Moje články

Anzelm se vrátil ze své první pitvy otřesený.
Lehce pobledlý.
A nadšený.
„Představ si, každá šlacha, každý sval má přesný účel! Každičký kousíček vnitřností,“ ještě trochu zezelenal a polkl, „všechno na sebe navazuje, žaludek, žlučník, střeva, rozumíš! Jenom jedno nechápu.“
„Hm?“
„Galénos tvrdí, že mozek slouží k ochlazování krve. Ale mně se to nezdá. To oči, víš. Vede z nich tolik nervů. A lebka... spíš připomíná štít... Proč?“
„Hm...“
„Ne, vážně, Eriku, co by sis představil, kdybys před sebou měl takový prasečí mozek?“
Erik odložil brk a zasnil se. „Já? Chtěl bych ještě olej, cibuli, vajíčko a pánev. Skvělá večeře!“

Seděli co nejblíž rožňům, zálibně nasávali vůni pekoucího se masa, nahřívali si záda a vedli řeči.
„Tomudle teď říkaj pinta. Jó, mládenci, to já pamatuju jinačí pinty! Korbílek až po okraj, žádný bublinky. Kdepak pěna! Bylo místo ní radši víc řádnýho piva.“
Tmavou hospodu prořízl jasný hlásek: „Mistře, kdo mohl změnit pintu? Vždyť pinta je pořád stejná, ne? V tvojí knize...“
„Tiše, Liso.“
„A tydle korbele. Dřevěný. To starej Edwin, pamatujete, mládenci, ty jeho kožeňáky? Jó, to byly korbele. S karakterem!“
„Tu pintu jim někdo sebral s těmi korbely?“ snaží se vyřešit záhadu holčička.
„Ne, Liso. Tu jim ukradl čas.“

Nemyslel to doopravdy, utěšoval se rektor Leyland. Tenhle Waters je sice pěkně popudlivý a nevyzpytatelný chlapík, ale... existují meze. Chápe snad, co by znamenalo opustit školu? Nechat nás bez ochrany?
To mu vážně záleží víc na nějaké nanicovaté cácoře?
Mám snad zase shánět nového černého mága, jako když utekl Talbot?
Mistr Severin si hodil vak přes rameno.
„Odcházíme, Liso.“
„Ale... co tvoje věci tady, mistře?“
„Nejsou moje.“
Nechával za sebou plně vybavenou laboratoř. Pohodlnou postel. Důvěrně známý pracovní stůl. Prodal skoro všechno, co vlastnil, aby se mohl Leylandovi vyplatit z dluhu.
Začne znovu od nuly.
Lisin život za to stojí.

První výlet do Mandaly podnikli pod přísným dohledem mistra Hjalmara. Nedovolil jim vyjít z kruhu stromů a ani na okamžik je neopustil.
Nemusel je varovat. Sami si troufli sotva na pár kroků. Celá krajina tam byla na první pohled jiná. Nezemská. Ne že by z ní šel vysloveně strach, ale... nedokázali by ji popsat. Chyběla jim slova.
Krom věcí, které jim ukázal a pojmenoval mistr Hjalmar, si Anzelm zapamatoval ještě kupoli světla kolem nich.
Podruhé mistr na chvíli odešel.
Jeho světlo zmizelo s ním. A oni zůstali sami ve tmě, v kruhu holých temných stromů, pod klenbou z čiré nicoty.

Přicházelo léto. Ve špitále se přestalo topit a mistryně Freya nařídila důkladný úklid. Její žáci drhli celý dům od střechy po prádelnu ve sklepě.
„Dnes vyperete deky. A když už budete v tom, přihoďte do lázně i kočky.“
Anzelm se zarazil. Rozuměl dobře? Kočky? To jako Princeznu a Čertisko!?
Bloumal bylinkovou zahradou a nespokojeně kopal do kamínků. Co by jenom mohl...
Do prádelny dorazil mezi posledními. Levou ruku schovával za zády.
„Kde je ta... kočičí lázeň?“
Ukázali mu malý kotel.
Anzelm do něj rychle hodil svazek šanty.
Někdo se zasmál.
Anzelm se podíval na zem.
Čekala tam hromada ledvinových pásů.

Byl to obyčejný dřevěný kolík, na jednom konci mírně zploštělý jako špachtle, na druhém přiostřený. Ale co všechno s ním ten potulný hrnčíř dokázal! Přiklepnout sklouzávající obruč. Přitáhnout lana, která vypínala plachtu. Povolit příliš utažený uzel. Oškrábat bláto zpod nábojů kol. Obracet placky, aby se řádně propekly. Trefit zajíce. Zajistit vůz. Provizorně vyčistit koni kopyta.
Čím déle ho mistr Severin pozoroval, tím víc ho obdivoval. Ten člověk se – podobně jako oni dva s Lisou – harcoval světem, celý svůj domov sbalený s sebou. A s jakým málem si dovedl poradit!
Když se loučili, hrnčíř mistrovi svou špachtli daroval.
Prý pro štěstí.

Slyšela svého otce, jak říká mistru Thornvaldovi, kde leží hroby jejich rodiny.
Ale nepochopila, jak to souvisí s platbou za mistrovu práci. Ne dostatečně včas.
Když o Svátku mrtvých nesla k hrobům obětiny, jak jí otec nařídil, byla už skoro tma. Přesto viděla muže, který tam na ni čekal. Poznala ho. Dokonce ho chtěla pozdravit.
Pak ji zatáhl do jeskyňky ze starých, mrtvých růžových keřů.
Nedošlo jí, že se smí bránit. Ne dostatečně včas.
Skončil. Pak ji ještě proklel. Pokud prozradí jeho jméno, zemře.
Když ji těhotnou vyháněli z domu, styděla se. Bála se. Mlčela.
V Bjørkhallenu její krev promluví.

Ten měsíc zůstával mistr Divjakov v laboratořích nezvykle dlouho do noci. A když se tam učedníci vypravili časně ráno, v bláhové naději, že by mistr mohl třeba spát a oni by tak měli trochu klidu na práci, byl tam zas.
Kvestor na něj přes veškerou snahu neustále narážel. Na chodbě, v refektáři a jednou i v umývárnách. Toho litoval nejvíc: fialově opalizující pěna na holení nanesená kolem mistrových nevrlých úst způsobila ubohému kvestorovi tu noc strašlivou noční můru.
Pak nad Dubogradem přeletěla dračice s neznámou ženou v sedle.
Mistr okamžitě ukončil rozdělanou práci a zmizel.
Šeptalo se, že prý... domů.

Prvnímu kruhu Mezisvětí, do kterého se skrz Mandalu dostal, dal Einar jméno Prázdnota. Protože tam vůbec nebylo nebe, jen nekonečná čerň.
Několik let do něj podnikal výpravy. Našel skupinu holých stromů na temeni kopce. Objevil celé aleje takových stromů. Zjistil, že se záhadně stěhují. Někdy se mu povedlo vyjít zpět do světa jinudy než Mandalou; ocital se pak na nečekaných místech, kolikrát velmi nepřístupných, a průchod do Prázdnoty se za ním obvykle rychle zavřel. Rozhodl se naučit se, jak ho udržet otevřený, projít tam a zpět a přinést s sebou... třeba kámen.
Když to konečně uměl, ukázala mu Mandala Vzduch.

„Stalo se za vlády krále Håkona V., že zas jednou táhla vojska krajem, aby upevnila královskou moc. Většina oddílů v našem kraji prošla v míru a nevědomosti kolem řeky Ranelvy, jen jeden mladý, povýšeníchtivý velitel vedl své muže průsmykem u Vlčích jam. Slyšel totiž, že tam najde svobodné vesnice a prý i jakýsi hrad, který je chrání.
Vešli samozřejmě do Šelestilesa a téměř všichni padli do jeho sítí. Koho nezahubily skály a voda, toho dostali vlci. Jenom ten velitel došel až k bjørkhallenským hradbám.
Pokusil se je přelézt, ale hrubě podcenil apetit naší potočnice žravé. Užrala mu nohy v kolenou.“

Nešťastníče, nevíš, co činíš! Nebezpečenství této knihy jsou horší nežli smrtedlná. Ach, kéž bych i já byl varován, dříve než v pošetilosti mladické stránky její jsem rozevřel! Ochraň svou duši, neuvrhuj ji v pokušení, jak jsem byl učinil já. Odlož tu knihu, zapřísahám tě, a nečti ni o řádek více!

Severin se zlobil. Proč mu mistr nevěří? Dobrá, dal mu na starost koně a vůz: to byla zodpovědná a vcelku příjemná práce. Ve stáji bylo teplo, sláma čistá a s koníkem si Severin zakrátko uměl pěkně popovídat. Dál směl drhnout kotlík a moždíř; v tom měl praxi už z kláštera. Sbíral a připravoval jednodušší byliny. Dobrá.
Jenže mistr nebo Lucien občas někam mizívali. A pak se rychle balilo a odjíždělo pryč.
Takže se teď plíží za mistrem, tichounce, opatrně.
Mistr si povídá s nějakým děvčátkem. Vede ji kamsi do stínu..., pak rychlý záblesk... Nůž?!
Severinovi přistála na ústech dlaň.
Lucienova.

Mohutný kmen na laně tlustším než mužská ruka pomalu stoupá do nebe. Těsně před kladkou se zastaví, čtyři muži na plošině se natáhnou, ustálí ho. A pak kmen padá okovanou hlavou přímo na velký kůl. Bummm! Kůl zajel do pobřežního bahna o další píď. A kmen znovu namáhavě stoupá. Lano navíjí na obří buben dva voli, pachtí se ve velkém kole, na očích klapky, aby se v tom randálu nesplašili. Přehodit páku, odpojit volský pohon, ustálit kmen – a bummm! Další píď.
Malý Severin stojí, hlavu vyvrácenou, a zírá jako uhranutý. Dočista zapomněl, že vlastně utíká a potřebuje najít nějakou loď.

„Každou skladbu můžete zahrát na libovolný nástroj, ale přitom je každá obzvlášť vhodná jen pro jeden konkrétní, nanejvýš dva. Dá se říct, že souzní s možnostmi nástroje, s jeho duchem. Rozumíte?“
Kroužek žáků kolem mistra Ayreho vypadal velmi zamyšleně. Erik naprázdno přejížděl prsty po dírkách flétny.
„Jako který strom zní tvá flétna, Eriku?“ zeptal se mistr.
„Jako... jako... jako bříza?“
„Takže nejlépe zahraje písně, ve kterých slyšíš břízu. Rozumíš?“
Tváře žáků se rozsvěcely poznáním. „Moje viola je vrba,“ radoval se jeden. „V mé píšťale žije topol,“ přidával se další.
„A mistře?“
„Ano, Eriku?“
„Co zpěv? Jaký je duch lidského jazyka?“

Chodit s mistrem lektvarů na zelný trh je zážitek. Každý kousek zeleniny třikrát obrátí, zkoumá na nich kdejakou prasklinku a tečku, ohmatává, jestli je zboží dost tvrdé nebo správně měkké… Zkrátka ten nákup, který mámě kdysi v Aylesbury trval asi hodinu, se s mistrem protáhne nejmíň na půl dne. A to byla máma nějak pečlivá hospodyně.
Ale dneska je to ještě mnohem horší.
Mistr se totiž rozhodl, že nakoupíme zásoby na celou zimu.
Louis šílel, už když jsme zřizovali tu obrovskou skladovací bednu. Mistr potřeboval konkrétní písek, …
Teď už druhou hodinu kousek po kousku vybíráme mrkev.
To bude dlouhý den.

Na Erikovo polední muzicírování u Mandaly už byli všichni zvyklí. Ale tentokrát znělo jinak.
Mistr Ayre vyhlédl z okna.
Zdánlivě se nedělo nic neobvyklého. Jenom v Mandale vyrostlo pět jasně prokreslených stromů Ohně.
A Erikova flétna zněla jako trubka.
Ayre sešel dolů. „Nepřestávej. Hraj dál,“ volal už od kraje nádvoří. A vyvolal v Mandale na dálku Vodu.
Zvuk trubky se proměnil na hlas vodních varhan.
Ayre vyvolal Vzduch.
A flétna rázem zněla jako dudy.
Ayre ohromeně dosedl na obrubu Mandaly. „Hraj dál,“ zašeptal a vyvolal Prázdnotu.
V Mandale poslušně vyrostlo pět holých stromů.
Erikově flétně se vrátil její pravý hlas.

„Nekoukej se, trochu to škrábne.“
Kluk statečně držel, levé předloktí natažené nad plochou miskou, loket podložený pravou dlaní. „Já se nebojím,“ protestoval. Ale oči i tak zavřel.
Lucien nařízl žílu.
Zpoza blízkého keře je pozoroval Severin. Musel se hodně krotit, aby nedupal vzteky: proč bere Lucien krev od bůhvíjakého špinavého spratka?! Dávat krev pro mistra Thornvalda je přece jeho, Severinova výsada. Není jim snad dost dobrý?!
Lucien otřel ránu. „Běž.“
Kluk se motal jako opilý. Právě kolem Severinova keře.
Soucit převážil nad vztekem. Severin sykl: „Hej! Tumáš. Honem zmiz.“
Když byl kluk dost daleko, zabručel Lucien: „Další kontryhel najdeš támhle.“

Mistryně Brigitta pozvedla obočí. "Takhle sis navrhl povinnou praxi."
Anzelm přikývl.
"Takovou praxi obvykle požaduje pro přijetí mistr Divjakov."
Anzelm znovu přikývl.
"Nemyslela jsem si, že tě to táhne do Dubogradu."
Anzelm lehce svraštil rty, šedé oči upřené k zemi. Jako když připravoval nějakou obtížnou směs, na kterou stačilo jen nesprávně dýchnout.
Jeho mistryně si poklepala karticí o dlaň. "Takže?"
"Mistr Waters."
"Aha. Glastonbury. Víš, že tamní rektor nepodporuje přijímání učedníků."
Anzelm přikývl.
"Víš, že je Severin Waters černý mág."
Anzelm znovu přikývl.
"Co když tě odmítne? Pak ti zbude jen ten Dubograd."
Anzelm vzhlédl. Šedé oči zářily nezlomným odhodláním.

Lisa se chytila mistra Severina kolem pasu a zavrtala se obličejem do jeho kabátu. „Nepůjdu! Mistře, nedej mě, já od tebe nechci!“
Pod přísným dohledem biřiců se vymanil z jejího sevření. „Musíš. Vysvětloval jsem ti to, Liso. Buď rozumná.“ Postrčil ji ke dveřím a sám zůstal stát uprostřed místnosti.
„Mistře...!“
„Běž.“
Ten z biřiců, který byl černým mágem, stál u veřejí a hlídal každý Severinův pohyb. Ten druhý natáhl k děvčátku ruku.
Ucukla mu. „Chci mluvit s Flekatou!“
Proběhla do stáje.
"Flekatá, Flekatá, ukopej je, udělej něco, nedej mě..."
Kobylka Lisu pošimrala nosem. Pokrčila přední nohu.
Půjdu s tebou. Nasedni.

Komise se odešla poradit. Anzelm se vyčerpaně opřel o kraj laboratorního stolu. Neuspěl. Nemohl uspět. Mistr Waters... detailní otázky, které sypal jen tak z rukávu... a Anzelm vypadal jako...
Komise se vrátila. Mistr Ortega dvorně přidržel dveře mistryni z Narviku. Usadili se, mistr Ortega si urovnal listiny na stole.
„Anzelme Janecie, tímto vám sděluji, že jste při nižších mistrovských zkouškách... uspěl summa cum laude a získal titul magister assistens. Mistře Janecie – vaši cechovní knížku, prosím.“
Kniha doputovala k mistru Watersovi. Podepsal, otiskl pečeť... pak otočil až na zadní předsádku a otiskl pečeť ještě jednou, nasucho.
Anzelmovi spadla brada.
Univerzální doporučení.

Paní Jadwiga už nevěděla, co tomu chlapci naservírovat.
Kaši... aspoň polykal, když ho někdo krmil. Občas. A občas ne: pak mu museli utírat bradu jako nemluvněti. A přitom se z misky tak smála, krupicová nebo ovesná, posypaná skořicí, s jezírkem másla a lžící medu uprostřed. Ale chlapci neříkala vůbec nic, jen se díval těma svýma šedýma očima kamsi za obzor...
Dnes zkusila chlebové bochánky, ještě horké z pece, rozkrojené a s hrudkou másla. A mléko s hřebíčkem.
„Já mu to odnesu,“ nabídl se ten tichý učedník v černém.
Vrátil tác prázdný.
„Jak se ti to povedlo?“
Severin se pousmál. Neodpověděl.

Lisa seděla na podsebití Obří věže, na kolenou tabulku s pár nákresy, a škrábala se pisátkem ve vlasech.
Zdrojem veškeré vody v Bjørkhallenu je Věž pěti hadů. To je tamta stavba bez střechy, co se jí po stěnách plazí kovoví hádci a každý den jsou o kousek jinde než včera.
Do lavatoria nosí vodu žáci. Lijí ji do obrovských sudů a my si ji pak nabíráme do umyvadel a van. Jednoduché.
Zahradní chrlič je níž než Věž hadů, takže tam voda může stéct. Jasné.
Ale proč má studna na Dlouhém dvoře rumpál, když v ní voda sahá těsně pod okraj?

„Asi jsem trochu drzý, paní Rozálie...“
Bývalý glastonburský bratr herbarista seděl v kuchyni u kamen a rozpačitě si foukal do hrnku s mátovým čajem. Prohříval si bolavé klouby na rukách. Strávil celý boží den v zahradě sběrem rostlin a vzadu za krámkem přípravou potřebných směsí, a teď cítil každý ze svých sedmi a půl křížků.
Postarší vdova si utřela ruce do zástěry. „Co byste potřeboval, Herberte?“
„Nevycházíme spolu zrovna špatně, Rozálie, viďte. Ano, jsem už plesnivý stařec...“ Polkl. „Potřeboval bych dokázat královským inspektorům, že nejsem mnich. Jinak mě čeká oprátka. Rozálie... skoro si netroufám vás požádat, ale... Vezmete si mě?“

„Nepřipadá ti to trochu divné, mít dítě a nemít ženu?“
Severin si promnul bradu. Takhle nad situací ještě nepřemýšlel. Kdysi dávno se rozhodl uctít opatovu památku tím, že bude žít jako mnich, přestože řeholní slib složit nestihl. Jenže teď... když ví, že otec opat žije...
„Máš asi... pravdu, otče Johane. Podle Pavla je lepší se oženit, než hořet, ale... Mohl bych s tebou chvíli mluvit jako s knězem, prosím?“
Bratr Johan přikývl.
„Snažil jsem se žít podle regule i bez podpory kláštera. Umíš si představit... učednická léta... no. Uhasil jsem ten oheň. A teď... Uměl bych ho vůbec znovu rozdmýchat?“

Ti vlci byli k neutišení.
Dobytek v ohradách neklidně přešlapoval, přestával žrát. Sobí samci začali samým podrážděním vyvolávat půtky, i když na ně nebyl správný čas.
Lidé z osady vyslali Einara, přestože byl ještě mladý. Einar to se zvířaty uměl, mluvil jejich řečí. Pokud existoval způsob, jak zjistit, co vlkům vadí, a uklidnit je, mohl ho najít jedině Einar.
Byl pryč den, žádná změna. Byl pryč pět dnů, vytí trochu zesláblo. Byl pryč deset dnů. Vytí utichlo.
Po pěti měsících začali mluvit o tom, že se pro svou osadu obětoval.
Mýlili se.
Vlci ho jen odvedli tam, kam patřil víc.

„Ty to vlastně ještě nevíš, ale píšeš pro mě román,“ řekl nakladatel.
Nejhorší je, že mě už napadl námět.
Já vím.
Tos mi udělal schválně, otče opate.
Pousmál se. Rozsvětlilo se mi za očima.
Copak můžu trefit, jak přemýšlí kněz? Potřebovala bych... někoho, kdo to zažil. Ale když nakráčím k nějakému mnichovi, že píšu fantasy – víš, jak to dopadne. „Magie je od ďábla!“ A prásk a koukej navalit svůj kůl a benzín.
Zkus to naťuknout odjinud, jako Kolumbus to vejce.
Odkud – odjinud? ― Hele, u Jakuba se svítí, asi je tam mše...
Zase se pousmál.
Tu mši sloužil můj budoucí konzultant.

Mistr Lavoisier byl pro jednou rád, že jejich rektor jezdí na všechny významné sněmy všech tří cechů. Aspoň u něj bude moci poprosit za toho chlapce hned – bez dlouhého trmácení do Chansons a zpět.
„Přimlouvám se, abychom přijali do učení a na výchovu jistého Severina Waterse. Je pravděpodobně sirotek, Angličan, utekl z kláštera před obavou z vymítání. Momentálně je tady, v Heidelbergu...“
„Jak se sem dostal?“
Té otázky se Gérard Lavoisier bál.
Protože znal odpověď: s Theodosiem Thornvaldem.
Thornvald byl černý mág. A Chansons mělo na černou magii jasný názor.
Přesto se pokusil: „Ale chlapec nebyl zasvěcen...“
Marně.
„Zamítá se.“

Oni si myslí, že je nevidím. Ve vlastní laboratoři.
Zábavné.
Dva z nich mají slušný potenciál. Zbytek... no, uvidíme.
Ten z Anglie ještě nepochopil, kde je háček. Jed v jídle, jed v pití... jed v pokrývkách.
Ten z Bjørkhallenu, jakýsi Thornvald... Moment, to si vážně myslí, že mu dovolím, aby pracoval s propašovaným polotovarem?
Ačkoliv...
Aha, uvědomil si, že udělal při práci chybu.
Moment, on opravdu nabízí svůj chybný protijed na otestování kolegům?!
Odmítli. Správně.
No tak, trochu odvahy, hochu, vyzkoušej to sám na sobě...
Ne? Vážně radši otrávíš kočku?
A ode mě čekáš, že tě nechám odejít s fanfárami?!

Když byl jako dočasný opatrovník Lisy určen mistr Divjakov, Severinovi zatrnulo.
Když pak poslouchal škodolibě šeptané názory, že „se tak problém vyřeší přirozenou cestou“...
Připomínal si, že mistr o opatrovnictví sám zažádal, že není černý mág (jako jistý Thornvald), že... Ale málo platné, děsy ze své učednické doby nezahnal.
Když ho mistr k sobě pozval, skočil Severin do prvního povozu.
K domu vedla cestička lemovaná trsy aster.
Otevřela mu neznámá žena stárnoucí do krásy.
„Lisa?“ vyhrkl Severin.
Kývla ke komůrce. „Psst.“
Zpoza dveří se ozval Lisin hlásek: „Ještě tu, jak sis přivezl draka, strýčku!“
Žena se usmála a spiklenecky mrkla.

Ravennská mistryně lektvarů při pohledu na toho mladíka v černém hábitu zaváhala opravdu jen na okamžik.
„Ale jistě, otče, pojďte dál, je to čest pro můj dům.“
Svůdně se usmála a z účesu jí vyklouzla speciálně připravená kadeř.
Severin zamžikal a nervózně přešlápl. Ale nechtěl se hádat na ulici. „Děkuji,“ zamumlal. Nechal se odvést do atria... vtisknout si do dlaně pohár s chlazeným nápojem... Zdvihl ho ke rtům, přičichl a omočil špičku jazyka.
Poznal silný nápoj lásky.
Zavrtěl hlavou a vylil pohár do nejbližšího květináče.
„To bude nějaký omyl,“ řekl – a představil se.
Mistryně Tissa se rozesmála z plných plic.

„Řekneš Cromwellovi, ať je pošle ještě jednou.“ Leith Leyland si poklepával útlou černou knížkou o dlaň.
„Ale... strýčku...“
Zvednuté obočí.
„Ale... oni říkali... nic nenašli... všechno úplně v pořádku....“
„Tentokrát najdou,“ prohlásil pevně glastonburský rektor. „A ty se nezapomeň ujistit, že budeš pořizovat soupis knihovních fondů, Johne. A taky nezapomeň, že ho chci vidět dřív než král.“
„Ale strýčku...“
„Pročpak tak útlocitný, Johne? Cromwellovi zůstane všechno zlato a půda. Co pro něj znamená pár obskurních rukopisů?“
Spisek na podporu královny Kateřiny už k rozpuštění kláštera stačil.
Ale vytoužené rukopisy rektor Leyland nedostal.
Když si pro ně přišel, zela knihovna prázdnotou.

Když v Bjørkhallenu odejde slunce na dva dny, celý hrad potemní, lidé se shromáždí v refektáři u společného ohně a aby neusnuli a nevydali se napospas příšerám z temnot, vyprávějí si příběhy.
„Když jsem byla malá,“ začala nesměle Lisa (a zčervenala, protože pořád ještě nebyla moc veliká), „táta mi vyprávěl o kraji, kde skoro nikdy neprší. Půda je tam plničká slunce. A na dlouhých stráních roste vinná réva. Ta saje svými kořeny teplo a světlo ze sluníčka, které napadalo na zem. Ukládá ho do hroznů a lidi ho pak lisují... a vozí sem na sever, aby nám tu nebyla zima.“

Mistryně Freya byla bez sebe. „Proč nám nechce říct, kdo je otec toho dítěte?!“
Mladá maminka, sama ještě skoro dítě, se schoulila do deky. „Ne... ne, prosím...“
„Tiše,“ chlácholila ji mistryně Brigitta, „neudělalas nic špatného.“
„Musel přece vidět, že jsi ještě pod zákonem!“ zuřila Freya.
„Nesporně,“ uryl mistr Ayre. „A taky ví, že jakmile budeme znát jeho jméno, najdeme ho a zabijeme.“
„Říkal... když řeknu... tak hned umřu,“ plakalo děvče.
Mistr Severin zamračeně přikývl. „Tak mlč, Karen. A podej mi ruku. Nedívej se, trochu to štípne.“
Jestli je otec dítěte kouzelný, dokáže Severin z kapky Kareniny krve vyvolat jeho podobu.

Léčitelka rutinně rozčísla novému dítěti vlasy. Svraštila rty. „Vykoupat,“ nařídila. „Vana je vedle. Pořádně se vydrhni mydlicí a opláchni octovou vodou. Nezapomeň na vlasy. Šaty nechej tady.“
Děvčátko zkroušeně přikývlo a odcapkalo.
Léčitelka štítivě rýpla do hromádky šatů. „Jako obvykle. Blechy a vši. Hm... znáš nějaký účinný recept, mistře Severine?“
Krátce se zamyslel. „Éterický olej,“ nadhodil. „Čajovník, lípa, máta a chmel. Další týden denně splachovat vlasy odvarem z listí ořešáku.“
„A byl bys tak laskav...?“
„Jistěže. Ošetříme všechny děti. Lisa půjde první.“
Měsíc a půl byly všechny hlavičky žáků tmavovlasé. Pak ti původně blonďatí začali znovu světlat.
Jenom Lisa ne.

Zakopat simulakra, řekl Hugh. Pak se změní zpátky ve špalky, kouzlo pomine – a přestane jemu, Hughovi, brát životní sílu.
Jenže tři „mrtvoly“ byly rozčtvrceny a každý kus vystaven jinde.
„Půjde bratr Simon,“ rozhodl opat. Rozpačitě potřásl hlavou. „Promiň, ale...“
„Samozřejmě, otče.“
„A já,“ řekla Fiona. „Jen si nás netroufnu dopravovat Mezisvětím,“ omlouvala se, „nezbyla by mi už síla na...“
„Máme povoz.“
Pracovali za denního světla. Fiona vždycky volně došla k pranýři, upřeně se zadívala na okovy, železné kruhy pod jejím pohledem roztály jako olovo a zmizely, kus těla spadl – a Simon, zakrytý iluzí, jej zdvihl a ukryl pod plachtou vozu.

Ostatní bratři se zabydlovali v přiděleném křídle. Johan dal dohromady liturgické texty a dohlížel na dodržování regule, nakolik to v pěti lidech dokázali (z nočního čtení veršů se stala velmi vyčerpávající záležitost). Roger si vzal na starost, jak mají vypadat cely (a jejich hostitelka, Fiona, jen kroutila hlavou, co všechno odmítl jako nepotřebné). Simon se ujal kuchyně a vařil pro všechny v Refugiu, nejen pro bratry.
Otec opat zdánlivě bezcílně bloumal po celém prostoru vymezeném prastarou zídkou. Prodíral se houštím náletových stromků, prolézal mezi polozbořenými zdmi a hledal.
Dřevo na oltář.
Za jedním zhrouceným pilířem našel.
Polovinu bývalé zpovědní budky.

Mistr Severin hledal v knihách celý den. Další čtyři dny strávil nad poznámkami, počítal, přepisoval, škrtal a zase počítal. Konečně vstal od stolu. „Potřebuji dvě stě pampeliškových květů. Padesát dalších rostlin mi doneste celých. Ostatní ingredience si obstarám sám.“
Lisa stáhla z police košík a vyrazila na louku.
Louis, mistrův nový učedník, se loudal za ní.
„Co ho drží, nevíš?“ vyptával se, zatímco opatrně uštipovali květy hned za hlavičkou a vytřepávali z nich broučky.
Lisa záhadně pokrčila rameny. Když se mistrovi nový lektvar podaří, tak Louis uvidí sám. Když ne, budou mít aspoň pampeliškové víno.
Otci opatovi udělá dobře oboje.

Tihle mistři, ti si toho o sobě myslí. To jsou pořád nějaké sněmy, zkoušky, a kdo tam všechny dopravuje, no? Pak tady máme gildovní tajemství. Takový mistr se přestěhuje, nikdo neví kam, jen gilda, aby se mu dala doručovat pošta. A samozřejmě zboží. Vždyť nebýt nás, kde by brali ty své drahocenné suroviny? Už je vidím, jak si sami shání ty své jadeity, santály, opičí pracky, a pak se vztekají, když jim dojdou dotlučené, rozlámané, rozmočené nebo plesnivé. A to nemluvím o záruce poctivosti na trzích!
Nebýt gildy, ani by si neškrtli, mistři nemistři.
A pak kdo tu má moc!

Mistr Severin hleděl na beznadějně chudou kuchyňskou polici.
Nevaříval si. Když si vzpomněl na jídlo v době, kdy se ve školní jídelně podávalo, najedl se něčeho teplého (ani moc nevnímal, čeho). Když si vzpomněl jindy, donesl si od pekaře bochníček chleba. Když byla zrovna hluboká noc... inu, obvykle schroustal nějakou tu okoralou patku, uvařil si vajíčko (pokud ho doma měl), nebo... nebo si nalil korbílek slabého piva a znovu se zabral do práce.
Jenže dítě potřebuje pravidelnou a kvalitní stravu.
A do jídelny s ním nesmí.
„Hm... jíš ovesnou kaši, Liso?“
„Ano, mistře.“
„A pamatuješ si, jak ji vaří maminka?“

„Utíkej,“ řekl mu táta.
Teď, když byl táta mrtvý a díra zpátky na svět setřená, už Anzelmovi nic jiného nezbývalo.
Nejdřív klopýtal naslepo, neviděl přes slzy. Potom začala být cesta hrbolatější, takže několikrát zakopl a natloukl si. Vytřel si pěstmi slzy z očí. Popotáhl.
Hrubý tunel lemovaly spousty malinkých potvůrek. Ty žížalovité měly dlouhatánské hmatové vousy. Další připomínaly připosražené trpaslíky s rozšklebenými tlamami. Ještě další vypadaly jako kamínky s očima; když se pohnuly, zachřestilo to.
„Vy jste ale škaredí,“ zašeptal Anzelm.
Nemyslel to zle.
Vtom otevřel oči balvan velký jako dům. „Vážně?“ zaduněl.
Anzelm zaječel a rozběhl se o život.