Moje články

Sedící žena na dvorku si vychutnává poklidný den. Z domu se přiblížil klapot střevíčků.

„Paní, vidíte, jak se blýská? Jste spokojená?“ ukazuje služka výsledek své práce.
„Líp naleštit to snad ani nejde. Vidím se v odlesku jako v zrcadle,“ pochvaluje si paní. „Jsem s tebou moc spokojená. Dnes jsi už došla na trh, uvařila, dvorek je bez jediného smítka.
Mám pro tebe doporučující dopis. Napsala jsem, že jsi pilná, svědomitá a pracuješ moc dobře. Chápu, že chceš zakotvit a po svatbě se odstěhovat za manželem. Přeju ti to, ale je mi líto, že odejdeš. Takovou služebnou jako ty sotva najdu.“

Často se nad ránem dopotácel domů. Zvykla si. I na to, že vede silácké řeči. Nezůstával ale jen u nich. Poznala sílu jeho ran. Snášela je stejně jako odér zvratků se zaťatými zuby. Doma byl neomezeným vládcem a přitom otrok závislosti.

Dnes nemá v hrníčku už ani kopějku. Jeho čeká velký flám. Hodlá navýšit dluh. To ji vyburcovalo. Postavila se před dveře hospody. Rozpřažené ruce jako závoru. V očích zoufalství podobné tomu, jaké měli civilisté, kteří se jako živá barikáda postavili před jedoucí tanky.
Mlčí, ale výraz tváře křičí: NÉÉ! NECHOĎ!

Synek se k ní tiskne. Chce jí být štítem.

„Jé maminko, to je velký míč.“
„Nechoď blíž! To není míč. Drž se v bezpečné vzdálenosti.“
„A co to je?“
„O tom kolují dohady. Jednou prý Kyklop vzteky křičel na syna až mu vypadlo oko.“
„Ale mami, to je jenom báje.“
„Hm, pak přišli vědci s hypotézou, že to je fotopast, ne však na zvířata, ale na lidi. Vidoucí oko Velkého bratra.“
„Moc se bojím."
„Tak mi podej ruku. Žel, strach je konstantou dnešní doby. Všimla sis těch kamínků? S podobnými jsme jako děti hrávaly drápky.“
„Co je s nimi?“
„Nic, ale ty děti už tady nejsou. Jen děsivé liduprázdno.“

„Slepice pitomá, jak se vůbec opovažuješ ukrást mně klásek? Kdy konečně pochopíš, kdo je tady pánem? Nerozčiluj mne! Koukej si najít svůj vlastní!“ durdí se kohout. Huš! Zmiz! Nebo chceš, abych tě klovnul? Něco ti povím, drzá zlodějko. Víš co se s takovými jako jsi ty stane? Zavřou tě do vězení!“
„Nestraš. Kdo to kdy slyšel? Do vězení zavírají leda lidi.“
Je vidět, jak jsi hloupá. Tomu vězení se říká slepičárna. Tam se nebudeš moc skoro pohnout, natož proběhnout. Bude tam furt světlo, takže se pořádně nevyspíš. Každé vejce, které sneseš ti seberou. A až přestaneš snášet, tak tě popraví.

Jak na horské dráze
Nahoru a dolů
Strach se v tobě krčí
Slyšíš hlas jak křičí
Zaplatíš mi draze
Zúčtujeme spolu

Ironii v koutku úst. Zhluboka se nadechl, předklonil se a pak s pocitem moci pomalu a dlouze jí vyfukoval cigaretový kouř přímo do obličeje.
Otřásla se odporem.
Škodolibě se zasmál. Uhodil pěstí do stolu. „Čekáááám,“ protáhl zlověstně.
Ticho místo odpovědi.
Jízlivý pohled nestydatě ohmatával její postavu.
Ruměnec nezakryl její rozpaky. Oslepilo ji světlo.
Vstal. Ječel. Vzteky skřípal zuby. Jeho řev a rány jí padaly na hlavu.
Studená voda vzkřísila její vědomí.
S námahou otevřela oči, ale ne ústa.
Nepromluvila.

Aveva: Živoucí paměť
Aries: doporučuju přečíst celý seriál o Evženovi
Blueberry Lady: Nevím, zda jsem živ
Birute: Nebezpečí deskových her
Dede Cena za život
Eff77: Jaro v zahradách
Eliade: Co bude zítra v novinách? Už dnes mám z toho trochu strach!
Esclarte: Tanečník a generátor zvuků
Esti Vera: Tiché břehy melou vody
Evangelista biolog: Až
Medvědpolární: Zlatovlasé panny
mila_jj: Síla, co břehy vymílá, není žádná idyla
myday: Mlynář
Kitsune´s Sun: Kapky na skle
kytka: Problematika duševního zdraví, doporučuju přečíst Rakušáky
Owlicous: “Náhradní“ Apoštol
Pikola: Neklidná doba - to je jeden střípek ze seriálu Nevím, co to je?
Tora: Název je korunou díla, doporučuju přečíst seriál Strážci rozhraní
Žirafice: Prohra

„Máte nějaký dotaz?“ otázal se profesor Parkhill.
Pan Kaplan se zeptal: „Já nerozumět, co znamená ret ten ční.“
To jasná věc,“ ujal se slova pan Bloom. „Pysk ták velkej, že se tyčí pod nosem.“
„Á, někdo dostal tyčí,“ kýval s pochopením pan Schmitt.
„To né. Tady řeč o podnose,“ protestovala Olga Tarnovská.
„Kde jste se s tím výrazem setkal?“ zasáhl profesor.
„Já čítal: ret ten ční schopnost skladu.“
Profesor zmateně zamrkal. „Zřejmě je myšleno slovo retenční, tedy schopnost krajiny zadržovat vodu.“
Tam nepsat krajiny, ale sklad piva,“ nedal se pan Kaplan.
„Ne sklad, ale slad!“ s ulehčením dešifroval profesor Parkhill.

„Když tady vidím tu cizokrajnou nádheru, různobarevné květy, nádherné orchideje, liány, spleť nejrůznějších listů a vnímám ty omamné vůně, toužím se podívat do jejich domoviny. Zapomínám, že sedím ve skleníku. Představuju si, že jsem někde v tropech. Moc mě to láká. Pojeďme tam, prosím.“
„Je to dlouhá, úmorná a nebezpečná cesta,“ zrazuje mne od mého záměru muž.
„Nevadila by mi. Určitě by nebyla nudná, ale dobrodružná. Před očima mi defilují představy. Jsou tak živé jako sama skutečnost.“
„Drahá, dej si říct, vždyť na to nemáme dost peněz,“ vytrhuje mě ze snění manželův hlas.
Jeho poslední věta nadobro zhasla mé nadšení.

Vzali mu živnost, která je ale neuživila. A tak musel s rodinu ještě hospodařit. Pár úzkých políček jim tak tak dalo obživu. I ty mu sebrali. Čestnému, váženému člověku teď říkali kulak.
Polykal hořkost, výhrůžky, strach.
To jim nestačilo. Poslední naděje brzy zhasne.
Hybaj pryč!
Povinné vysídlení.
Pak zažívaly jenom ústrky. Šikana učitelů jeho nevinných dětí byla ospravedlňovaná označením nepřátelé státu.
Nikde žádné zastání. Současnost byla synonymem pro peklo. Bál se budoucnosti.
Oloupili ho o to poslední, touhu žít. V mysli se mu koncentrovalo zoufalství.
Jedna z věcí, kterou měl z domova byl provaz. Je dostatečně pevný, aby ho unesl?

Skutečnost skoncovala s dlouhým očekáváním. Konečně jsme svoji. Jsem trochu v rozpacích z vašeho dotyku. Moje ruka instinktivně vystřelila vám v něm zabránit. Ale teď už vlastně vám ho nemohu zakazovat. A také není proč. Cítíte, jak mi srdce zběsile bije? To samým štěstím. Pocity se ale ve mně mísí jako barvy na malířově paletě. Chce se mi smát, ale zároveň i plakat Je to krásné, být ve vaši blízkosti. Držte mě prosím pevně. Protože já se trochu bojím, co přijde o svatební noci. Vím, že mi nechcete ublížit, ale prý to bolí. Taky se obávám toho, zda-li vás uspokojím.

Neříkáš nic Jen pohyby gesta slzy v očích
Neříkáš nic Mlčíš

Trestáš mě Bičuješ mlčením
Čím víc tě miluji tím zarytěji mlčíš
Mlčení jako obrana Mlčení jako útok
Mlčení jako vyschlý potok

Moje laskavé činy tě obměkčily
Nejsem ti už lhostejný Přesto nepromluvíš
Jak dlouho ještě
Mlčení mezi kapkami deště

Déšť se smísil s tvými slzami
Mluvíš se mnou řečí těla
Rád bych tě utěšil
kdybys chtěla

Tu myšlenku odháníš jako dotěrný hmyz
tvoje oči říkají nemohu Radši zmiz
Nic na tom nezměním
Své sympatie pohřbila jsi mlčením

Říkáš vše Pohyby gesty slzami v očích
Říkáš vše a přitom mlčíš

Jako růže ve váze, tak se vyjímá její krása na brokátovém, zlatě vyšívaném ubruse.
Oblékla si bílou blůzku, která ji sluší ze všeho nejvíc, účes ozdobila perličkami. Netrpělivě čekala milého. Marně přecházela po místnosti od okna ke dveřím a zpět.
Nepřišel.
Že by zapomněl?“ honilo se jí hlavou. Dlouho plakala. Kapesníček provlhl od slz. Zachytávala do něho svůj žal a znepokojivé myšlenky.
Nosík má červený, jak si ho otírala spolu s krůpějemi smutku. Zmožená jistotou, že už nepřijde, klesla na židli, položila lokty a hlavu na stůl. Spánek přeťal hluk ticha a ukonejšil její vzlyky. Sen milosrdně splnil její přání.

Tvář mladého mnicha září nejen z kápě, ale i z tmavého pozadí, jež svou barvou připomíná černozem, která časem pochová všechny vzpomínky. Donedávna si ho lidé spojovali s neustálými provokacemi. Těm je konec, ale jen u něho. Netuší, že přetrvají a za stovky let se stanou známkou punku spolu s anarchií.

Osvětlená tvář vyniká, zahalená v hnědých odstínech. Ten kontrast je stejně markantní jako jeho dřívější a nynější způsob života. Lehký úsměv oproti smutnému srozuměnému pohledu, který říká: „Já vím.“ Zadumáním nepatrně nakloněná hlava vyjadřuje lítost.

Obličej působí klidně, odevzdaně. Dominuje nezřetelné postavě v kutně, mající sepnuté ruce k modlitbě.

Jediné, co mi po tobě zbylo jsou kočičky. Dals mi je kdysi čerstvě nařezané. Teď jsou ve váze suché, neživé, jako mumie naší lásky. Egypťané věřili, že budou po smrti žít. A já také doposledka doufala v oživení našeho vztahu. Marně.
Pochoval jsi naše souznění a já ho v černém oplakávala.
„Odjíždím,“ řekl jsi lakonicky. „Navždy.“
Vyběhla jsem za tebou.
V uších mi zněla tvoje poslední slova: Nikdy se neohlížej! Přesto jsem se ohlédla jako Lotova žena. Nestal se ze mne solný sloup. Jen srdce mi zkamenělo.

Nad mojí hlavou místo majáku sanitky svítí světla. NRNR. Neodkladná resuscitace.
Je nutná.

Skrumáž holých stěžňů připomíná torza polámaných stromů po vichřici. Ční k nebi v marné snaze konkurovat věžím chrámů na obzoru.
Drkotání bryčky přerušil povel kočího.

„Potřebuju pomoct, chlapi.“
„Takhle to nepůjde.“
„Musíme na to vzít páku.“
Rozhovor tří mužů na břehu zaniká v přístavním halasu.

„Dnes to vypadá na klidnou plavbu,“ přemítá muž, který pozoruje vykasanou plachtu. „Tak hlavně, aby doplul v pořádku. Na moři jeden nikdy neví. Paul si plavbu nenechal vymluvit. Chce poznat dobrodružství.“
Nemá mu to za zlé. V mládí byl taky takový, ale bojí se o něho. Vyčkává. Neodejde, dokud loď nevypluje. Chce ještě synovi zamávat.

Překvapil jste mne. Nebo jsem špatně slyšela? Ale ne. Opakujete, že jsem krásná. Nechápu, jak jste na to přišel. To nemůžete myslet vážně. Moje šaty jsou krásné, to ano, ale já?

Neviditelné ruce mi svírají srdce, tak jako krejzlík krk. Jsem v rozpacích. Nevím, co na to říct. Ruměnec hovoří za mne. Je mi horko, jako bych měla horečku. Tváře vysrážely můj vnitřní žár.

Matka zaměnila výchovu s drezurou. Musím ji bezpodmínečně poslouchat. Ostatně měla pravdu, když mne varovala, ať si dám pozor, že jste velký lichotník. Ale už mi neřekla, co dělat, jak před tím požárem ve mně utéct.

Hurá! Obrázky. Hrrr na ně! Nejmenší zakopla o proutěnou tašku, ale je první u stolečku. Starší sourozenci se k ní přidají.
„Co to je?“
„Mořský koník.“
„On se v moři neutopí?“
„Ne,“ usměje se maminka a přiklekne k dětem. „To je druh ryby. Ocáskem se přidržuje jako my rukou.“
„A co je tohle?“ ukazuje prstem na další kresbu.
„To je hvězdice.“
„Jako velká hvězda z nebe?“
„Ne, to je jiný mořský živočich.“
„Ta je krásná,“ obdivně vydechne bratříček. Přitiskne klobouk k hrudi a v duchu se modlí.
„Moc ráda bych viděla moře,“ zasní se nejstarší. Maminko, vyprávěj o něm, prosím.

Co říkáte? Úžasné myšlenky, viďte? Však je sepsali proslulí mudrcové. Chovám je jako poklad. Bez moudrosti se život rozdrolí na spoustu omylů.

Nic proti. Moudrost je nezbytná, ale k životu jsou nejdůležitější peníze. Uvažte, co všechno za ně můžete koupit. Navíc téměř každého lze uplatit.

Bláhovost. K čemu peníze? Když přijde poslední hodinka, zemřeš, ať jsi chudý nebo s plným váčkem peněz. Prostý život v klidu, bez shonu a ruchu - to dává smysl. Žít stranou od lidí, být blíž k Bohu.

Každá možnost má úskalí.
Moudrost může ohromit a ochromit druhé.
Strach o jmění paralyzuje.
V izolaci nečinná mysl ochrne.

Synek se mně zeptal, co to znamená, když je měsíc v jináči. No, že je v jiném stavu. Aha, to jako že dorůstá a couvá. Ne. To je básnicky řečeno, že je v úplňku, protože je kulatý jako těhotná žena. A těhotná žena je kulatá? Jen má kulaté bříško.
Tak to soused je těhotný, oznámil syn. Nemůže být, povídám mu. Syn oponoval, že má pořádně kulaté břicho.
Mezitím přišla žena domů, že je měsíc v jináči a synátor mudroval: To je divné, máma říká, že je v jináči a kulaté břicho nemá. Soused ho má jako balón a těhotný není.

Vážení, budu mluvit jen krátce. Nebolejí mě nohy. Má to jiný důvod. Dnes je cenzura tabu, ne nesmějte se. Je tabu, proto vedení našlo způsob, jak ji obejít. Mohu vám říct jen sto slov, abych nestihl sdělit nic nepatřičného.
Když mi manželka řekla, že je v jináči, rozdýchával jsem to opravdu dlouho. No a my všichni jsme v tom. Už měsíc jsme v jináči. Jak to? Jsme v jiném stavu. Máme nového prezidenta. Všimli jste si? S každou novou vládou to šlo od deseti k pěti, spíš k nule. Jsem zvědavý, jak dlouho tuto budu rozdýchávat. Nejspíš až do nové.

Symboly, plastické piktogramy představ.

Rozevřené šaty ve tvaru teepee zvou lásku do svého nitra.
Hlava jako korouhvička se údivem nepřirozeně otočila téměř o stoosmdesát stupňů. Jako její život. Byl plný dobrot, které někdo bez rozmyslu smlsal. Zbyl jen kornoutek. V útrobách prázdnota. Výlet do ní.

Paže připomíná křídlo anděla. Jedna peruť však nedovolí vzlétnout.
V druhé ruce síťka na motýly, kterou se snaží polapit sny.
Myšlenky za oponou vlasů.
Torzo připomínající křehkou papírovou panenku. Může snadno promoknout, rychle shořet.
Kdokoli ji může lehce zmačkat. Přesto se necítí v ohrožení.
Nikdo tu totiž není.
Úplně sama na pusté zemi.
Obzorem vesmír.

Sluníčko mě paprsky nesměle laská, ale pohlazení od maminky bylo lepší. Víc hřálo. Je mi tak smutno. Moc se mi po ní stýská. Lidé říkají, že je v nebi, ale jak by se tam mohla dostat, když ji dali do hrobu a zaházeli hlínou. Navíc nemá křídla.
Všude jsem jí volal. Neodpovídala.
Maminka mě milovala. Vždycky měla co hodit do hrnce. Nikdy jsem nebyl o hladu. Teď mi pořád kručí v břiše. K jídlu mám jen pár nahnilých jablek z příkopu u cesty.
Mám jen tašku a džbán, abych si mohl z kašny nabrat vodu. Bude-li nejhůř, tak ho prodám.

Hlad hněte útroby. Únava po celodenním honu ovládla lovce. Pohled na jídlo útočí na smysly. V žaludku mu kručí, sliny se sbíhají. Toužebně nasává lákavou vůni čočky, cítí ji na jazyku. Chuť na večeři je nezvladatelná.
„Dej mi trošku.“
Bráška se zdráhá.
„Nedělej cavyky, nevidíš, že umdlévám?“ hartusí.
„Dobrá, prodám ti plnou misku.
„Prodáš?“ nechápe.
„Jo, za tvé prvorozenectví.“
„Právo prvorozeného mne nezasytí. K šípku s ním! Ať je tvoje, hlavně když zmírním svoje utrpení.“

Tma zpečetí jejich neobvyklou obchodní dohodu.
Matka mlčí. Téměř slepý otec, shrbený stářím netuší, že jeho starší syn svým neuváženým rozhodnutím právě dostal šach mat.

„Je to těžké být modelem,“ myslí si portrétovaná dáma. „Už mě bolí záda. Nechci se zbytečně vrtět, ale musela jsem si je narovnat. Dá to hodně úsilí sedět rovně, ale nechci být zvěčněná, jak se hrbím, nebo jsem zhroucená.

Trošku mně lichotí umělcovo úsilí. Kvůli mně. Vždyť mých dnů je podstatně víc než skladů na krejzlíku.

Ruce jsou neomylným poznávacím znamením mého věku, ale myslím, že v obličeji ještě nemám příliš vrásek. Malíř mne milosrdně maluje tak, že na ně příliš neupozorňuje. Docela se sobě líbím. Není to marnivost? Honem musím schovat zbytek úsměvu. A své myšlenky. Ještěže nejsou vidět!

Hostitelka nalévá čaj do svátečních hrníčků. Katuška ji sleduje. Přemýšlí, kam položí talíř. Sotva se návštěva usadila, babička vyndala z košíčku dřevěnou figurku vojáčka. Malý košiláček se stydí, ostýchá se po něm natáhnout ruku.
„Nu, pojď si pro něj,“ láskyplně vybízí babička vnoučka. Její laskavé oči ho na dálku hladí. „Je ještě maličký, bojí se,“ usmívá se stařenka.
„Jakýpak maličký,“ povytáhne obočí děda. „Od posledka pěkně povyrostl!“ Shovívavost rozvlní vrásky. „Podívej, je o kousek vyšší než stůl,“ hrdě se pousměje. „Už se vidím, jak spolu dovádíme za pět let,“ zasní se. „Vždyť co nevidět bude školák.“ Spokojenost mu přivře víčka.

Za sebou má obtížný výstup. Teď je sám na vrcholku hory. Hlavu v oblacích.
Zní mu v ní verše, které se kdysi učil: Jen vítr se vesele kasá, jen na větru přiletí spása….
Tmavá silueta na pozadí modrého nebe.

Vichr mu rve plášť. Snaží se ho rozkolísat. Nedaří se mu to. Tak si pohrává s mrakem na obloze. Muž v něm vidí obrovského orla s roztaženými křídly. Bezděky si vzpomene na pověst o Prometheovi.
Vítr si s obrysy opeřence hraje. Po chvíli se rozplývají a mění spíše do podoby draka. Obloha náhodně vytváří obrazy a muž k nim generuje slova.

Trochu rozcuchaná dívenka s moderně střiženým účesem ještě nevnímá svou krásu. Ale uvědomuje si, že neposlechla. Četla si, místo aby poklidila a došla pro vodu. Pootevřená knížka ji obžalovává. Ale četba je tak lákavá... Těžko odolat. Myšlenky a pocit viny se v ní bujaře strkají. Tíží ji svědomí. Lituje toho.

Sepne ruce před tělem. Zavře oči. Ještě se jí pod víčky přehrává čtený děj, ale snaží se soustředit na modlitbu. Upřímně prosí za odpuštění. Ví, že ji Bůh odpustí, vždyť ji miluje.

Honem. Rychle splní všechny úkoly. Pak si zase bude číst. Ta představa se zrcadlí v jejím nepatrném úsměvu.

„Co to neseš?“
„Koupil jsem obraz od Aloise Ježka?“
„Ježkovy voči! Kdes na něj vzal peníze?“
„Použil jsem naše úspory.“
„To snad ne!“ žena se žene k tajné skrýši. „Všechny prachy jsou fuč!“
„Je to dobrá investice. Hodnota jeho obrazů stále stoupá.“
„To je sice hezké, ale z čeho teď budeme žít? Proč jsi mi neřekl, co zamýšlíš?“ durdí se žena.
„Ale drahá, dnes je obrovská devalvace, je to dobré rozhodnutí,“ brání se muž.
„Bez porady se mnou!?“ žena zvyšuje hlas. „To budeme o hladu?“ Zlostí bez sebe hodí obraz do chřtánu pece.

„Máš rozum? Ježek není Mistr Jan Hus!“

Ve společnosti se ozývají hlasy volající po silné vůdčí osobnosti.

Avšak je nutné zvážit riziko: touhu jednotlivce despoticky vládnout.
Z dějin známe smutný fakt, co se stane, když někdo uzurpuje svoji moc. Potom místo, aby stát spočíval na ramenou obrů, tedy osobností s přínosem pro celou společnost z oblasti vědy, kultury, sportu, stojí naopak obr na ramenou lidu. Pod jeho tíhou a tlakem se obyvatelstvo boří do bažiny slepé poslušnosti.
Diktátor sice zajistí přísný řád, aby zamezil chaosu, ale v myslích lidí způsobí zmatek. Chtějí totiž mít ve vládě fundované jedince, ale strach jejich ideu zadupává.
Prosím, mysleme na to.

To byl tedy nápad, vzít ji na malou okružní plavbu!
Když jsme se vzdálili od všech zvědavých pohledů, chtěl jsem ji políbit. Začala výskat a rozhazovat rukama, že se loď převrátí, že neumí plavat a určitě se utopí. Hystericky ječela. Ve chvíli byla má touha ta tam. Místo, abych ji obejmul, musel jsem si sednout zpátky na záď a vzít do ruky kormidlo.

Konečně jsme na tiché vodě, ale ona tichá rozhodně není. Musím poslouchat spršku jejích slov. Co spršku, spíš příboj. Teď je spokojená, ale nezavře pusu. Už mi z toho brní hlava. Takhle jsem si to opravdu nepředstavoval.

„Máte nějaký dotaz?“ otázal se profesor Parkhill.
Pan Kaplan se zeptal: „Já nerozumět, co znamená ret ten ční.“
To jasná věc,“ ujal se slova pan Bloom. „Pysk ták velkej, že se tyčí pod nosem.“
„Á, někdo dostal tyčí,“ kýval s pochopením pan Schmitt.
„To né. Tady řeč o podnose,“ protestovala Olga Tarnovská.
„Kde jste se s tím výrazem setkal?“ zasáhl profesor.
„Já čítal: ret ten ční schopnost skladu.“
Profesor zmateně zamrkal. „Zřejmě je myšleno slovo retenční, tedy schopnost krajiny zadržovat vodu.“
Tam nepsat krajiny, ale sklad piva,“ nedal se pan Kaplan.
„Ne sklad, ale slad!“ s ulehčením dešifroval profesor Parkhill.

Pojďte, done Carlosi, budeme si hrát. Já budu král a vy přijdete na audienci.
Ty a král?
Vidíte, mám žezlo a královské jablko. Jsem král.
To sotva. Vždyť je to chrastítko a opravdové jablko. Jsou k ničemu. Tou stříbrnou věcí můžeš chrastit, až budeš chtít zaplašit strach a jablko můžeš leda sníst.
Prosím, alespoň na chvíli si pojďte hrát.
Kdepak. Uvědom si, s kým máš tu čest. Já jsem opravdový infant, princ a velitel. Nevidíš můj zlatem vyšívaný oděv, šerpu a velitelskou hůl? A ty stěží vyrosteš. Jsi jen černá ovce.
Cože? Černá ovce?
Ano, nebo bílá vrána. Vyber si.

Bylo předpovězeno, že mé srdce probodne bolest. Dnes se to proroctví neslučitelné se životem splnilo. Vím, muselo se to stát, ale to vůbec nemírní můj zármutek. Ach, kdybys alespoň nemusel tolik vytrpět,“ dívá se na Ježíšovo umučené tělo, které svou bledostí vyzařuje nevinnost.

Zdrcená matka se sklání pod tíhou žalu. Napřaženou rukou říká: opatrně. Tak ráda by svého milovaného syna chtěla pohladit, naposledy obejmout.

Bezvládné tělo se proneslo. Přesto se s ním muži snaží zacházet ohleduplně, jako kdyby mrtvý mohl cítit nešetrné zacházení. Vždyť už toho utrpení podstoupil dost.

Mladá žena, ruce vztažené k nebi, volá v němém výkřiku: Proč?

Vrásky, drobné vlnky co zůstaly po vlnobití neshod a nedorozumění. Vrásky, nesmazatelné stopy po chvílích, kdy jsi krabatila čelo v zamyšlení. Starosti a obavy ti vyšlapaly drobné pěšinky ve tváři. Chci být jako stopař. Ubírat se jimi krajinou vzpomínek. Nechceš mi dovolit být na stopě lásky. Zakrýváš ty cestičky kadeřemi. Když je chci odhrnout, dotčeně vrtíš hlavou. Zarputile se bráníš. Ale já zoufale toužím vydat se po nich zpět do náruče lásky.

Je noc. Spíš. Úplněk k nám nahlíží oknem. Svítí mi na cestu. Konečně se jako ztracený syn můžu vrátit až ke dni, kdy jsem se do tebe zamiloval.

V co tak dlouho doufal, se stalo! Ten, koho léta každý den vyhlížel, je tady! Chodidla má rozedřená z daleké cesty. Na sobě nuzný, ošuntělý oděv, spíše cáry.

Vrásky otce jsou svědky jeho stálých obav o syna.

„Tatínku, promiň,“ pokorně před ním poklekl. Promrhal jsem jmění. Lituji toho. Bláhově jsem si kupoval rozkoš, žil rozmařile a zhýrale. Odpusť mi, prosím. Chci se změnit. Dovol mi pracovat pro tebe jako nádeník.“

Dojetí a láska se snáší na syna.
„Jsem rád, že jsi se vrátil,“ soucitně přitiskne nezdárníka k sobě. „Radost je balzám na bolest srdce. Přichystejte hostinu! Můj ztracený syn žije!“

1) Jak zní celé jméno Pipi?

a) Pipilota Citrónie Cimprlína Mucholapka Dlouhá Punčocha
b) Pipilota Citrónie Cimprlína Mucholapka Krátká Punčocha
c) Pipilota Citrónie Cimprlína Mucholapka Černá ruka

2) Kde bydlí Pipi? Je to

a) vila Villebroka
b) dům U kanonýrů
c) vila Villekula

3) Dobrá kamarádka Pipi je

a) Arnika
b) Annika
c) Monika

4) Co je pro Pipi charakteristické? Má

a) v botě velkou díru
b) neobvyklou míru
c) velkou sílu

5) Kdo kromě koně ještě s Pipi bydlí?

a) jepice
b) opice
c) orlice

6) Její tatínek je

a) námořní kapitán a černošský král
b) prezident
c) pilot

„Voskovice má kouzelnou moc,“ usmívá se letitá žena.
„Jak to, babičko?“ nechápe vnuk.
„Inu, prozáří tmu, zažene strach, dává iluzi tepla a když opatrně přiblížíš ruku k plameni, jako já, tak opravdu hřeje."
„Já si od tebe připálím svojí svíčku, ano?“ nakloní se chlapec ke stařence, aby byl blíže k její vlídnosti.
„Můžeš, jestli chceš. Ale když budou hořet společně, vydrží kratší dobu. Zhasnou téměř najednou a budeš muset jít spát.“
„Líbí se mi jejich záře. Nebude vadit, když zhasnou. Můžeme pak mít černou hodinku. Budeš vyprávět? Namaluješ mi slovy svět, jak vypadal, když jsi byla malá?“
„Začnu hned, chceš?“

Dvě mladé ženy upoutají svou nahotou. Přestože nemají oděv, vůbec nejsou vyzývavé. Vypadají cudně, křehce, zranitelně jako nahé v trní. Nevnímají korzující páry.
Muž proti nim, kterého spíš tušíme, než vidíme, je oslovil.
Blondýnka stydlivě klopí oči a mlčí. Rukama modeluje slova. Ani přítelkyně vedle ní nic neříká. Působí smutně a trošku vyděšeně. Její gesto je naprosto jasné. Odmítavé. Pravou rukou sděluje: „My, chceme do nebe, víte?“

Obě nezapadají do okolní společnosti se svobodným duchem. Pohyby rukou sdělují, že se zde ocitly nedopatřením, že netouží po milostném obětí. Ani je nezajímá pár, který ho bezostyšně předvádí ve výhledu na krajinu.