Moje články

– je člověk, který na sebe dobrovolně vezme povinnost dohledu nad černým mágem, jenž má v nějaké instituci, obvykle škole, vyučovat nezletilé.
(Marg.: Kromě Dubogradu, kde tuto funkci zastává Společenství.)
Zná nedořešené závazky svého černého mága, udržuje si přehled o živých nepřátelstvích a dbá, aby se na oficiální akci (zkoušky, sněm) jeho svěřenec nesetkal s některým ze svých nepřátel. Má také přehled o jeho práci, dohlíží na její etiku a legalitu. Postupem času může dosáhnout jistého pochopení černé magie, plně zasvěcen však být nesmí.
(Marg.: Kdo si kustoda zasvětí, přivolá na sebe hněv všech, kterým kustodi umožňují žít slušný lidský život!)

Mistr Kamieński zemřel. Konečně byl Thornvald zase svým pánem.
Sice by byl raději, kdyby mu rektor svěřil ještě garanci nad oborem, ale... Raději našlapovat opatrně. Ještě by si mohl štěstí vyplašit.
V červnu vedl rozřazovací zkoušky.
Jeho naděje vzrostly. Dokonce se odvážil porozhlédnout mezi mladšími žáky: jisté suroviny by se hodily. Kterýpak by dokázal mlčet?
Na podzim se o dědictví po Kamieńskim přihlásila ta káča z Narviku. Včetně jistého kustodia. Theodosius se smál: takového žabce opije rohlíkem!
O tři týdny později nevěřícně zíral: jediná ampulka krve, a ona hned poslala Čarodějné radě varování před pečetí?!
Pak že byl Kamieński tvrdý!

Silný západní vítr vtlačoval stěžeň do kýlu. Provazce deště vířily kolem lodi jako hejno zlých duchů.
Kapitán Berendsen se těžce propracoval k černě oděné postavě přivázané ke stěžni. Udělal si z rukou kornout a zařval svému... mnichovi do ucha: „Nepotřebuju vítr přímo v zádech! Ničí mi loď!“
Severin k němu otočil strhaný obličej a kývl. Odkašlal si. Odplivl. Narůžovělá slina stekla po palubě a padla do moře.
Kapitán vytáhl placatku, přiložil ji Severinovi ke rtům.
Lokl si. Zakuckal se. Část brandy vyletěla nosem.
Vítr se stočil novým směrem.
„Dobře!“ pleskl kapitán mnicha po rameni.
Ze Severinových očí vytryskly jantarové kapky.

Tušila to už od ledna. Mistr Lavoisier byl mnohem nemocnější, než svým učedníkům přiznával: nebylo myslitelné, že by letos přijel.
Koncem března poslal oficiální omluvu. Navrhl na své místo v komisi Severina Waterse. Přesně jak se domluvili.
Brigitta okamžitě napsala Severinovi oficiální jmenování.
Vrátilo se z Glastonbury jako nedoručitelné.
Obrátila se na tamního rektora.
Leyland ji odbyl, že Waters pro něj už nepracuje. Nesmírně hrubě.
Požádala o pomoc gildu. Kdo jiný by mohl najít mistra na toulkách?
Byla polovina května, zprávy o Severinově pobytu střídaly jedna druhou – a dopis na místo vždycky dorazil pozdě.
Takhle ty zkoušky v červnu neuspořádá.

Ještě před týdnem považovala paní Tosku na nedostižnou. Její gesta, šarm, způsob oblékání; jak dovedla řešit prekérní situace se zákazníky. Že se neváhala v cechu ozvat a klidně i zesměšnit kohokoli, kdo s ní nesouhlasil. Valentině to imponovalo. Snažila se svou mistryni věrně napodobovat.
Až dodnes.
„Už jsem to vyřešila, a správně,“ snaží se oponovat. Je si svým protijedem jistá. Taky ví, že paní Tosca neví, jaké řešení Divjakovovy úlohy si její učednice zvolila.
Mistryně nedbá. Nalije jí svůj vlastní preparát do krku a ucpe nos.
Valentina musí polknout.
Celý další týden, co bude umírat, bude svou bývalou hrdinku nenávidět.

Původně to tak v plánu neměl. Chtěl si pro odstoupivší adepty jenom připravit správný protijed.
Ale hned na první zkoušky si jeden podvodník, jistý Thornvald, propašoval očarované stříbro a cpal se jím jak blázen, i když nezabíralo.
Protijed s tím prostě nešťastně zreagoval.
Chvíli si myslel, že to přizná: že ta neodbouratelná rezidua v Thornvaldově těle vznikla hloupou náhodou.
Potom zjistil, že se mezi mistry šušká, že tak Thornvalda záměrně potrestal.
Nemoci testovat vyvíjené látky na sobě, protože je zkouška kvůli reziduím neprůkazná... Krutý trest. Krutější, než by si přál.
Ale účinný. Spolehlivě odstrašující další podvodníky.
A tak neřekl nic.

Vítr k ní zanášel vzkazy od vědmy na břehu potoka: Je jaro, voda stoupá vzhůru, raduj se!
Hovor bratrů odnaproti zněl den co den živěji a jemněji.
Na rameni jí přistála zmatená mladuška, ještě celá rozcuchaná, jak se nedávno prokousala z buňky. Olizovala ji svým jazýčkem s ploškou na konci, ochutnávala její kůži. Lechtalo to. Pak přiletěla stará včela a mladušku si odvedla. Je příliš brzo, hlupáčku.
Na plotě se usadil kos a začal ladit staronové písně.
Chystala se pomalu. Matka sadu nespěchá. Zato její hostina bývá bohatá.
Teď nakrmí včely, od podzimu do zimy bude živit sýkorky a kosa.

„Nerázuj mi tu pořád. Vezmi si pirožku. Vždyť je to ostuda, mistr, a hubený jako šindel.“
Severin se poslušně zastavil. Složil ruce za pasem a lehounce si skousl ret. Tvrdá zkušenost ze studií ho varovala: v čemkoli může být jed!
Zato Lisa si utřela od pusy část tvarohu a natáhla se pro další vypečený kousek.
„A jistě taky tak vyschlý,“ vemlouval se za Severinovými zády známý tichý baryton. Ozval se zvuk tekutiny nalévané do poháru.
Severin po čichu identifikoval upravené červené víno. Železité?
Mistr Divjakov se zasmál. „Neblázni, Watersi. Už dávno nejsi můj žák. Jsi kolega. Tak si koukej sednout.“

Bratři se mu věčně pošklebovali. „Na práci v lese potřebujem chlapy, a ne tintítka.“
Erik z nich zůstal nejmenší. Kouzelné děti moc nerostou.
„To tvoje věčné pohvizdování stejně s ničím nepohne.“
A proto se naučil pískat tak, že přivolal vítr.
„Aby ses dostal do té svojí školy, musíš porazit draka. To chci teda vidět.“
Nevěřil, že draci vůbec existují. Dokud jednoho doslova nezatahal za fousy. Ale bojovat s ním nemusel. Drak v něm poznal malého čaroděje a sám ho dovedl do hradu.
„Písničky, básničky... Toho se tak najíš.“
Bardové bývají zváni i na hostiny králů.
Jednou Erik donesl domů výslužku.

„... a každé léto chodívají na sever do místa zvaného Jiellevárri, kde slunce po mnoho dní vůbec nezapadá, samy pastelky.“ Anzelm vzhlédl k mistrovi zemských proudů, usazenému v mohutném křesle, a nejistě si olízl rty. Minulou lekci zameškal, takže ji teď musel stručně odvykládat zpaměti. Učil se z Erikových poznámek. Moc jim nerozuměl, ale Erik přísahal, že všechno zapsal správně.
Mistr pozvedl obočí. „Cos tím myslel, Anzelme?“
„Nevím, mistře, třeba že je tam hodně barev...“
„Kdo ti půjčil zápisky?“
Anzelm mlčel.
„Aha. Říkal jsem posledně, že tam Laponci, po našem Sámové, pasou stáda losů. Jak je tvou rodnou řečí los, Eriku?“

Vozka si nervózně žmoulal zvětšené klouby na rukou. „Vídám tam... divný věci, pane.“
„Při průchodu do Mezisvětí člověk vídá paobrazy běžně,“ snažil se ho uklidnit Jakob. „Než si oči zvyknou...“
„Ale... Já tam vidím sám sebe, pane. Dvakrát. Jeden ten já je mladší, cápek, takovej vytáhlej a vykulenej...“
Jakob si podepřel bradu rukou. Tohle bylo opravdu podivné. „A ten druhý?“
„Staroch, pane. Shrbenec.“
Jakob si zamyšleně mnul tvář.
„A víte co, pane? Když jsem vyjížděl teď posledně, mladej mně zmiz. A při návratu, víte, jak to bylo těžký, že? Tam mě vopustil i staroch.“
Jakob kývl. „Chápu. Přestanete jezdit. Okamžitě.“

Již delší dobu klademe si otázku, ctní a vážení, čím as krmí rektorova žena familiáry své, že jedenkaždý zakrátko jest jí uteče?
Vposledku viděna byla u nového letohrádku, ana kol se kousků ovarových rozhazujíc, syčíc hrubě a nožkou silně dupajíc. Hadům, vidno, tentokráte špatně strojila!
Dementitum officiale:
Nařízeno nám z vyšších míst, bychom se omluvili. Pravíme tedy, že co psali jsme dříve, nepravdou jest. Paní Leila pražádných familiárů nemajíc, krmiti jich, jak zřejmo, nemůže. Známo nám též, že hadův u ní by člověk žádných neshledal, neb v domácnosti její takový randál se činívá, že ani hluchý had by toho nevydržel.

Pogrom. Zachránil se ve studni, on a jeho dva sourozenci.
Bylo mu devět, nemohl se o ně ještě starat sám. Každý skončili jinde.
Po otci mu zůstalo jen málo. Přesto s dědictvím nesměl nakládat. Bude mu vydáno v patnácti – nebo po absolvování aprobací.
Spěchal, co mohl. Zvládl to ve dvanácti letech.
Za odměnu dostal hubený podíl z posledního otcova obchodu a povinnost platit školné. Troje.
Odjel do Bjørkhallenu. Sourozence přehlásil tamtéž, aby se mohli občas vídat.
Bydlet spolu smějí, až mu bude jednadvacet nebo až získá pečeť.
Dokázal to v devatenácti.
Dostatečně včas, aby aspoň jim mohl dopřát zbyteček dětství.

Theodosius Thornvald seděl nad korbílkem řídkého piva a krutě se užíral. Že opustí hrad na dobu mistrovských zkoušek, dobrá. Opravdu by nerad narazil na jistého Waterse, se kterým má nevyřízené účty.
Ale že se mu ten zpropadenec bude v Bjørkhallenu motat i po zkouškách...!
Neměl zájem se s ním utkat. Ne teď. Nejdřív na to musí někde nabrat... zdroje. Sílu.
Na vedlejší lavici seděl místní chovatel ovcí, jakýsi Agmundson. Nadával na letošní pozdní jaro, vlky, nemoci... Theodosius mu nevěnoval pozornost.
Dokud nepřišla jeho dcera. Karen.
Thornvald si olízl rty. Otočil se k ovčákovi.
„Pomoc je snadná,“ řekl. „Nebudu chtít mnoho.“

„Třešňovice je jasná,“ začala vypočítávat Lisa.
„Mhm.“
„Slivovice... Ta se tak asi jmenuje, protože slili nějaké dvě dohromady.“
„Nebo jich slili víc.“
„Fajn. Ze švestek?“
„Povidlovice.“
„Ne, povidlovice je jenom z toho, co shrabeš ze země vidlema. Víš, ty hnusy nahnilé.“
„Kalvádos?“
„Ten přivezla z jihu kavalerie.“
„Jasně. Jdem dál. Borovička?“
„Prosímtě. Z borovic. To jehličí voní.“
„A co to mistr pořád kutí s těmi jalovcovými kuličkami?“
„Nevím, ale ta pálenka, co na to používá, je z žita.“
„Ale jmenuje se režná, protože prošla rezavou trubkou.“
„Určitě. A džin tomu mistr říká, protože je to špiritus. Duch jako duch, ne?“

Leyland to místo hledal dobrých čtyřicet let. Pupek světa, bod, ve kterém se setkávají všechny magické siločáry – a kde je možné je vycítit. Vyhledat slabá místa.
Vyčerpal všechny bílé způsoby.
Pak neochotně shromáždil značnou sumu a odjel do Dubogradu.
„Pošlu tě tam,“ pokrčil rameny černý mistr myšlenek. „Ve snu. Buď pozorný.“
Ta vize byla úžasná. Soustředné kruhy města, ulice dlážděné mozaikami s výjevy mořských tvorů. Uprostřed chrám. A tam to bylo, umbilicus mundi, Leyland ho jasně cítil. Pod nohama Poseidónovy sochy. Leyland k ní... dolezl, podivně bokem.
Ohlédl se přes... krunýř.
Jeho nepovědomé čárkovité stopy na dně už pohlcoval písek.

Byl to dokonalý model krajiny. Kopce vytvarované jako živé, řeky se vlnily, rozlévaly se do mokřadů, obtékaly skály, vlévaly se do jezer a při tom všem jemně zurčely. Miniaturní stromy na temenech kopců se lehounce pohupovaly v neexistujícím větru.
Ale lidská sídliště zůstávala nehybná. Jen tu a tam se nad některým z nich rozzářilo malinké světélko. Jako by stoupala hvězda na nebe.
Výbuchy dětské magie.
Rektor Leyland je dychtivě sledoval. Hodnotil sílu jednotlivých záblesků. Zažíhaly mu v očích ohníčky hrabivosti.
Severin nehnutě svíral měděný rám mapy.
Až se pustí, mapa se odmlčí a jemu v hlavě začne vybuchovat ohňostroj bolesti.

Nastala nejdelší noc: ta, která trvá dva dny.
Na hrubých prsou skály nad jezerem, mezi sněhovými krajkami a drahokamy lišejníků, tančily stíny neviditelných ohníčků.
Jako by hořely někde v hloubi skály.
Jako by kámen zrcadlil své vlastní nitro.
Jako by ty plamínky byly živé a snažily se projít na tento svět.
Uprostřed zamrzlého jezera stála Paní a pozorovala ten rej. Nedalo se říct, jestli se usmívá, nebo mračí.
Když se nebe konečně prosvětlilo, Paní ukončila svou hlídku a odešla. Nezůstaly po ní žádné stopy. Jen vzdalující se vytí vlků prozrazovalo, kudy mohla jít.
Skála nad jezerem zase na rok pohasla.

Navrhnout učedníkovi pečetní prsten mohla být jedna z nejobtížnějších mistrových povinností.
S Tissou z Ravenny byl mistr Ortega hotový hned. Vzal prostě dědičný vzor jejich rodinné dílny, trochu ho zmodifikoval a položil na citrín.
Brigitta byla jiný oříšek.
Nejdřív mistr uvažoval o nějakém květinovém vzoru. Čistém a symetrickém, to kvůli Brigittině studiu hvězd.
Ale pak Brigitta otěhotněla. Mistr pochopil, že vzor musí být trojný.
Navzdory přání svého muže se vrátila k práci a studiu. Mistr uviděl nepoddajný uzel hadů.
Manžel jí sebral dítě a ji zapudil. A mistr zjistil, na jaký kámen tu pečeť položí.
Silný, vyrovnaný a očišťující. Selenit.

Během zhruba třiceti let praktikování zkušebního řádu podle Velemira Divjakova došlo v cechu k zajímavým změnám.
Málokdo si troufl přihlásit ke zkoušce nedostatečně připraveného adepta.
Slabí mistři přestali na nejvyšší úrovni vyučovat úplně.
A vedoucí prací při zkoušce svým učedníkům nenápadně napovídali.
„Mám nějak překyselený žaludek,“ utrousil mistr Ortega při obědě – a Tissa upustila od testování neznámé látky na alkalicitu.
„Letos je to samé neplodné kamení,“ stěžoval si nahlas mistr Lavoisier – a Brigitta běžela protáhnout vzorek serpentinovou škálou.
Velemir Divjakov byl spokojený. Jen ať ho neschopní nesnášejí, jen ať s ním silní soupeří! Trocha cvičení neuškodí nikomu.
Cech se obrodil.

Louis stál u pracovního stolu vedle svého mistra, zajišťoval zátky flakónků z olovnatého skla stříbrným drátkem a zakapával je mistrovým speciálním pečetním voskem. Snažil se, aby se mu netřásly ruce. Rozbít jediný kousek, bude se dřít jak nevolník nejmíň deset let, aby mistrovi škodu nahradil.
Mistr Severin zatím vyráběl z nového plátna z indické bavlny cupaninu, metodicky jí obestýlal stojánek uvnitř ebenové krabice. Přebíral od učedníka hotové flakónky, usazoval je na místo.
Nakonec krabici zavřel do další, z leštěné damascénské oceli.
„Takto provezeš vzorky Mezisvětím beze škod,“ řekl tiše. „Jestli u zkoušky v Dubogradu uspěješ, tak ti tu etui dám.“

„Proč se nikdy nezajdeš trochu pobavit s kolegy? To je pořád samá laboratoř, knihovna, spát, laboratoř, knihovna...“
Brigitta loupla po kamarádce okem. „Dovolili nám tu studovat, jenom když se ostříháme, oblečeme kutny a nepůjdeme rozeznat od mužů, pamatuješ?“
„A? Stydíš se za tu hrůzu, co máš na hlavě místo účesu?“
„To ne...“
Tissa si nakapala vlastnoručně vyrobený parfém za uši. „Můžu tě ujistit, že na kráse nebo beztvarosti hábitu vůbec nezáleží.“
„Ale...“
„Mistři nesmí přijít na to, že tě v tom někdo poznal,“ mrkla Tissa. „Dej si na hlavu kapuci a pojď.“
Šla.
O devět měsíců později toho trpce litovala.

V kruzích Mezisvětí porůznu rostly stromy. Snad jak se rozšiřoval původní hájek z onoho kopce, který byl v našem světě Mandalou a kde ve všech pěti ostatních světech stál dobře známý chrám. Nebo snad někteří z Mistrů Mandaly, co jich za staletí bylo, sázeli na místa, která jim připadala jistým způsobem zvláštní, místo milníků stromy. Nebo to byla ruka Paní, která je pro svou lásku k lidem popropojovala se stromy na důležitých místech našeho kruhu světa.
V takových skupinkách stromů se daly zaslechnout zvuky. Smích. Volání o pomoc. Nebo pláč.
Občas se díky tomu podařilo odněkud nějaké trápené dítě zachránit.

Bylo jí padesát a neměla jediný šedý vlas.
Každé ráno si schovávala tmavé copy pod šátek, pečlivě zastrkovala neposlušné pramínky. Myla je nejhrubějším mýdlem, splétala tak silně, až ji bolely. Nevedlo to nikam.
Bylo jí šedesát. Její vrstevnice začínaly umírat; ona sama neznala ani obyčejné nastuzení, natož loupání v kříži. Každou sobotu večer drhla podlahy v kostele. Aby na mši vypadala aspoň trochu... uvěřitelně.
Děsilo ji, že za tím jsou nějaké čáry. A nemohla se svěřit nikomu, snad jen dceři. Jenže Aniela se v Jabłunském už neukázala.
Bylo jí osmdesát a pořád nepotřebovala hůlku.
Zeť ji pozval na Anielin pohřeb.

Otázka zněla: Jaký je protijed proti otravě tisovými bobulemi?
Většina zkoušených napsala něco v tomto smyslu: Nic. Proti tisu neexistuje protijed.
Anzelm napsal: Nic. Dužina tisových bobulí je jediná část té rostliny, která není jedovatá. Proti jedu obsaženému ve všech ostatních částech není znám protijed, i když autority uvádějí čtyři tzv. panacey, které mají být schopné vyčistit z organismu cokoli nežádoucího. Osobně ovšem v jejich účinnost nevěřím.
Erikova odpověď musela být samozřejmě jiná.
Nemohl přece napsat „nic“ jako ostatní...
Na jeho papíru stálo: Nevím. Tak zoufalý hlad jsem ještě nikdy neměl a flétny se z tisu nedělají. Zeptejte se Anzelma.

Erik seděl uprostřed kupice rozvrkočených poznámek. Zíral na ně, jako by to byli jeho úhlavní nepřátelé. Ten úkol napsat musí. Aby mu věřili, že...
Anzelm opatrně zakašlal.
„Zatracená bylinka na ramena,“ štěkl Erik. „Co já vím, co je dobrý na ramena? Nohy, jo, to zajímá každýho, ale zatracený zkroucený ramena?“
„Santolina,“ řekl okamžitě Anzelm.
„Jak to víš?!“
Anzelm pokrčil rameny. „Používaná od... no, odedávna. Proti dně.“
„Hmm...“
„Bršlice kozí noha. Čaj nebo obklad z listů.“
„Jak víš tohle?!“
Anzelm znovu pokrčil rameny a neřekl, že jeho táta byl herbarista a lékárník.
Rozhodl se přece, že už pro tátu brečel dost.

Navečer téhož dne se sv. Paulin prochází po rajské zahradě. Uslyší zpěv.
Sbor maličkých: Gloria, gloria, tutta la lingua canti,
                gloria, gloria al Signor!
                Gloria, gloria, cantino gli alti cieli,
                gloria, gloria al Signor!
Sv. Paulin: (recituje) Dobře děláte,
                mé milé hlásky,
                že tu zpíváte.
Sbor maličkých: To my tak – z lásky!
(zpívají)     Grand’è la potenza, la bontà...
Okleštěné sloveso: (mumlá) To bylo šest slov, abyste věděli...
Sbor maličkých: ... grand’è la giustizia del Signor, del Signor, del Signor,
                la clemenza del...
Okleštěné sloveso: (vykřikne) Nostro adiutor!
Ďáblík na výměnném pobytu: Tam ti vznikne elize.
Sbor maličkých: (recituje) Dostanem se do krize...
Ďáblík na výměnném pobytu: Navíc to máš latinsky.
Sbor maličkých: (recituje) Jdem na to moc dětinsky...
Souhláska s apostrofem: Oslavíme Paulina v další části, co říkáte?
Sv. Paulin zvědavě usedá na okraj praktikáblu kůru nebeského.
Sbor maličkých: (zpívá) Tutta la lingua in neggia al Paulin,
                tutta la lingua adori il Paulin,
                lodi cantiamo a te,
                o santo Paulin
                e Nostro Signor.
Ďáblík na výměnném pobytu: Neměli byste zpívat „Paulino“?
Sv. Paulin: (recituje) Neměly byste,
                mé milé hlásky,
                namáhat hlásky
                pro pouhého člověka...
Ligatura: Ale my tě máme rádi, Pauline...
                Jakpak máme zveršovat,
                že i malé hlásky
                umějí tě milovat?

Většina se naučila, že těmhle dvěma musí buď podlízat, nebo se jim vyhnout.
Stejně si vždycky našli vhodné oběti.
Bonney a Curtis skončili poleptaní. Příliš se ukláněli.
Holmwood už nikdy nevkročil do lesa.
Allard, Putnam a Gardyner nepřišli k závěrečné disputaci. Vlastně si netroufli diskutovat už pár měsíců.
Statham, Warwick, Darrell a Thorne odjeli domů. Darrell slepý na jedno oko.
Hobbes a Trent prostě zmizeli.
Potom si vyhlídli Severina Waterse.
O týden později byli jako vyměnění: tiší, uctiví...
Vybouřili se, mínil rektor Leyland. Dospěli.
Ale mistr Talbot zastavil Severina na chodbě. „Příště na takové černou prací neplýtvej. Škoda tvého života.“

Severin hloubal nad Leylandovými nákresy a poznámkami mistra Talbota. Teorie byla jednoduchá. Jestliže známe rozložení magických polí a proudů, pak je možné detekovat jeho jednorázová nebo krátkodobá porušení výbuchy nekontrolované magie. Což způsobují především kouzelné děti. Pokud se poruchy na některém místě opakují, je téměř jisté, že tam takové dítě žije.
Co můžou udělat lepšího než najít je a přivést sem do školy?
Po pár pokusech Severin zjistil, že i praxe je celkem snadná. Černá, ale snadná.
Tak proč Talbot varuje: NOLI?
Severin mapu zprovoznil. Napjatě očekával příliv nových žáků.
Pak zjistil, že Leyland vybírá pouze chlapce z bohatých rodin.

Experimentovat s Mandalou bez mistra nebylo asi nejchytřejší. Jenže Danele v Mezisvětí viděla – a Erik si tolik přál, aby se mu dívala do očí! Zvlášť když jí plánoval říct... Chtěl, aby nepochybovala, jak to myslí. Že si tentokrát nedělá legraci.
Vybrali si kruh Vzduchu: Danele tam byla doma a Erik miloval tamní nádheru barevných listů, hlavně v místě zvaném Březový háj.
Pronesl ta slova.
Daneliny oči zářily.
Ale než mohla odpovědět, vyčenichali je větroplachové. Tak – je po všem. Musí utéct.
Venku na Nádvoří svítalo. Jen pro Erika a trochu rozmazaně. Teď se už nedozví...
Danele ho nahmatala a objala.
„Ano.“

Ode dne, kdy mistr Lavoisier zjistil, jakou oprátku upletl glastonburský rektor na jistého Severina Waterse, nepřestal litovat, že chlapce tehdy před lety nedokázal dostat do Chansons.
Neměl se vzdávat tak snadno. Měl za něj bojovat víc.
Teď Severinovi visel na krku nejen dluh za školné, který rektor Leyland odkoupil, ale i úroky z něj, nastavené Leylandem tak šikovně, že byly vyšší, než kolik činil Severinův plat za výuku u něj.
Leyland byl vždycky chytrý. Bohužel.
Znal svá práva a využíval jich do posledního drobečku.
Ale nechápal sílu lidskosti. Solidarity.
Mistr Lavoisier Severinovi odkázal menší jmění.
Dost na zařízení vlastní laboratoře.

Stoupala k nebeské bráně. Srdce jí těžklo.
Kdysi bývala alchymickou značkou. Teď není ničím. Upřeli jí... ji samu.
Je ne-slovo.
Jak se jen může vrátit zpět do světa?
Potkala cestou dvě l’, jedno opuštěné d’, ušpiněné a umolousané. Schlíplé è, kdysi tak plné existenčního elánu. Ligatura, stará známá, seděla na patníku u cesty a třásla se. Co když ji u nebeské brány odmítnou?
Pak uviděli, jak je belhavě dohání zneuznané P S Č, a srdce jim poklesla ještě níž.
Houfec slov, která už oficiálně nebyla slovy, dorazil na místo.
Které z nich zaklepe? Jsou tak maličká... Nedosáhnou...
Tehdy jim otevřel sám svatý Paulin.

Nad dveřmi cinkl zvonec. Do krámu vstoupil neznámý muž.
Theofil Thornvald kousínek couvl od pultu. Podvědomě se přikrčil. Otřel si ruce čistým šátkem; náhle je měl zpocené. Proč?
Šedé, krátce střižené vlasy návštěvníka zářily jako přilbice.
„Rád bych dvě dávky vašeho pověstného protijedu.“
„Ano... hned,“ zakoktal se Theofil. Otočil se ke štelářům. Vytáhl příslušný šuplík.
Prázdný.
Bože...! Nemá žádnou panaceu opatřenou náležitou pečetí! A Theodosius je pryč, i se svým prstenem. I kdyby Theofil ten lektvar teď připravil, nemá jej čím zapečetit. A nezapečetěný prodat nesmí...
Opatrně se to pokusil návštěvníkovi vysvětlit.
Ten se tence usmál.
„Velmi dobře.“
A odešel.

Rektor Leyland dokázal vysledovat cesty zemských proudů, jejich křížení, uzly silné i slabé.
Ale cesty lidských srdcí mu byly neznámé.
Znal poučku Herma Trismegista: Co je dole, to je i nahoře.
Ale přesto neviděl, co je špatně na tom, když přizpůsobí požadavky na glastonburské mistry nevalným schopnostem svého přítele ze studií.
To dole ovlivnilo to nahoře. Leyland se stal stejně záštiplným a mocichtivým jako jeho starý přítel. „Pro výuku mi stačí asistenti,“ tvrdil. „Mistři nadělají ve věcech leda chaos.“
To nahoře ovlivnilo to dole. Glastonbury ztratilo kredit. Pak žáky. Nakonec příjem.
A Leyland nedokázal vystopovat, kde se stala prvotní chyba.

„Do toho údolí... nepůjdeme, není tam nic zajímavého.“
„Ale, veliteli, ještě včera jste říkal, že...“
„Neslyšels rozkaz?!“
Pochva meče pleskla o stehno. Volný cíp turbanu se zatřepetal. Kůň zařičel bolestí. Kdyby důstojník mohl, zaryl by raději ty ostruhy do slabin veliteli. Pět mužů se vrátilo z průzkumu s nevysvětlitelnými bolestmi, Bůh zatrať všechny nevěřící! Má to snad být k ničemu?! A přitom tam opravdu... nebylo vlastně nic. Jen skály, srázy, polozbořený římský akvadukt, tu a tam pokroucená zplanělá oliva. Nic k životu.
„Strhněte tábor!“
Odtáhli.
Na konci onoho údolí si Písečná mandala přestala pobrukovat.
Její lidé zase mohli pokojně spát.

Anzelm ležel, předloktí přehozené přes obličej. Spal.
Zdál se mu sen.
Byl v knihovně, luštil jakýsi obskurní zlomek pergamenu, jehož pisatel měl asi málo inkoustu, protože co mohl, zapsal zkratkou nebo alchymickou značkou. Anzelm se úspěšně propracoval seznamem ingrediencí a teď se trápil nad postupem práce.
Sol. & mis. in BM, denq ter. leg. ini...
„Jasné, jasné,“ mumlal si, „jenže co tohle? Lege artis bych chápal, ale initiali? Nebo snad intuitiva?“
Na vedlejší palandě se převaloval Erik.
Jemu se zdálo, že stojí před obrovským válečným bubnem, paličky přichystané, a potí se pod strašlivým pohledem černočerného Afričana s nevyslovitelným jménem – Te!Plaki.

Jenom Erik se mohl postavit do závějí, začít tam pískat jako kos a zpívat z plných plic.
„Ecco la primavera,
che’l cor fa rallegrare,
temp’è d’annamorare
e star con lieta cera...“
Mistr slov vykoukl z okna. Zavrtěl nevěřícně hlavou. Na rozdíl od většiny ostatních rozuměl i slovům. Hle, přichází jaro. To určitě, usmál se.
Ovšem když v další sloce uslyšel krom obvyklých témat i něco o radosti všech elementů, zabouchl okno a běžel za mistrem Ayrem.
„Nemusíš se bát,“ tvrdil Ayre.
Mistr slov mu nevěřil.
Jenom Erik mohl svou písní dokázat, že sníh začne definitivně tát a jabloně že rozkvetou.

Dva takty písně – a trylek. Dva takty – a trylek. Nádech. A znovu: dva takty, trylek. Pomalu. Rychleji. Ještě rychleji.
Celou frázi.
A trylek.
Celou frázi.
A ještě jednou.
Fráze – ozdoba. Repetice – jiná ozdoba.
Těžký úsek opakovat čtyřikrát.
Celou skladbu.
Odložit flétnu, vydechnout.
Znovu celou skladbu. Tón se řadí k tónu, variace následuje variaci, bezchybně, čistě.
Vydechnout, protáhnout prsty.
A znovu. Holé téma. První ozdoby. Složitější variace. Finále.
Erik hraje se zavřenýma očima, takže nevidí, že Danele zdvihla ruce a vykročila do taneční figury.
Poslepu. Vedená jen jeho melodií.
Přetvářejí svými kroky a tóny svět, a nemají o tom ani tušení.

Brodila se starým sněhem. Mrzly jí nohy. Když ji otec vyháněl, neměla možnost se pořádně teple obléknout. Tehdy si ještě myslela, že to nevadí, že jenom přeběhne k sousedům...
Jenže ti jí zabouchli dveře před nosem.
To bylo včera.
Dnes už je dost daleko od rodného statku, aby se tu lidi nemuseli bát, že když jí pomůžou, rozzlobí tím jejího otce.
Dnes se bojí ona.
Šeří se. V oknech nedalekých domů se rozsvěcují první světla. Karen si sedá na ulomenou smrkovou větev. Teď už si netroufne nikde zaklepat, je moc pozdě... Ale zítra... snad...
Třeba to nebude všude pořád stejné...

V koutě hospody, za vyhaslým krbem, seděl letošní první neúspěšný absolvent. Louis Carmichael, nejmladší žák nedávno zemřelého mistra Lavoisiera. Brečel si do piva.
„Ty pitomé vzorky... Já je měl připravené tak pečlivě, celou škálu. Tři sady jsem udělal. Jednu mi mistr přehlédl v lednu, degradovala správnou rychlostí. Druhou zkontroloval... měsíc před smrtí. Taky v pořádku. A teď u zkoušky...! Všechno naráz expirované, bez účinku, bez síly...“
Mistr Severin přisedl. „Uměl byste odhadnout proč?“
Uslzené oči vzhlédly. „Neměly důvod! Jedině... Mezisvětí? Špatné zabezpečení po cestě?“
Mistr upil z poháru. Pozvedl obočí. „Tohle jste měl říct před komisí.“
„Ono by to... stačilo?!“