívala a Chezrael se ukrýval ve stínu jejího křídla) a sledovali krmení svého synka.
“Stejně je to krasavec,” dmula se pýchou Rhonys. Chez souhlasně pokýval hlavou.
“A co jeho Jezdkyně? Ty ji znáš, že?”
“Mhm.” Teď byla s kýváním řada na Rhonys. “Znám. Bude dobrá.”
V témže momentu, jako by ji chtělo usvědčit ze lži, dráče chňaplo po kousku masa a místo něj se zakouslo své Jezdkyni do ruky. Ta hlasitě zaječela a setřepla ho s takovou silou, až se dráče rozplesklo na zemi.
Chezrael se zachechtal.
“Zelenáč,” neodpustil si.

„Koho tady nevidím! K Prasečí hlavě nezajdeš, musím přijet až do Londýna, abych se s kamarádem potkal!“ zaburácel Aberforth Brumbál.
Hagrid právě vyšel z knihkupectví Krucánky a Kaňoury s plnou náručí knih.
„Ty a knížky? Co sis koupil? Hmm… Jak zabavit batolata, Meditační techniky pro rodiče hyperaktivních dětí, Jak zvládat spontánní magii v předškolním věku, Uspávací kouzla a ukolébavky, Sourozenecká rivalita a jak jí předcházet…
„Tohle s Olympou fakt potřebujete? Vždyť jste oba profesoři s hromadou zkušeností!“
Hagrid rezignovaně pokrčil rameny. „To sme si mysleli taky. Jenže tydle naše dráčata, to je dočista jinej vobor. V tomdle sme ouplný zelenáči.“

„Tentokrát se karty snad spletly. Už jsem učil spoustu nešiků, ale tomuhle trotlovi se žádnej nevyrovná!“

„Kolego, co se děje?“

„Ten novej, co přišel před týdnem, je naprosto nepoužitelnej! Víš, co udělal naposled? Místo aby přeměnil slepýše v tkaničku, jak dostal za úkol, udělal z něj masožravou škrtící kytku!“

“To snad ne… jsou všichni studenti v pořádku?“

„Ale jo, jen mladýmu Drachomirovi to stihlo ukousnout kousek ucha, než jsem ho vymotal.“

„Vydrž, určitě se vzchopí. Kdyby na to neměl, karty ho nikdy nevyberou…“

„To doufám, protože, povídám ti, Zimoř je ten nejzelenováčovatější zelenáč, jakýho jsem kdy měl to neštěstí učit!“

„Teda, Kristino, to jsem si nemyslela!“ Milena si vychutnává každé slovo. „Přece nejsi žádný nováček!“
Krista spolkne nadávku.

Je tady další přednáška! Zase. Měla by to umět. Musí! Vždyť už její drazí oddíloví rodiče věděli jak…“ Ušklíbne se. Tak určitě! Táta dobře věděl, jak se stát neviditelným. Nekomunikuje. Zřejmě drží dlouhodobého bobříka mlčení. Máma…
Krista se zarazí. Kousne se do rtu. Pak ji dožene vztek.
Máma ji na tábor tahala od malička. Neforemnou holčičku nacpanou do ručně pleteného svetru. Zelené tepláky s vytahanými koleny. Tlusté nožičky obalené igelitovými pytlíky místo holínek.

Kopne do jehličí. Milena ty fotky už určitě viděla!

Z terasy, kde hniezdila kaviareň, vykúkali guľometné hlavne. Pamätník bol obohnaný kolovou hradbou. Ostatné drevo ľudia rozobrali.
Zástup sa disciplinovane posúval popri budove, okolo hliadok.
„Poprvé?“ Počítače nahradila vojenská pamäť.
„Dodržujte pravidla!“ stroho a stručne.
Ľudia hovorili. O prekliatí Prahy, nutnosti ju opustiť, veď Temelín neexplodoval, elektrina existuje. O komunitných spoločenstvách. O útokoch na Vítkov, zabitých a hromadnom pálení mŕtvol. Využití dreva. O prameňoch a nedostatku pitnej vody.
Bronzový kôň i Žižka bol maskáčový. Z toho sa už Bartek smial.
Reči prerušila guľometná dávka ponad hlavu vojvodcu. Krik a blížiaci sa hukot.
„Zasraní nováčci!“
Dav sa hnal k okraju plošiny.

„Na zelenáče!“ zvolal tenkrát rytíř Cox radostně a těžko se mu divit. Seděl totiž v jednom baru nedaleko Chrámu a viděl tam zkušenostmi zjevně neoplývající jedijské mládě, co určitě nemělo opušťák, jak do sebe bez bázně a hany koplo sklenku fefrmincky.
Navíc pocházelo z planety, která byla zelenější než jiné, ale to už nehrálo takovou roli. Důležitější bylo, že mu kývlo na jeden návrh, pomohlo mu zastavit obávaného vrahouna a o něco později se stalo jeho prvním padawanem.
Pravda, když pak novopečený mistr viděl fialovou čepel prckova světelného meče, moc mu to neladilo, ale nový titul už mu vymýšlet odmítal.

„Same, co dělá ta tvá proslulá sbírka prastarého čínského porcelánu?“

„Kamarád hrnčíř mi vyrobil další dva kousky.“

„Přirozeně koupené v dražbách na Dálném východě…“

„To je samo sebou. A za strašně vysoké částky, které mě málem zruinovaly.“

„A chytají se hosté, chytají na udičku?“

„Není nad to mít starožitný porcelán princezny Zen-Yang. Člověk se ihned stává důvěryhodným. Samozřejmě se každý chce na ten skvost přijít podívat. Dámy mi omdlévají do náruče, pánové si nasazují brýle a znalecky kývají hlavou.“

„Člověk tedy musí být vděčný takové princezně za své renomé.“

„Já mám takové renomé, že se mi už nevejde do vitrín.“

"Pane, zůstaň s námi, když se připozdívá,"Crevan se tiše modlil, když obvazoval Bluovi hlavu. Blue byl bledý a ještě se neprobral.
Ostatní už se probírali. Robot sténal bolestí, pád mu zlomil ruku. Pedro měl prolomené koleno, Morreti zlomená žebra, Joseph vykloubené rameno. A pak to byl Jean, bledý jako smrt sama a o nějž se bál Crevan nejvíc.
Ale CLS byl Blue ne Crevan.

Konečně byli všichni alespoň stabilizovaní a v relativním suchu skalního převisu.
Crevan znovu zkusil spojení pomocí MATKY, ale odpovědělo jen ticho.
Spustil se liják.
Crevan hlídal.
Zraněné.
Trosky vrtulníku.

A to co číhalo ve tmě.

"S vámi restaurátory je radost pracovat," libovala si mikroskopička, zatímco mikroskop čerpal komoru, "pokaždé se dozvím něco nového. Copak mě naučíte dneska?"
"Zeleně," odpověděla restaurátorka. "Podle ultrafialové fotografie jsou na tomhle obrazu vidět zatmelené praskliny. Už ho někdo opravoval, potřebuji vědět, čím."
Na obrazovce počítače se začaly objevovat spektrální čáry a mikroskopička kontrolovala jejich automatickou identifikaci. "Železo, kyslík, hořčík, draslík, křemík, možná i vodík..."
"Samozřejmě, země zelená. Česká nebo veronská?"
"Poetické názvy."
"Proč? Aha. Takže: je tam hliník?"
"Ne."
"Jasně, česká, glaukonit."
"Tady je ještě... moment... chróm."
"Určitě?"
"Ano. Jsem si jistá. Co to znamená?"
"Použil k opravě chromoxid. Amatér."