Moje články

„Na sněm? Jak si to představujete, Watersi? Jste tu jako léčitel. Opustit areál na celý týden? Vyloučeno.“
Severin se zamračil. „Jsem také mistr lektvarů, rektore.“
„Glastonburským mistrem lektvarů je Raymund Kelley. Pojede on.“
„Ale novinky v oboru...“
„Řekl jsem, Watersi.“
„Vezměte za mě praktikum s druháky, Watersi, ano?“
„Potřeboval bych si doplnit léčiva, mistře Kelley...“
„Watersi, Watersi, vy jste takový zelenáč. Podívejte, vezměte si i praktikum s posledním ročníkem – a zadejte si jim, co chcete.“ Glastonburský mistr lektvarů spiklenecky mrkl. „Dvě mouchy jednou ranou, eh?“
Ten večer padl Severin úplně sedřený.
K práci na svém vlastním projektu se zase nedostal.

„Navrhněte ochrannou pečeť pro vozku, který cestuje nejčastěji Vodou a přepravuje převážně obilí,“ nařídil žákům mistr Ayre.
Sklonili se nad společným stolem. Občas se někdo dovolil, jestli smí nahlédnout do pramenů, a pak pod mistrovým dohledem opatrně listoval v bjørkhallenské Knize pečetí nebo v těžkém, tři století starém bestiáři.
Jediný, kdo žádnou konzultaci nepotřeboval, byl Erik. Ryl uhlem do kartice a blaženě se šklebil.
„Odevzdejte mi práce,“ řekl mistr. A pak: „Eriku, můžeš mi vysvětlit, cos stvořil?“
Vypadalo to jako kříženec křečka, bobra a dikobraza. Cenilo to velké tesáky a skákalo to do vln.
„To je, prosím, Puncus potvorensis nutriens!“

Ayre strávil na tom zastrčeném nádvoříčku dohromady snad dva měsíce. Skládal kámen ke kameni, růžové, bílé a šedé, sám zvědavý na výsledek.
Dílo mu rostlo pod rukama. Doslova. Míval strach položit další kámen, aby ten zázrak nezničil.
Tohle bude má mistrovská práce, těšil se.
Jenže podcenil bdělost mistryně Sánchez.
Sledovala ho, jak pracuje v polospánku. Jak Mandala pod jeho rukama ožívá. A protože znala Písečnou mandalu z Torre, vyděsila se.
Přivolala na pomoc mistra Hjalmara a společně novou Mandalu zapečetili.
Ayre absolvoval s bezobsažným geometrickým obrazcem. Roztočil ho – a mistři nedokázali odtrhnout oči.
Ale nebylo to Dílo, jen laciný trik.

„Váš dnešní úkol je otrávit čepel nože tak, aby byl jed rezistentní vůči opakovanému čištění. Body k dobru budete mít, když pro takto upravený nůž vymyslíte i jiné než očividné použití. Výsledky mi odevzdáte dnes večer. Do díla.“
Učedníci se rozeběhli po laboratoři: někteří hned začali kreslit schémata reakcí, jiní hledali inspiraci ve skříni s ingrediencemi. Mistr Divjakov se spokojeně usadil u vlastního stolu.
Kvestor by rád vydělával na lektvarech? Spousty platících žáků mu nestačí? Chtěl by prodávat i jejich práci?
To určitě.
Nože neopustí laboratoř.
Kreativním učedníkům vymůže mistr stipendium.
A kvestor ať se jde se svou hrabivostí bodnout.

Poslední ze tří těl pod šibenicí se věrohodně zhroutilo.
„Rychle pryč,“ zasípěl bratr Hugh. „Do Skotska.“ A omdlel.
Mniši se bezradně podívali jeden na druhého. „Co teď budeme...?“
„Dopravte Hugha k vozu,“ poručil tiše opat. „Jedeme na sever.“
Navzdory žalu, který je všechny užíral zaživa, každý dělal, co dokázal. Bratr Johan střežil jejich hubený váček. Roger smlouval o noclehy, přívozy, jídlo.
Hugh... jim umíral před očima, a nikdo jiný cestu neznal.
„Ten kopec,“ zachraptěl konečně po týdnech putování. „Fiona.“
„Kdo?“
„Útočiště pro naše lidi,“ vydechl Hugh. „Sestřenka.“
Čekala na ně na prahu.
„Otče...? Hughu, proboha...?! Co se stalo v Glastonbury?!“

Zkoušky měly začít za dva týdny, a seznam zkušební komise pro lektvary pořád nebyl kompletní. Chybělo jméno mistra Lavoisiera.
Anzelm kontroloval úřední desku každý den.
Dorazili adepti z Châteaux des Chansons a potvrdili ostatním jejich obavy. Laskavý mistr Lavoisier v únoru zemřel. Prý místo něj nastoupí... snad někdo z Divjakovovy linie.
Anzelm utekl do laboratoře a dřel jako šílený.
Nakonec se na tabuli objevilo jméno mistra Severina Waterse.
Anzelm na ně chvíli vyčerpaně zíral. Pak mu podklesly kolena.
Erik ho zachytil. „Co blázníš? Za týden chceš dohnat to, cos nezvládl za roky? Radši se pořádně vyspi, to ti prospěje víc.“

Okno je nedokonalé.
Arabeska je dokonalá. Proměnlivá síť mezi tady a jinde.
Píseň je dokonalejší. Smazává všechny hranice a vábí tě: pojď.
Čára je nedokonalá.
Kruh je dokonalý. Nemá začátek ani konec.
Spirála je dokonalejší. Je to tvar natažený za okraj nekonečna, rozvíří prostor i čas. Chopí se tě, uchvátí a nikdy nevrátí zpět.
Kámen je nedokonalý.
Zrno je dokonalé. Oblé a hladké, příslib života.
Písek je dokonalejší. Stovky jemně broušených fazet, tisíce hranek a ostří, a přece umí plynout. Vyplní prostor a ještě víc. Sype se, přesýpá, a tiše šeptá nad tvou hlavou:
Neměl jsi vstupovat do mých vod.

Severin Waters obracel v rukou list silného papíru.
Kdyby zůstali v Glastonbury, byla by ho mistryně Brigitta našla včas. Teď mají na cestu z Anglie na Sever s bídou deset dnů.
Kdyby měla Lisa už zdravou pečeť, mohli by s gildou projet Mezisvětím. Jenže nemá, a tak si to Severin netroufne riskovat.
Dědický podíl po mistru Lavoisierovi by se mu víc než hodil. Ale to by musel přijmout i místo ve zkušební komisi. V Bjørkhallenu dva týdny ode dneška.
Pokývl Lisiným směrem. „Je mi líto.“
Brigitta se usmála. „Zapomněl jsi, že jsem kněžkou Vody. Ty udržíš dítě, já zajistím cestu.“

Otec Richard miloval knihy. Takže nikoho nemohlo překvapit, že využíval svého nového postavení celleraria k častým vizitacím klášterní knihovny. Tvrdíval, že se potřebuje na vlastní oči přesvědčit o stavu fondu, aby si spočítal, kolik má nechat vyrobit klihu, kůží a dřevěných destiček. Ale častokrát jen přejížděl prsty po hřbetech nových tisků, hladil kování starých rukopisů, tu a tam některou knihu vytáhl, náhodně otevřel... a z četby ho probral až zvon.
Dnes mu v rukou uvízla záhada.
Starobylý typ vazby s obalem. Ale kůže byla neznámá, cizokrajná, snad... šupinatá. Titul nečitelný.
Zpoza regálu vyběhl pobledlý bratr Hugh. „Tuto raději ne, otče!“

Nepamatuje si, co bylo předtím.
Vzpomíná si na svět až od té chvíle, kdy ho spláchla velká vlna. Kutálela jím přes pláž a na moře, šedá a bílá jako on sám. Hrabal se na vzduch, kašlal a prskal. Mokrý kožich ho táhl dolů. Ale nakonec ucítil pod nohama pohybující se kamínky.
Vylezl kousek od hromádky šatů.
Patřila chlapci s hojivýma rukama. Anzelmovi.
Chlapec z něj vymačkal vodu, vrátil mu dech. Později mu nosil kousky masa a hráli si spolu. To byl pro Barnabáše život. Pes potřebuje k někomu patřit.
Takže když pro chlapce přijela dračí loďka, Barnabáš neváhal a naskočil.

„Toto je chlapecká škola, Watersi. Žádné děvče tu nechci.“
Mistr Severin se mračil, jako když se nad mořem sbírá bouřka. „Lisa do školy ani nevkročila. Bydlíme...“ Zarazil se. Nechtěl rektorovi prozradit polohu svého bytu. „...mimo školní areál.“
„Ten starý klášter vám taky nepatří, Watersi.“
Byl to výstřel naslepo, ale zasáhl. Mezi bouřkovými mraky probleskl hněv. „Domníval jsem se, Leylande, že máme nějakou dohodu,“ řekl mistr nebezpečně ovládaným hlasem.
„Samozřejmě. Jistý dlužní úpis.“
Na stole zarachotil měšec zlaťáků. „Splacený.“
Rektor svraštil rty.
„Zato vy jste své sliby nesplnil, Leylande. Takže. Lisa tu zůstane se mnou – nebo si hledejte nového černého mága.“

„Erik Entwhistle,“ oznámil Mistr Mandaly.
Erik přistoupil ke kamenné obrubě. Nelíbilo se mu, že mistr Ayre neohlásil jeho element. Ale sotva se dotkl Mandaly rukou, uslyšel: „První stupeň Prázdnoty. Projdi na druhou stranu a přines odtud kámen.“
Holé stromy hrozily svými haluzemi jako les kostlivců. Erik zaváhal. Pak si vzpomněl na Danele. Přece se před ní neshodí.
Prokličkoval lesem mrtvolných stromů, prodral se na normální svět, lapl kámen prohřátý sluncem a než se škvíra mezi světy stačila zavřít, skočil zpět.
Nedopatřením se podíval nahoru.
A ztuhl.
Nebyl tam ani kousek nebe. Celou klenbu od obzoru k obzoru vyplňovala černá nicota.

Zakopl o kamennou obrubu Mandaly. Div že nepřepadl dovnitř.
Její Stromy se radostně rozhořely girlandami květů.
Ayre provinile odtrhl pohled od knihy. Nesmí sem. Nechtěl sem. Celý den se Mandale dokázal vyhýbat. Tak proč...?
Ohlédl se přes rameno k věži Prázdnoty. Jen ať ho tu nenachytá mistr Hjalmar! Sklapl knihu, upřel oči na kameny nádvoří a opatrně se šoural pryč, nejdřív pomalu, pak čím dál rychleji. Přes Horní dvůr už běžel trapem. Pod schody chvíli chytal dech. Nakonec znovu otevřel knihu, našel stránku. Začetl se.
Nevědomky udělal první krok. Druhý. Třetí.
Zakopl o kamennou obrubu Mandaly, div že nepřepadl dovnitř.

„Chci být s mistrem. Pusťte mě domů.“
Tohle opakuje, kdykoli má možnost. Dívá se jim přitom do tváří očima, které bývaly světle modré. Teď začínají pomalu temnět.
„Neposlouchejte ji. Mistr Waters sám přiznal, že ten lektvar, který jí dával, vyvolává mimo jiné neopodstatněnou důvěru ve výrobce.“
„Zachránil jí život. Obětoval pro ni svou vlastní krev. Tomu neříkám neopodstatněná důvěra.“
Holčička se dívá z jednoho taláru na druhý. Dospělí se baví nad její hlavou, jako by tu snad ani nebyla.
„Pusťte mě domů k mistrovi,“ zkusí to znovu.
Nakonec si někdo jejích měnících se očí všimne a nechá provést paternitní zkoušku.

„V Bjørkhallenu se jaro pozná snadno,“ vysvětloval Ayre.
Severin pozvedl jedno obočí a pokývnul korbelem k zamrzlému oknu. Závěje sahaly skoro až k parapetu. „Duben,“ utrousil suše.
Ayre se nedal zviklat. „Dítě Vody, jako jsi ty, by mohlo mít cit pro ten hlavní rozdíl.“
„A to je?“
„Led.“
„Aha. Jaro začíná, když se objeví led. Chápu.“
„Samozřejmě. Protože slunce už má sílu. Sníh přes den trošku roztaje a v noci zase zmrzne. Jednoduché.“
„Jaro,“ odfrkl si Severin, „tedy alespoň jaro ve slušných zemích, podle mě je, když začne být vidět půda.“
„Omyl,“ ušklíbl se Ayre. „To je tady už léto.“

„Proč vlastně jdeš do Glastonbury? To chceš vážně sloužit Leylandovi?“
Severin se mračil a kreslil si prstem v loužičce vína.
Leif se nenechal odradit. „Poslouchej, naši mě nechají předělat stodolu na laboratoř. Máme díky těm Divjakovovým šíleným požadavkům na praxi dost kontaktů po lékárnách. Půjde to rychle, dva tři roky nejvýš – a dílna bude solventní.“
Severin zkroutil rty. „Nemám dva tři roky. Leyland od strýce koupil moje úpisy.“
„Táta by ti půjčil,“ naléhal Leif.
Severin zavrtěl hlavou.
„Paličáku.“
Teprve když uviděl pobořenou zeď kláštera, našel odpověď na Leifovu otázku.
Odmítl byt ve škole a zařídil se v bývalé opatské kuchyni.

Opata Whitinga Ayreho líčení Mezisvětů a Mandala fascinovaly. Nemohl se zbavit dojmu, že když Ayre vypráví o bytostech z Mezisvětí a on o andělech a démonech, oba mluví o tomtéž, jen každý jinými slovy. Ale ze všeho nejvíc ho přitahovalo téma Paní.
Ta symbolika byla tak podobná!
Mistr Ayre ho od návštěvy Mezisvětí opakovaně zrazoval. Richard Whiting postupně dosáhl aspoň toho, že jejich diskuse probíhaly v blízkosti Mandaly. Polovinu času pak poslouchal Ayreho a polovinu sledoval měnící se obrazce.
Dnes nejdřív vystřídala všech pět stromů, a když do ní Ayre ponořil ruku, aby ji uklidnil, naplnila se okvětními plátky růží.

Trvalo dlouho, než mistr Talbot z chlapce vytáhl, kdo a jak ho zasvětil do černé magie. Když pochopil, že malý Severin považoval zasvěcovací proces za normální výuku, musel se odvrátit a skrýt ruce pod hábitem, aby hocha nevyděsil. Zatínal zuby tak silně, že ho chytala do sanice křeč, a z pěstí mu div nekapala krev.
„Toto je neodpustitelné. Mezi tebou a Thornvaldem je navždy válka,“ procedil, když byl konečně schopný promluvit.
Chlapec se ošil.
„Být tebou, vyprovokoval bych ho, aby zemřel jako démon,“ pokračoval mistr. Z jeho slov sršel chlad. „Aby se nikdy nemohl vrátit zpět.“
Severin se zamračil. „Jak?“

Severin by nevěřil, že dokáže odhadnout, jestli dítě spí nebo ne, jen podle toho, jak dýchá.
Lisa nespala. Severin z jejího kouta tentokrát neslyšel trhané nádechy svědčící o bolesti, díky Bohu. Byl to jen tichý, ovládaný dech někoho, kdo se strašně moc snaží být hodný a nerušit... ale usnout prostě nemůže.
„Liso?“
„M-mistře?“
„Není ti zima? Nechceš ještě jednu deku?“
„Ne, mistře, děkuju.“
„Tak co ti chybí?“
Polknutí. Pak velmi tiše: „Sestra. Já se v posteli sama... bojím.“
Severin chvíli mlčel. V duchu si recitoval reguli.
Pak sbalil svou přikrývku, přešel k Lisinu lůžku a opatrně si lehl vedle ní.

Seděl zabarikádovaný ve své pracovně. Škrábal se brkem po tváři. Dvoudenní strniště chrastilo. Nevnímal to. Byl plně soustředěný na list papíru před sebou.
Severine,
došlo k tomu, čeho jsme se obávali. Otce opata zajali na jeho sídle, odvedli do Londýna a zavřeli v Toweru. U nás v klášteře zatím sepisují veškerý majetek. Bratry prý nechají naživu, ale...
Škrtl, co napsal. Takhle ne. Mladý Severin by byl schopen zahodit celou svou budoucnost a přijet – k čemu, k popravě?
Naléhavě potřebuji dva nebo tři ochromující jedy, jeden dotykový smrtelný a nějaký prostředek na vytvoření simulakra. Vyrovnám se s tebou později.
Hugh Talbot

Zvěst o tom, že se v Dubogradu objevil nový, mladý a skvělý mistr lektvarů, se rozšířila po celém Pobaltí a severní Rusi jako lesní požár. Žáci se mohli přetrhnout, jak usilovně se snažili o přijetí, a kvestor byl v sedmém nebi, protože nikoho ani nenapadlo reptat proti výši školného.
„Nemohu učit šedesátihlavé skupiny,“ protestoval Velemir Divjakov.
„Nesmysl,“ odbyl ho kvestor. „Poradíte si.“
Mistr za sebou zabouchl dveře laboratoře tak vztekle, až naštípl rám. Chvíli jen neúčinně zuřil. Pak se škodolibě ušklíbl.
Zpod prahu se celý večer plazily různobarevné pramínky par.
Ty žáky, co přežijí selekci, může vyučovat v jakémkoli počtu.

Kdysi dávno doplul jeden atlantský kocour do Egypta. Tamní kočky si ho prohlížely s velkou nedůvěrou.
„Kdes přišel k těm křídlům?“
„Máš divný ocas. Syčí na mě, div mě nekousl.“
Atlanťan však dobře lovil a o úlovek se ochotně dělil, takže egyptské kočky souhlasily, že je vlastně jejich příbuzný a smí zůstat.
Zatímco ostatní kočky stárly a umíraly, okřídlenému kocourovi jako by se čas a nemoci vyhýbaly. Ovšem když to chtěl kočkám vysvětlit, vyděšeně couvly.
„Jsi černokněžník, zrůda, kočkožrout! Táhni pryč!“
Přijal jméno, které mu daly v hněvu, odešel do Persie – a svou magii a umění si odnesl s sebou.

Erik a Anzelm vykoukli zpoza rohu. Teď ji uvidí. Mandalu v plné kráse. V den, kdy k ní nikdo nesmí.
Známý kamenný kruh uprostřed Nádvoří zmizel. Kde jindy bývala Mandala, byl teď jen nepříliš prudký, oblý kopec. Rostly na něm stromy všech barev a tvarů, větve propletené do divokých krajek... na vrcholku se tyčily vysokánské věže, tančily jako stonky trav... po úbočích se míhaly hlavičky s chvostem jiskernatých vlasů... klenutými průchody ladně proplouvaly vlny kamenů, a každý měl jinou tvář...
„Ten... ten chrám!“ Erik se omámeně rozeběhl ke středu Nádvoří.
Bdělý mistr Hjalmar ho srazil k zemi jedinou pádnou fackou.

„V každém elementu žijí jeho bytosti,“ vysvětloval neochotně Mistr Mandaly.
„Nejsou lidské podstaty, viď, mistře Ayre?“
„Ne.“
„Co jsou zač? Démoni? Andělé?“
Mistr Mandaly pokrčil rameny. „Neplatí pro ně naše pojmy dobra a zla. Mohou pomáhat i škodit, podle okolností. Nejlepší je se jim vyhnout.“
„Jak škodí?“
„Otče Richarde, nezlobte se, ale takové otázky jsou velice nebezpečné.“
Starý kněz se tiše zasmál. „Tuhle větu jsem neslyšel od dob opata Beera, pokoj jeho památce! – Řekni mi, prosím: mohl bych tam uvidět tu, které ty říkáš Paní a Severin ji nazývá Marie?“
„Proč?“
Stařec se jen mlčky zahleděl vybledlýma očima do prázdna.

Opat Beere stál u otevřeného okna, ruce složené za zády, a vyhlížel ven. "Je čas, aby ses po návratu ze studií zapojil do života kláštera, bratře Richarde."
"Ano, otče." Richard Whiting sepjal ruce pod škapulířem. Bože, dej, ať mi svěří výuku světských žáků! Vyhledával bych mezi nimi ty s kouzelnou aurou...
"Posledně jsi tu mluvil s jedním novicem, Hughem," řekl opat.
Bratr Richard přikývl. Hugh byl kouzelný. A neměl mistra. Jeho vlastní zvídavost ho přivedla k... černé magii.
"Zběhl z kláštera," řekl opat.
Do Staré koleje, odhadl mnich. Bohu díky.
"Budeš se věnovat hudbě. Až do odvolání ti zakazuji učit."

Erik si nemohl pomoct. Už odmalinka miloval to napětí mezi černou a tmavě modrou, pak první náznaky zlata a barvy, potom obrysy mraků a nakonec nové, vítězné slunce. Už odmalinka měl pocit, že kdyby se na sklonku noci nerozezpívali ptáci, slunce by prostě nevyšlo.
Už odmalinka se snažil hvízdat s nimi.
Klukům z koleje se jeho ranní vystoupení nelíbila o nic víc než kdysi doma jeho bratrům. Snažili se přivázat ho k posteli, hodit mu tu jeho uječenou flétnu přes zeď Plácku...
Pak přibyla do vedlejšího Domu Danele.
„Nechte ho,“ řekla. „Hvízdá, aby vyšlo slunce.“
Ten den se Erik zamiloval.

Erik se křivil na bedně, papír položený na okně, a ohryzával brk. Prokousal se celým praporcem až ke spodnímu chmýří, a na papíru se skvěla jenom řada zuřivých škrtanců. Erik si nejdřív brumlal, potom bručel a nakonec polohlasem pozpěvoval úryvky bojových zpěvů. Když už svítalo a začínalo hrozit, že Erik začne hvízdat na ohlodaný osten nebo nasávat inkoust, broukl právě probuzený Anzelm: „Co to tvoříš?“
„Ále, ten úkol pro Mistra slov.“
„Akrostich?“
„Ále prosím tě, akrostich. To chce něco lepšího. Třeba... třeba...“
Inspirace se dostavila. Torzo brku se sneslo na papír jako letka pomstychtivých valkýr.
Pro
vIgilantia
inFinita
kviKr
maneAm.

„Proč nechceš bydlet přímo v hradě?“
„Kvůli Thornvaldovi.“
„Thornvald se tu od léta neukázal. Proč asi Brigitta shání nového mistra lektvarů?“
Severin pokrčil rameny. „Pořád tu má domovské právo. A mezi mnou a jím je otevřené nepřátelství. Podle zvyklostí mezi černými mágy...“
Mistryně léčitelka se netvářila nadšeně. „Nechtěl bys mi říct, co přesně proti sobě máte?“
„Budu muset,“ uryl suše Severin. „Až na sebe vezmeš to kustodium.“
Mistryně Freya si nespokojeně povzdechla. „Vlčí jámy jsou od hradu dobře hodinu cesty. Co když tě budu potřebovat ve špitále akutně?“
„Hm... kouzelné dveře?“
„To ti Ayre nedovolí.“
„Už jsme je spolu vytvořili.“

Začalo to jako dětská hříčka. Našla pár vlasů toho pohledného Seveřana, vytrhla si několik svých, spletla copánek a z něj vykouzlila prstýnek.
Jenomže ho nosila tak dlouho, dokud se doopravdy neproměnil v kov.
Když dospívala, Sigurd se vrátil. Věděla, že se vrátí. Nemohl jinak. Zpečetila svazek mezi nimi slzou a kapkou rosy – a na prstýnku vypučely křišťál a perla.
„To víš, že si tě vezmu,“ smál se. „Až vyrosteš.“
Žertoval.
Ona ne.
Po svatební noci přibyl na kroužku rubín. Tohle je už navždy, těšila se.
O pár let později prsten v hádce přeštípla kleštěmi.
Jejich třetí dítě se narodilo mrtvé.

Děvčátko v jeho náruči milosrdně spalo. Dýchalo. Pořád ještě. Severin žasl, jak nádherné to je: držet v rukou spící dítě. Až dodnes si to nedokázal představit. Jsem moc naměkko, říkal si, prostě jsem se jen bál, že ji ten příšerný nevypočitatelný, nevyzkoušený dryják zabije. Nebo ne?
Zapudil zbytečné úvahy. Teď musejí především zmizet.
Koni odstřikovaly od kopyt celé vějíře vody. Severin je zdvíhal do vzduchu a tvořil z nich mlhu a déšť.
Po pár mílích z potoka vyjel. Dítě v jeho náruči bylo teď celé mokré a chvělo se.
Když ji vytíral do sucha svým pláštěm, poprvé ze spánku broukla.

Do bjørkhallenské Mandaly vešli tři. Mistr Ayre, Erik a Danele.
Ptačí mandala v Château des Chansons se jim ozvala skoro vzápětí, šťastná, že konečně může mluvit. Erik vzal Danele za ruku a společně vešli do tmy plné hlubokého zpěvu. Ayre se mezitím posadil na místě, kde je v Mandale všech pět elementů v rovnováze, a čekal.
O pár hodin později se zpěv Ptačí mandaly změnil a Ayre uslyšel, jak se do jejích tónů mísí Erikovo hvízdání a Danelin šepot.
Potom Danele vyjekla. Ayre zaslechl kroky. Erikovy. Vzdalovaly se.
Zašustily v písku.
A pak skřípavý nářek zmlkl a zněla jen flétna.

Leila si vymohla, že bude přítomná na zasedáních bjørkhallenské Rady. Mistr paměti měl sice silné námitky, že Leila není dostatečně zkušená, nemá nejmenší ponětí o vedení školy a nedosáhla ani nižšího mistrovského titulu, a tudíž že nemá na zasedání mistrů co dělat, natož aby tam mluvila – ale Sigurd z moci rektorské zasáhl v Leilin prospěch.
Tentokrát projednávali obsazení uvolněných učitelských pozic.
„Spillemand by učit mohl a chtěl, ale má na starosti pětiletého synka,“ mračila se Brigitta.
Leila zvedla obočí. „A to je problém? Proč byste... Proč bychom nemohli zřídit přípravnou jednotřídku? Pro... děti mistrů a... sirotky?“
„Kdo ji povede?“
„Já...?“

Když je slyšela přicházet, zapečetila si ústa kouzlem. Neudělat to, vyla by teď bolestí a hrůzou jako umírající fena. A to nesměla. Nesměla. Nesměla.
Bože můj...
Přivázali jí na nohy kámen a hodili ji do řeky. Normální člověk se prý utopí; čarodějnici voda nepřijme.
Bylo tam mělko. Přežila.
Bože můj, děkuji ti...
Přes větev blízké vrby přehodili provaz. Její bývalý milenec jej sám požehnal. Jí požehnání odepřel. Je čarodějnice. Podle Písma...
Bože můj, děkuji ti, že jsem malého Severinka stačila odvést do kláštera. Ochraňuj před tímhle šíleným knězem aspoň jej. Amen.
Zemřela bez hlesu a nesmířená, říkali později její sousedé.

„Tohle je ale příšerná putyka,“ zamračil se mistr Severin. „Začouzená, zablešená, plná... no. Nejčistší místo v celém okolí je stáj. Opravdu už nemůžeš dál? Ani kdyby ses vezla v sedle?“
Lisa se mu opírala o ruku. V polospánku jen zavrtěla hlavou.
„Co s tebou nadělám.“
Zavedl kobylu do stáje. Holčička mu šla automaticky v patách. Mistr koně odstrojil, napojil, přivázal mu k čumáku pytel s obrokem. Podestlal čerstvou slámu.
„Zůstaň tady. A ty ji koukej hlídat, Flekatá.“
Lisa se bez protestu stulila kobyle pod nohy.
Když se mistr vracel s jídlem, našel před dveřmi stání jakéhosi pobudu s přeraženým hřbetem.

„Ano, je to bjørkhallenská pečeť,“ přisvědčil Sigurd Holden. Nemusel se na list ani podívat: viděl, jak byl napsán. Bohužel pouze v mysli a bohužel pozdě.
„Ano, je pouze mechanická,“ přisvědčil podruhé. Samozřejmě. Leila neměla právo s pečetí nakládat. Sigurd by nikdy nevěřil, že ji vůbec napadne oficiální školní pečeť použít.
„Ano, toto je můj vlastní list,“ přisvědčil potřetí.
„Proč je v naprostém rozporu s tím prvním?“
Sigurd se odmlčel. Co teď? Má říct pravdu a zradit – a ztratit – ženu, nebo lhát – a ublížit hostu?
„Má žena se... zmýlila. Mistr Severin neměl špatné úmysly. Potřeboval Lisinu krev, aby holčičce zachránil život.“

„Ale oni mi nedovolí, mistře... Černému mágovi nikdo nikdy... Lisa... Oni mi ji nesvěří, rozumíte, z Bjørkhallenu přišla...“
„Sedni si. Uklidni se.“
„... žaloba, že jsem bral Lise krev, ale to bylo kvůli tomu lektvaru a mně nikdo nikdy neuvěří, že...“
„Napij se. A řekni mi to ještě jednou a pomalu. Kdo tě žaloval a zač?“
***
„Dobře si prohlédněte pečeť tohoto listu.“
Dopis koloval kolem stolu. Zatímco jej ostatní mistři detailně studovali, Velemir Divjakov se na své židli maličko pohupoval, jako by si byl zcela jistý výsledkem.
„Otisk pečeti je mechanický. Ergo, s pečetidlem nakládala neautorizovaná osoba. Znám jméno. Leila Holdenová.“

„Především musíš zařídit rozumné bydlení,“ vypočítával mistr na prstech. „Po hospodách s malou věčně nemůžeš.“
Severin pootáčel pohárem. Hryzal si rty. Pořád ještě nechápal, proč mu jeho starý mistr chce... pomáhat. Odkašlal si. „Zkoušel jsem... Heiligenkreuz.“
„A?“
„Nepotřebují mě.“
„Co Bjørkhallen?“ navrhl mistr Divjakov.
Severin se zamračil. „Tam je Thornvald.“
„A oni jsou z něj ještě o něco šťastnější než ty,“ ušklíbl se mistr Divjakov. Zvedl svůj pohár, upil. „Tak se přece trochu snaž.“
Známý tón Severina vyprovokoval k reakci. „Mohl bych někde v okolí … koupit dům. Domek,“ opravil se.
„Dobrá. Za druhé. Čarodějnou radu si beru na starost já.“

Písek na nádvoří se blyštěl tisícem křemenných střípků. Slunce už vystoupalo na vrchol své denní výhně a teď se snažilo upražit všechno, nač jen dosáhlo. Stíny se stáhly do bezpečí; do středů velkých místností nebo do sklepů. Mistry nikde nevidět, po nádvořích se upoceně ploužilo jen pár mladších žáků. A nedalekým údolím se tiše plížily oddíly Maurů.
Právě v tu chvíli se na jednom dávno uzavřeném a opuštěném nádvoří pohnul písek. Zvedalo se zrníčko po zrníčku, opatrně a pomaličku se sesypávalo, jako by ho odmetal nějaký neviditelný metař, od středu nádvoříčka ve stále se rozšiřujících kruzích.
Písečná mandala se probudila.

„Raději bych to přece jen nedělal, otče.“
„Tobě nic nehrozí,“ oponoval bývalý opat. „A pokud jde o mě – inu, žil jsem dost dlouho.“
„Vůbec nemám představu...“
Opat přikývl. „Ano, mistře Ayre. Pojďme.“
Sotva vstoupili do Mandaly, zastavila se a poprvé po staletích ukázala své pravé kosti: kámen, dřevo, kov. Ayre polkl.
Opat ho jemně pobídl: pojď dál.
Došli do středu obrazce.
Tam se bez varování propadli do Vody.
Paní na ně už čekala, oděná v plášti z nejtemnější modři. Prosvítalo jí světlo. Ayre užasle pustil starcovu ruku.
Opat rozpřáhl paže: „Ave, maris stella...“
Přikročila, objala ho a políbila na čelo.