Moje články

Nový věk přinesl novou formu společnosti. Výchova v respektu jeden k druhému.
Přinášelo to nové možnosti.
A také naději lidem, kteří doposud žili na okraji.
Umělé dělohy tu nebyly jen pro heterosexuální páry. Své biologické dítě mohl počít kdokoliv.
Efektivitě se prostě muselo leccos obětovat, třeba staré konzervativní pořádky.
Co je dobré pro jednotlivce, je dobré pro celou společnost. To bylo naše hlavní motto.
Nebylo to jen tak. Emoce ohlodané na kost držely lidstvo v pospolitosti, bratr nestál proti bratru, ale proti mnohem většímu nepříteli.
Plížilo se to ve snech. Ten vtíravý pocit, že největší nepřítel leží v nás samotných.

Giles Hildebrandt pozoroval mladou dívku před sebou, jak nervózně usrkává gömeršaül z porcelánového šálku. Zkoumal ji a přemítal, jestli to, co se právě chystá udělat, mu bude moci někdy odpustit.
Byl čas na oběť vyššímu dobru. Slečna Pinkertýnka nebyla Lusův typ, ale ona do něj byla zakoukaná. On roste do cynického cílevědomého muže, ona je neprůbojná a nesebevědomá. Možná kdyby Luse nevychovával jako Össeana, možná by se jejich životy proťaly naprosto přirozeně, takhle ale bude muset zamíchat kartami, aby mu ona zůstala po boku.
Nepozorovaně sklouzl do transu a začal svou práci.
Koneckonců o život oloupil už i svého syna.

„Na severu je enkláva, kde se děti rodí přirozeně,“ vymáčknul ze sebe Lockwell a snažil se urovnat si kravatu.
„Cože?“ vyhrkli současně Viktor s Edith. „Jak je to možné?“
„To je kapitola sama pro sebe. Každopádně tam jsou a množí se, jak se jim zlíbí. A to je právě naše naděje.“
„A vy to víte a nechal jste to tak?“ divila se Edith.
Lockwell pokrčil rameny. „Nepřipadalo mi to důležité. Není jich moc, aby to naši společnost mohlo ohrozit. Nu, a teď se nám budou hodit.“
Edith se zamyslela. Pohlédla na Viktora.
Zdálo se, že před sebou mají novou misi.

Scullyová ohledávala tělo a Mulder stál v pozadí a předstíral, že ji při práci pozoruje.
Na některé věci si nezvykl ani po letech.
„Žena, asi 75 let, jeví známky násilné smrti,“ popisovala Scullyová výjev před sebou.
„Něco zajímavého?“ zajímal se Mulder.
„Jestli myslíš něco jako důkazy únosu mimozemšťany, tak bohudík ne,“ odvětila Scullyová.
Mulder se ušklíbnul.
„Ačkoliv…“ zamračila se.
„Máš něco?“
„Vypadá to na rituální vraždu. Je tu ucho.“
„Jako ta bylina?“
Scullyová na něj vrhla ten pohled.
„Ne, její ucho.“
Zvedla ruku s důkazním sáčkem, ve kterém ležel zkrvavený předmět doličný.
„Škoda, už jsem doufal v nějaký čarodějnický sabat.“

„Snad mě nechcete vyhodit z okna?“ vyjekl Lockwell. Viktor ho držel za šosy kabátu z otevřeného okna nad 130 patry prázdna.
„Další oběť, stejně by vás dostali, ne, tak co ten povyk?“ poznamenala suše Edith.
„Kde se ve vás bere tolik cynismu?“ zaúpěl dříve ctihodný senátor. Teď z jeho cti už příliš nezbývalo.
„To mi povězte vy,“ opáčila. „Co tím Andragenové sledují? Proč se podílíte na vyhubení lidstva?“
„Ne-nemyslel jsem, že to berou tak doslova…“ zajektal zuby Lockwell.
„Prahnul jste po moci,“ zavrčel Viktor a ještě ho trochu popostrčil do chladného nočního vzduchu.
„Ano… ale asi vím, jak to napravit.“

Tak jo, hlavně na nic nezapomenout, říkám si a v hlavě odškrtávám pomyslný seznam.
Pití, svačina, oblečení. Bundy.
„Mámoooo!“ přerušuje můj tok myšlenek. Naplňuji požadovanou potřebu dítěte.
Takže, co to jenom… pití, svač-
„Mááámooo!“ Uf, co zase?
Bezradně koukám do tašky, jestli máme všechno. Seznam v hlavě se vypařil, jsem bez nápovědy, improvizuju, výborně.
Co mám děti, seznam důležitých věcí se z klíče, peněženka, mobil, sluchátka podstatně rozšířil. Ta hrůza, když na kroužku zjistíte, že nemáte náhradní plínu, a modlíte se, aby dítě nepotřebovalo zrovna na velkou.
Myšlenky a děti mi těkají před očima.

Nejsem špatná máma. Jsem jenom člověk.

Objev Andragenů provázely dlouhé oslavy, bujaré večírky, diplomatické rozhovory, předpovídání zářné budoucnosti.
Nikdo z nich si nepředstavoval, že by se to mohlo někde nějak nedejbože zvrtnout. Nebo že by snad nová civilizace mohla mít nějaké nekalé úmysly. Nesmysl.
Jenže nabízené jablko způsobilo pořádné nepříjemnosti.

Edith nevěřícně pročítala rozkazy z andragenské lodi, se kterou proběhl první kontakt.

Oběť musí být úplná, aby došlo k napojení.
Zamezte jejich dalšímu množení.
Nesmí mít tušení, že jde o impuls zvenku.
Cíl: postupná eliminace.

Jak je vůbec možné, že tohle tady někdo dopustil?
Proč je nikdo nezastavil?
Otočila se na Lockwella. Ten zasraný prospěchářský hajzl…

Eloise Bridertonová před uvedením do společnosti.

„Co to je?“ prohlížel si adolescentní chlapec zpuchřelý prezervativ.
„To je historická antikoncepce. Pochází z postmoderního věku. Celkem účinná nejen proti oplodnění, ale i proti pohlavním chorobám,“ odpověděl mu druhý mladík.
„A jak se to… používá?“
„Nasadí se to na penis.“
„Aha…“ tvářil se první, že rozumí. O tomhle aktu měl ale jen mlhavé představy.
„Dnes je to přežitek. Jednak pohlavní styk lidé neprovozují, jednak jsou ženy plodné asi jako Sahara. Bezvýznamné.“
Ponořili se do mlčení. První chlapec se po chvíli vytrhl ze zamyšlení.
„To musel být tehdy krutý život, když lidé neměli umělé dělohy a všechno museli oddřít sami.“

Theo držel bratrovu ruku. Byla teplá, ale slabá. Chyběla jí její energie, se kterou na plátně zachycoval barvy života. Vášeň, která mu nedávala spát.
Vincent dýchal mělce. Místnost prozařoval spolu s paprsky letního slunce klid a mír. Za skelným pohledem bratrových očí už nebyl všudypřítomný smutek, ale podivná radost. Smíření.
„Chtěl bych se vrátit domů,“ hlesl Vincent. Okoralé rty horečkou sotva vyslovily francouzská slova.
„Jsi příliš slabý,“ odpověděl Theo. U srdce ho bodalo.
Co pro ně znamenal domov? Paříž u jeho ženy a syna, nebo pochmurné brabantské poldery?
Nestačil se ho zeptat.
Vincentův vlak vyjel, ať už to bylo kamkoliv.

André byl stále nerozhodný.
Respektive věděl, co musí udělat. Přesto nedokázal plně opustit svoje dosavadní hodnoty, i když přestávaly dávat smysl. Byly tím, co ho tvořilo.
Společenský řád, pravidla, individualita, pospolitost, vše ve vyšším zájmu. Bez nich to byl jen chaos, hluboká propast s temným vírem, který ho vtahoval dovnitř. Marně se zachycoval jejího okraje.
Jestli do ní spadne, už nebude cesty zpět. Jakmile nasedne do tohohle vlaku, poslední příležitosti zachránit to, na čem záleží, rozpadne se na milion kousků.
Ale někde hluboko uvnitř tušil, že Grace ty střepy posbírá a slepí je.
Ona spolu s jejich dítětem znamenali domov.

Měl strach.
Jeho dosavadní životní hodnoty se bortily. Vše, co André znal, se rozpadalo, přestávalo dávat smysl. Společenství, postavení, kariéra.
Jeho žena byla těhotná. Těhotná. Ani pořádně nevěděl, co všechno to obnáší.
Ale něco to v něm zažehlo. Prastarý pocit, potřebu ji ochránit. Ochránit jejich dítě. Oheň rozpínal hruď, kterou zároveň svíral strach. To byla emoce, kterou dobře znal. Oni všichni.
Trvalo dlouho, než si uvědomil, co je důležité. Ale teď byl tady připravený bránit jejich jedinou naději.
I kdyby mělo dojít na pěsti.
„Vydáme se na sever,“ pohladil Grace po vlasech.
Mravenčení v podbřišku mu říkalo, že dělá dobře.

Vypadá to tak nádherně.
Vstoupíte do ordinace, chvilku si povídáte s lékařem, pak proběhne trochu nepříjemné vyšetření, a za týden se můžete přijít podívat na svoje děťátko, tedy spíše embryo o velikosti pár milimetrů.
Bývá to dojemná chvíle, ale neprovází to salva citů.
Úspěch zaručen. Všichni jsou spokojení. Žena se letmo dotkne ramene svého muže, ovšem ne moc, na intimity tohoto druhu nejsou zvyklí. Ale když je ta slavnostní chvíle…
Někde uvnitř nicméně hlodá podivná pachuť. Neidentifikovatelný pocit, že je něco jinak, než by mělo být.
Navenek pozlátko, v nitru prázdnota.
Jenže vůči té falši jsou všichni lidé dávno imunní.

Lockwellovi pomyslně teklo do bot, ale když se to tak vezme, nebyly to tak docela jeho boty.
Sice má absolutní moc nad Zemí, má v rukou třmeny rozhodování, ale to taky neznamená, že musí řešit všechny průsery, co se namanou.
Kapesníčkem si usušil zpocené čelo a popadl sbalený příruční kufřík.
Už nehodlal dál snášet ten stres.
Andragenové ať se jdou bodnout.
Lidstvo ať si klidně vymře.
On to zachraňovat nemusí. A nebude.
Otočil se ke dveřím, ale cestu mu zastoupily dvě postavy.
„Hezky se vraťte zpátky, Lockwelle. Máme si o čem povídat,“ řekla Edith Keplerová a zamračila se na něj.

Nebylo jednoduché přijít na to, kde a kdy to všechno začalo.
Gerard Lockwell zabořil obličej do dlaní.
V hierarchii padouchů měl právě nejvyšší místo. Ne že by o to stál, jen nečekal, že s touhou po moci přijde i tak obrovská zodpovědnost.
Balancoval na hraně mezi loajalitou ke svému druhu a vymření lidstva, protože tak si to z nějakého důvodu přála jiná vesmírná civilizace.
Mít nuž na krku nebyl pocit, který by měl v oblibě. Platí krutou daň za mladickou touhu.
Teď má moc, na rukou krev miliónů nenarozených dětí a ještě ke všemu už ani není žádný Dorian Gray.

Skládal informace jako ingredience do koktejlu. Jejich získávání vyžadovalo velkou dávku umu vyjednávání, diskrétnosti, pozorování.
Ne vždycky to bylo jednoduché.
Psaní, to byla až ta pohodlná práce, která vyžadovala znalosti řemesla.
Ale to, kde se příběh začal psát jako první, byla realita. On jen musel najít tu správnou cestu, jak všechno poskládat dohromady.
Pak lehce protřepat, zanést do znaků. Ale opatrně.
Bylo nebezpečné se do toho míchat. Přesto najednou kouřil před klubem s jedním jakuzáckým klukem a pomalu z něj tahal informace.
Ocitl se ve víru shakeru a nebylo cesty zpět.
Jenže pravda… to byla pomyslná třešnička na dortu odhalení.

Cítí, že je na konci sil. Jedna vlna střídá druhou a přemáhá ji nepotlačitelné nutkání tlačit.
"Už to nezvládnu. Chci umřít," vzlyká. Hlavou jí probleskne myšlenka na umělé dělohy.
"Jsi na konci, už to nebude dlouho trvat," konejší ji Freya. Vnímá, jak ji porodní bába laskavě pohladí bok. Teplo její dlaně jí vlije trochu energie do těla, než ho sevře další kontrakce.
Její miminko se pomalu rodí. Cítí, že ho Freya chce zachytit, ale zarazí ji.
"Já sama," zasténá uprostřed ohnivého kruhu bolesti a vzápětí má v ruce hlavičku. Magický dotyk.
Tohle by nikdy nevyměnila za všechny umělé dělohy světa.

Edith tomu chtěla přijít na kloub.
Všechno ji vedlo k tomu, že celá ta tragická událost nebyla nehoda, jak se snažila tvrdit média, ale něčí záměr.
Ale čí? A proč?
Probouzela se.
A nebylo to příjemné. Najednou viděla, kolik je toho špatně. Jak jsou lidé šokovaní, ale lhostejní.
Vždyť to byly jen plody…
Jako kdyby jim nedocházelo, že možná už nikdy žádné děti nebudou.
Museli taky prozřít. Uvidět, v jakém zvráceném světě to žijí.
Jenže na koho je bezpečné se obrátit? Kdo ji při prvním náznaku zvědavosti neudá?
Pomyslela na medika, který ji ošetřoval.
„Pokusí se to zamést pod koberec…“

Když se před mnoha desítkami let začala společenská situace měnit, mírně řečeno, spojili se a rozhodli se, že založí komunitu.
Budou žít postaru. I kdyby to znamenalo, že své společenství vystaví od úplných základů. Ale strach z toho, co jim přinese budoucnost ve světě, který nezná lidské pohlazení, lásku a soucit, byl silnější než potřeba pohodlného života v tom, co dobře znali.
Vydali se na sever. Tam, kde příroda zůstávala ještě nedotčená. Drsná, často nevlídná, ale ryzí. A tam zůstali.
Říkali jim Nordlingové, s pohrdáním, ale oni to přijali za své. Přijali vědomosti svých předků a žili podle starých tradic.

Karty byly rozdány, ovšem zůstávalo otázkou, jakou roli kdo zastává. Kdo je hrdina, strážce, chlupatá potvora a hlavně – který z nich je ve skutečnosti podvodník?
Lucasova paměť se pomalu otevírala, ale stále nevydala všechny poklady. Z jeho pohledu se to zdálo jasné – on je hrdina, který pomocí svých nově nabitých psychotronických schopností zažene sgena – chlupatou potvoru, zatímco strážce tajemství Aöhrlëmëgerl oběma našeptává, jaký je další krok.
A je potom Aš~šád podvodník? On to zase mohl vidět opačně, čili podvodníkem tu zůstával Lucas.
Prsty chaosu se natahovaly. Ničemu se nedalo věřit. Ani té perfektně vytrénované paměti.
A Aš~šád to věru neusnadňoval.

Stede a Ed vedli svůj malý roztomilý hostinec a zpočátku se zdálo, že vše bude zalité růžovým světlem zapadajícího slunce. Ed nicméně míval své pravidelné propady nálady, přetrvávající už od jejich rozchodu. Pohled na Izzyho náhrobek každý dobrý den totiž zachmuřil smutkem.
Stede však neztrácel svého naivního ducha.
„Přátelé, musíme uspořádat velký flám!“
„Vyrobíme piňatu!“ zvolal Pete.
„Myslel jsem spíš něco většího.“
„Já vím, já vím, budeme hrát šarády!“ vykřikl Frenchie.
„Pfff,“ odfrkl*a si Jim. Stede si povzdechl.
„Další nápady?“
Nikdo nic neříkal. Jen občas zakejhal racek na Švédově rameni.
„A co muzikál?“ zeptal se Olu.
Stedovi se rozzářily oči.

Jestli jste se na něco mohli v 28. století spolehnout, tak na to, že přirozené početí je nejisté. Přesvědčení o tom bylo tak rozšířené, že už to nikdo ani nezkoušel. Dokola opakovaná lež se stala realitou.
Láska byl zastaralý pojem. Bouře citů, vášeň, stesk po dotyku jiného těla, to bylo minulostí. Na to lidé zapomněli.
Ale občas se stalo… a reprodukční instinkty přebily vše, co desetiletí bylo pravdou.

V Grace se jednoho dne něco probudilo, když ji André upřeně pozoroval svýma zelenýma očima.
Okusila ten nádherný pocit, když se mohla schoulit v jeho hřejivé náruči.
A teď chránila nový život.

Vše se centralizovalo, protože centralizace znamenala efektivitu.
Úspora času, financí, výsledky byly ohromující.
Zpočátku za zřízením centrální odběrové místnosti stály rozpaky, sklopené pohledy, nesmělé návrhy, aby se alespoň pořídily plenty, ale nakonec se vše podřídilo jedinému: efektivitě.
Právo jedince na soukromí bylo reliktem minulosti. Pravda, historické pokusy o takové zřízení společnosti končívaly neúspěšně, ale tentokrát to bylo jiné.
Koncept rodiny, matky, otce a dětí, bylo jen zdání, které ještě reprodukční centra poskytovala.
Ve skutečnosti už nic takového neexistovalo.
Bylo to jasné každému, který se rozhlédl po místnosti, kde na lehátkách ležela jedna žena vedle druhé.
Interně tady tomu říkali slepičárna.

Viktor a Edith se pokoušeli proměnit konspirační teorie ve fakta, ale postupovali pomalu.
Stopy vedly k Nejvyšší radě, ale intuice Edith říkala, že za tím stojí jen jeden člověk.
Otázkou zůstávalo, co ho k tomu vedlo? Proč by to dělal? Proč by lidstvu zhasínal poslední naději?
Jenže pak se začaly dít věci.
Nejvyšší rada letěla na Neptun na diplomatickou misi a vrátil se pouze Gerard Lockwell… Média o tom záhadně mlčela. Že hlavním padouchem je on, to se přímo samo nabízelo.
Jenže hned v závěsu byli Gebaurové, se kterými rada vyjednávala.
Co když za tím stojí oni?
Paradigma se měnilo.

Grace se sklonila a rukou si sáhla mezi stehna. Pod prsty ucítila hlavičku, která se už pomalu sunula ven.
Poprvé se dotkla svého syna. Přes plodové obaly nahmatávala ten nový život, který tak dlouho ochraňovala uvnitř sebe.
Pak přišla další vlna a tělo vypouzelo dítě ven na svět.
Po několika dalších okamžicích, při kterých se pro Grace zastavil svět a kdy existovala jen ona a její dítě, jí miminko konečně vyklouzlo do rukou.
Jeho jemný křik jí říkal, co má udělat.
Poslechla.
Přivinula ho na hruď, naprosto instinktivně.
Držela ho, jako kdyby to byl jediný úkol, pro který byla stvořena.

Na hranici mezi starým a novým přichází klid, vše se jakoby zpomaluje. Žena zavírá oči, naprosto soustředěná do sebe. Je vyčerpaná, tělo nabírá síly na poslední fázi.

Je to posvátný okamžik, prosycený očekáváním. Porodní bába sedí v rohu a nenápadně ji pozoruje.

Žena si kleká a vydává hrdelní zvuk, který jde ze samotného nitra.

Dítě se rodí.

Korunuje. Žena v ohnivém kruhu křičí, ale nevzdává to. Ještě jednou sebere síly a dítě vyklouzne ven.

Ale místnost ohluší ticho.

Vteřiny ubíhají, žena drží v rukách své dítě, křehké, bledé. Nehybné.

Věčnost bez dechu.

Pak ticho protrhne pláč miminka.

Pochválena budiž, Živo!

Viktor Clark si ji zkoumavě prohlížel.
"Než se s vámi podělím o informace, rád bych věděl, že vám můžu věřit."
Edith pokrčila rameny. "Byla jsem u toho. Když vidíte umírat stovky nevinných duší, které se ještě ani nenarodily, nemáte chuť pracovat pro systém."
"To máte asi pravdu. Jenom... musím být obezřetný, pochopte. Nosit nepříjemnou pravdu na světlo je v dnešní době o malér. Známka punku."
"Kde jste přišel na jméno Gerarda Lockwella? Proč on?" zeptala se Edith.
"Protože je za vším. I za dodávkou chleba, co si dáváte k snídani. Nedivil bych se, kdyby si nás na něj jednou namazal."

Ve váze na stole byly čerstvě nařezané větvičky s jemně chlupatými kočičkami. Jaro se pomalu hlásilo.
Grace ležela na pohovce, nohy podložené polštářem, zatímco Freja hmaty rukou přes vzdmuté břicho zjišťovala, jak dítě leží v děloze.
„Zdá se být tak akorát vzhledem k délce těhotenství,“ usmála se na ni vlídně. Pak vytáhla dřevěný stetoskop a přiložila ho na levou stranu břicha pod pupík, aby si poslechla srdíčko. Dusající stádo divokých koní.
Grace zavřela oči, aby do sebe vpila ten pocit bezpečí, který vyzařoval z Freji.
„Ještě pár týdnů, a máme ho tady.“
Hřejivý stisk ruky.
Slib, že to společně zvládnou.

Edith si přála mít páku na někoho, kdo měl informace.
Na reprodukční klinice toho nakonec moc nezjistila. Vymeteno, uklizeno, naleštěno.
Jako kdyby tady ještě před pár týdny nepečovala o nenarozená miminka.
Když zjistila, že stopy tady nikam nevedou, rozhodla se prověřit ten polemický článek, na který před pár dny narazila.
Autor jmenovitě zmiňoval senátora Gerarda Lockwella. Ale kde pro svoje tvrzení bral podklady?
„Hledám toho, kdo napsal ten článek o výpadku inkubátorů,“ zkusila své štěstí v redakci.
„A kdo jste vy?“ Opatrný tón prošedivělého novináře.
„Jen někdo, kdo je teď díky tomu bez práce.“
„Tak to možná máme společný cíl.“

Nebylo jen v zájmu Gebaurů, aby lidé byli vůči sobě nevraživí – lidé to v sobě měli zapsáno už odnepaměti.
Svět bez dotyku, bez lásky k bližnímu svému, to nebyl žádný moderní výmysl. To bylo staré jak svět sám.
Protože válka znamenala vývoj, a když jste ve válce, nehodí se, abyste se k druhým citově angažovali.
Dítě hned po narození odebrat od matky, narušit vazbu, pak hlavně nenosit, nemazlit, nekonejšit, jen aby se přehnaně nevázalo.
Aby nemilovalo.
Protože kdo miloval, ten byl slabý kus.
A slabé kusy společnost nechtěla.
Navzdory tomu byly slabé kusy tím, kdo svět zničený válkou nakonec zachránil.

Lidstvo čelilo akutnímu vyhubení. Byl to naprosto cílený plán a Lockwell to teď jasně viděl.
Za všemi jeho kroky, které v posledních týdnech učinil, byl zájem o to se s Gebaury domluvit.
Diplomatická jednání ale nedopadla zrovna diplomaticky.
„Zahajte útok,“ pronesl chladně Gerdhorn, „zajatce nebereme.“
Lockwella obestřela hrůza.
Jeho mozek pracoval na tisíc procent, aby vymyslel, jak se z téhle šlamastyky dostat.
Jenže adrenalin zaslepil všechny cesty jeho racionálním úvahám.
Panika obalila jeho tělo jako neprodyšně utažená fólie.
Nemohl udělat nic.
Vůbec nic.
„Počkejte,“ pronesl do Lockwellovy paralýzy Gerdhorn.
„Skapanar nám dává znamení. Síly se obracejí v prospěch našeho slunce.“

I když už dávno měli umělé dělohy, ještě nějakou dobu se lidé snažili počít potomky přirozeným způsobem, byť pomocí asistované reprodukce.
Edith ty ženy vídala každý den, než centrum zavřeli na dobro, protože výsledky byly špatné.
Příroda si vybírala na lidech dluh, který začali dělat už před staletími. Přirozený výběr se najednou netýkal pár jedinců, ale většiny.
Jenže bolest zůstávala. Edith si vybavovala tu paralýzu, když se na ultrazvuku nehýbalo srdíčko. Teď, ani příště, ani nikdy potom.
Ta bolest zůstávala stejná po celá staletí, jen jí přibývalo.
Nakonec bylo pro všechny lepší, že se přestali snažit.
A přírodu nahradili technikou.

„Víte, já jsem vlastně nikdy po moci netoužil.
Chtěl jsem být průměrný muž s průměrnými zájmy jako krásná manželka, práce od devíti do pěti, tři děti a sobotní sekání zahrady.
Jenže ono si mě to našlo samo. Příležitosti stoupat po mocenském žebříčku mi padaly pod nohy jako když těhotná zvrací první měsíc v jináči.
A to bych nesměl být průměrný muž, abych je nezvedl a nevyužil.
Takhle jsem se vlastně úplně nechtíc dostal až na vrchol.
Řeknu vám, není to žádný med.
Víte, kolik prášků na spaní si musím dát, abych se trochu vyspal?
Když máte moc, nesmíte mít svědomí.“

Nikdo nechce mít svědky, když udělá něco nepříjemného.
Jako třeba když vyřadí z provozu všechny inkubátory, které měly na starosti potomstvo lidstva.
Senátor Gerard Lockwell letěl s ostatními členy Nejvyšší rady na Neptun, aby s Gebaury dohodli další postup v zájmu Země.
Jenže se ozývaly hlasy, které požadovaly, aby Lockwell byl z jednání vzhledem k okolnostem vyloučen.
A to nemohl dopustit.
Když čekali na zadokování lodi, zdržel se za ostatními členy, kteří už čekali v přechodové komoře.
Předstíral, že si potřebuje zavázat tkaničku, a pak už jen stačilo ještě před zakotvením příhodně zmáčkout to správné tlačítko, které zahájilo proces vystupování.

Deanna mlčky stála po Frejině boku a sledovala, jak porodní bába pruhem plátna ovíjí břicho ženě klečící na zemi.
„Až pomůžeme miminku se natočit, zkusíme napářku,“ řekla Freja Deanně. „Dej vařit vodu do hrnce.“
Učednice odešla. Za chvíli už se nad ohněm ohřívala voda.
„Až začne vřít, vezmi po hrsti verbeny, kokošky, rozmarýny, maliníku a mateřídoušky a hoď je do hrnce.“
Freja pomohla ženě se zvednout a usadit se na porodní stoličku. Místnost provoněla příjemná vůně bylin, když hrnec s bylinami podstrčila pod stoličku. Zavinula ženu do přikrývky a spolu s učednicí ustoupila do ústranní.
„Teď už potřebuje jen ticho.“

Vše směřovalo k jedinému bodu, k jedinému rozřešení.
Síly se napínaly, vesmír se snažil dostat do rovnováhy. Události na Zemi měly vyvážit misky vah.
Gebauři netrpělivě očekávali den, kdy jejich galaxii opět připadne právo moci. Vymýcení jednoho plemena podřadné rasy k tomu mělo významně přispět. Že tam bylo pár ubožáků, kterých se to netýkalo, nehrálo velkou roli. Ne pro Skapanara.
Jenže ten den nepřicházel. Uběhlo mnoho dní a Gebauři nebyli o moc mocnější než stádo kobylek.
Pak přišli na to, že se ve společnosti neplodných objevila žena, která přirozeně otěhotněla.
Pouhá naděje změnila všechno a miska vah se zhoupla zpět.

Henry ji chytil za ruku, když ujížděli osamělou silnicí směrem k severu. Žlutá dělící čára staré asfaltky už byla skoro vybledlá.
Krajina se míhala za okny jejich vozidla a přibližovala je k jejich cíli. Grace cítila, jak ji opouští napětí. Drobeček se v břiše stále něžně pohyboval.
„Najdeme cestu?“ zeptal se jí Henry.
„Edith Miltonová mi řekla, že poznávací znamení jsou dva ostré vrcholy skal těsně u sebe, pak už to není daleko. A jiná silnice tam nevede.“
Nevěděli toho moc. Ale byli si jistí, že ať už je čeká cokoliv, bude to lepší než to, co nechávají za sebou.

Pět let je v celovesmírném plánování za přítomnosti další mimozemské civilizace, která má trochu jiné záměry, než se zrovna hodí lidstvu, poměrně dlouhá doba.
Jeden nikdy neví, jestli se toho pátého roku vůbec dočká nebo jak to celé dopadne.
Lockwell už dávno věděl, že průzkum vesmíru nebyl nejmoudřejší krok pro lidstvo, jak vzletně pronesl Armstrong. Jenže ono se to těžko dopředu odhaduje, když máte sny a ideály.
Teď tu ale byla ta mladá žena, co sama přirozeně otěhotněla. Jemu osobně to vlilo do žil velkou naději, protože by to znamenalo, že to nakonec nebude takový průser.
Jenže ji potřeboval najít.

Ony dvě byly jako černá ovce a bílá vrána.
A záleželo na úhlu pohledu.
Freja byla ve své společnosti výjimečná pro své vědomosti, protože nebylo mnoho žen, které by dokázaly pomoci rodící ženě, když to bylo potřeba.
Grace byla zrádkyní, která utekla, aby poznala svobodu a věnovala ji i svému dítěti.
Nebo byla Freja tou černou ovcí, která pokoutně pobízela ženy, aby si braly zpět to, co jim náleží.
A Grace tou, jež zázračně otěhotněla a nosila pod srdcem dítě. Něco, co se dlouhá desetiletí nestalo.
Společně měly ohromnou sílu.
Sílu obrodit svět. Skoro by se dalo říct, že doslova.