Doctor Who

Lada Durmanová seděla na zahrádce kavárny. Nespokojeně listovala zápisníkem. Sledovala objekt zájmu týden. Jednou během chvilky úplně změnil vizáž, přestože z něj necítila žádnou magii. Jindy ho zkusila přímo oslovit, deset minut zábavné konverzace o ničem. Druhý den ji minul, jako by ji neznal.
Moment, co to? Ta modrá budka na rohu před chvílí nestála.
Šla ji prozkoumat.
Chlápek otevřel se širokým úsměvem: „Už na vás čekám. Račte dál. Nelekejte se, uvnitř je větší.“
Lada pokrčila rameny. To je toho.
„Cestuje v čase,“ zatvářil se chlapík zklamaně.
„Aha.“ Už měla jasno.
Nechápavě zavrtěl hlavou.
První blondýna, na kterou neudělal dojem.

„Tři, dva, jedna… lov na vejce zahájen!“

*

„Do toho, Jakeu, určitě budeš nejlepší!“ zajásal Boyle. „A budeš koukat, schoval jsem ti aligátoří, ptakopysčí i varaní!“
Jake zbledl a upustil košík.

*
„Stokrát řikám, na nic na planetě nešahej!“ hulákal Lister. „A on si nacpe kapsu!“
„Copak za to můžu? Bylo to blejskavý!“ bránil se Kocour. „Viděl jsem v tom svou líbeznou tvář! To sem tam nemoh nechat!“
„Tak teď hezky uvidíš, jak tě čerstvě vylíhnutej uslintanej kvazimutant cupuje na kusy! Včetně klobouku a kozaček!“
Kocour zavyl zděšením.

*

Jacku Harknessovi se rozzářily oči a odhalil svůj dokonalý chrup v tom nejšarmantnějším úsměvu.

"Jak že se tomu říká?"
"Tchynin jazyk."
"Lidi jsou fascinující," zubí se nadšeně.
Není si jistá, jestli jsou stereotypy zrovna fascinující, ale jeho entuziasmus ji baví.

*
Srovná papíry na stole do úhledné hromádky. Vezme do ruky konvičku a zalije rostliny.
Zarazí se. Voda jí nevyšla; přímo před ní stojí drze další kytka, ale kdo to zas přinesl? Copak je tohle nějaký botanický útulek?!
Pak se jí rostliny zželí.
"Tak dobře," povzdechne si; něco na té kytce ji přiměje se usmát.
Z ulice se ozve tiché zahučení, ale ona ho (naštěstí) neslyší; stejně ho nesmí poznat, fascinující a navždycky důležitá Donna.

Doktor hodil nohy na palubní desku a usmál se. Marťané byli zpátky na Marsu, Spojené státy se znovu nestaly britskou kolonií, a potřeboval na to jen akvarijní rybičku a kus papíru. A hodně běhání.
Zasloužil si odměnu.
Byl si jistý, že než se to celé zvrtlo, kupoval si na Alfě Century čaj - jogan a gumoví medvídci. Skoro netekl, ale jednou za čas neuškodil.
Naposledy ho odkládal na stůl, když se bavil s tím zrzavým právníkem…
Rychlá kontrola ukázala, že Hamilton stále zemřel v souboji, ne na infarkt. I když jeho příspěvky do Listů federalistů byli o dost nečitelnější - a delší.

Nepamatoval si, jak ho to napadlo. Možná chtěl jen zabránit tomu, aby se potkával se svými předchozími já. Měli tendence dávat nevyžádané komentáře k jeho oblečení, vlasům, a TARDIS. Nebo se možná jen nudil a zaseknul se na Pinterestu.
Tak či tak se teď všechny záznamy o cestování válely po zemi, a na stole stály dvě krabice polepené tapetou.
Pinterest zněl čím dál pravděpodobněji.
Pustil se do třídění.

Očekával něco jako pocit zadostiučinění, ale výsledek značně pokulhával.
Jedna z krabic zela prázdnotou, druhá nepraskla jen kvůli technologiím Pánů Času.
Pozná měl zvolit trochu míň relativní výrazy, než minulost a budoucnost.

Až do pátého nedělního oběda s Doktorem u Sylvie žil Shaun v blažené nevědomosti. Toho dne se však dal do řeči se sousedkou.
"A vám nevadí, že se vrátil ten první manžel?"
"Manžel?"
"Ano, tenkrát s ním utekla ze svatby."
"Utekla ze svatby?"
"A pak byli v tom pořadu v televizi."
"Televizi?"
"No s těmi duchy."
"Duchy?"
Přehrával si tu konverzaci v hlavě celé odpoledne, ale odvahu se zeptat našel až večer.
"Donno...bylas někdy v televizi?"
Zarazila se s kartáčkem v ruce.
"V pořadu s duchy?"
"No...jednou Doktor koupil strašidelný dům."
"A?"
"No a zbytek je dávná historie."

A byla místa, kam se bála. Místa, která čpěla vesmírnou cizotou, prastarou zlobou klokotající v hlubinách. Víry vtahující vše, co jen škrtlo o jejich okraj, dávno opuštěné planety, kde z původního života zůstalo jen to, co jej vyhubilo, rozpadající se světy vysušené na troud. Bála se o něj, o všechny, které s sebou bral. Bála se, že jednou klopýtne, že navěky zůstane uvězněný v jednom z těch mrtvých zákoutí, opuštěný, zapomenutý.
Přesto neprotestovala, když ji na taková místa bral. Věřila mu, milovala ho. Časem pochopila, že si nemůže pomoct.
A tak tu pro něj prostě jen byla.
Někdy to stačilo.

Na soutoku Leach, Cole a Temže stála už od roku 1220 Psutruhová hospoda. Na tom nebylo nic divného, takových hospod byla v Británii spousta. Podivná byla trojice jejích návštěvníků - muž s vysokou rusovláskou a čím dál otráveněji vypadajícím mladíkem. Objevili se každých sto let, oděni do zvláštních šatů a vždycky si dali nabídku dne.
Uběhlo osmé století, psal se již rok 2020, a oni, pro jednou vypadající úplně obyčejně, zasedli opět ke stejnému stolu.
Mladík s motýlkem vzal do ruky denní menu, když ten druhý konečně vybuchl: "Doktore, já prostě nedokážu obědvat osm dní v kuse v té stejné knajpě!"

"Tohle si nezasloužil," začala nezvykle mírně Missy.
"Podle tebe si nikdy nic nezaslouží, uvědomuješ si, jak divný to je?" zeptal se Master.
"Taky o něm občas mluví jako o svém milenci, nevšiml sis?"
"Počkat, to snad...ale Missy, z toho jsme se měli dostat už před pěti regeneracemi."
"Zbytečně se snažíte odvést pozornost pryč od toho, co jste provedli."
"Vždyť jsme nic neprovedli."
"Křičet 'uhoď ho, nemá žádné kamarády' nebylo fér."
"Proč ne, chceš snad tvrdit, že Doktor má kamarády?"
Missy se na ně významně podívala.
"Počkej ty myslíš, že jsme..."
"Co jiného snad jsme, než jeho nejstarší, nejlepší přátelé?"

"Podívej, jak tam sedí, všichni v černým, jak tři vrány," dívala se Donna z okna kuchyně na zahradní houpačku. Doktor přestal u linky krájet mrkev a připojil se k ní.
"Jo, no. Hotový bratrstvo kočičí pracky."
"Ani jeden z nich není dost vysoký na Dlouhý Bidlo. Ale rozhodně vím, který z nich je Štětináč."
"Prý když sedí vrána u domu, čekají toho, kdo si jí všiml, potíže."
"Čekají? Chceš mi snad říct, že si umíš představit ještě horší pohromu, než jsou tihle tři?"
"Nevím, mohl by třeba...přijet na návštěvu kapitán Jack...nebo moje žena."
"Počkej...kdo je tvoje žena?!"