Moje články

Do tmavé místnosti dopadalo světlo úzkým vysokým oknem a ozařovalo mladou ženu s dítětem v náručí. Něžně ho chovala na rukou, láskyplně na něj hleděla, zatímco ho kojila.
Kontrast mezi světlem a tmou, mezi ženou a nemluvnětem, mezi tíhou světa a čistou naivitou.
Sien si kostnatou rukou sáhla k prameni vlasů, zastrčila ho za ucho a smutně se na Vincenta usmála.
„Už zase mě kreslíš?“ zeptala se a vrátila se pohledem zpět k holčičce.
Zvážněla. Zasmušila se. Najednou byl celý svět jen mezi ní a jejím miminkem, které tak hladově hltalo mateřské mléko.
Láska proudící mezi nimi byla doslova hmatatelná.

Představte si Marigolda v zasloužilém věku, jak sedí spořádaně u stolu a sepisuje svá dobrodružství.
Zažil jich nakonec požehnaně. Jinak to snad ani nešlo, když jeho nejlepším, či snad nejvěrnějším přítelem byl zaklínač Geralt z Rivie.
Kolikrát se s ním dostal do nějaké šlamastyky a kolikrát ho přítel z nějaké jiné zachránil?
Nepočítaně.
Procestovali spolu svět, poznali mnoho lidí, elfů, trpaslíků, půlčíků i... jiných, což poskytlo Marigoldovi spoustu materiálu pro jeho básně.
A co jeho hrdinství?
To víte, že na ženu v nesnázích nakonec narazil.
Zachránil ji a dokonce mu ani nikdo nemusel pomáhat.
A šmitec, velkým dobrodružstvím je konec...

Černý hřebec se řítil zarostlou polní cestou. Kopyta dusala mezi kapradinami a koňský hřbet se povážlivě nachyloval ke straně, jak se zvíře vyhýbalo překážkám. Marigold nedbal vražedného tempa svého koně, neboť v závěsu za ním ho doháněla Geraltova ryšavá klisna.
Klepně šla pěna od huby, jak se snažila vyrovnat tempo se svým protivníkem, pak se na chvíli dostala do čela, když Geralt trhl opratěmi doprava kolem rozložitého dubu a nahnal tak vteřiny zkratkou, zatímco Marigold objížděl strom zleva širokým obloukem.
V cílové rovince však černý hřebec vyrovnal a Marigold závod vyhrál.
„Platíš!“ zazubil se vítězoslavně na nevěřícně se tvářícího zaklínače.

Zdálo se, že Marigoldovo dobrodružství se vyvíjí nadmíru dobře.
Dosud nepřišel k úrazu ani o život. To bylo nejzásadnější.
Byl jen jednou ve vězení. Zážitek to ovšem intenzivní.
Ve zdravém rozumu (s výhradami) přežil společnost jisté své neoblíbené čarodějky.
Jeho přítel zaklínač ho nenechal ve štychu a velkou část cesty ho doprovázel.
Pomohl varovat před hrozbou už ne tak malou zaklínačku Ciri.
Strávil bezpočet plodných večerů po krčmách a dokonce si i něco vydělal.
Jen jedno tomu chybělo.
Ještě pořád nezachránil žádnou ženu z nesnází.
A Marigold moc dobře věděl, že takové ženy bývají velmi štědré a dokonce i povolné.

Baron je vřele přivítal díky Marigoldově výřečnosti, což byl jediný okamžik, kdy byl Geralt za přítelovu užvaněnost vděčný.
Po cestě nezažili mnoho pohodlí, proto baronovo pozvání bez váhání přijali. Baron byl převelice zvědav na zaklínačovo vyprávění, protože sám byl, jak zmínil, sběratelem prapodivných nestvůr, pro jejichž expozici měl vyčleněno celé jedno patro.
Kterým musel znavené poutníky samozřejmě provést.
„A toto,“ ukázal pyšně na exemplář pověšený na zdi, „je vzácný druh baziliška černoskvrnného!“
Geralt pohlédl na baziliška a chtěl zkonstatovat, že se jedná o prachsprostou wyvernu, Marigoldův pohled ho ale umlčel.
Ostatně... co na tom sejde, že je baron za hlupáka?

Cesta na jih ubíhala příjemně. Tedy alespoň pro Marigolda. Dny si krátil zpěvem a mluvením, byť poněkud jednostranným, Geralt tu a tam vyrazil zneškodnit nějakou tu potvoru a večer v krčmě propíjeli jeho skromný výdělek.
„Je to jako se vrátit zpátky v čase,“ zkonstatoval jednoho dne Marigold. „Zpátky k začátkům, když jsme hledali Ciri.“
„Máš pravdu. Jen nemusíme tolik spěchat,“ usmál se Geralt.
„Pamatuješ na Zoltána a jeho tlupu? Ach, a Milwa, chudák...“
„Milwu jsem měl rád. A Regise. Nakonec i Cahir mi chybí,“ zasmušil se zaklínač.
Odmlčeli se.
Koňská kopyta klapala cestou dál a oni se ponořili do vzpomínek.

„Kam pojedeme teď, když je Ciri v bezpečí a Yennefer se vrátila do Vengerbergu?“
„Nevím, poohlédnu se nejspíš po nějakých zakázkách ve Velenu, tam je vždycky dost práce.“
„Hm, zase na sever. Tam to nemám rád. Samé mokřiny a hluboké lesy, jednomu ani nestíhá uschnout promoklé oblečení.“
„Hm.“
„Co kdybychom jeli na jih? Nemyslím do Toussaintu, však víš, od jisté doby...“
„Ano, vím.“
„Ale třeba do Nazairu. Je tam teplo, moře, jistě se tam i nějaká ta příšera k setnutí najde...“
„Hm.“
„Dneska nejsi příliš výřečný, Geralte.“
„Zato ty meleš jako obvykle, Marigolde.“
„Tak co myslíš? Nazair?“
„Jen jestli zmlkneš.“

V Cidarisu je přivítalo mírné přímořské podnebí, což byla po deštivých týdnech na severu úleva.

Ciri našel Geralt, když se vydal po stopách haštera, na nějž měla přijmout zakázku jistá zaklínačka. Ciri měla sice radost, že se s nimi zase shledala, ale neodpustila si námitky.

„Vím, že po mně pátrá král Koviru,“ namítala otráveně. „Proto jsem se vydala na jih.“
„Není tady bezpečno,“ oponovala jí čarodějka.
„Dokážu se o sebe postarat sama. Nejsem už malá.“

Geralt se zatvářil zasmušile. Yennefer zatvrzele.

„Pravda bolí, že?“ přisadil si básník.
„Víš co, Marigolde?“
„Drž hubu.“

Yennefer s Geraltem se vzácně na něčem shodli.

„Nesnáším Sever,“ bručel Marigold, když ten den už potřetí zmokli. Byl prokřehlý a mokré oblečení hřálo pramálo.
„Chtěl jsi dobrodružství, tak trp,“ popíchl ho Geralt.
Marigold nemusel říkat, že takhle si to rozhodně nepředstavoval. To bylo jasné všem. Že si představoval, jak na cestě potká ženu v nesnázích, ze kterých ji bude moct hrdinně zachránit, to raději nahlas nevytruboval. Zaklínač s čarodějkou by se mu vysmáli.
Ale on chtěl taky dokázat něco velkého. Byl slavným básníkem, to ano, dokonce i nechvalně proslulým milencem, ale chtěl být i něčím víc.
Ale teď by jeho chtíč nejvíc uspokojila káď s horkou vodou.

Šelma vyskočila zpoza křoví...
„Marigolde, co to sepisuješ?“ nahlédl mu Geralt přes rameno. Bard seděl natočený k ohni tak, aby viděl na svitek, a snažil se psát.
„Dobrodružství, která jsem zažil na cestě,“ odvětil trochu nerudně Marigold.
...a vrhla se na nebohou ženu nesoucí košík s květinami...
„Marigolde, buď tak laskav a podej mi vak s vodou,“ vyrušila ho Yennefer.
„Jistě,“ ucedil básník.
...ale nestihla ji zardousit, neboť na její záchranu přykvapil zaklínač...
„Máš tam chybu,“ upozornil ho Geralt. „Tady. Přikvapil se píše s měkkým.“
„Já vím,“ zuřil Marigold. „Možna kdybyste mě neustále nevyrušovali, mohl bych se na psaní soustředit!“

Marigoldovým denním chlebem bylo teď trpět Yennefeřiny nálady a Geraltovu zamlklost.
Oběma jim příliš záleželo na Ciri, než aby se na sebe čertili kvůli hloupostem, ale panovalo mezi nimi napětí, což Marigold špatně snášel.
Dlouhou cestu si alespoň snažil zpříjemnit skládáním veršů o dosavadních dobrodružstvích.

„Kam kikimora nohu strčí,
zaklínač se s mečem točí,
zachrání tak barda včas,
zaklínačtství není žádný špás.“

„Co se vlastně dělo, když jsem byla pryč?“ zbystřila po Marigoldových posledních verších Yennefer.
„Co by, nic zajímavého,“ odpověděl se básník. „Ale můžu ti o tom zazpívat na zlepšení nálady.“
Yennefer se zašklebila.
„To snad raději ani ne.“

Kdysi radostným Zvonečkovem ve Velenu se teď místo dětí proháněl po cestě jen vítr. Mraky ztěžkly deštěm a ležely na střechách roubených domů. Zvon na kostelíku stále pocinkával ve větru.
Všichni věděli, že se blíží Strach, a proto zalezli do svých domovů a choulili se k sobě u kamen.
Jednou za čas Strach přicházel z lesa za vesnicí a vybral si oběť, která na místě zemřela hrůzou. Jen co lidé zpozorovali náznaky jeho příchodu, šířil se děs celou vesnicí jako oheň.
Na koho Strach ukázal, ten zemřel.
Nikdo si na něj netroufal. Nikdo nebyl tak odvážný, aby se Strachu postavil.

Otřesen zážitkem s pavoukonohou kikimorou a objetím od Geralta jal se básník vyhledat nejbližší hostinec, kde by si obalil nervy pivem a jídlem.
Ráno vstal s lehkou kocovinkou znovuzrozený jako fénix z popela a náladu mu nezkazilo ani to, když v lokále zahlédl Yennefer.
„Vyrážíme,“ řekl místo pozdravu Geralt připínaje si na záda meč.
„Dobré ráno,“ prohodil bard k Yennefer, která byla zcela jistě zdrojem jeho budoucí nepohody.
„Ciri je nedaleko,“ odvětila a otočila se k východu.
„A co snídaně?“ protestoval Marigold.
„Snídaně počká!“
No to bude tedy den, pomyslel si Marigold a udělal směrem k Yenniným zádům neslušný posunek.

Zaklínač se vynořil z jeskyně zbrocen kikimoří krví.
„Už by tam mělo být bezpečno,“ otřel si hřbetem ruky čelo a cípem košile očistil meč.
Marigold jen silou vůle přestal jektat zuby a narovnal si na hlavě klobouk.
„J-já…“ začal, ale stále ještě byl otřesen tím, co viděl.
„To je v pořádku,“ uklidňoval ho přítel.
„Ne, vždyť… já tě tam nechal úplně na holičkách, jako úplný zbabělec,“ vydechl Marigold a projevil tak nenadálý záchvěv nesobeckosti.
Geralt se na něj měkce zadíval. Ne lítostivě, ale přívětivě, jak to jen s kočičíma očima bylo možné.
„To je v pořádku,“ zopakoval a objal ho.

Jeskyně se naproti venkovnímu nečasu zdála být suchá a bezpečná. Geralt rozdělal oheň a Marigold si rozehříval prokřehlé prsty.
„Co to?“ zpozorněl najednou, když citlivým sluchem zaslechl podivné zvuky.
Zvláštní škrábání o kámen se rozhléhalo z hlubin jeskyně.
Zaklínač sevřel v ruce stříbrný meč.
„Asi tu nejsme sami. Za tou škvírou by mohly být kikimory. Takhle se domlouvají.“
„Kiki-co?“
„Nic, co by tě mělo znepokojovat,“ zalhal Geralt. Ale Marigold ten tón znal a věděl, že nevěstí nic dobrého.
Když se ze škvíry vynořila ohavná pavoukovitá noha, pronikavě zaječel a vyběhl z jeskyně.
Kromě rajtek zaznamenala újmu i nová šarlatová kazajka.

Marigold byl v dobré náladě.
V nejbližším městečku se rozhodl trochu popustit uzdu své marnivosti a navštívit krejčího.
„Co myslíš, Geralte, raději tuhle halenu nebo spíš tuhle?“ mával zaklínači před nosem kusy hedvábí.
„Hmmm,“ odvětil Geralt.
„Nebo snad tuhle? Ale nevím, ta slonovinová… v bílé přeci jen vynikne můj podtón pleti,“ přemítal básník a nevšímal si Geraltova nezájmu. Krejčí mu nosil další modely.
„Co tenhle zelený dublet?“ nadhodil Geralt, když už začínal mít dlouhou chvíli a chtěl se už vidět v nejbližší krčmě u korbelu piva.
„Blázníš?“ zděsil se Marigold. „Koukáš kolem sebe? Zelená je z módy minimálně dva roky!“

„Na pár dní vás opustím,“ prohlásila Yennefer jeden večer. „Potřebuji si něco zařídit a cestování na koni je příliš pomalé. Za tři noci bych měla být zpátky.“
„A není to málo?“ zakašlal Marigold.
Yennefer ho zpražila pohledem, ale neřekla nic.
„Měli bychom především najít Ciri,“ řekl ustaraně Geralt.
„Právě proto jedu pryč. Podle posledních zpráv by se měla pohybovat v Cidarisu, ale musím to ověřit. Vy zatím pokračujte na jih.“
Pak zmizela ve světelném kruhu portálu.
„Nemusela by s tím návratem spěchat,“ ušklíbl se básník. „Na jih je stejně dlouhá cesta.“
Geralt nic neříkal, ale viditelně se mu taky ulevilo.

Cesta na jih se nadále nevyvíjela dobře.
V prví řadě s nimi stále cestovala Yennefer. Marigold se vždy snažil se všemi být zadobře, ale s ní to nešlo, i kdyby se snažil sebevíc. Pravda, v tomto ohledu neprojevil snahy příliš, nicméně už předem věděl, že by to přišlo vniveč.
Ale jako by její přítomnost nestačila k tomu, aby to Marigoldovi otrávilo cestu za Velkolepým dobrodružstvím (jak měl v plánu svůj básnický cestopis nazvat), ještě ke všemu už několik dní vkuse pršelo.
„No tak, Marigolde, nebloumej a pojeď!“ křikl na něj zaklínač.
Marigold zadrkotal odpověď a v záblesku světla popohnal koně.

„Ach, mně je zle,“ bědoval Marigold, zatímco se kymácel na koňském hřbetu. „Co to bylo za divnou pálenku?“
„Elfové nejsou padavky, jejich samohonka leckoho položí,“ informoval ho Geralt. „Zkus odvar z máty, zázvoru a fenyklu, bude ti líp.“
„A kde to mám sehnat?“ Marigold se rozhlédl okolo. Široko daleko to nevypadalo, že by mohli potkat nějakého apatykáře.
„Na louce. Podívej, támhle zastavíme,“ ukázal Geralt před sebe. Soucit s přítelem se mu nedal upřít.
Marigoldovi zhruba rostliny popsal, nicméně dál jeho soucit nesahal.
Jen se nestoudně bavil při pohledu na básníka, jak se šourá po louce a marně hledá správné bylinky.

14. den mého velkolepého dobrodružství

Geralt mě ráno nevybíravým způsobem probudil. Měl jsem ošklivou kocovinu a příliš jsem si toho z předchozího večera a noci nepamatoval, ale myslím, že jsem si to užil.
Yennefer ještě nevybíravěji trvala na tom, abychom pokračovali dál v cestě, protože je v sázce Cirin život, na což je ona, jak mi neopomněla několikrát zdůraznit, dost citlivá.
Elfové se nakonec ukázali být jako velmi pohostinní. Tenhle oddíl veverek zjevně není tak krvelačný jako ostatní. Možná za to může chladný severní vzduch.
Musím končit. Geralt mě popohání. Nutno zaznamenat, že takhle jsem si svoje dobrodružství vůbec nepředstavoval.

Marigold ležel na posteli vyrobené z kapradí obložen lepými elfkami. Ne, nebyla to jen jeho bujná fantazie a sen, ale opravdu skutečnost.
Pobrnkával na loutnu a tlumeně si prozpěvoval:
Listí šumí nad hlavou,
nocí temnou jedinou,
dám ti svoji duši zněžnělou
kráse svítání, lásce propadlou...
„To je taková nádhera,“ vzdychaly elfky. „Zazpívej ještě něco...“
Marigold hrál na loutnu, improvizoval verše o lásce, svým hlasem vyplňoval prostor mezi lesními stromy a očividně rozehříval city jindy tak chladných elfek.
Ty se mohly přetrhnout, která ho potěší víc.
Když Marigold nad ránem usínal, zmožen zpěvem a láskou, nedokázal rozhodnout, která ho obdivovala nejvíc.

Mladý Scoia’tael si oprašoval kazajku a provokativně se díval na zaklínače.
„Dostali jste se na hranici našeho území,“ zavrčel na vysvětlenou svého útoku.
„Vašeho území?“ odfrkla Yennefer. „Tady jste na území kovirského krále Esterada.“
„Neuznáváme království lidských králů. Tenhle les patří nám.“
Na potvrzení elfových slov se mezi stromy začaly objevovat další postavy a uzavíraly kolem nich čím dál těsnější kruh.
„Nevěděli jsme, že tohle území je vaše,“ řekl Geralt smířlivě, ve snaze napravit čarodějčin tón.
„Jenom procházíme,“ dodal Marigold.
„Naším územím nemůžete jen tak procházet,“ řekl elf, který k nim přistoupil z hloučku za stromy.
Kupodivu to neznělo výhružně.

Přepadlo je to ze zálohy. Marigoldovi se před očima mihl zrzavý flek a vzápětí upadl do maliní. Ve vzduchu se zablýskl zaklínačův meč a básník sledoval bojový tanec mezi Geraltem a tou oranžovou potvorou.
Yennefer uskočila z bojiště k němu a za ochranným štítem metala na útočníka blesky.
„Přestaň, trefilas mě!“ ucedil Geralt a znamením aard uhasil plamínky na svojí kazajce.
Yennefer nasadila výraz ‚aby ses nepo...,‘ ale stáhla se.
Když se usadil prach lesní cesty a básník se vymotal z maliní, ukázalo se, že potvora nebyla tak docela potvora.
„Veverky,“ odtušil Geralt a špičkou meče mířil na mladého elfa.

Než se rozhodli, co podniknou dál, zastavili se Geralt, Marigold a Yennefer v nedalekém městečku, kde se ubytovali v decentně vyhlížejícím hostinci, ačkoliv i tak měla Yennefer výhrady.
Zábava proudila stejně jako pivo, Marigold hladil struny loutny a rozezvučel svůj silný hlas, zatímco Geralt s Yennefer něco tiše řešili v koutku. Zaklínač se tvářil zachmuřeně a čarodějka se nesmála.
Básník si jich nevšímal. Po dlouhých dnech na koňském hřbetu a v plesnivém vězení zas cítil, jak v něm beze strachu rozkvétá energie jako vibrující gejzír radosti.
Na dobrodružství bylo času dost.
Tu noc se chystal prohýřit jako za starých časů.