DMD Bonus č. 08 pro 26. 4. 2026

Hrnečku, vař! Co to bude? 

Tři sousta oběda. Víc, to by přece nešlo. Kdo ví, co si o tobě myslí…

Hrnečku, co mi dnes uvaříš? 

Pět jahody k snídani a hrnek čaje s mlékem. 
A kávu. 

Hrnečku, a co dnes?

Jablko. To místo oběda, který ti stejně strhnou z platu. Alespoň můžeš o půl hodiny více pracovat. 

Hrnečku, uvař mi něco. 

Kávu. 
A hrnek čaje. 
A výmluvu. 
Práci. 

Hrnečku… 

Už ti to začíná jít. Vezmi si kafe a schovej se do vedlejší místnosti. Nevšimnou si. Nikdy si nevšimnou. 

Prosím, hrnečku, uvař mi…

Ne.

Jistě. 
Chápu. 
Takhle je to asi lepší. 

„Levá nádrž skoro prázdná! Zbejvá v ní sotva 500 litrů.“

„Pravá ukazuje 3 000.“

„Přesně tolik ukazovala před odletem.“

„Jako by motory braly jen z jedné nádrže.“

Black zkontroloval palivové ventily. 

„Všechno je nastavený správně.“

„Možná se ten ventil sám uzavřel. Podívej se do manuálu.“

„Na manuál seru. Prostě zapneme přečerpávání a uvidíme, jestli tam něco přibejvá.“

O tři minuty později přišel MASTER WARNING. 

Diagnostický panel informoval o požáru levého motoru. 

Black táhle zavyl. 

„Já z toho vykvetu! Pojď, pošlem to do moře a budem předstírat korály.“

„Korály nekvetou, jsou to živočichové. QRH! Dělej! Já umřít nechci, večer je StarDance!“ 

Tam na straně polední možná nečekají ženy, zlaťáky a sláva, ale přístup k námořnímu obchodu, volání Stolce a jistota hranic tváří v tvář drzému Aragonu, ty rozhodně ano.

Tahání za nitky zpovzdálí se nevyplácí, slovo sebejistých pánů odnáší vítr jako prach. V hrdých panstvích po koruně ani pes neštěkne.

Rychlý plamen války dusí kamenné zdi a jedovaté bažiny. Rytíři krále opouštějí jakmile splnili závazek, aby je vystřídala slabost, které neunikne. V patách se mu města i hrady obracejí zpět na zpupnou stranu.

Vytrvalé čekání a nevyhnutelná ruka osudu jsou tím, co nakonec zlomí jihu vaz. Svatý král přihlíží hraběcímu pokání.

Jako kdyby někdo zvolal: „Hrnečku vař!“ a v něm se probudila síla, která potřebovala ven, drala se na povrch a jemu bylo tak dobře, když se nechal unášet proudem. 

Když maloval sekáče v polích zalité světlem zapadajícího slunce, když maloval rozkvetlé zahrady, stromy, slunečnice…

Ale když peníze od Thea nepřicházely a on si nemohl pořídit nová plátna, zadržovaná síla ho tížila na hrudi, jako kdyby měl umřít. Někdy to bylo tak silné, že maloval z druhé strany plátna a někdy i přes hotové obrazy. 

A přál si, aby někdo řekl: „Hrnečku dost!“ a on necítil klid jen v neustálé práci.

Bylo to jako výbuch. Jako atomovka. Jako vodíková puma. Jako tisíce bomb, které se prohnaly celou planetou. 

Později, když se tehdejší události z paměti přesunuly do učebnic, tomu začali říkat jaro.

Země se zazelenala a rozkvetla. Rychleji než původně čekali. Zlomilo se to během dvou krátkých let. Kyslík pro všechny, dřevo pro všechny a jídlo! Stačilo pár jednoduchých triků, které lidstvo znalo už pár tisíc let, a najednou nikdo nemusel vyškrabovat konzervy.

Její slabostí byly kaše. Kateřina se jich nemohla nabažit. Ovesná, krupicová, pohanková, bramborová, dýňová, batátová, jablečné pyré…

Zvlášť i v kombinacích. 

A pak jednou z jihu dorazily banány.

„Nikdo se nevrátí ke psaní, dokud nevyřešíme tuhle záhadu,“ profesor Snape pokrčil rameny jako kdyby to nebylo v jeho moci.

Mezi studenty se rozmohl neklid. Všichni při eskalaci dramatu úplně zapomněli na to, že vlastně psali test, který ještě nedokončili. Do konce hodiny zbývalo už jen patnáct minut. Ze změti strachu, zmatenosti, frustrace a beznaděje vykrystalizoval prostý živočišný hněv. Dvanáct pohledů se střetlo se třemi až to zajiskřilo. 

„No tak, kdo z vás to byl?“ 

„Už mu to řekněte, my s tím nechceme mít nic společného!“

„Taky to z vás můžeme vymlátit, ani nebude potřeba Veritasérum,“ ozvalo se z davu.

Hlava jí začala pracovat na plné obrátky.

Místo, kde by mohl být další výsadek nakažených, nebylo daleko. Mohla to k němu stihnout rychle. Do tmy se určitě stihne vrátit. Hlad, žízeň ani únavu také nemá. Nábojů má stále dost. Nemá sice podporu oblastního drona, ale její dron funguje spolehlivě. Podařilo se jí zabít tři vetřelce a odhalit Davidův plán.

Výsledek "vaření" myšlenek byl tady jasný, půjde tam.

„Základno, tady Eremi, necelé dva kilometry je další místo, podobné těm, kde jsme našli nakažené. Půjdu ověřit, zda tam nebudou další. A třeba se mi povede nějakého zachránit. Za obhlídku to určitě stojí.“

"Šerife, nákup zvládneme. No problemo, v klidu nožky hore," prohlásí Johnny.

Rejsek je doveze na místo.

"Chcete nějak..."

"Vůbec, máme systém, nakoupíme tak rychle a efektivně, že budeš čučet!"

"Jasná věc," přitaká Medvěd.

Donesou nákup a vyrážejí zpět.

*

"Takže pak uděláme ty knedlíky.. co je?"

"My... asi... nevzali tvaroh," hrabe Johnny v tašce.

Jedou zpátky.

*

"Teď máte všechno, jo?"

"Jasnačka!"

Na chybějící mléko přijdou po deseti minutách cesty.

*

"Mlíko mám a dokonce mě napadlo, že vlastně na smažený květák potřebujeme květák," hlásí Johnny vesele. 

*

Konečně jedou.

"Rejsku...?"

"Ne. Ne, prostě se obejdeme bez čehokoli, co..."

"My... zapomněli... v obchodě Medvěda."

Hláška přišla, když jsme projížděli hranicí mezi slumovými pásmy. Chatrče hnusnější, všude odpadky a smrad.

"Tipuju drogy."

"Prachy."

"Taky prachy."

Nahlásili jsme postupně a do terminálu nahráli po pár kreditech.

Podle navigace v přilbě jsme se proplétali zapáchajícím labyrintem. Lidi se nás báli, couvali. Zastavili jsme u vrat a zabouchali. Otevřela holka. Uslzené oči, rozcuchané vlasy.

"Kde?"

Vedla nás obrovským prostorem plným rostlin. Na zemi ležela mrtvola propíchaná šlahnouny. Biometrické korále ukazovaly smutek, nemoc a kráděž. 

"Ukažte."

Nevyhrál nikdo. Když dívka zpod trika vylovila vlastní nanovláknový náhrdelník napojený na mozek, uviděli jsme květinu, štěstí a srdce... co to vůbec znamená?

Claude Bertrand se zmateně rozhlédl. Zdálo se, že dým je mnohem hustší než obvykle. Ještě před pár okamžiky po jeho boku stál poručík Tellier. Najednou ho nikde neviděl. Veškerá palba utichla. On však nedal rozkaz.
„TAK SNAD ABYCHOM ŠLI.“
Ohlédl se za hlasem. Pohledem padl na vysokou postavu v černém plášti.
„Nikam nejdu. Musím zůstat a zvrátit průběh bitvy!“
A konečně si vyřídit účty s tím...
„TO UŽ NENÍ VAŠE STAROST.“
Pomalu si začínal uvědomovat neodvratnou skutečnost.
„Snažíte se mi na značit, že… Já si ale vůbec nevzpomínám, co se stalo.“
„BYL JSTE ZASTŘELEN. ALE MÁ TO DĚVČE DOBROU MUŠKU.“