Moje články

Tenkrát poprvé
jsem zahlédl tebe
Tenkrát poprvé
jsem chtěl modré z nebe
Tenkrát poprvé
srdce mezi mlýnskými kameny
Tentokrát poprvé
jsem doslova byl tebou zmámený
Tenkrát poprvé
ses proplétala myšlenkami
Tenkrát poprvé
jsme my dva spolu byli sami.

Tenkrát poprvé
když jsem tě náhle zřela
Tenkrát poprvé
v mém srdci láva vřela
Tenkrát poprvé
hladil jsi mne jemně beze slov
tenkrát poprvé
na mé ego podnikl jsi lov
Tenkrát poprvé
jsem byla hodně nesmělá
Tenkrát poprvé
jsem řekla to bych neměla.

Poslední dny pod nohama křupou
že všechno pro nás končí máme strach
Poslední zrnka v přesýpacích hodinách
se sypou….

Od doby, co jsem tě poprvé zahlédl, nemohu na tebe přestat myslet. Vidím tě všude. Tvá krása se zrcadlí na klidné vodní hladině. Spatřuji tě i v oblacích.
Útočíš na mé smysly. Prostupuješ mnou. Celého mne pohlcuješ.
Moje důstojnost, symbolizovaná cylindrem vzala za své. Jsem schopen dělat nepředloženosti. Nepoznávám se.

Ochrnutý láskou, přeju si, abys byla stále se mnou, ale ty toužíš po volnosti jako racek poletující nad mořem. Vznášíš se v mých myšlenkách.
Rád bych tě polapil. Unikáš mi. A když tě uzamknu do klece svých přání a alespoň tam jsme spolu jako dva ptáci, odvracíš ode mne tvář.

Ona
Pod zavřenými víčky schovává rozpaky a touhu. Vnímá sladkou vůni okamžiku. Pootevřenými ústy vydechuje, pomalu, dlouze, jako kdyby chtěla zahřát a probudit po ránu zkřehléhoho motýlka.
Z jejího nitra uniká sotva slyšitelný vzdech.
Omámená příslibem něžností se zatajeným dechem očekává polibek.

On
Uhlazené vlasy a zjev dobře zamaskovaly pravé úmysly. Skrývaná vilnost se zachytila jako moucha v pavučině cudností. Už se neovládl. Jako chameleon jazyk, střelhbitě vystřelil polibek. Za pózou gentlemana číhá chlípník.
Dekorum tváře popraskalo. Z nitra v prudkém proudu letí úlomky nestoudnosti a dosud utajovaná lascivnost.
Harpuna smyslného chtíče zasáhla cíl. Zasekla se.
Uhrančivé oči zhypnotizovaly oběť.

Maluje se zápalem. Docela mne pobavilo, jak tancuje kolem plátna. Jsem zvědavá na výsledek. Jestli věrně zobrazil mou štíhlou postavičku, šarm oživující šeď mých šatů, esprit, nevtíravé sebevědomí a lehounký náznak koketerie.

„Žertujete, když říkáte, že si nejsem podobná,“ řekla výhrůžným hlasem. „No počkejte,“ dupla a dala ruku v bok. „To bych vám dala co proto! Vlastně to byste nedostal nic. Nezaplatila bych a platil byste vy, že vám stojím modelem.

Prosím? Nerozumím, když šeptáte!

Děláte si legraci, že jsem nedoslýchavá?! Prý musím natahovat uši a tak mi namalujete odstálé ucho? To byste si nedovolil. Nevěřím vám, jen mne škádlíte...“

Při stěně starý vypelichaný slamník.
Přítmí se snaží zakrýt nepořádek.
Po zemi spousta nedopalků, plastových kelímků, zbytků jídla, injekčních stříkaček, papírů pomačkaných jako rozespalé tváře.
Spousta lahví. Některé už přišly o hrdlo a střepy nebezpečně ční jako zuby krokodýla.
Nábytek dávno vzal za své. Uprostřed holé místnosti jen kartonová krabice. Přes její hranu visí zahnědlá slupka od banánu.
Silný zápach plní funkci zamknutých dveří. Vpustí dovnitř jen otrlé.
Místo oken temné díry. Černají se jako mezery po zkažených zubech feťáků.

Dům na odstřel láká vyvrhele společnosti. Nevyžaduje nájem. Místo něho inkasuje zdraví svých obyvatel. Na oplátku dobromyslně zatemňuje jejich mysl.

Několik kamenů stačilo k přehrazení potůčku. Pažit barví průzračnou vodu dohněda.
„Počkejte kluci. Kam s ním?“ nese Honza další drn.

„Ančo, Májo, Tome, domů!“ Volání rozvlnilo vzduch a splynulo s vlnkami v potoce.

Kuba s Šimonem se snaží upevnit mlýnek do vidlic. Bráška je sleduje.
„Hoši, teď mne pusťte, musím tam zasunout ještě tuhle lopatku."
Na břehu dívenka s malou sestřičku na klíně je soustředěně pozorují. Za nimi stranou trochu bázlivě stojí nejmenší klučina, ruku v kapse. Jediný není bos.

„Šímo, Kubo, Pepo, Štěpo!“ Jména zanikla v šplouchání vody.

Děti zaujaté hrou, nevnímají hlas, ani výhrůžný tón.
Pes taky nereaguje.

Štamgasti v zadní místnosti popíjejí a hrají karty. O kibice není nouze.
To ale hosty v popředí vůbec nezajímá. Muž v bílé košili právě dorazil, odložil čepici na opěradlo židle a snaží si zapálit dýmku. Za ním kamarád se pokouší o totéž. Třetí v lehkém záklonu s blaženým výrazem právě vyfukuje kouř.
„Pánové, to je slast! Dal bych si čtvrtou.“ Dým se vlní a razí cestu k oknu, ve kterém trojici pozoruje soused.
„Co koukáš? Pojď si taky dát,“ zve ho kuřák labužník.
„Ne, díky. Nemám tabák. Stačí mně vdechovat kouř, který se valí ven a ještě ušetřím,“ lišácky mrkne.

Žena právě vzhlédla od loupání hrušky. Působí plaše. Její obličej vyjadřuje překvapení a nesouhlas, že ji někdo pozoruje při práci. Jako by říkala: „Ty bláhový, proč mne chceš malovat? Kolikrát ti mám říkat, že to nechci? Mám zapotřebí zveřejňovat své city? Proč si nedáš říct?“
Rty pevně sevřené. Neznatelným úsměvem jako kdyby maskovala zadržovaný vzlyk.
Má strašně smutné oči. Bolest srdce se jí vysrážela na tváři. Po líci ji stéká slza. Zarazila se. „Všiml si toho?“ uvažuje nejistě.
„Mohla bych se vymluvit, že jsem se řízla, ale lhát se nemá. Stejně by mně nevěřil. Jsem sice levačka, ale ne levá.“

Vracel se ze souboje. Les náhle protkala mlha a on zabloudil.
„Hej, udatný rytíři, načpak takový spěch,“ pohladil ho lahodný hlas.
„Počkej chvilku, nakrmím tvého koně,“ postavila se mu do cesty víla.
„Nechceš se osvěžit?“ lákala další z jezírka mezi řasami.
„Zacloním hledí ratolestí a ta tě zbaví od bolestí,“ slibovala kráska za ním.
„Kde to jsem?“ zarazil se rytíř.
„V říši snů,“ usmívaly se. „Zůstaň tu s námi, dobře se ti povede.“
„Ne, to nemohu, čeká na mne princezna.“
„Ta? Už na tebe zapomněla.“
„Kdo miluje, nezapomene," zvolal.
Ratolest rázem ztratila mámivou moc a místo ní ji získala láska.

Syrové ráno. Slunce ještě nestihlo vysušit kaluže, ale policajti už stačili zadržet skupinu chudáků. První žena celá zahalená, ale stud se jí nepodařilo zakrýt. Matka s dítětem v náruči stydlivě, odevzdaně klopí oči.

Koukni na tu chátru,“ říká s despektem mlékařka své zákaznici.
Slečna v červeném šátku na ni nechápavě hledí s němou výčitkou: „Jak můžete být tak zlá? Ještě sice máme svobodu, ale kvůli vám, zrádkyně, jsme spoutáni neviditelnými řetězy. Ani mužský za námi je nedokážou zpřetrhat. Máte radost, že nás vedou? Co by dělala na našem místě? Jsme připoutáni k bídě jako ten pes k vozíku s konvemi.“

Noc je jeho živitelka. Však ji má v názvu svého povolání. Jeho práce je náročná. Zvlášť při pochůzce v poděděných botách. Sice ho nepíchají kamínky do chodidel, ale zato prsty má otlačené. A paty! Určitě bude mít zase puchýře.

Taky musí mít pro strach uděláno.

Nejnáročnější je to okolo třetí hodiny ranní. A teď, krátce před svítáním.
Musí si chvíli odpočinout. Jen chviličku,
Kláda poslouží jako lavička, zábradlí jako opěradlo.
Tma tlačí do očí, Zavřená víčka působí jako balzám.
Halapartnu ještě svírá alespoň prsty. Svíčka v lucerně už dohořela.
Ochraptělá hlásná trouba si dává šlofíčka právě tak jako její majitel.

Kmen stromu tolik důležitý pro větve, listí a plody.

Podobně i tento kmen byl záštitou pro celý národ v uctívání Hospodina.
Veliká přednost, ale také obrovská odpovědnost.
Náhrada za všechny prvorozené.

Území Kanaánu rozděleno losem. On žádný podíl nezískal.
Města, která obdržel byla jako pihy na tváři krajiny rozeseta po celé Zaslíbené zemi.
Tvořen třemi rodinami. Jejich místa pevně daná na východ, jih a západ od svatostánku. Ten se stal středobodem jejich povinností.

Živ převážně z desátků.
Pokud národ nesešel z cesty, bylo o něj postaráno.
Netýkala se ho vojenská povinnost.
Jeho jméno je podkladem pro název Třetí knihy Mojžíšovy.

Mráz se tužil. Studený vzduch štípal do nosu, záblo z něho na hrudi. Řeka zamrzla. Lesklé plochy připomínaly zrcadlo. Dalo se krásně bruslit. Chlapec přitáhl mladšího sourozence na sáňkách. Přece jen po ledu to pěkně sviští. Ani se nemusí tolik namáhat, jako v závějích. Most v červáncích vypadá zachmuřeně, ale jim náladu nezkazí.

„To byla jízda,“ rozjařeně zavýskal pasažér saní, připomínajících džber. „Ještě, ještě,“ dožaduje se adrenalinového zážitku.
„Počkej, musím se trochu vydýchat,“ brzdí jeho nadšení bráška. „Držím půst. Nemám tolik sil.“

Kamarád si zatím připevňuje brusle. „Až si zajezdím, tak ti je půjčím,“ slibuje.
„Díky, už se nemůžu dočkat.“

Poroučíme větru dešti Nebojíme se střílet do mraků
Ani vysušovat mokřiny Kácet deštné pralesy
Tanky a raketami „usilovat“ o mír
Egoisticky si trváme na svém
Nedovedeme se shodnout ani v maličkostech
Třeba v tom zda se budeme řídit letním nebo zimním časem

Nemůžeme změnit svou závislost na fyzikálních zákonech
A vynahrazujeme si to nezávislostí na morálce

Rackové chechtaví se vysmívají naší bezmocnosti a domýšlivosti
Ozónová vrstva se trhá jak vetché plátno Moře se dusí v moři plastů
Zaneřádili jsme zemi Také vesmír kosmickým smetím
Už nepočítáme rostlinné a živočišné druhy vymřelé díky nám Nemají rovy
My, páni tvorstva Ubozí lidé

Doma je příjemné teplo. Dědečka navíc hřeje alkohol. Rozjařen vínem i tím, že jeho svíčka hoří jasným plamenem, zanotuje. V ruce drží plnou sklenku, v druhé má fajfku, která momentálně plní funkci dirigentské hůlky. Lehce podupává.
„Už byste neměl pít, dědo,“ říká muž i jeho zkřížené ruce.
„Júúú…,“ je fascinován plamínky jeho syn.
„Jedna, dva, tři,“ soustředěně počítá voskovice holčička. Jejich záře jí namalovala ruměnec.
V kolébce spinká nejmenší.
„Podívejte, babičko, vaše svíčka trošku kouří,“ vybízí mladá žena.
„Kdepak, dcerunko. Víš, bojím se, co se dozvím. Jsem stará. Má svíce dohasíná. Mám strach, že síly v pozadí ji nadobro zhasí.“

Jsem studna, ve které voda vyschla. Mé lůno už život neporodí. Moje tělo je jen mrtvá schránka. Ani vzpomínky ve mně nežijí. Vypudila jsem je, protože moc bolí. Tři muže, které jsem tolik milovala, mi vzala smrt.

Jsem lastura, ze které vyrvali perlu a rozbitou ji nechali bezcitně ležet na pobřeží, kde na ni doráží slané moře hoře. Ta perla je mé srdce.

Na vlnách zármutku zmítána sem a tam. Naděje se roztříštila o skaliska.
Tolik mi schází manžel a synové! V záplavě slz se smutek neutopil.
Můj život je po okraj naplněn hořkostí.

Neříkejte mi Noemi. Říkejte mi Mara.

„Je to možné? Jste to vy?“ nevěřícně se naklání žena v apartním kloboučku a směje se.

„Má poklona. Jsem rád, že vás vidím.“ Mužův úsměv ji nenechá na pochybách, že to tak cítí, že to není fráze. Pes na vodítku to s páníčkem prožívá stejně. Radostně skáče. „Čekáte dlouho?“ Než zazní odpověď, pokračuje. „Omlouvám se, do jedné přeplněné tramvaje jsem se nedostal, ta druhá měla ke všemu zpoždění. Studem se červenám jako ty červánky.“

„Musím vám věřit, když ruměnec schováváte pod vousy. Jsem ráda, že jste dorazil.“ Úsměv coby návnada. Koketní mrknutí jako samospoušť sklapne past. Mužovo srdce se zatetelí.

Krajina byla zahalena v mlze a těžko rozeznatelná, tak jako tvář nevěsty pod závojem. Krásu města zalehly mraky.

Zvuk sirény proťal vzduch krátce po poledni. Vymezený čas na útěk byl neúprosně krátký. Pumy se jako špendlíky zabodávaly do ulic, domů a jiných objektů. Pouze několik minut ohlušujícího dunění. Pouze několik minut paniky a hrůzy.

Praha si promnula oči od prachu a oněmělá zděšením hleděla na tu zkázu. Karel IV. by zasténal. Emauzy, které založil, klenot gotické architektury, dostaly zásah. Jejich důstojnost splihla, sténala mezi troskami. Průčelí a klenba se zřítily. Bez věží vypadaly uboze, jako motýl bez křídel. K politování.

„Poslechni, se mi líbíš,“ říká osmanský voják stojící pobledlé ženě. „Proč nic neříkáš? Nerozumíš?“

„Ale rozumím,“ myslí si. Strach jí sevřel ústa i žaludek. Bojí se pohnout. Kdoví, co se zrodí tomu chlapovi v hlavě. Vždyť bašibozuk znamená pomotaná hlava. Ví, čeho jsou tihle surovci schopní. Jen plení, znásilňují. Bojí se o chvějící sestřičku. Její obavy a bezradnost zahalil pléd, ale před chladem neuchránil. Tak mladičká. Má právo být násilníky zapomenuta.

Tak se usměj, ne? zvyšuje hlas trýznitel.
Usmát? Vždyť sotva zadržuje pláč. Provaz se zařezává do rukou, už je necítí. Má hlad.

„Bůh s námi,“ modlí se třetí zajatkyně.

Velectěná paní královno,

dovoluji si Vám nabídnout své služby, neboť disponuji širokým spektrem schopností.

Myslím, že své znalosti, všeobecný rozhled a charakter nejlépe uplatním jako Váš rádce. Pro svou výřečnost a bystrost mohu také působit ve funkci tiskového mluvčího. Určitě nezklamu na pozici učitele Vašich potomků, neboť jsem znám trpělivostí a láskou k dětem. Zcela jistě se osvědčím též coby správce celého království. Prozíravost a získané vzdělání mohu uplatnit jako finanční auditor.

Podotýkám, že jsem také zručný. V případě potřeby mohu zaskočit jako kuchař, údržbář, hodinář či zahradník.

Namísto doporučujících dopisů přikládám životopisné knihy.

Vám navždy oddaný poddaný Ferdinand Mravenec

Poznávala ho z náznaků, krátkých vět, z neznatelných indicií, letmých, těžko polapitelných jako vzdušný tanec chmýří.

Zjistila, že rozumí. Nevyřčené si doplňovala jako Hebrejci samohlásky do čteného textu. Třídila slova jak Popelka hrách. Věděla, kdy je používá jako štít, nebo kopí. Poznala, pokud se jimi maskoval, nebo záměrně zaváděl na falešnou stopu. Nechtěl odtajnit nitro.

Jednou se zděsila. Uviděla jeho obnaženou duši. Stud jí zakryl oči, jako kdyby spatřila fyzickou nahotu. Ostych se načepýřil. Chatrný oděv minulosti protrhlo poznání. Lekla se sebranky jeho myšlenek. Všechno o něm ví a on to netuší.

Začala se schovávat.
Před ním.
Před svou jasnozřivostí.

Zprvu to byl jen zárodek. Posléze se z něho vyklubala myšlenka. Čím víc ji přemílala, tím byla silnější, větší. Přerostla v ideál. Plápolal někde ve výšinách. Byla pro něj ochotná udělat leccos.
Ale nelíbil se těm nahoře. Cítili se ohroženi.

Takhle ne, holčičko. Zatočíme s tebou. Přiznej se. Jak jsi k ní vůbec přišla? Neříkej, že napadla jen tebe samotnou. To ti nevěříme! Tu myšlenku z tebe vyženeme. Ještě ráda se jí vzdáš. Máme na to své prostředky a postupy. A jestli v tobě přece jen troška z ní zůstane, bude zas malá. Bude titěrná. Zašlápneme ji i tebe.

Rozumíš?!

Strohému pokoji dominuje krb. Není v něm dříví na podpal, ani z něj neplápolá oheň. Přesto je v něm dým. Z krbu totiž vyjíždí zázrak moderní techniky. V prostoru levituje nejnovější typ parní lokomotivy, které se kouří z komína.

Lokomotiva se v nejvyšší rychlosti zasekla v pohybu, stejně jako hodiny na krbové římse. Za nimi je o zeď opřené zrcadlo, kterému hodiny bez jakýchkoli emocí ukazují záda. Kromě svícnu bez svíce je zrcadlo tmavé, bez odrazu. Jakoby by toužilo po světle a netrpělivě čekalo, kdy bude moct zrcadlit zcela nový výdobytek techniky.

Malíř na obraze zastavil čas, nikoli technický pokrok.

„Máš pěkný věneček se závojem. Moc ti to dneska sluší.“
„Připadám si jako nevěsta. Nemůžu se dneska taky vdát?“
„I ty brepto, vždyť nemáš ženicha?“ usměje se dědeček. „Tak půjdeme, co říkáš? Mohu ti nabídnout své rámě?“ laškovně dodržuje etiketu.
„Ano, ale ještě, prosím, počkej.“
„Pročpak? Ty nejsi zvědavá na nevěstu?“
„Když já se dědečku trochu bojím, abych něco nepopletla. Pořád si opakuju, co mám dělat.“
„Neboj se, budeš jen s ostatními družičkami držet vlečku,“ uklidňuje ji děda. „Jak ti, říkám, po schodech půjdeme pěkně pomalu, protože mne už bolí kolena a ty musíš dávat pozor, aby sis nepřišlápla šaty.

Odsunula talíř se sváteční bábovkou. Ani si nevšimla, že přitom vypadla růžička z vázy. Má na mysli důležitější věci.
„Vidíš, kam vede neposlušnost,“ varovně zdvihá prst matka čtoucí z Bible. „Dávej pozor, teď uslyšíš, jaké to mělo následky.“

Dívka má zaujatý výraz. Ale čtené nevnímá. Více se teď soustředí na čertovy obrázky pod stolem. Maminka nic nezjistí. Jakmile přestane číst, hned karty schová pod zástěru. Už v tom má praxi.

„Srdcový král bude nejspíš nápadník a určitě hodně bohatý,“ trochu se zasní.
Kotě na souhlas spokojeně vrní.
„Počkat, a co znamená ten srdcový svršek?“ nechápe dívčina. „To je patová situace!“

Už se chystala jít spát, ale hlas zvonku rozehnal její ospalost. Dosud jí drnčí v hlavě.

Vyhlédla z okna. Poslíček! Copak nese, takhle v noci?
„Telegram,“ hlaholil se zakloněnou hlavou pošťák.
Rychle seběhla dolů.

Těch pár řádků četla nevěřícně stále dokola. Ne, to není možné…. Horečně vyndala všechny listy od milého, balíček z Vídně i zásnubní prstýnek, co ji dal. Bezděčně ho navlékla na prst. Prázdná etue podobná rozevřeným ústům se jí škodolibě vysmívá.
Jedna svíčka zhasla, jako její naděje – čekatel optimismu. To je strašné. Co bude dělat? Má vůbec cenu žít? Chce se jí všechno skončit. Má nebo nemá?

Tábořili jsme v pustině. Celou noc foukal silný východní vítr. Rozháněl moře před námi. Nazdvihl vlny. Voda se v gejzírech rozstřikovala do stran a vracela zpět.

Náhle se uprostřed moře rozevřel vodní koridor. S bázní jsem do něho s ostatními vstoupil. Postupujeme jím. Dno moře je kupodivu suché. Nohy se téměř neboří. V nose štípe slaný vzduch. Provází nás ozvěna kroků a údivu.

Po mé levé straně je stěna. Zkusil jsem si na ni sáhnout. Je kompaktní. Mokrá. Není to led. Je to voda v pevném skupenství. Z druhé zdi přes zástupy vidím jen vrcholek.

Nikdy jsem nic takového nespatřil!

Nejsou to mořské panny, ale jsou s mořem sžité tak jako ony. Většinu života tráví v moři, či jeho blízkosti. O tom svědčí jejich jméno, které znamená žena moře. To je doslovný překlad japonského slova ama. Rok od roku těchto tradičních lovkyň perel ubývá. Ovládají starodávné řemeslo, staré přes 1500 let. Dokáží se potopit do hloubky až deseti metrů a zadržet dech na několik minut, často v chladných, mrazivých vodách. Jsou to mistryně svého oboru.

Pozoruhodný je jejich věk. Často se potápějí ještě ve věku 70, 80 roků. Existují záznamy, že se některé amy potápěly ve věku přes devadesát let!

Dana sedí zhrouceně na kraji postele. Slzy rozpily budoucnost. Nejistota svírá žaludek. „Co budeme dělat?“ hlas se jí třepetá zoufalstvím. Vůbec se necítí na to být matkou.
„Ale no tak,“ řekne chlácholivě Honza a podá jí kapesník.
Utírá si slzy zmatku a rozhořčení. Vír myšlenek nabírá na intenzitě. Ještě nemá dodělanou školu, nemají kde bydlet, z čeho budou žít?
„Ta antikoncepce je pro veverku!“ prodírá se zlostně mezi vzlyky.
„Hm, máš pravdu, je pro kočku“ cuknou Honzovi koutky úst. „A život je pes,“ dodá. Obejme ji a pevně stiskne. „To zvládneme,“ řekne s naprostou jistotou.
Konečně se Daně trochu uleví.