Moje články

Zásah se povedl skvostně, ale tím lapálie neskončila. Jakmile totiž zapnuli naviják, aby uloveného boha básnictví, pivovarnictví a antikoncepce vytáhli na palubu, ozvalo se rupnutí a nebýt včasného zákroku dvoumetrákového berserkera, odporoučelo by se celé zařízení za Edvinem.
„Urvalo to šrouby i s matkama!“ hlásil Bruno, jehož hlava byla blíž.
„Blbost, sám jsem to aretoval stabilizačníma osmnáctkama z iridia,“ namítal inženýr Naftalen.
„Tyhle jsou spíš z Merkuru,“ pravil trpaslík a podával mu zbytky.
„Mno, tenkrát při tý potyčce s leviataním mládětem jsem to opravoval krapet ve spěchu, možná se mi pomíchaly,“ připustil a dali se do oprav, než bude pozdě.

Zatímco na palubě se tvořil nemalý dav, Edvin si v moři jen pár desítek metrů od lodi užíval relativní samoty. Prakticky tam meditoval – ležel zády ve slané vodě, hleděl na oblohu a za poslechu velrybích písní jen pravidelně dýchal a přemýšlel.
Přemýšlel, proč ho vesmír pořád podrobuje nějakým zkouškám, když už léta nesní o ničem jiném než o světě, kde by mohl prožít normální dovolenou. O světě, kde by po něm nikdo nic nechtěl, o světě, kde by se drabbly psaly i jindy než v dubnu.
Snil by jistě o aktualizovaném Jedilandu, ale dřív ho do kolene trefila dvoumetrová harpuna.

Alko nebyl jediný, kdo se v závěru nepříliš vydařeného romantického večera dvou zabíječů potvor z různých dimenzí objevil na palubě knarru. Přemluvit Edvina, aby přestal trucovat ve vodě a vrátil se za kormidlo, přišli postupně všichni další členové posádky, dosud nevidění. Přišel trpaslík Bruno, berserker Magnar, pyrokinetik Jarkko, lachtanodlak Nanuq a samozřejmě i lady Thrúðr se všemi kočkami a obouručákem, jímž hodlala svého drahého vzít naplocho, opakovaně.
Vrátila se dokonce Sandra s Janou z Arku, která podstoupila výplach žaludku a navzdory stále měřitelné míře zmatenosti úplně zářila.
Geralt z Rivie si mezi nimi připadal poněkud opuštěně, ale dobře mu tak.

Edvin trochu zkratoval. Zjištění, že první chlap, s nímž byl ochotný se dostat na první metu, by si dal víno, otřáslo jeho vírou ve vesmír a on udělal jedinou věc, co ho napadla: skočil přes palubu s tím, že si o tom popovídá s rybami a velrybami.
„Takže víno na palubu nesmí?“ optal se Geralt všímavě inženýra Naftalena, který shodou okolností zrovna vycházel na palubu.
„Ale jo,“ připustil Alko, „jednou za sto let sem sám šéf dotáhne soudek nejlepšího červeného v galaxii.“
„A ani to mu nechutná?“
„Těžko říct, vždycky ho rituálně vyleje do hajzlu.“
A preventivně nabíjel přední harpunomet.

Protože někdo se nakonec přeci jen přihlásil, Edvin s Geraltem neměli výmluvu a mohli pokračovat v intenzivním přemýšlení. Znělo to samozřejmě dost uhozeně, ale na druhou stranu… proč ne? Oba už ostatně vyzkoušeli ledasco, od valkýr přes ženské z jezer až po dryády, docela si rozuměli, vzdálenost mezi nimi už v tuhle chvíli nebyla největší a nad mořem za nimi romanticky zapadalo slunce…
Dokonce se k sobě i nahnuli a za stálého zpěvu velryb si navzájem prohlíželi strniště, ovšem v tu chvíli se zaklínač zarazil.
„Já na to asi budu potřebovat víc chlastu. Nemáš tu víno?“
Což prostě totálně posral.

Ačkoliv diskuse o technologickém zázraku kapesní dimenze hrdiny nikam neposunula, brzy měli na sledování něco zajímavějšího – medikace Johanky se totiž povedla tak moc, že to spustilo automatický poplach a byla přivolána zdravotnice.
„Nechcete mi třeba někdo pomoct?“ vztekala se Sandra, zatímco přemisťovala zfetovanou mučednici na marodku, ale Edvin ani Geralt nechtěli. Co by na to tak řekly Thrúðr a Yennefer, kdyby se dozvěděly, že táhli omámenou Francouzku do postele, co?
„Jak myslíte, tak se tu třeba cicmejte, diváky určitě seženete,“ odsekla a zanechala je tam poněkud konsternované.
Kdo by chtěl něco takového vidět? pomysleli si a podívali se na čtenáře.

Jana dostala Xanax, aby přestala jančit, a protože to zapila pivem, fungovalo to znamenitě. Hovor na palubě tím opět ustal, ale protože od minulého útoku trapného ticha viděl Geralt kus podpalubí, hned ho napadlo jedno konverzační téma.
„To sklepení,“ začal, dávaje si pozor, aby se moc nerozkecal, „to je nějaká prostorová magie?“
„Na to ptal se mnohý zdejší host,“ usmál se Edvin a vzpomínal zejména na pana Heisenberga, „však nevytáhl z něho nikdo zbla, neb tajný je ten princip vážně moc.“
Ve skutečnosti tedy o přesném fungování své kapesní sféry neměl ani páru, ale to bylo taky tajemství, děsně tajný.

Ještě dlouho nebylo přesně vidět, co že to tam v dálce hoří, ale naděje, že je to fakt jenom výjimečně svítivá hvězda, vzaly rychle za své.
Geralt pochopil, že jde o objekt k navigaci nepoužitelný, a přestal se o něj zajímat, Johanka nebyla hrůzou schopna slova. Nejen že budovu poznala, v jednu chvíli dokonce viděla, jak plameny pohlcují její vlastní sochu, takže měla co dělat, aby se s křikem nevrhla přes palubu.
Edvin je ležérně ujistil, že to léta namáhané, viditelně opotřebené dimenzionální štítování kapesní sféry co nejdřív vymění, a v přetrvávajícím tichu přemýšlel, jak se má jeho kamarád Varg.

Blbnutí na přídi trojici nějakou dobu vydrželo, hlavně tedy Edvinovi s Geraltem, kteří na to na rozdíl od Johanky měli vhodné vlasy. Bouře nakonec nebyla tak hrozná, přesto však s lodí zamávala a bylo záhodno rychle obnovit původní kurz, samozřejmě severní.
„Bůh nás povede,“ soudila kacířka, momentálně už jenom trochu sťatá.
„Spíš sleduj hvězdy,“ poradil jí nikoliv bůh, nýbrž zaklínač, „hlavně Severku, tu nejjasnější.“
„Támhletu? Ta září velmi silně.“
„Ta září možná až moc silně, není to spíš maják?“
Nebyla to ovšem hvězda ani maják, to jen o dimenzi vedle hořel chrám Matky Boží a bylo to vidět až tady.

Jakmile byla patentní pípa dostatečně prozkoumána, nebránilo již nic dotočení dalších korbelů novým opojným mokem a všichni tři hrdinové mohli vesele pokračovat v trávení dovolené. Vesele a bez nutnosti mávat mečem, což bylo velmi ozdravné.
Jak tak ovšem mizelo pivo, přibývalo na nebi oblačnosti a zanedlouho se zvedl takový vítr, že jim to čechralo vlasy a shazovalo pěnu. Blížila se bouře, o tom nebylo pochyb. Běžní námořníci by v takovém případě jistě začali konat preventivní opatření, ale co udělali Edvin z Mjödlandu, Jana z Arku a Geralt z Rivie?
Inu, nejdřív si samozřejmě na přídi přehráli tu scénu z Titanicu.

Lady Thrúðr snášela dlouhý pobyt cizáků na palubě lodi docela dobře. Nechala je, ať si s manželem popovídají a občas jim dokonce přinesla čisté korbely. Vyloženě zaskřípalo to jen ve chvíli, kdy jí ten bělovlasý vběhl do koupelny a vymlouval se na nějaký orientační běh, ale naštěstí měla ještě štít a adekvátně toho využila.
Teď to však vypadalo, že veselí na palubě konečně utichá, a ona plna nadějí otevřela dveře, že to zkontroluje. Třeba už se rozhádali jako pohani a Edvin je poslal domů, napadlo ji škodolibě.
Jenže oni tam pořád byli, pořád spolu, jen zrovna mlčky zkoumali patentní pípu.

Jakmile se Johance udělalo trochu lépe, lehla si trojice na palubu, pozorovala mraky a plánovala, co dál. Vzhledem ke složení skupiny to nemohlo být nic malého.
Tak předně museli samozřejmě dostat Francii z područí Angličanů a zapálit barák pár proradným Burgunďanům. Edvin, který byl ochoten poskytnout benzín i stroj času, se pak chtěl v Galii podívat po místech, která navštívil tenkrát v šestém století na výjezdu s rytíři kruhového stolu, a celé to měli završit vyčištěním Arden od topivců a postavením nového Kaer Morhen, aby si na své přišel i Geralt.
Ovšem nejdřív museli dopít, což se mohlo trochu protáhnout.

Protože francouzská národní hrdinka stále ještě zvracela a nebyla tedy příliš nakloněna jakékoliv konverzaci, pokračovali její kolegové v klidném trávení dovolené bez ní. Což nebylo úplně snadné, protože toho ani jeden nikdy moc nenamluvili. A tehdy poprvé zahlédl jinak celkem všímavý Edvin přívěsek na krku toho druhého, kovový amulet ve tvaru vlčí hlavy.
„To je… ze školy,“ zamručel bělovlasý málomluvka, když na to Fin zvědavě ukázal.
„Snad spolek vlčích šprtů byli jste?“ pousmál se Edvin v blankversu. „Tak pošli zprávu, že na lodi jsme, ať přijdou všichni, piva máme dost.“
Z nějakého důvodu však tenhle návrh zaklínačovu náladu dokonale zabil.

[„Jé, co to je?“] vyzvídal Simbacca, když vešel do dílny mistra Habiliho a na stole spatřil něco, co připomínalo roztomilé chlupaté zviřátko. Osminohé.
„To je Pé Á Vé Ó Ú Ká,“ odhláskoval Neva necharakteristicky pomalu a dloubl do předmětu zkoušečkou, což vyústilo v slídivé odcupitání robůtka na druhou stranu ponku.
[„Pavouk?“]
„Ne, pomocnej arachnobot vybavenej osmi utilitárníma končetinama. Bude mi nosit věci.“
[„A proč to divné jméno?“]
„Ty vole, protože kdybych na chodbě zařval ‚bacha, pavouk‘, začnou všechny ženský ječet tak, že mi to rozhodí seismický čidla.“
[„Ale proč ne třeba… Pája?“]
„Drž pec a podej mi trojku imbus, jo?“

Jana z Arku toho z paluby vikinské lodi viděla hodně, něco přímo, něco periferně, všechno kvůli přetrvávající opilosti mázle. Hlavně tedy viděla spoustu mázlé vody a velrybích ocasů. Taky viděla svou večeři, nejen lehce mázlou, ale taky lehce nazelenalou, jak do té vody padá. A nejrůznější mořskou havěť, která z té večeře vybírala natrávenou mrkev, ačkoliv ji skoro určitě nejedla.
A pak taky periferně moc pěkný, moc odhalený sval onoho bělovlasého štramáka, když si s Edvinem po prohraném orientačním běhu dával páku. Naštěstí na ni ale dřív přišlo další zvracení než jaro a její pověst ani přezdívka tak nebyly ohroženy.

Zatímco Panna orléanská odevzdávala absinthem zředěnou večeři moři, její alkoholicky zdatnější společníci se poněkud nudili. Možností, jak se zabavit i bez řezání hlav monstrům, vymysleli hned několik, leč jako nejlepší se jevil Edvinův návrh na orientační běh podpalubím.
Bělovlasý muž se sebevědomě usmíval, neboť předpokládal, že jakožto mistr orientace v nejrůznějších kobkách a sklepích bude mít jasnou převahu. Když navíc dostal náskok, aby pán lodi přišel o výhodu známého prostředí, už se viděl s medailí.
To bylo samozřejmě předtím, než otevřel dveře a spatřil chodbu tak dlouhou, že na její konec neviděl, s tolika dveřmi, že je ani nedokázal spočítat.

Protože jediný pelyněk široko daleko se nacházel v lahvích s nazelenalým peklem, musela je přirozeně trojice na palubě vikinského knarru v rámci plnění tématu otevřít. A když už byly otevřené, přece je nenechají vyčpět…
Byla to trochu jiná liga než dříve ochutnaný akvavit nebo medovina. Dost možná už to byl i jiný sport a Edvina, jenž to trochu brzdil vícestupňovým pivem, bavilo sledovat, jak se liší reakce jeho společníků.
Pro bělovlasého lovce, jenž už v dětství zkoušel pít kdejakou trávu, to byla zajímavá bylinná novinka.
Pro pannu z vinařské oblasti zase pádný důvod, proč se ráno modlit ke všem svatým.

Moře bylo chladnější než čekali, a tak v něm nevydrželi dlouho a opět se s nejvyšší možnou mírou cudnosti vydrápali na palubu. Zima je však následovala a jak jí tak odvážně čelili horkou medovinou, napadl bělovlasého muže zdánlivě neškodný dotaz.
„Co kdybychom tu zapálili pořádnou hranici, snese to loď?“ zeptal se a Edvin už se chystal přikývnout, že v klidu, ale slečna Francouzka ho předběhla. Takřka hystericky jim vysvětlila, že o otevřených ohních nechce slyšet ani slovo, a ti dva lehce zaraženě souhlasili.
Ještě téhož večera přibyli na seznam zakázaných témat také Angličané, jež záhy následovaly zkušenosti s halucinogenními látkami.

Loď proplouvala pod temnou oblohou, zásoba akvavitu se povážlivě tenčila a zpěv přiopilé trojice záhy přehlušil zpěv jiný, zpěv velryb. Obrovští kytovci, z nichž bylo jen tu a tam vidět ocasní ploutev, lákali posádku do vody trochu jako sirény, jen jaksi méně sebevražedně. Netrvalo dlouho a padl návrh jít si s nimi zaplavat.
Jediná přítomná dáma sice protestovala, že u nich, v patnáctém století, je to považováno za nevhodné, leč jediný přítomný mutant ji přesvědčil, aby si dala ještě trochu živé vody, a zanedlouho už všichni tři skákali do moře.
Plavky samozřejmě vůbec neřešili, ostatně byla tma, tak jaképak copak.

Netrvalo dlouho a vyšlo najevo, že Edvinova předchozí obezřetnost nebyla tak docela neopodstatněná – na lodi se totiž skutečně jeden upír nacházel, spící agent, který se tam dostal společně s várkou zachráněných kolonistů. Jediným štěstím posádky bylo, že šlo o náhodu, on s tak velkým štěstím vůbec nepočítal a musel nějakou dobu setrvat v roli špinavého sedláka, než vymyslí, jak své pozice využít.
Edvinovi i jeho dvěma kolegům by jistě zvládl přinejmenším dost pokazit rekreaci.
Naštěstí ale neodmítl pozvání na akvavit, po pár sklenkách se jim ke všemu přiznal a všechno dobře dopadlo, aniž by bylo třeba vyvíjet nějakou nadstandardní aktivitu.

Někomu by mohlo přijít zvláštní, že trojice jako stvořená k boji s nějakou tou náhodně nalezenou armádou pekelných monster i nadále setrvává v bezpečí dřevěné lodi a oddává se vysloveně rekreačnímu taktizování, leč přesně to se i nadále dělo. Edvin, bělovlasý muž s divnýma očima a nezdravě opálená Francouzka totiž ani nadále nejevili zájem odložit kostky a chopit se mečů, ačkoliv mohli již dávno vytáhnout proti zrůdám nejrůznějšího charakteru. Nezachránili zatím jediného draka, nevyplenili jediný sirotčinec a vlastně si na konto nepřipsali jediný zářez.
Mohli si za to všichni rovným dílem? Zcela určitě.
Mrzelo to některého z nich? Ani náhodou.

Na to, že se na lodi nedělo vůbec nic dobrodružného, si Edvin ty dny náramně užíval. Tak moc, až se o slovo přihlásila léty prověřená podezřívavost a jeho napadlo, jestli to není nějaký podraz.
Opatrně si přeměřil bělovlasého chlapíka i nehezkou vesničanku a přemýšlel. Mohli by to snad být nastrčení agenti nějakého toho drzého upířího klanu, co ho přišli nejprve uchlácholit falešným pocitem soudružnosti a pohody, aby ho pak snáze zabili, dost možná definitivně? Nevěděl.
Raději tedy nenápadně sáhl po nejlepším příteli všech váhavých lovců upírů, a protože v něm oba své společníky viděl, mohly jeho zbraně odpočívat i nadále.

Ještě před pár lety by Edvin neváhal a se dvěma společníky, které mu obstarala náhoda, by vyrazil… vlastně kamkoliv. Možná dobýt nějakou tu pevnost, možná zachránit pár sličných draků, skoro určitě posekat pár upírů a ochutnat nějaké to exotické pivo.
Ale letos to bylo jiné. Letos nechal oba své meče ležet a stroj času přepnul do režimu spánku. Letos toho prostě hodlal udělat co možná nejmíň a ti tři tak strávili hned několik dní předstíráním, že jsou někdo jiný, koukáním do tabulek a střídavým velebením a proklínáním pravidelných akrylátových mnohostěnů.
Po všech těch předchozích letech to byla docela příjemná změna.

Lady Thrúðr svého muže milovala, jinak by ho už ostatně dávno zabila, ale na chvíle, kdy jednou ročně sebral dva náhodné kolemjdoucí a vyrazil za dobrodružstvím, se vlastně docela těšila.
I letos to vypadalo slibně. Ti dva, co dorazili, byli sice trochu divní – on smrděl trollí močí, ona kouřem – ale vypadali přesně jako ten typ hrdinů, co s nimi Edvin již zanedlouho vytáhne do nějaké té vzdálené říše. Osobně jim připravila lucerny a už jen čekala, jak odtáhnou a bude mít loď pro sebe.
Ovšem i když čekala až do desíti, oni v jejich světle pořád jenom hráli dračí doupě.