Moje články

George zamkl dveře za posledním rozjásaným studentem a jeho matkou, která mu konečně dovolila koupit si kousavou kluběnku, hit současného školního roku. Zatáhl roletu a zbývajícím chlupaticím cenícím špičaté zoubky nasypal krmení. Bylo lepší je nechat v otevírací době hladové, lépe se pak prodávaly.
Zahleděl se k místu u kasy. Fred se na něj spokojeně usmál.
„Dneska to docela šlo, bráško,“ řekl George a vyšel po schodech do bytu nad obchodem. „Ty kousavé kluběnky, tos vymyslel skvěle, jdou na dračku.“
V předsíni zrcadlo vrhalo bratrův odraz. Fred v něm rozpačitě pokrčil rameny a bezděčně si připlácl vlasy přes levé ucho.

Harry Potter se stal uznávaným bystrozorem, ale jeho nová sláva za sebou vlekla chmurný stín. Cítil své břemeno, tíhu svého osudu a předurčení, jako Atlas svět na svých ramenou, a ta ho pomalu stahovala jako soumrak den.
Měl krásné děti, na které byl patřičně pyšný, ale vztah s Ginny začínal vyčpívat, ztrácel pouto nevyhnutelnosti, které je po válce ještě víc sblížilo. V letech míru je spojovalo čím dál méně věcí.
Jeho žena jen den po dni pozorovala, jak se domů vrací čím dál vzdálenější nejen jí, ale celé rodině i přátelům.
Harry Potter měl pocit, že na světě zůstal sám.

V těch dnech, a vlastně i mnoho dnů předtím, z bytu příliš nevycházel. Skrytý temnotou před světem i sebou samým se marně snažil uniknout myšlenkám.
Mnoho let balancoval na křehkém ledě loajality ke dvěma pánům, až někdy sám nerozuměl tomu, komu je ve skutečnosti věrný.
Voldemort ho nutil dělat strašné věci. Brumbál ho donutil udělat ještě horší.
Zabít přítele, člověka, kterého si nadevše vážil, pro něj znamenalo smířit se s vlastním koncem.
Ale když Nagini zaútočil, konec nepřišel. Otevřel se dítěti, které celý život nenáviděl a miloval zároveň.
Rozkaz zněl jasně, ochraňuj ho. Nečekal, že její syn jednou ochrání jeho.

Hermiona kritickým okem pozorovala manželovy přerůstající vlasy.
„Měl by ses ostříhat.“
Ron na ni otráveně pohlédl. „Nemám čas chodit ke kadeřnici.“
Tak to bylo pořád. Po deseti letech skřípala každá jejich interakce.
Nicméně při pohledu do zrcadla dal Ron své ženě za pravdu.
„Cos to provedl?“ rozesmála se Hermiona, když vyšel z koupelny. Nad čelem mu trčely vlasy v délce dvou palců, zatímco vzadu se vlasy divoce kroutily jako neposední hadi.
„Pomůžeš mi?“
„Jako bys nevěděl, že praktická magie není tvojí silnou stránkou,“ pokárala ho naoko Hermiona a na chvíli měli oba pocit, že je mezi nimi všechno jako dřív.

Kdyby svět byl normální, učili by se v sedmém ročníku na OVCE a nemuseli si lámat hlavu s ničím složitějším. Hermiona by je peskovala, organizovala by systém učení, zkoušela by je.
Místo toho prošli zkušeností, která je zasáhla víc než zkoušky ve škole.
Museli dospět mnohem dřív. A přišli přitom o čas, během kterého by přirozeně dozráli a našli směr v životě.
Místo toho se semkli, jak nejvíce dokázali, aniž by jim život dal příležitost rozhlédnout se po světě.
Deset let po pádu Voldemorta byli stále spolu. Ale jejich vnitřní integrita se rozpadala a jejich osobnosti potřebovaly svůj čas zpátky.

Zaklínač vyčerpaně zavřel oči. Cítil se prázdný, unavený, na pokraji svých sil. Jak dlouho už se honil po celém světě? Jak dlouho žil životem vyhnance?
Před očima se mu mihla vidina dlouhých černých vlasů. Yennefer. Jeho stálý bod, ke kterému se vracel a zase od něj odcházel. I ona se cítila vyčerpaná jeho mizením a vždycky na něho křičela, že tenhle jeho odchod už je poslední.
Vždycky ho ale přijala k sobě.
Geralt nedokázal žít na jednom místě. Ale teď cítil, že už je možná na čase zabít nejposlednější z posledních příšer a zaklínačské řemeslo svěřit mladším.
Yennefer bude ráda.

Na trhu bylo rušno. Geralt se plížil za stánky s vystaveným zbožím a pronásledoval malého ghúla. Ruku připravenou na stříbrném meči, ačkoliv od mláděte nic nehrozilo.
To jen kdyby se ve městě objevil jeden z jeho rodičů.
Lidé okolo brebentili a zaklínačova počínání si příliš nevšímali.
Ghúlek se najednou vymrštil do vzduchu a Geralt po něm skočil, ale minul. Tvor mrštně vběhl do díry v dláždění, která vedla do stok.
Zaklínač si povzdychl. Zase špinavá práce a spousta topivců k tomu…
V tom se díra mnohonásobně zvětšila a z ní vyběhl obrovský ghúl.
Zaklínač zaklel.
Trh pro ten den skončil.

Hermiona zadržela dech, když Snape prošel okolo. Cítila mravenčení v zádech a… motýly v břiše. Poprvé pokazila lektvar.
*
Severus se přistihl, že čte jednu a tu samou esej už počtvrté a vůbec neví, co v ní stojí. Jen že ji napsala Grangerová. Ta otravná malá... dneska poprvé totálně zkazila lektvar? Byl u ní takový krach vůbec možný?
*
„Mínus 20 bodů pro Nebelvír, slečno,“ utrousil, když jí vracel proškrtanou esej. „Školní trest dnes večer.“
Zalapala po dechu.
*
„Za co školní trest?“ zeptala se ho.
Pozvedl obočí.
„Za to, že jste tak nesnesitelně chytrá,“ opáčil. „A ta esej byla vlastně velmi výborná.“

Naučili ji se o jídlo dělit, protože tak se to dělá, je to slušné a co by si o ní pomysleli, kdyby všechno snědla sama.
A tak poslední kus koláče vnitřně obrečela, když se zeptala, jestli ho někdo nechce, a on ho samozřejmě někdo chtěl. I když ho chtěla sníst.
Nesnášela to, ale nemohla si pomoct. Proč se má ptát, jestli si poslední porci zmrzliny někdo nechce dát, když ji chce ona?
Jednou jí už došla trpělivost. Nebude si odpírat! Má také právo na poslední porci!
A tak si bezostyšně nabrala, až na nikoho nezbylo.
A byl to úžasný pocit.

Že Marigold zbásnil zaklínačovy činy, to byla známá věc, ale občas je vyprávěl jen tak, když chtěl ohromit lepou děvu. Nezapomínal je při tom přibarvovat, aby byly děsivější a hlavně aby v nich byl za hrdinu.
„A pak se na něj ta kikimora vrhla ze zálohy, tak jsem k němu skočil a strhl ho do bezpečí,“ vyprávěl Marigold a blondýnka vykulila oči.
„Opravdu?“ zeptala se.
„Opravdu,“ přitakal básník.
„Až na to, že to není pravda,“ ozval se Geralt. „Marigold vzal nohy na ramena, jen co cestou tam šustlo v křoví, a našel jsem ho pak až v hospodě posraného strachy.“

Minerva McGonagallová byla na své pravidelné odpolední pochůzce hradem. Kárala nepatřičně oděné studenty, rozháněla nevkusně se olizující zamilované párečky, uklidňovala roztržky mezi studenty znepřátelených kolejí.
Když se blížila do třetího patra, zaslechla podivné zvuky. Z dálky to znělo jako… chrochtání. Prošla chodbou a závěsem na jejím konci a spatřila fascinující výjev. Tři prasátka poskakující v kruhu v jakémsi tanečku.
„Co se to tu děje?“ zeptala se a výhružně vykulila oči. Studenti se před ní rozestoupili a jí se naskytl pohled na Alastora Moodyho.
„Učím studenty, že se nemají chovat jako dobytek,“ odpověděl Pošuk.
Minerva si povzdechla a radši šla pryč.

Čeledníci na poli, snopy obilí, zlatá, azurová, světle modrá, radost z dobře odvedené práce, odpočinek. On a ona, v jednotě, spolu. V pozadí koně ve zlaté záplavě, vpředu dřeváky a dva srpy. Vincent maluje obraz podle Milleta, fascinován obyčejným životem a jeho zářivými barvami. Rekonstruuje výjev, který sám neviděl, ale přesto do něj dává něco ze sebe.
Milletovy obrazy maloval, když si ještě sám netroufal na vlastní kompozici, učil se na nich, obdivoval je pro jejich jednoduchost. Umění věrně zobrazující skutečnost. Teď ale maloval podle oblíbeného mistra z čisté radosti, že to dokáže. Věřil sám v sebe jako nikdy dřív.

„Jsem snad nějaká děvka pro všechno?“ rozčiloval se Geralt. „Nebudu pro pár grošů hledat ztracené ovce a nahánět nevěrné chasníky.“
Marigold nesouhlasně vrtěl hlavou. „Takhle ale daleko v životě nedojdeš, Geralte,“ řekl káravě.
„Vlez mi na záda, Marigolde. Co uděláš pro naši obživu ty?“ zeptal se provokativně zaklínač.
„Já?“
„No, ty.“
Marigold na něj překvapeně hleděl.
„Já jsem přece básník, mým posláním je šířit–“
„Umění… ale to nám je teď k ničemu. Jestli chceš večeři, musíš přiložit ruku k dílu.“
„Ale já…“ zaprotestoval bard.
„Co? Marigolde, takhle daleko v životě nedojdeš,“ vycenil na něj Geralt zuby a podal mu inzerát.

Cesta za Marigoldova neustálého žvanění ubíhala obzvláště pomalu.
„Víš, proč tě lidi nemají rádi?“ zeptal se ho básník. Geralt přemýšlel, co by řekl, aby ho donutil mlčet, ale věděl, že se to dozví tak jako tak.
„Proč?“ zeptal se odevzdaně.
„Ty se pořád tak mračíš! Vůbec se neusmíváš! V tom je zakopanej pes, Geralte. Proto nemáš práci, protože lidi si myslí, že jimi pohrdáš,“ vzdychl Marigold.
„Ale já jimi pohrdám. Alespoň většinou,“ podotkl zaklínač.
„Vidíš, ty jsi prostě hrozně negativní…“ mlel dál svou básník. Netušil, že jeho nejlepší přítel právě v hlavě spřádá plány, jak ho pozitivně sprovodit ze světa.

Místností ladně pluly desítky žen s černými kadeřemi, každá oděná do černých šatů s bílými doplňky. Na krku stužka s hvězdou a na obličeji maska.
„No tě pic,“ vydechl Marigold. „Jak poznáš, která je Yen?“
„To je právě ten vtip,“ odvětil Geralt. Přichystala si na něj pěknou věc, pomyslel si trpce. Chce mít důvod, aby ho mohla pak pokárat za něco jiného.
Vnořil se do masy pružných těl a zbystřil své zaklínačské smysly. I pod maskami viděl, že všechny mají fialkové oči.
Zastavil se. Zavětřil.
A pak poznal, která z nich to je.
Po šeříku a angreštu tu voněla jediná.

Černý kocour Maurek ukázal na zeď za sebou, na které bylo několik šmouh představujících bojový plán.
„Takže, kluci, máme na dědině málo koťat, s tím se musí něco udělat,“ zamrskal fouskama.
Kočičáci před ním souhlasně pokývali ocásky.
„Felix si vezme na starost Poštovní ulici, tam žije Mína. Je trochu nafrněná, ale to vony někdy bejvaj.“
„Žádnej problém, Maure,“ mňouknul Felix souhlasně.
„Goliáš půjde do Šeříkový, tam je takovej roztomilej páreček želvích sester,“ pokračoval Maurek. „A Raul dohlídne na kočky v Obvodní.“
„A co já, šéfe?“ zeptal se Ernest.
Maurek na něj s politováním kouknul.
„Ty nic, ty seš přece vykastrovanej!“

Že mít dítě je jako provozovat adrenalinový sport, to vám nikdo neřekne. Raději.
Rodičem se totiž pořádně nestanete, dokud vám dítě nespadne z postele.
A pak ještě jednou.
A ještě jednou.
Později se dítě začne vertikalizovat a padá jak shnilá švestka každou chvíli – už máte trénink. Dítě ještě stále nemá pud sebezáchovy.
A najednou sedíte v čekárně na pohotovosti, protože dítě chtělo ochutnat vosu. Ale vosa nechtěla být ochutnána. Večer dítě završí už jen komickým zapadnutím hlavou mezi svou a vaši postel, protože chce lampu.
Vyčerpaná matka pak po takovém koncertu zkázy zoufale žere čokoládu, protože ani opít se nemůže.

„No a když načůráš do kelímku a nasypeš tam sodu, tak zjistíš, jestli čekáš kluka nebo holku,“ radila první.
„A podle čeho to poznám?“ ptala se zvědavě druhá.
„Když to začne šumět, tak je to kluk. A když se nebude nic dít, je to jasná holka.“
Třetí je pozorovala.
„Takže to záleží na tom, jestli mám moč kyselou nebo zásaditou?“ zeptala se s pozdviženým obočím.
První i druhá na ni zíraly. „No… asi jo.“
Třetí se na oko zamyslela. „No a nebylo by lepší použít lakmusový proužek? Červená, když je to holka, modrá, když je to kluk? Hotová magie, co?“

Povedená rodinka, která vládne Wyzimě! Král Foltest a jeho dcerunka, bývalá striga zplozená z incestu s Foltestovou sestrou. Král Foltest se snaží svým poddaným vynahradit roky hrůzy, kdy jeho dcera pojídala všechny chrabré muže, jež se ji pokusili odčarovat. Na svém dvoře a v blízkém okolí rozdává sušenky a myslí si, jak tím zamaže své činy! A zdá se, že na prostý lid toto funguje – cpou si břicha nedopečenými sušenkami až k prasknutí a dokonce koluje, že to Foltest byl očarován zlým zaklínačem, aby obskočil svou sestru.
Máme to ale podivný svět, když zachránce je nakonec za původce všeho zla!

Nebezpečné bylo, že nás kdykoliv mohli zabít. Jen tak, nemuseli nikomu nic vysvětlovat. Jakmile přestaneš být vhodná nebo začneš být nepohodlná, systém se tě zbaví.
Nebezpečné bylo, že jsme neměly co ztratit. Nebo alespoň většina ne. To byly ty šťastnější, které se vrhaly kupředu bez strachu ze smrti. Vsadily všechno, co měly – svůj život. Výhrou byla svoboda.
Pro mnohé z nás ale tahle sázka jednoduchá nebyla. Měly jsme rodiny, nebo jsme si to alespoň myslely. Dávalo nám to sílu se každý den probudit. Být opatrné. Podvolit se. Smrt nebyla svobodou, ale selháním.
Jako celek jsme měly sílu. Jen ji sebrat.

„Poznal jsem dívku hezkou,
jíž lásku neměl jsem jistou,
tři úkoly mi ona dala,
své srdce za to slibovala.
První jednoduchý měl být,
stačí za měsíčku výt,
ne věnce, jak řekla mi,
ale s vlky mezi loukami.
Druhý o nic těžší byl,
se zlobry bych byl pil,
třetí však nemožný se zdál,
jak s větrem bych rychle plál,
leč strach jsem z toho měl
a raději jsem píseň pěl,
zaznamenal jsem to černou tuší,
o nepovedeném splynutí duší,“ Marigold uhodil do strun loutny.
„Cože, splynutí uší?“ podivil se zaklínač, který moc neposlouchal.
„Duší, Geralte! A ty si nech vyčistit uši!“

Pinky pevně zavřela oči. Nádech, výdech, povzbuzovala se v duchu. Myslela na vlnku energie v podbřišku, na paprsky žluté aury. „My dvě se nedáme,“ promluvila k ní tiše.
Prožívala velmi zmatené období. Její těhotenství, ukončení kariéry v plazmolyžování, Lucasovo… zössenštění… Na jednu mladou ženu toho bylo až až. Navíc pod návalem hormonů.
Pinkertina nechtěla nic než se v klidu usadit a obklopit se svou rodinou, stejně jako se obklopovala svými porcelánovými soškami zvířátek. Ale zatím jí připadalo, že se to všechno rozpadá na střepy, jedno po druhém.
Otevřela oči. Ne, my to zvládneme.
Pocítila odvěkou sílu mateřství, která překoná všechno.

Zaklínači nebyli zrovna vyhlášení překypováním emocemi. Spolu s tím šlo ruku v ruce i vyhodnocování emocí ostatních a často také podceňování míry nasranosti, které mohli u druhých dosáhnout nevhodnou replikou.
Geralt se snažil a časem se v tomto ohledu zlepšil, ale jak došlo na Yennefer, zdálo se, že má patent na to ji vytočit do běla.
„Tak ty sis myslel, že kdybys mi to řekl, budu naštvaná?“ ječela na něj, když vyšlo najevo, že před lety měl cosi s jednou čarodějkou, která nebyla Yennefer.
Geralt si povzdychl a vyhnul se letícímu železnému svícnu.
U ní na to nepřijde snad nikdy.

Každý den utíkal do plenéru. Mezi zlatá pole a nazelenalou oblohu, do bouřlivých mistrálů a pod žhnoucí slunce. Pryč od lidí. Od lidí, kteří mu stejně nerozuměli, kteří ho nechápali, snad ani nechtěli.
Jeho malby pro ně byly projevy blázna. Možná mají pravdu, myslel si Vincent.
Vrány se shlukovaly mezi klasy pšenice a umocňovaly jeho samotu. Zlověstné krákání a blížící se čerň na nebi. Maloval výjev před sebou a maloval svoje osamění.
Každý den potkával v malém městě ty stejné lidi, zdravili ho, ale nic víc. Pár přátelských pohledů, ale Vincent se jim vzdaloval. Sám a sám, dál a dál.

Sotva se člověk stihne vzpamatovat z vánočního obžerství, jsou tady Velikonoce a oslava konce půstu. Ne, že bychom drželi půst, ale stejně se tomu nevyhneme.
V pátek tchyně poslala dva mazance. Taktéž jsem podlehla svodům okolí, které se doma nudí a vaří a peče hostiny, byť jako matka na mateřské někdy sotva stíhám sníst dvě jídla denně (a to mi je musí přinést manžel), a upekla jsem telecí, k tomu špenát a bramborové knedlíky.
V sobotu přišel na řadu beránek. V neděli jsem nás dorazila kopřivovou nádivkou.
Dneska už jenom dojíždíme zbytky. Ještěže další svátky jídla jsou až za dlouho.

Na Enterprise se už týden nedělo nic mimořádného. Probíhaly rutinní kontroly planet a Scotty se ve strojovně nudil, ale Jim věděl, že si to brzy vynahradí. Klid předznamenával bouři.
„Pane, ve skladu na palubě 13 jsme našli něco... zvláštního,“ řekl praporčík Antrey, když kapitánovi podával hlášení.
„A co by to mělo být?“
„No, je to takové malé a chlupaté... nejdřív tam byli tři, ale když jsem s poručíkem Fowleyovou přišel za hodinu, bylo tam toho mnohem víc.“
„Malé a chlupaté, říkáte?“ zeptal se Kirk. „A nevrní to náhodou?“
Praporčík přikývl.
Jim si povzdychl.
Tribblové. Tak to se nudit rozhodně nebudou.

Marigold vrazil do pokoje a pohledem okamžitě narazil na Geraltovy nahé půlky nad sličnou děvou.
„Omlouvám se,“ vybreptl básník a couval ze dveří. „Nenechte se rušit, mládeži!“

***

Tentokrát klepal a pak teprve vstoupil. Naskytl se mu pohled, po kterém i Marigoldova tvář chytila ruměnec.
„Jen jsem si zapomněl… pero,“ vyhrkl rychle plácnuv první věc, co mu přišla na oči, a zmizel.

***

Potřetí zaklepal a pro jistotu ještě chvíli poslouchal, jestli je bezpečné vejít. Pomaličku vstoupil.
Před očima se mu mihl Geraltův rozkrok spěšně zakrývaný ovčí kožešinou.
Marigoldovi došla trpělivost.
„U všech vousatých panen, Geralte, nemohl by ses pro jednou obléct?“

Gerarakaltesa, přirajdika prosa měra, jsemka uravěkazněsanýra vera stosaceka asa neramůkažusa sera odrasudka dosratatka. Zasajaralika měsa laprakokavésa vra Nosavikagrasaduka, jakra jsemra jelka zasa terabouka ska vyraděkalasanýramisa peraněsazika. Hlíkadasajíra měka třira trosaloravéka, ara ačkakosalira nejraspíška nesauraměkajísa čístra, prokatosažeka jeradikanésa, cosa uramíka říctka, jera „držka hurabusa“ aka mláratitka sera kykajemsa, nerajsemka sisa jisratýka, jestkalira byka můjra dokapisra nesapřekadaralika laprakůmka. Spěkachejsa, Gekarasaltera, hrozkaněra tosa tuka páchsanera. Jsemra myssalímka veka stosacera kouraseksa odka Dijkrastrokavýchsa lázkaníra, asaleka nesajsemra sira jiskatýsa. Řekranika Larasikačcesa, žeka jira oraprakavdusa misalukajura, kdykabyrachomsa seka užra niksadyra nekaměsalira setsakatka. Svousa loutranuka odrakasazukajisa toraběka, Gesarakaltera. Zakachásazejra sra níka ska něsahouka ara lákaskousa. Tvůjka Masariragoldka

„K ďasu,“ zaskučel Geralt, když se probudil do vlhké temnoty. „Co to je za kocovinu? Vždyť jsem nepil…“
„To není kocovina,“ řekl někdo.
„Marigolde?“
„Jo, v celé své kráse,“ odpověděl bard.
„Kde vůbec jsme?“
„Ve vězení. A než se budeš ptát, ano, můžu za to já.“
„Já tě přetrhnu, Marigolde. Cos zase provedl?“
„Inu… složil jsem píseň o jednom pánovi z Wyzimy.“
„Marigolde…“
„Ano, já vím. Bohužel se mu nelíbilo, co jsem o něm napsal. Vždyť je pravda, že má bradavičnaté nohy… A možná tedy i to, že si to zpíval každý od hradu až po každou celu ve věznici.“

Žít ve Westworldu bylo vlastně hrozně fajn. Nemuseli jste tak nějak nic moc řešit, příběh už vám totiž někdo napsal, takže jste jen jeli podle programu.
Frankie takhle každý ráno vstal, nasnídal se, políbil svou mladou ženu, která přirozeně nestárla, a šel ke koním. Žil na odlehlý a nezajímavý farmě, takže návštěvníci sem málokdy zabrousili.
A když náhodou jo a on náhodou umřel, zase druhej den ráno vstal, nasnídal se, políbil svou věčně mladou ženu a šel ke koním.
Problém byl, že taky dělal pořád ty stejný chyby.
Třeba před ohradou byl hlubokej výmol.
A on na něj pokaždý zapomněl.

Už tři dny se Geralt s Marigoldem vláčeli krajinou a nenarazili na žádnou práci.
Když přišli do další vesnice, Marigold na vývěsní štít mezi ostatní poptávky připnul papír, na kterém stálo:

NAJMĚTE SI ZAKLÍNAČE
Máte problém s neposlušným děckem?
Nebo váš muž mizí na neslušně dlouhou dobu?
Zmizely vám ovce?
Ozvěte se zaklínači – děcko srovná do latě, vypátrá cíl záletů vašeho muže a zjistí, co vám ovce sežralo.
Najdete ho v krčmě U Gazdy

„To sundáš, Marigolde,“ zavrčel Geralt, když ho přistihl.
„Zbláznil ses? Jak chceš jinak vydělat peníze?“
Geralt mu neodpověděl. Ale reklamu na své nestandardní služby tam nechal.

Jako malá jsem o letních prázdninách jezdila s babičkou za její sestřenicí na slovenskou dědinu. Ve dvou letech jsem toho ještě moc nenamluvila, ale ve třech jsem začínala poznávat česko-slovenskou jazykovou bariéru.
„Toto je kôpor.“ Jednoduché, pomyslela jsem si a jala se nacvičovat výslovnost artikulačně zapeklitého ô. Môj kôn a guľôčka v jamôčke.
Nad borůvkami a čučoriedkami jsem se nepozastavovala. Jafury byly těžší.
Jenže obtížnost se stupňovala.
Kedlubna? „To čo je? Aha, Kaleráb!“
Nakonec, po nedorozumění s ťavou a korytnačkou („Ale to je želva!“), se dostavil problém nejzapeklitější.
S dvojicemi zelí – kapusta a kapusta – kel, s tím mám tedy problém dodnes.

Potkávali se v garáži, po obědě, před vycházkou. Někdy ji vezl na demonstraci, kde se k sobě mohli chovat jako sobě rovní.
Kradmé pohledy ve zpětném zrcátku. Zamilovala se.
„Nemůžu se za tebe vdát, Tome!“ rozhodila zoufale rukama. „Já… mám závazky.“
„Netušil jsem, že jsi tak povrchní, Sybil.“
„A co mám dělat? Nedokážu rodinu opustit… a věř tomu, že ji budu muset opustit.“
„A mě? Dokážeš všechno mezi námi nechat za sebou bez lítosti?“ zeptal se jí vážně Branson.
Byla bezradná. „Čiň tak, abys nemusela litovat toho, co jsi neudělala,“ řekla jí jednou babička.
Tehdy netušila, co svou radou způsobí.

VĚDMÁCI KRADOU DĚTI!
DÁVEJTE SI NA NĚ POZOR! KAŽDOU LICHOU STŘEDU PO ÚPLŇKU SE VKRÁDAJÍ DO OBYDLÍ VÁS NEBOHÝCH ROLNÍKŮ A KRADOU VAŠE DĚTI, ABY Z NICH UDĚLALI MONSTRA SOBĚ PODOBNÁ!
ZASTAVME JE, NEBOŤ NAŠE BUDOUCÍ GENERACE JSOU V OHROŽENÍ!
NEJENŽE KRADOU DĚTI, ALE LOUPÍ PENÍZE – POD FALEŠNÝMI ZÁMINKAMI, ŽE ZABIJÍ NESTVŮRY, KTERÉ NIKDY NIKDO NEVIDĚL, PO VÁS BUDOU MÁMIT PODIVNÝMI ČARAMI ODMĚNU!
KROMĚ TOHO TAKÉ OBCUJÍ S NEVINNÝMI PANNAMI MLADŠÍMI 12 LET, JEJICHŽ KREV PIJOU A TÍM SI DODÁVAJÍ TY SVÉ ĎÁBELSKÉ SCHOPNOSTI!
NEDOVOLTE VĚDMÁKŮM, ABY SE NA VÁS DOPOUŠTĚLI TĚCHTO TŘÍ NEŘESTÍ, NEBO SI ZAČNOU DOVOLOVAT JEŠTĚ VÍC!!!

Bratranci Biberveldtovi patřili v Novigradu k obchodnické špičce. Nikdo nevydělával tak jako oni. Z mála dokázali získat hodně a nikdo nechápal, jak se jim to daří.
Trik spočíval v tom, že Dudu se jako doppler měnil v obchodní konkurenty a dokázal tak zamíchat s trhem tak, že z toho měli zisk.
Občas ale došlo mezi bratranci k nedorozumění.
„Ta vlna od Darenberga je úplně k ničemu, Dudu!“ vztekal se Dainty.
„Vždyť jsi říkal, že mám nakoupit hlavně levně!“ ohradil se mimik.
„Ano, ale tak, abychom to pak mohli prodat!“ rozhodil rukama Dainty a zahleděl se na šedesát žoků plesnivějící vlny.

Leželi spolu na polním lůžku, ona schoulená na jeho… hrudi, on upírající spokojený pohled do střechy stanu.
„Ach, Franku… to bylo… osvěžující,“ vzdechla Margaret blaženě.
Frank se samolibě zaksichtil. „To říká i moje žena.“
„Franku…“
„Ne, vážně, Margaret. A pak jde do kuchyně a udělá mi sendvič,“ pronesl významně.
„To jako že ti mám teď jít udělat sendvič?“ zeptala se výhružně Margaret.
Frank její tón vyignoroval. „Ale ne krůtí, ten nemám rád.“
„Jak myslíš, Franku,“ řekla chladně. „Ven!“
Frank se vypotácel ze stanu dřív, než stihl říct krůta.
Venku potkal Hawkeyho.
„Máš moc hezký trenky, Franku. Oblečení ti snědl tygr?“

Uprostřed hlubokého lesa se hřáli u malého ohýnku, na kterém Marigold opékal veverku. Geralt zamyšleně čistil stříbrný meč od krve. Regis ležel a meditoval.
Když snědli nevelkou porci veverky, Marigold se natáhl po loutně.
„Ne,“ udtušil zaklínač. Básník smutně stáhl ruku z nástroje.
Najednou se ochladilo. Zavál vítr a sfoukl oheň. Tváře jim osvětlovaly rozžhavené uhlíky.
„Kde je Regis?“ vyjekl polekaně Marigold, když si všiml, že upír chybí. Geralt se rozhlédl. Skutečně, byl pryč.
Bard se otáčel kolem sebe, paniku v očích. „Ten smrk na mě mrknul!“
Geralt se podíval směrem, kterým Marigold ukazoval.
Regis se tam schovával za smrkem.

Do muminího údolí přišlo jaro. Pimek Lavka vylezl ze své loďky a ulepenýma očkama pozoroval tu krásu okolo.
Ryby v potoce se lesklými těly předháněly s ještě více lesknoucími se vlnkami, čmeláci svými sosáky něžně opylovávali první roztoužené květy a tulipány nejistě vystrkovaly své hlavičky ze země. Pimek se nadechl všeobjímající vůně a zimní temnota postupně bledla, až se dočista ztratila v stydlivých paprscích slunce.
V dáli slyšel fififjončin hysterický hlas a bambulovo brumlání. Šňupálek hrál na harmoniku tesknou melodii.
Do muminího údolí po tuhé a chladné zimě přicházela změna, ale pimek přesto věděl, že všechno je, jak má být.

Lokny a stuhy, bude lepší paví pero nebo perličky do vlasů?
Punčochy, korzet, spodnička. Kde jsou ty nové boty?
Hodí se pro tebe bílý mušelín nebo spíš zralejší květovaný vzor?
Není to příliš vyzývavé?
Co si pomyslí, jsi nedostupná nebo naopak příliš frivolní?
A neměla by Lydia raději zůstat doma?
Kitty se bez ní ani nehne.
Honem, Mary, odlož knihu a oblékej se!
Ach, moje nebohé nervy!
Jane, ty jsi tak krásná. Určitě tě nepřehlédne a bude mít oči jen pro tebe.
No tak, Mary!

Hemžení pěti dcer, nervózní matky a stoického otce.
Hlavně zachovat paniku, pomyslela si poťouchle Lizzie.

Cestou z Wyzimy byl básník rozmrzelý. Při zaklínačově poslední potyčce došla jeho loutna újmy a on nemohl hrát.
„Geralte, co říkáš, že bychom se zastavili v Oxenfurtu?“ zeptal se po chvíli nesnesitelného ticha.
„Proč?“
„No, já jen tak. Pozdravit pár známých a tak…“ Marigold na přítele vyčkávavě hleděl.
„Ne.“
„Ale Geralteeee,“ zakňučel bard.
„Řekl jsem ne, na blbosti nemám čas,“ zamračil se Geralt.
„Geralte, ale uvaž, že jinak je osud mého povolání nadobro ztracen!“
„A klevety tě snad spasí?“
„No dobrá,“ přiznal nakonec Marigold. „Potřebuju nové kolíky do loutny.“
„Ach tak…“ pokýval chápavě zaklínač. „V tom případě jedeme bez zastavení.“