Moje články

Měl jasný plán. Zvolil neobvyklý postup. Nejprve šel do plenéru namalovat pozadí obrazu. Krajinu. Ta se vehementně bránila. Seslala na něj mraky komárů. Neustále odháněl bodající hmyz, Nestačil zabíjet ty miniaturní upíry. Štípance se předháněly, který je největší. Práci přerušil.

Potom celé dny vytrvale pršelo. Dostával tisíce polibků od dešťových kapek. Maloval jen s obtížemi. Nechal si postavit přístřešek. Vytrvalost se vyplatila.

Nakonec zpodobnil samotnou Ofélii. Modelkou mu byla devatenáctiletá Elizabeth Siddallová. Maloval ji ve vaně. Pod ní vodu ohřívaly olejové lampy. Jednou lampy vyhasly. Dívka se nastydla a její otec požadoval 50 liber za doktora. 

Obtíže nezvítězily. Obraz dokončil. 

Je to až magické naslouchat zvukům moře. 

Ta rozmanitost. Uklidňující šumění, které se záhy může změnit v řev gigantických mas.

Účes vln se stále mění. Někdy se vzpouzí, ale přesto podléhají diktátu Měsíce. 
S pravidelností se vrhají ke břehu a pak schlíple ustupují. 

Mořské proudy jako řeky v oceánech s sebou nesou rozhovory delfínů a jiných tvorů, zpěv kvetoucích korálů a zároveň nářek těch, které umírají. Oceány pohřbívají spoustu zbytečné uhynulých živočichů, jimž plasty zacpaly ústa, aby nesténaly. Když jsou nářky příliš silné, vodstvu se udělá nevolno. Zvrací obrovské vlny. 

Tsunami se snaží pomstít lidem, kteří to mají na svědomí. 

„Na, vezmi si.“
„Já padám. Zase kaše. Ne díky, tu fakt nechci.“
„Nedělej drahoty.“
„Kolikátý den za sebou ji máme? Už mi leze krkem.“
„Děvčata, nebojte se, mám tady ještě plný hrnec.“
„„Tomuhle se říká ironie?“ dumá dívčina s podepřenou hlavou.
„Já bych si dala, Mám hlad,“ ozve se holčička v červeném. Prázdná miska ji dává za pravdu. 
„Kdo chce ještě nalít mléko?“ 
„Když tak nad tím přemýšlím, vezmu si jen to. Chci mít štíhlý pas,“ odhrnuje si vlasy z čela další slečna. „Zapletu si do copu jabloňové květy. Ty lákají včely. Snad mi taky pomohou přivábit pohled nějakého mládence.“ 

Tak jako boháč touží mít stále více peněz, tak ti co jsou mocní často propadnou chtivosti moci. Chtějí, aby jim patřilo všechno. Touží ovládat všechny všude a kdykoliv. Dokonce jsou v pokušení ovládat přírodní živly, poroučet přílivu a odlivu, východu a západu slunce. 

Násilí je jejich účinná zbraň. Nevezmou si poučení z potopy, která spláchla násilnost a ty, kdo ji působili. Uzurpovali si oko v trojúhelníku. Myslí si, že jsou bozi. Sami v sobě si postavili babylonskou věž. Nepřipouští si, jak hluboký bývá pád z vrcholu. Netuší, jak křehká je vzdálenost mezi krajinou a soumrakem a mezi bytím a nebytím.

Narcis byl krásný, nádherný mladík. Zamilovala se do něho spousta žen a nymf, včetně nymfy Echó. Ta se neopětovanou láskou utrápila. 

Bohyni lovu Artemis to pobouřilo. „Počkej hrdopýšku. Já tě potrestám,“ rozhodla se. Nalíčila v lese studánku, jejíž hladina byla jako zrcadlo. Když se Narcis chtěl napít, zahlédl sám sebe. Návnada zafungovala. Veštba rozpřáhla náruč. Mladík se do sebe beznadějně zamiloval. Nemohl se od svého obrazu odtrhnout. 

„Ách, jak jsi krásný. Polib mne, Obejmi mne,“ vzdychal touhou. „Netrap mne. Opětuj mou lásku,“ žadonil. Nakláněl se pro polibek čím dál víc, až se hladina uzavřela nad jeho pýchou. Sebeláska ho zabila. 

Jeden drobný steh vedle druhého. Titěrná práce, ze které bolí oči i prsty, ale dělá ji ráda. Má před sebou velký den. Tohle budou její svatební šaty, růžové jako její budoucnost.

Slunce slyší štkaní. Zvědavě nahlíží do pokoje oknem. Co se to stalo? Proč švadlenka pláče? Špatná zpráva právě teď krutě nakopla její radost. Srdce se chvěje. Velí přestat šít. Schovat smutek do dlaní. Ptáček vylétl z klece, ale zpěvem ji nepotěšil.

Smutek matky se přenáší na děcko v jejím lůně.
„Miláčku, co s námi bude?“ naříká. „Ach, tvůj tatínek je smrtelně nemocný. Jen Bůh ví, jestli tě někdy uvidí.“

Zamiloval jsem se. Byla krásná, citlivá a tajemná. Hodně mne ovlivnila, Milovala koně a tu lásku přenesla na mě. Nezapomenu na naše projížďky na hřbetě těch krásných zvířat. 

„Mám děravou hlavu,“ rozpačitě se usmívala, když se omlouvala, že na něco zapomněla. Neměla pravdu. Měla ji plnou koní. Rozuměla jim. Reagovali na její pouhý pohled. Mluvila s nimi beze slov. Věděla, co jí říkají. 

Milovala jejich rychlost, sílu a nespoutanost. Měla s nimi hodně společného. Souzněla s nimi. Někdy se mi zdálo, že s nimi úplně splývá. Když jsem se na ni díval, chvíli jsem viděl krásnou ženu a chvílemi koně. 

„Kurník šopa!“ ujelo mladíkovi, když ho guvernantka zaskočila. Zrovna si pinkal s míčkem, místo aby se pilně učil. Tabulka s příklady zela prázdnotou. 

„Kurník šopa!" pomyslel si hoch. Nyní už si dával pozor na jazyk. „To jsem to vymňouk. Vůbec jsem měl dávat větší pozor, aby mne nepřistihla.. Teď si musím vyslechnout kázání o zodpovědnosti, sebeovládání, o důležitosti vzdělání, nutnosti mluvit pravdu, o správném vyjadřování a gentlemanském chování. 

„Ach jo.“ Provinilec má zkroušený výraz, ale ne proto, že by litoval svého poklesku. Vždyť hra to byla skvělá! Mnohem lepší než nezáživné počítání příkladů. Ale mrzí ho, že se úkolu nevyhne. 

A potom přiběhl Tomík a volal: „Pipy, pojď sem, honem. Něco ti nesu.“
Pipy vystrčila rozespalou hlavu z okna. „Co mi neseš, že u toho tropíš takový povyk?“
Nesu ti tvoji punčochu, kterou jsi ztratila a týden jsme ji hledali.
„To není moje punčocha,“ řekla zklamaně Pipy.
„Ale je,“ trval na svém kamarád. 
„Tomi má pravdu,“ přidala se Anika. „Maminka ji vyprala, protože byla hodně špinavá, zablácená a páchla."
„To je punčocha pro trpaslíka, ne?“ ušklíbla se Pipy.
„No, trochu se srazila.“ 
„Trochu? Ale co, dejte mi ji, budu ji nosit jako ponožku.“
„Na, Pipi Krátká Ponožko,“ rozřehtal  se Tomík.

„Kurník šopa! Měla jsem si dát pozor, aby mne nepřistihla.,“ pomyslí si děvče.

„Emo, co je to s tebou? Měla jsi spočítat pět příkladů, co jsem ti zadala a ty si místo toho hraješ s pálkou. Hm, kolikrát se ti podařilo míček pinknout, než ti spadl?“

„Nevím.“

„Chápu, že hraní je zábavnější než počty, ale umět počítat, je pro život moc důležité. Vidíš, i teď při hře by se ti hodilo. Třeba abys věděla, jestli se zlepšuješ. Jaký je tvůj rekord. 
Víš, ale mě moc mrzí, že nedržíš slovo.“

„Mně to je taky líto.“ Provinilý výraz dává dívce za pravdu. 

 

Zděšení. Vytřeštěné oči nechtějí uvěřit tomu, co vidí. Rovné obočí coby závora brání úvahám o budoucnosti. Dlaně intuitivně popadly hlavu. Prsty jedné ruky se zabořily do vlasů. Táhnou. Škubou. Chtějí vytrhnout pramen vlasů. Bolí to, ale tíhu zoufalství nepřehluší. Nehty na prstech druhé ruky podobné zobanům ptáků jako by chtěly vyklovnout hrůzné myšlenky. 

Srdce se potácí. Naděje si podřezala žíly. Zoufalství uvěznilo touhu žít. Bezmoc je vězeňský dozorce, trýznitel. Vzlyky opanovaly nitro, avšak nejsou slyšet. Úzkost mu sevřela hlas. Oněměl. 

Mlčí. Za hlasité steny se stydí. A výkřiky či věty jsou zcela zbytečné. Řekne je za něj jeho výraz obličeje. 

Potápím se do tvé duše. Pod hladinou nevyspání se skrývá rozladění z toho, že dnes tě neobejme vůně kávy, příznačná pro každé ráno. Pomalu klesám hlouběji. Tam jako ostré útesy na mne číhají tvé výčitky a osočování. Kdo za to může? Otazník jako kotva upoutává tvé myšlenky k viníkovi. 

Lapám po dechu. 

Černá barva mých plavek tě irituje. Připomíná ti tmu, po které toužíš a není ti dopřána v bodavých paprscích dne. Černá vzbuzuje asociace na milovanou chuť tmavého nápoje. Kdo tě teď postaví na nohy? Kdo tě vzpruží?
Dovolíš, abych to byla já? 

Ocitám se na dně tvé nevole. 

Oči skáčou ze slova na slovo, z věty na větu, je to rychlý sled, jako když se bystřina dere mezi balvany. Mysl hltá každý řádek, slyší zvuky, cítí vůně, vidí barvy, vnímá náladu. Obsah se mění v živé obrazy. Představivost z nich vytvoří napínavý film. Jak to bude dál? Tváře se rozpálily vzrušením. Zrychlený dech se zmítá v překotném tempu. Obsah čteného přerušil vnější podněty.  

Dívka zavřela oči, aby snad ten krásný vjem nevyprchal. Představuje si sama se sebe v roli hrdinky. Fantazie rozvíjí děj jiným směrem než kniha. Mladík k ní přistoupil blíž a chce ji políbit. Blažený okamžik. 

Nedávno jsem dostala tyhle krásné střevíce. Mají podpatek! Než jsem se v nich naučila chodit, zvrtla jsem si nohu. Ale teď už se mi nohy nepodlamují. Dokážu v nich bez škobrtnutí dokonce tancovat. Důkazem je, že boty nejsou vůbec odřené. Připadám si v nich jako dáma. 

Tak, pořádně je musím utáhnout. Dneska na tom obzvlášť záleží. Protože za chvíli před porotou předvedu, co umím. Kéž by mne přijali! 

Prý jsem candy-dát-ka. Nevím, jak se to čte, natož jak se to píše. Ani pořádně nevím, co to znamená. Ale bonbony rozhodně rozdávat nechci. Spíš chci lidi potěšit tancem. Moc ráda tancuju! 

Nóbl společnost čeká. Poslední pohled do zrcadla. 

Asi jsem se zbláznil! Vyschlo mi v krku. Běžím se napít. Voda neuhasila žízeň. Horečně přemítám. Je to vůbec možné? To je nějaký eskamotérský kousek nebo co? Honem zpět před zrcadlo. Co se děje? Rozbilo se snad? Blbost. Nikde žádné střepy. Odráží obraz, ale to, co v něm vidím, odporuje veškerým fyzikálním zákonům. Přesto knihu na krbu zobrazuje správně. Přitom já vidím sebe zezadu. No to je schíza! Mám vůbec svou tvář? Štípnu se. Ne. Nezdá se mi to. Zkouším se hýbat. Lesklá plocha kopíruje moje pohyby. Žiju vůbec? Neztratil jsem svou identitu? 

Miluji tě, osudově, navěky, bez výhrad, bláznivě, úplně. Jsi pro mne inspirací, naplňuješ mne láskou, touhou a zároveň bolestí a trápením. Stále na tebe myslím. Chci tě mít jen pro sebe. Žárlím na ty, kterým jsi patřila přede mnou, proklínám toho, do jehož náruče padáš, koho teď obdarováváš svým vtipem, krásou, slastí. Vrať se. Vyhlaď mé srdce zbrázděné strastí. Přeju si, abychom byli stále spolu. 

Nevěsto větru. Oslňující létavice. Lehounká jako pírko. Točíš se ve větru. Jeho závany mi tě odnáší pryč. Moje étertická krásko. Vznášíš se v mé mysli. Jsi mé všechno. Jsi má spása. 

Ach, jsi mé prokletí. 

Čtveřice mužů s dýmajícím Vesuvem v pozadí. Ten z profilu se psíkem zaraženě čte noviny. Nahlas. Sopka se rozhněvala. 
„To nemusí psát, to vidím na vlastní oči,“ myslí si jeden. 
„V dobré víře se nás snaží uklidnit,“ pokračuje čtenář. Ostatní mlčí, ale jejich obličeje mluví za ně.
„Jasně, nechtějí paniku.“
„No, ale dá se tomu věřit? Bojím se, aby se vulkán nerozzuřil. Jeho jméno prý znamená nenasytný nebo ten, který stravuje. Nechci skončit jako ti nebožáci v Pompejích.“
„Váhání může být osudné. Chytrý vidí nebezpečí a jde se skrýt. Asi vezmu nohy na ramena.“

Mezitím sopečný oblak vrhá zlověstný stín. 

Elegantně oblečený pán, hladce vyholený, perfektně upravený. Muži v módních časopisech působí ležérněji nežli on. Stojí nehnutě, jako kdyby jeho svaly ztuhly očekáváním popravčí salvy. Na místo pásky přes oči má zelené jablko. Traduje se, že Eva v ráji pojedla zakázané ovoce a proto zemřela. Možná i pro něho předznamenává smrt. Žel i pro nás. Realita namísto pohádky, po které toužíme..

Muž má za sebou zídku z přesně otesaných kvádrů. Za ní je už jen moře líbá na obzoru oblohu. Je bezvětří. Jasné světlo a zachmuřené černé mraky jako návěstidlo signalizují bouřku. Muž se však nesnaží utéct. Fascinuje svou nehybností. 

Až lidé zcela ztratí tvář, až se vůbec nebudou stydět za svoji chamtivost, až z jejich charakterů zbydou trosky, stejně tak jako z domů, které obývají, až láska bude jen plytký pojem, potom přijde zásah.

Až země okorá suchem a budoucnost lidstva bude jako prázdný sud bez etikety a jednotlivci jeden jako druzí budou bezejmenní, otrávení jedem nezájmu, potom se planeta ocitne pod kopyty koní nebeských jezdců a dosud vládnoucí mocipáni určující osud poddaných budou rozdrceni. Tu zkázu přežijí jen bezúhonní. 

Životaschopnost planety bude obnovena. Voda bude pitná. Voda života. 
Hlad, nemoce, smrt a strádání polkne hrob. 

Radost bude hmatatelná.

Ňadra se zdárně snaží vymanit z výstřihu. To ale opravdu k svedení mladíka nestačí. Oči cikánky se dívají úkosem na nezkušeného hocha. Říkají: „Pojď, panáčku. Neboj se. Žena vyhodnocuje situaci. Úsměv je na vážkách. „Tak copak. Víc se stydíš, nebo bojíš?“ Její pohled podotýká: „Vím, jak to chodí. Dlouho se ostýchat nebudeš.“

„Pojď, podej mi ruku,“ pokračuje svůdnice medovým hlasem. "Přečtu ti, co tě čeká. Určitě hledáš, co máš napsáno osudem. Neříkej, že to nechceš vědět. Víš, osud si tě stejně najde. Nezdráhej se. Je dobré znát pravdu. Že nemáš peníze? Nevymlouvej se. Slyšela jsem, jak ti chrastí v kapse. 

Skrumáž lidských a zvířecích těl. Kůň toreadora se ocitl pod kopyty jiného hřebce a zároveň pod nohama rozdivočelého skotu. Jeho roh propíchl tělo picadora tak snadno, jako párátko jednohubku. Býk ho pak vyzdvihl ze sedla. Vítězoslavně s ním mává na pozdrav divákům, kteří šílí.

„Brzdi,“ táhnou matadoři býka za ocas. „Brzdi,“ křičí už nejen oni. Vydrážděné zvíře naopak napíná všechny své síly.

Na zemi se válí capas. Místo nich mají slovo jenom kopí. Dva muži se snaží pokořit dočasného šampiona. Zachránit kolegu se jim zatím nedaří.
„Pablo, vydrž,“ ječí další chlapík a spěchá na pomoc.

Sténání raněného přehlušuje ryk davu.

Miloval ten pocit volnosti, absolutní svobody, když se snášel k zemi. Chladný vzduch mu propleskl tváře, aby se pořádně soustředil. Adrenalin mu zrychlil tep. Každá chyba mohla být fatální. Ale stálo to za to. Pokaždé. Škoda jen, že seskok trval poměrně krátce.

Přistál na poli. Chvíli ležel. Padák se ještě vzdouval, těžce oddychoval. Podíval se na nebe. Oblaka ho z výšky sledovala. Mračila se. Hudrala. Nejčernější mrak se mu vysmíval: „Zelenáči. Vejtaho! Nemáš rád život? Proč riskuješ? Co si dokazuješ?“

„Nic si nedokazuju. Copak tomu nerozumíte? Vy co se s nonšalancí vznášíte celé hodiny.“
Nechápete, že to chci zažívat taky?“

Plavíme se životem v děravém prámu, podobni bláznům. Hlavy plné vědomostí, ale moudrost nám uniká. Bez kormidla, vařečku místo pádla. Jak příznačné. Pro mnohé se stává bohem jejich břicho.

Potraviny, které Ježíš zázrakem rozmnožil: chléb a ryba jsou volně dostupné a přitom netknuté. Plýtváme potravinami, nestíháme je konzumovat, přitom jinde lidé umírají hladem. 

Sova bez uší neslyší. Stejně jako ona sedíme v koruně. Nepodsekli jsme si pod sebou větev, ale celý kmen a nechceme o tom slyšet. 

V srdcích máme touhu po věčnosti, ale čas života nám nevyměřují hodiny, ale stopky. Kosa smrtky se točí nad našimi hlavami namísto korouhvičky. 

Vytrvale mává rukama. Rozhrnuje vzduch jako plavec vodní hladinu. Stále dokola odhání sluneční paprsky. Přesto ho slunce dál zasypává polibky. Tisícem polibků. Marně se brání. Už je mu to vážně nepříjemné. Je to jako boj s větrnými mlýny. Přesněji je to marný boj větrného mlýnu. 

Začíná mu být pořádné horko. Lopatky už ho bolí. Celé paže ho bolí. Sténají ve větru. Ten se ho snaží zchladit. Bezvýsledně.

Obloha podobná dítěti s vyrážkou je obsypána květy slunečnic. 

Lidé se radují z krásného dne. Malíř si odhrnul vlasy z čela. Je uchvácen tou směsici barev. Snaží se přenést svůj dojem na plátno. 

Starostlivé sluníčko děti laškovně pošimralo po tvářích a vzbudilo je. Potom rozsvítilo tmavou místnost, kde spaly, aby viděly na oblékání. Teď je políbilo místo maminky, která má moc práce. 

Chlapec sedí na židličce a rozvážně drží misku, aby ji mladší sestřička nepřevrhla. Je ještě maličká a nemotorná. Musí ji krmit. Dožaduje se sice, že bude jíst sama, ale on ví, jak by to dopadlo. Určitě by se zase pobryndala. 

„No tak, už jsi to spolkla?“ zkoumá pohledem bráška. „Tak ještě za tatínka,“ nabírá další lžičku. Má tu malou moc rád. Sám si jídlo klidně odřekne, jen aby ona neměla hlad. 

Byl náruživý kuřák. Zapaloval si jednu retku o druhou.
Jako mladý měl hlavu v oblacích, k stáru jen v oblacích kouře. 

„Měl bys toho kouření nechat, nebo ho aspoň omezit,“ nabádali ho čas od času ti, kterým na něm záleželo.
„Na něco musím umřít,“ odpovídal cynickým sípavým hlasem mezi záchvaty kašle. Pak zanotoval: Žváro, to je moje gusto, bez něho mám v hlavě pusto.

Slyšeli jste nějaké  vrznutí? 
To zaskřípal zuby, když mu mezi ně vložili cigáro. Dělali to generace jeho potomků. Plnily tak jeho poslední přání.

Místo hořící svíce na hrob mu z piety dávali do úst hořící cigaretu.

Kominík. Vyšplhal se ke mně do výšin. Prý abych se chytil za knoflík, že budu mít štěstí. Já tomu ale nevěřím. Děti, co mne postavily, však ano. Ony věří mnoha pověrám a lžím. 
Co když jim řeknu, že dárky pod stromečkem nejsou od Ježíška? 

Ztratím tvář, když vám sdělím, že zvyk dávání dárků včetně svíček a hostin byl součástí pohanských Saturnálií? Křesťanství si ho ponechalo, aby získalo nevěřící. A ztratím tvář, když vám povím, že se Ježíš nenarodil o Vánocích? Možná ano. Ale je mi to jedno, protože svou tvář stejně ztratím až přijde obleva. Dokonce ztratím celou svou existenci. 

Motto: 
Matouš 15:14
Nechte je být. Jsou to slepí vůdci. Pokud slepý vede slepého, oba spadnou do jámy.“

Terén se obtížně zdolává, když nevidíš. I menší prohlubeň nebo naopak nějaká hrouda, úzká stružka, či kamenitá stezka se stává nástrahou. Na každém kroku číhá nebezpečí. 

A tak klopýtáme životem. Nevidíme světlo. Známe jen tmu. Opatrně. Krok sun krok. Škobrtáme. Držet se toho, kdo jde před námi, nám dává pocit bezpečí. Zaslechl jsi výkřiky? To nic. Neboj se. Máme přece vůdce. Je někde vpředu.

Ouha! Rozšklebená ústa jámy zase někoho polkla. Past je téměř plná. Kolik z nás do ní ještě spadne?

Bříza se sklonila smutkem. Mladý muž se opírá o její kmen. Napůl sedí, napůl leží. Bolest se mu rozlézá po celém těle. Má zavřené oči. Soustředí se na svůj dech. Každý nádech neskutečně řeže, ale dává mu tak najevo, že ještě žije. 

Zima a horečka raněnému vykreslily ruměnec na bledou tvář. Nikoho nezabil. Má čisté svědomí, tak jako uniformu. Ta je lehká. Vůbec nehřeje. Sníh studí čím dál víc. Voják zcela zbytečně třímá pušku s bodákem. Chlad s ní odehnat nemůže. „Za chvíli budeš ledový jako já,“ mne si ruce mráz. „A to ti povídám, ne abys zapomněl dneska umřít.“

Konečně nemoc povolila sevření. Maminka poprvé dovolila ještě zesláblému synkovi vstát z postele. Pečlivě ho zabalila a posadila do proutěného křesla ke stolu. Za záda mu dala měkký polštář, aby se mohl pohodlně opřít.

Chlapec objal hrnek s horkým čajem. Teplo mu hladí ruce. Neopírá se. Sedí zpříma, Soustředěně se dívá před sebe. 

Loutky v rukách maminky ožily. „Mně neutečeš,“ rozléhá se místností hluboký hlas. Drak se přibližuje k princezně, které strach svázal nohy.

„Nééé. To je hrozné, on ji snad sežere,“ mluví za hocha jeho oči. „Utíkej!“ chce se mu vykřiknout. 

Náhle se na scéně objeví princ. Ta úleva!

Bojíš se, váháš, zda za něj vstoupit. Zástěna zastíní jasnou mysl. Realita se tam stane snem. „Nechoď tam,“ varuje tě rozum. „Pojď dál,“ láká tě čím dál silnější touha. Opovážlivost skanduje: „Jdi do toho. Hurá!“ Poslechneš ji. Rozum dostal roubík. Žádostivost mu zavázala oči.

Tak teď se nediv! Tvoje nohy se proměnily v ocas mořské panny. Zachoval si zelenou barvu a zároveň se přelévá do tvaru leoparda. Zlověstně cení zuby. Nemyješ si ruce jako Pilát, avšak postranní úmysly zakrýváš rukavičkami. Prošla sis vnitřní metamorfózou, kterou symbolizuje motýl. Letí v ústrety vzpomínkám černým jako uhel, vzpomínkám na toho, který tě opustil.

Obloha se koupe v řece. Hvězdy skotačí na hladině. Svítí nám na cestu. Tají se mi dech. Je můj život také jen odrazem na hladině? Předurčují mi hvězdy můj osud? Předurčují mi tebe?
Nemohu tomu uvěřit. Je to zázrak, že jsi se mnou. Je to zázrak, že jsem s tebou.
Jsi do mě zavěšena. Obejmula mne tvá něha. A já vnímám závany vánku a tvou jemnou vůni. Tvoje zorničky se rozšiřují úžasem stejně jako hvězdy v nich. Dobrá nálada ve mně trylkuje jako slavík. Jsme ve spáru tajemné noci. Prostoupilo mne blaho. Chlad od vody hasí mé srdce, aby neshořelo.