Hobit

Bilbo Pytlík sedí v houpacím křesle, v ruce dýmku nacpanou pořádnou dávkou dýmkového koření. Konvice s vroucí vodou píská, je čas zalít čaj.
Roklince skýtají mnohá potěšení, poctivá koupel v horkém prameni, následovaná skokem do ledové řeky, patří mezi jedno z nejlepších.
Zášleh dračího plamene. Bitva pěti armád, zmar a bojové šílenství. Poslední slova přítele a velitele.
V posteli v Roklince se přikryjete pořádnou duchnou. Horké mléko s medem divokých včel, a pak snad člověk usne.
Dno pytle, Bilbo Pytlík sedí v houpacím křesle přikrytý plédem. Čajová konvice plná svařeného vína, ale pohled na plameny v krbu musí být zakrytý.

„Cože?!“
„Vězni uprchli, veličenstvo.“
Thranduil se dlouze zahleděl do prázdna.
„Jak? Jak je to možné?!“
„Schovali se do prázdných sudů určených pro Jezerní město.“
„Daleko neutečou. Hned za vodní bránou na ně čeká skřetí přepadení.“
„Ale sire, naše hlídky stráží les. Žádní skřeti neproklouznou.“
„A po jejich stopách už určitě vyrazil můj syn.“
„Ale Legolas je přeci na hlídce u severního okraje hvozdu.“
„A doprovází ho jistě spanilá elfka.“
„Dobře víte, že se váš syn cítí lépe ve společnosti mužů.“
„Jen se modlím, aby je zastihli, než jednoho z trpaslíků postřelí.“
Hlídač jen svěsil hlavu, král prostě občas plácal nesmysly.

"Toto maso," nakrčila nos Tauriel, "evidentně nebylo řádně prouzeno. Je to patrné z jeho vzhledu i ...ehm... vůně."
"Zmlkniž!" utrhl se Legolas. "Jíme ho třetí týden a ještě nám nic nebylo."
"Ale..."
"Víš co? Já ho vyzkouším a když mi do zítřka nic nebude, můžeš... ne, to nejde. Zítra bude zase o čtyřiadvacet hodin starší a museli bychom to opakovat znova."
"Jak vtipné. Nechceš radši lembas?"
"Ten jím, až když není nic jinýho."
Nějakou chvíli bylo ticho rušeno pouze Legolasovým žvýkáním a zvuky Tauriel, přehrabující se v tlumoku.
"Legolasi..."
"Co zas?"
"Lembas už všechen došel. Nezbyl ti kousek toho masa?"

„To byl nejdebilnější film, co jsem kdy viděl,“ odfrknul si Maedhros.
„Jo. Měl jsem chuť odejít,“ potvrdil Fingon a vyhodil krabici od popcornu do nastaveného pytle.
„Nejhorší byl ten souboj toho trpaslíka s tím skřetem. Modlil jsem se, ať už chcípne,“ pokračoval zrzek.
„Ne, nejhorší byla ta elfka!“ vykřikl Fingon.
„Hotová Xena,“ zasmál se Maedhros. „A ještě miluje trpaslíka.“
„Měli ji aspoň zabít. Přál bych jí nějakou hnusnou smrt.“
„Jakou?“
„Co já vim, jak umírá takováhle Mary Sue?“
„Já být jí, spáchám nějakou velice efektní sebevraždu,“ zauvažoval Maedhros.
„Jasně, ty můj Gary Stu,“ zakřenil se Fingon a vlepil partnerovi pusu.

Co stojí za rychlým kariérním růstem kapitánky Tauriel? Jak je možné, že se dostala na tak vysokou pozici? Je za tím protekce?
Každý si určitě všiml, že Tauriel má pro lesní elfy velmi neobvyklou barvu vlasů. Dle noldorských análů uložených v Roklince měli rusé vlasy prokazatelně pouze Maedhros Vysoký a jeho bratři Amrod a Amras.
„Byla to dvojčata,“ uvedla Taurielina matka, která si z pochopitelných důvodů nepřeje být jmenována. „Zabloudili na lovu do našeho lesa. Byli tak krásní a já tak mladá!“ sdělila redakci.
Může být Tauriel Fëanorovou dědičkou? A který z dvojčat je otcem?
O všem vás budeme informovat!

“Chcete říct, že trpasličtina má jednoslovné pojmenování pro záblesk světla odrážejícího se v mitrilu?”
“S různými přídechy podle toho, zda se jedná o světlo slunce, měsíce či ohně.”
“Takže tam, kde já vidím prasátko, vy vidíte rozdíl mezi podbělem a pryskyřníkem?”
“Podbě- cože?”
“Podběl nalevo,” ukázal Bilbo. “Pryskyřník napravo.”
“Chcete říct, že to, čemu trpaslíci říkají “žlutá jarní květina” jsou ve skutečnosti dva druhy?”
“Propána, Thorine, na jaře kvete žlutě aspoň tucet kytek! Jak si my dva můžeme někdy porozumět?”
“V tom podstatném si rozumíme výtečně,” usmál se Thorin a vetkl mu podběl za ucho. “Na ostatní máme zbytek života.”

"Plave skřítě po vodě, kdo to chytí ten to je. Ten, ten, ten, ten musí jít z kola ven. Tak Kili, dneska máš štěstí."
"U Mahalových vousů, ještě že tak! Už jsem se chtěl taky nějakou dobu vyspat. Hodně štěstí pánové, já si jdu lehnout."
-o-
"Ententýky dva špalíky, troll sežral nám tři poníky, bez meče a bos, rozflák sem mu nos. Gloin"
"Bofure?"
"Hm?"
"Tvůj otec objímal stromy a tvá matka byla skřet."
"Co si to právě řekl ty jeden bezvousý synu-!"
-o-
Tož když jste na cestách už radných pár týdnů, tak začnete nenávidět ranní hlídky z celého svého srdce.

"Thorine."
"Ano?"
"Jsi si jistý, že je to tudy?"
Tyto věty se poslední dobou opakovaly často. Kdo by se divil. Cesta přes Středozem je dlouhý, náročný a mnohdy nebezpečný podnik. Všichni společníci se o tom nesčetněkrát přesvědčili.
Během svého putování mohli mnohokrát sejít z cesty. Mohli zabloudit. Jejich družina se mohla rozdělit. Někdo mohl dokonce zemřít.
Jejich život ohrožovali zlobři, skřeti, drak, místy i elfové. Přesto všichni společníci vytrvali. Nezakolísali, následovali svého velitele a jejich vytrvalost a odhodlání byli po zásluze odměněny.
Ale když tyto věty zazněly v okamžiku, kdy Bombur hledal v Ereboru latrínu, odhodlání všech bylo silně nahlodané.

Až na ten podivný zvuk bylo vše v pořádku. Skřetové útočili, lidé, elfové a trpaslíci se semkli k obraně...
"Orli!" vzkřikl Bilbo podle scénáře, "přilétají or..."
Nedořekl, protože ho doslova zasedlo cosi obrovského, kovového a díkybohu dutého.
Nastalo naprosté ticho. Legolasův digitální šíp zamrzl v letu. Gandalf němě zíral.
"Jsme tu správně?" zazvonila Maruška Týnská.
"Bohajeho, Maruš," vyvrátil Zikmund srdce vsloup, "rozhlídni se, připadá ti tohle jako Řím?"
"Ten pták nám normálně kecal!" rozohnil se starobylý zvon v předních řadách.
O pár mil dál proletěl Gwaihir s armádou orlů dírou v časoprostoru. Nazítří byli spatřeni, jak se opalují na Seychelách.