DMD č. 11. pro 11. 4. 2013. Téma: Nepřátel se nelekejte a na množství nehleďte

Mělo to být nejnáročnější pondělí jeho kariéry. Nejhorší den jeho života.
Soudní líčení bez vyloučení veřejnosti. Se všemi těmi senzacechtivými pisálky, supy, kteří čekají až se z něj stane výživná mršina.
Už pět minut bylo pondělí.
Seděli s Jamesem na balkoně, kouřili a ztěžkle si povídali.
„Nejhorší bude výpověď Hammonda. Byli jsme přátelé. Ví věci, které...“
„Pořád jste přátelé. On ti oprátku nenasadí. Nenáviděl by se.“
James se natáhl pro láhev a dolil jim oběma skleničku až po okraj.
„Asi už bych neměl tolik pít,“ zauvažoval Jeremy překvapivě střízlivě.
„Na to kašli, kámo. Kdy v base dostaneš takhle kvalitního vizoura?“

Odhodlávaly se k tomu opravdu dlouho. Velmi se bály, ale nechtěly už déle čekat.
***
Když se další den sešly, srdce jim strachy málem vyskočila z hrudi. Přesto udělaly přesně to, na čem se domluvily. A daly si letmý polibek na rty.
Pohledem zkontrolovaly okolí. Žádná reakce.
Usmály se. A odcházely klidnější. Ruku v ruce.
***
„Mami, tati…" zamumlala Monika, s pohledem upřeným k zemi, „My se máme rády.“
Prsty propletla s Lucčinými a čekala na ortel.
„A to je jako novinka?“ zasmál se táta. „Dyť bylas dřív lesba jak já heterák.“
Děvčata se na sebe nechápavě podívala, ale nekomentovala to. Radši.

Beránek s ovečkou se klidně pásli na louce a bylo jim spolu dobře. Sluníčko se na ně usmívalo z oblohy, prostě idylka. Vtom se na kraji louky začalo černat, protože se tu objevili tři vlci, kteří hrozivě cvakali zubama.
„Beránku, jdeme sežrat tebe i ovečku,“ zavrčel první vlk.
„Jak nás chcete dělit na třetiny? To by na dva z vás připadly tři nohy a na jednoho jen dvě,“ zareagoval beránek.
„Beránek má pravdu,“ řekl třetí vlk. „Já chci tři nohy!“
„My taky,“ zařvali zbylí vlci a začali se mezi sebou prát, až chlupy okolo lítaly.
Co chcete od hloupých vlků?

„Neříkal jsi, že dneska budeme hrát deskovky?“
„No říkal a co se ti nezdá? Podívej se támhle do poličky, najdeš jich dost.“
„Když vidím ty připravené panáky, tak se bojím, že po první hře nebudu mít už čím přemýšlet.“
„To může být buď panáková dáma nebo šachy. Ten kdo vezme nepříteli figuru, tak pije.“
„A cos tam nalil?“
„Dvě barvy - vodku a fernet.“
„Ty mě chceš zabít?“
„To dáš. Znáš to, nepřátel se nelekejme a na množství nehleďme.“
„Myslím, že raději prohraju.“
„Není problém změnit pravidla. Pít bude ten, kdo figurku ztratí.“
„To máš ale jedno, stejně se ožerem oba.“

Už měl zase ten pohled. Kolik už jich zažilo sílu těch očích. Nepotřeboval mluvit, téměř vše pověděly za něj. Přesto nejeden z nich si neuvědomil, že mu tím pohledem dával pouhé varování. Že svá budoucí slova myslel vážně a že by měli utíkat. Dával jim tím poslední dárek, poslední ustrnutí obou jeho srdcí.
"Já jsem Doktor."
Ti, co o něm slyšeli, již couvali.
"Pán Času."
O těch už jich také pár něco vědělo.
"Z planety Gallifrey."
Časové války naháněly hrůzu jenom z povídaček.
"A nepřenesu ani přes jedno z mých srdcí utrpení mých přátel."
Již věděli, v jakém maléru jsou.

„Tady seš, ty malej hajzle!“
Tatranka, kterou chroupala Barča v pondělí.
„No počkej, až tě dostanu!“
Úterní rohlíky k svačině.
„To snad není možný, jak je tu zase nastláno!“
Středeční tyčinky se mazaně schovávají pod sedačkou.
„Já se na to můžu..!“
Zbytečky pizzy s kousky sýra posměšně mrkají z přihrádky. Jo, ve čtvrtek to byla hostina...
„Čuňata! Normální čuňata!"
Páteční orgie radši ani nezmiňovat. Párek v rohlíku to započal.
„Samej drobek! Na tohle já prostě nemám nervy!“
Sobotní výlet nemohl zůstat bez následků. Langoš!
„Báro, Tome! To je naposled, co jste mi jedli v autě! Kdo to má furt luxovat?!“

Hotely byly narvané měsíc předem, o poslední lůžka v ubytovnách svedli účastníci boj dva dny před zahájením a ti, co přijeli až dnes, měli potíže najít místo na kempingové louce.
Když principál a satirik šli přihlásit své číslo, setkali se v kanceláři s proslulou Marií Stellou Ubohou, ekvilibristkou slz a kvilů. Dožadovala se ubytování.
"Potřebuji klid!"
"Hotely jsou plné, madam."
"Zajistěte mi pokoj!"
"Bylo by tu jedno lůžko v..."
"Samostatné apartmá!"
"Lituji, madam, ale..."
"V tom případě - nemohu vystupovat!"
Organizátor bezmocně rozhodil ruce. "Proč jste si nezamluvila ubytování včas?"
"Aby měla výmluvu," vysvětlil satirik. "Ona má totiž hrůzu z davů."

Dva bojovníci světla se sešli před zatopeným chrámem Starých bohů. Přinesou do nesvatých míst pořádek a za odměnu si odnesou, co poberou. Ale schodiště sestupující do temného podzemí vypadá nehostinně, voda je tu nějaká studená a smrdí, kameny kloužou, a vůbec, cítíte ten vlezlý průvan?
"A musíme tam vážně jít? Vypadá to nebezpečně, nechci ani vědět, co za děsivý potvory může žít v takový příšerný díře. Nemůžeme jít normálně pwnit n00by do Crossroads?" zeptal se mladší paladin.
"Lamo!" odpověděl mu druhý, "Tohle je dungeon pro lvl 20, na sedmdesátce to dáš, i kdybys nabral všechny moby!"
Nedal. Kousaly, mrchy jedny.

Zdál se to být nekonečný, nikdy nekončící boj. Spirála, která se točila dokola, a stále jako magnet směřovala z kraje do středu. Ten ubíjející pocit nikdy nekončícího pohybu byl vyčerpávající. Vidina konce? Někde to přece musí skončit. Blesklo mi hlavou. Nebo ne?
Zdánlivá maličkost se zde jeví nicotně. Jeví se to jako propast, ze které není úniku. Tíživá myšlenka nekonečna. Myslím, že to bylo čínské přísloví: „Sedmkrát upadneš, osmkrát vstaň“, ovšem, kde brát sílu? V sobě samém? Porazit vnitřního nepřítele? Překonat sebe sama? Nebát se. Kolikrát? Nesoustředit se na okolní podněty a jít si za svým? Tak do toho… Znova.

Nacpus Bruchus stál nastúpený vo formácii. Vyzeralo to na poslednú bitku v Galii. Potom poputuje do Británie. Počul, že ďalšie rozširovanie Ríma bude pokračovať tam. Tam bude ďaleko od Galov. Nikde nemohli žiť väčší blázni.
Gaius Bonus má príhovor. Nacpus ich počul mnoho. Vždy sú rovnaké. Nebáť sa nepriateľov, aj keď ich bude viac, Rím ich rozdrví. Akoby ich tá dedina mohla prečísliť. Dnes to bude určite jednoduchý a pohodlný boj.
Rimania vyrážajú vpred proti zavretej bráne. Tá sa otvára. Tak to bude ešte jednoduchšie, ako čakali. Z brány sa však ozýva „Na nich”. Nacpus sa zarazí? „Oni – na nás?”