Moje články

Vždycky ji zajímal svět okolo. Milovala knihy, četla je do noci, i když už měla mít zhasnuto, hltala vědomosti. Užívala si proud informací kolující tělem.
Jenže pak dostala dopis, ve kterém stálo, že je čarodějka.
Nejdřív měla radost, jako každé jedenáctileté dítě, které zjistí, že bude studovat na čarodějnické škole.
Tenkrát poprvé dostala strach.
Strach, že bude nejhorší, protože o kouzelnickém světě nic neví. Že se s ní nikdo kvůli tomu nebude kamarádit.
Tak se Hermiona Grangerová naučila o kouzelnickém světě všechno, i to, co znalo málokteré dítě z kouzelnické rodiny.
A nakonec zjistila, že na tom vlastně vůbec nezáleží.

Když se Geralt vrátil o několik hodin později do krčmy, nestačil se divit.
Marigold byl obklíčen několika chlapisky, kteří nevypadali, že si s ním chtějí družně popovídat. Jeden barda zaháknul oběma pažemi a už to vypadalo, že dostane co proto.
„Ty prasáku, chtěls mi zprznit dceru!“ řval jeden z mužů.
„To ne, to bude nedorozumění,“ blekotal básník.
Geralt nečekal, až si to pánové vysvětlí. Řvouna i ostatní zbavil vědomí.
Pak osobně chytil barda pod krkem.
„Ty tupče! Kde je Yennefer?“
„Spí,“ vykroutil se mu Marigold. „Přece si nemyslíš, že bych ti to udělal!“
Zaklínač zavrtěl hlavou.
Jednou ho vlastnoručně zabije.

Žlutá je barva štěstí.
Je tak zářivá jako pšeničná pole v létě, hřejivá jako první dny zamilování, veselá jako smích nevinného batolete.
Je to barva slunečnic.
Vincent jich v euforii natrhal na zahradě domu patnáct a pak jejich zvědavé hlavy naaranžoval do vázy a postavil je na stůl před připravené plátno.
Byl šťastný, když je maloval. Radostné obličeje květin, které se nakláněly jedna k druhé a šeptaly si tajemství říše přírody.
Ty dny byly naplněny čirým štěstím. Nemyslel na nic, na potíže, na bolest, na chudobu.
Jen na to, že za krátko bude mít Gauguin jeho slunečnice pověšené v ložnici.

Aby přišli na způsob zrušení kletby, navštívili Nenneke v Ellanderu.
„Yennefer vám nepomůže?“ ušklíbla se kněžka.
„Yennefer o tom neví,“ přiznal zaklínač.
„To jsem si mohla myslet. Inu, co s vámi. Pomůžu vám. Donesete mi třezalku natrhanou na Kozím vrchu, přesně třikrát tři květy.“
„To bude stačit?“ ptal se podezřívavě Marigold.
„Už jsi někdy slyšel, že by třezalka rušila kletby, básníku?“ opáčila Nenneke. „To je na nervy.“
„A jak tu kletbu tedy zrušíme?“
Nenneke se na básníka shovívavě zahleděla.
„Povíme to Yennefer.“
Geralt si povzdychl. Kdyby věděl, že i v chrámu Melitelé kněžky přicházejí o rozum, ušetřil by si cestu.

Válka v lidech zanechá následky do konce života. Je jako otisk boty ve sněhu, který neroztaje. Jen neustále narážíte v hladké ploše na vzorek podrážky.
Nezáleželo na tom, jestli byli ještě děti na prahu dospělosti nebo dospělí, kteří už jednou válkou prošli ve stejně tak citlivém věku.
Harry se snažil najít si nové místo ve společnosti, ale ta mu stále nasazovala ten stejný plášť hrdinství.
Ron se snažil najít své dospělé já. Svoje ego bez stínů starších sourozenců, vyvoleného kamaráda nebo své úžasně inteligentní ženy.
Severus se snažil opustit všechno, co dosud prožil.
Ale svět byl k jejich potřebám hluchý.

„Dnes jsem tu soukromě!“ halekal Geralt u vchodu do krčmy, aby po něm hostinský nežebral vystoupení.
„Jen pivo a jídlo!“ přisadil si Marigold. „A možná nějakou ženskou,“ dodal potměšile.
„Ehm.“ Yenna zpražila Marigolda pohledem, až byl Geralt vděčný, že není ve své kůži.
Nic naplat, lehké koběty kroužily jako hladové dryády a bylo nutné se trochu obětovat.
„Ty vzadu,“ kývl Geralt na hlouček čtyř dívek. „Jakou příšeru máš nejraději? Zazpívám ti o ní píseň,“ pokusil se zaklínač o bardův laškovný tón.
Když s dívkou odcházel, cítil na zádech čarodějčin pohled. Ale když se otočil, zjistil, že visí očima na Marigoldovi.

Do stok se vydali společně, což Geralt odůvodnil tím, že o tom chce složit píseň.
„Fuj, tady to smrdí,“ setřásával bard ze zaklínačské kazajky černé řasy a ohrnoval nos. Na Geraltově tváři to vypadalo obzvlášť legračně.
„Nebuď cíťa, Marigolde, jsme teprve v přítokovém kanálu, kde je voda čistá.“
Básník měl jinou představu o čisté vodě a tlumeně nadával. Geralt to jako vždycky ignoroval.
Na Abaju narazili po několika minutách.
Marigold musel uznat, že zaklínač měl pravdu.
Ale když ho viděl, jak v jeho těle předvádí tanec s meči s ošklivou vodnicí, nemohl než se obdivovat.
Měl se stát zpívajícím zaklínačem.

Kromě mnoha jiných problémů s výměnou jejich těl měli ještě jeden: jak tu kletbu zvrátit. A tak dny plynuly; Geralt je trávil urputnou snahou žvanit jako o život, zatímco Marigold trpěl urputnou snahou mlčet jako hrob.
Jednoho dne narazili na práci. Na práci, kterou si nemohli dovolit odmítnout, protože peněž už nezbývalo a hlad byl neúprosný.
„Co budu dělat?“ třásl se básník, když si přečetli vývěsku.
„V první řadě se uklidni,“ zašeptal zaklínač. „Nějak to zaonačíme a půjdu s tebou.“
Stoky plné smradlavých řas nebyly místem, kam by bard rád zavítal. Ale byl vskutku rád, že meč může přenechat Geraltovi.

Vrátil se domů a prázdnost její pracovny mu sevřela hruď. Děti se na něj vrhly a na chvíli odvedly pozornost od žalu.
***
Byl sám. Na sedačku v obývacím pokoji se snášela tma a on se do ní nořil. Nevnímal nehostinnost prázdného domova. Byl uzavřený ve svém nitru.
***
Svým způsobem cítil úlevu. Najednou jako by odešlo napětí posledních měsíců a on se mohl nadechnout. Přesto Rona svoboda svírala v kleštích smutku.
***
Probudilo ho ticho. Ve vedlejším pokoji nešveholily děti a nenapomínal je její hlas. Nikdo na něj nemluvil. Harry si uvědomil, co znamenala slova v dopise na stole.
Nechtěl být sám.

Navzdory Yennině přesvědčení, že by při výměně těl nepřežili jediný den, se Geralt s Marigoldem dočkali večera, ačkoliv nejednou hrozilo prozrazení. Ne snad, že by to čarodějka nesměla vědět, ale oba tušili, že její výsměch po několik následujících týdnů by nebyl příjemný.
Nad očekávání také bylo, že Marigoldovi se v roli zaklínače dařilo mnohem úspěšněji.
„Stačí celý den mlčet a občas něco nesrozumitelně zabručet,“ chvástal se. Navíc nenarazili na nikoho, kdo by měl potíž s nějakou nestvůrou.
Zato Geralt prožíval muka. Celý den raději předstíral nevolnost, aby mlčení nebylo nápadné.
Neuměl totiž hrát na loutnu. A ostatně ani zpívat ne.

Ginny a Hermiona spolu seděly v baru na rohu ulice. Z reproduktorů hráli Beatles skladbu Think For Yourself z roku 1965. Obě ženy se choulily do kožených sedaček intimního salonku a do hlasů, které jim v cizím prostředí dodávaly pocit bezpečí.
Objednaly si whisky, a když před ně číšník na stůl ve tvaru kmenu postavil lahev Cutty Sark, věděly, že to bude dlouhá noc.
„Nerozumím tomu,“ řekla Hermiona. „Co se mezi vámi stalo?“
„Nic,“ zavrtěla hlavou Ginny, „právě že vůbec nic.“
Hermiona na přítelkyni soucitně hleděla.
„Víš, myslím, že si ani nevšimne, že jsem odešla. Tak moc špatné to je.“

„Geralte, potřebuju od tebe pomoc.“
„Co zas?“ zavrčel zaklínač a zvedl oči od korbele piva, u kterého si posledních deset minut vychutnával ticho bardovy nepřítomnosti.
„Agnieszka je v očekávání,“ vykulil básník prosebně oči.
„A co já s tím?“
„No, Yennefer by třeba mohla znát...“
„Na to zapomeň, to Yenna nikdy neudělá,“ přerušil ho okamžitě Geralt. „Máš si dávat pozor, nebylo to přece poprvé.“
„Tobě se to mluví, když se něco takového tobě nikdy nemůže stát,“ odpálkoval ho Marigold.
Zaklínač uznale pokývl hlavou. „Dám ti radu, příteli. Víš, jaká je nejlepší metoda proti početí?“
„Jaká?“ vyhrkl básník nadšeně.
„Půst, Marigolde. Půst.“

„To jsem já, Ginny,“ ozvalo se za dveřmi po krátké sekvenci zaklepání.
Hermioně se sevřely vnitřnosti. Došlo na lámání chleba, švagrová jí jde vyčinit, že opouští jejího bratra, že přece ona byla vždycky ta s patentem na rozum, tak ať se chová rozumně a nerozbíjí rodinu.
Jen s velkým přemáháním otevřela dveře.
„Chci odejít od Harryho,“ vydechla Ginny a padla Hermioně do náručí. Nehybně stály mezi dveřmi jako sousoší ztracenosti.
Ginny si všimla napůl zabaleného kufru.
„Ty někam odjíždíš?“
Hermiona hledala slova.
„Opouštím Rona. Nejsem s ním šťastná.“
Ginny ji sestersky vzala za ruku. V očích se jí zračilo pochopení.

Hermiona zavřela oči a velmi nehermionovsky se modlila v sílu, která jí na pozadí téhle šlamastyky pomůže ustát následující s pevnýma nohama.
„Rone,“ hlesla. „Rone, poslouchej mě.“
Otočil se k ní s tázavým pohledem.
„Na ty Velikonoce nemůžu jet. Nechci, já...“ Nedokázala pokračovat.
„Hermiono, zvládli jsme toho spolu tolik, děti...“ řekl najednou Ron.
„Já vím,“ zašeptala a polykala slzy.
Rozhostilo se mezi nimi husté ticho. Hodiny krájely čas.
„Bude lepší, když na pár dní odjedu z Londýna. Děti můžeš vzít k vašim, tolik se těší,“ rozhodla nakonec Hermiona.
Ron přikývl a cítil, jak se mu v hrudi rozpíná kovová bolest.

Plel záhonek ve skleníku za domem a vybíral suché listy z rostlinek. Držel mrtvé schránky v rukou a myslel na to, jak se za pár dnů obnoví. Slunce svítilo každý den silněji.
Jaro bylo ve vlhkém vzduchu, kypřilo půdu a lidská srdce.
Posadil se na kraj záhonku a slastně se nadechl.
Nevšiml si siluety, která se najednou vynořila za stěnou mléčného skla. Měl zavřené oči a vnější svět byl od něho daleko.
„Zase ses tu zapomněl,“ pronesl laskavý hlas a jeho ramene se dotkla teplá dlaň.
Neville otevřel oči a uviděl, jak se Luna zasněně usmívá.
„Oběd je na stole.“

„Takže se rozdělíme,“ opakovala rozkazy paní Bennetová. „Lydio, ty budeš hlídat východ. Kitty, ty budeš korzovat po malém salonku.“
„Matko, nemyslíte si, že to je přehnané?“ kontrovala Elisabeth s povzdechem.
„Lizzy!“ vzkřikla paní Bennetová s bezděčným gestem upomínajícím na její slabé nervy. „Jak můžeš? Vždyť víš, že na začátku sezony je ve společnosti mnoho mladých a mnohem perspektivnějších...“
„Ano, ano, já vím, a my nemáme žádné věno,“ dodala Lizzy uštěpačně.
„Takže, Jane bude v hlavním sále a Lizzy jí bude dělat garde, zatímco bude kontrolovat vstupy. Bingley nesmí uniknout!“
„A já, matko?“ špitla Mary.
„Ach, drahoušku... na tebe zbyly toalety.“

Ginny čekala u jídelního stolu. Hodiny odtikávaly a udávaly rytmus její narůstající prázdnotě.
Harry chodil domů čím dál později.
Děti už dávno spaly, dům oddechoval rytmem jejich snů.
Sledovala oknem vločky snášející se na zem pod světlem pouliční lampy a cítila, jak v ní třepotá smutek svými motýlími křídly.
Kdysi jí přinášely pocit štěstí, když ho uviděla a on se na ni usmál.
Nebo když na něj jen myslela, pokud byli daleko od sebe. Jako ten rok, kdy se vydal zničit Voldemortovy viteály. Věřila v něj a její láska rostla.
Po těch letech nezeslábla, jen ji čím dál víc bolela.

Milý strejdo Georgi,
moc bysem chtěl pracovat u tebe v obchodě o letních prázdninách. Mamka říká že to nepřipadá v úvahu ale taťka souhlasí. Umím dobře zametat a utírat nádobí, s tím doma pomáhám každé úterý a nikdy jsem nic nerozbyl. Kromě toho Rose hrnečku ale to se myslím nepočítá protože uš mu chybělo ouško a navíc uš jsem se to kouzlo dobře naučil. Občas si od taťky pučuju húlku ale neříkej mu to.
Prosím strejdo Georgi, potřebuju si našetřit na nové koště. Budu pracovat každý den neš pojedu po prvé do bradavic.
Měj se hesky!
tvůj synovec Hugo Wízly.

Od doby, kdy vstoupil do kouzelnického světa jako malý jedenáctiletý kluk, vždycky si na něj někdo ukazoval. Ať už v obdivu nebo posměchu, nikdy mu to nebylo příjemné.
Žil na výsluní, a přesto ve stínu. Ve stínu Voldemorta, ve stínu svých rodičů, ve stínu věštby.
A když bylo po všem, přál si, aby mohl konečně žít jen tak sám pro sebe a pro svou rodinu.
Chlapec, který přežil. Vyvolený. Ten, který definitivně porazil Vy-víte-koho.
Měl tolik jmen a přisuzovali mu tolik zásluh.
On ale ve svém srdci po tolika letech toužil po jediném právu: Aby lidé zapomněli jméno Harry Potter.

Doma byl svět vždycky v pořádku. Nebo alespoň vytvářel dojem, že je.
Když jste si nevšímali té prázdné židle vedle Georgova místa.
Ron se zase snažil překřikovat své starší bratry a získat si pozornost historkou s hurikánem na devátém patře.
Ginny po očku sledovala děti a sama se nořila do utěšující náruče své matky.
Percy odložil nabubřelost mladistvých let a rozvážně hovořil s otcem.
Charlie se přel s Billem o bezpečnosti chovu nového druhu draků a jejich využití v bankovnictví.
Roky je zavedly každého jinou cestou.
Ale když se celá sebranka sešla doma v Doupěti, všechno bylo (skoro) jako dřív.

Až dojdeš k obzoru svého života, ponoříš se do žlutavé záře. Obalíš se zlatem a bezpečím, ponoříš se do teplé vody a nad hlavou ti budou červeně probleskovat paprsky slunce, jako když se v létě položíš do trávy a přes zavřené oči se snažíš pozorovat oblohu.
Zmenšíš se, skoro se ztratíš, budeš tak malinká, že tě nikdo neuvidí. Budeš hledat to správné místo, důvěrně známé místečko, ze kterého jsi původně vzešla a kam se zase vrátíš.
Až budeš zase malá, najdeš úsvit svého života. Porosteš a zesílíš a pak nebeským zpěvem všem oznámíš, že jsi našla nové poslání na světě.

Nejdřív pozvánku na Sympozium lektvarů nejmodernějších zmačkal a chtěl ji zahodit do ohně.
O pár dní později ji vytáhl zpoza uhláku.
Prý by měl víc chodit mezi lidi. Možná tohle byla snesitelná příležitost.
Oblékl se do své černi a jako mrak se snesl do auly mezi posluchače.
Nikdo si nepřisedl.
V bzukotu hlasů hořce litoval. Možná ho to ale přivede na jiné myšlenky.
A vrátí do světa. Nebo alespoň do sklepení k lektvarům.
„A tady nejmodernější vynález,“ halekal uhrovitý mladík. „Kotlík, který umíchá všechny lektvary za vás!“
Severus Snape si pod vousy zamumlal neodpustitelnou kletbu.
Svět ho už očividně nepotřeboval.

Jak si Marigold poradí se životem zaklínače, to byla jedna věc.
Ale Geralt v roli barda? To byl možná ještě těžší úkol.
„Dnes jsi nějaký zamlklý, Marigolde,“ popichovala ho Yenna.
„Ech... uch...“ řekl Geralt a prosebně se podíval na Marigolda, který se mu nepokrytě posmíval, ale nepomohl mu.
„Jen jsem se tak zamýšlel, má nejspanilejší čarodějko všech čarodějek, jaké by to bylo vyměnit si na jeden den tělo se zaklínačem,“ pronesl co nejnabubřeleji.
Marigold na něj třeštil oči.
Yennefer se upřímně rozesmála.
„Ty jsi brepta. Vždyť byste oba nepřežili ani jediný den. Leda byste ho spolu strávili celý v hospodě.“

Když mě propustili od sv. Munga, rozhodl jsem se procestovat místa, o kterých jsem napsal ve svých knihách, abych si připomněl své dobrodružné a úžasné skutky, na které jsem kvůli svému neblahému kouzlu zapomněl.
Vydal jsem se tedy po stopách ghúlů, čarodějnic, smrtonošek, upírů, vlkodlaků, trollů, dokonce jsem vystoupal do hor vypátrat yettiho. Neměl jsem ale příliš štěstí a často jsem si nemohl vzpomenout, kde přesně byla ta místa, na kterých jsem na kouzelné tvory narazil.
Byl jsem ale naprosto šokován, když jsem obyvatelům těch nebohých vesnic chtěl věnovat své podepsané knihy:
Ani jeden z nich si nepamatoval na mě.

„Takhle to dál nejde,“ zazněl z Hermioniných úst nezvratný rozsudek. „Já už takhle žít nechci.“
Ron na ni oněměle zíral. Pak zamrkal a vypadalo, že se snaží něco říct, ale jen otevíral ústa naprázdno.
„Přemýšlím o tom už dlouho. Nehodíme se k sobě, Rone. Mám tě ráda... ale nemůžu s tebou žít. Nejsem šťastná.“
Hermioně se začaly po tvářích koulet slzy. Myslela si, že napětí z ní spadne, až mu to řekne, ale jeho absence odpovědi ji stále nechávala ve zmatku.
„Mamka nás zve na Velikonoce,“ řekl nakonec Ron, jako by se právě proběhlá scéna neudála.
Tentokrát ztratila řeč Hermiona.

Po deseti letech manželství s Hermionou Rona nepříjemně překvapilo, že jejich vztah přestává být tou idylkou prvních let. Často se nesmyslně hádali kvůli drobnostem, ale pod povrchem to začínalo bublat čím dál víc a každá hádka byla horší. Hermiona s ním ztrácela trpělivost a měl pocit, že si ho neváží tolik co dřív.
Přesto optimisticky očekával, že se to časem nějak zlepší. Že se mezi ně vrátí harmonie a něha a to něco, co je v prvních měsících spojovalo.
Jenže to něco se stále nedělo.
Občas dokázal Hermionu rozesmát, až jí tekly slzy, ale mezitím vším pronikalo jejich vzájemné odcizení.

Stará vrásčitá ruka bere do ruky tkadlec a proplétá ho mezi napnutými vlákny. Rytmický pohyb, tam a zpátky – pod tou choreografií rukou a dřevěného stroje pomalu vzniká nová tkanina.
Tkalcova družka a další ženy z vesnice předou ze lnu ve vedlejší světnici na kolovrátku bílé příze. Je to prastaré umění, které si přadleny předávají z generace na generaci a které dovedly k mistrovství.
Prostý život soustředěný do velkého stroje v příliš malé místnosti. Prostý život obyčejných lidí, kteří žijí, aby v chudobě tvořili pro jiné.
Fascinuje ho to a přesto – maluje je v tmavých barvách, které odrážejí bezútěšnost jejich bytí.

Billy Crosby pracoval na odboru pro lékouzelnictví. Schvaloval nové léčebné lektvary a nová kouzla, zadával lékouzelnickým laborantům výzkumy na základě požadavků z Nemocnice sv. Munga. Svou velmi váženou pozici podtrhoval volnomyšlenkářským vzhledem sestávajícím z dlouhých dredů a batikovaného hábitu.
„Tak copak to tu dneska máme,“ vkročil zvesela do své kanceláře a s hrnkem kouřícího kafe se začal probírat štosem požadavků. Chvíli listoval pergameny a třídil je na hromádky podle důležitosti, když v tom se zarazil.
„Antikoncepční lektvar pro... veverky?“ Tento požadavek zaskočil i tak otevřenou mysl, jako byla ta Billyho.
Zavrtěl hlavou a svůj postoj okamžitě stvrdil úderem razítka ZAMÍTNUTO.

Navzdory všem snahám složit bystrozorské zkoušky skončil Ron na odboru pro správu počasí. Práce to byla vcelku nezáživná a sestávala především ze zdlouhavé administrativy.
Jen občas Ronovo tupé zírání z okna narušil jeden z jeho kolegů z perspektivnějšího odboru, celý zchvácený mu oznamuje, že na některém z pater došlo k pohromě.
Tentokrát se objevil Billy Crosby, hábit téměř na cimpr campr, dredy zamotané do ještě většího hnízda než obvykle.
„Hurikán. Na. Devítce,“ vydechoval přerývaně.
Ron se okamžitě vymrštil a s oživlým světlem v očích se hnal k výtahu.
Ten večer se domů vracel s pocitem superhrdiny z taťkových mudlovských komiksů.