Moje články

Edvin na Llanuwchllyn nezapomněl.
Svoji vísku navštívil krátce poté, co vylezl ze Sarkofágu, a musel uznat, že se tamní obyvatelé docela činili. Kolem vedla železnice, jenom na náměstí fungovaly tři putyky a před radnicí stála docela velká socha, která vysvětlovala, proč se na něj všichni divně dívají. Jeho socha.
Lidé se záhy přestali divně dívat a začali ho jednoduše pronásledovat, dožadujíce se podepsané fotky. S nadějí se vrhl do studny, kde doufal najít klid nebo smrt utopením, ať už ve vodě nebo v pivu trpaslíků z Podllanuwchllynu, každopádně měl smůlu.
Padal totiž bezmála hodinu a místo klidu našel Říši divů.

Pírko od Dangerous, protože žeru absurdity a tady to vlastně celé začalo. Toho, že tam slibuji to víckrát neudělat, jsem si vědom, nicméně jsem vždycky inklinoval k chaotickému zlu, že...
Kočka bez šklebu od Blueberry Lady, Šklíba je obecně moje asi nejoblíbenější... entita z Alenky, a tahle je zpracovaná naprosto špicově. A i když pak počítadlo vyletělo do nebeských výšin, už jsem to nemohl ani nechtěl vzít zpátky.
Tammanyho mazadlo od Mairam, protože k dokonalosti chybí jen málo (opravitelné překlepy) a podle mě měl podobně skončit i kánon, ta poslední třetina originálu je prostě děsně nudná.
Krížová výprava a jej problémy od Urrsari, protože tenhle přístup my, hoši z Valhaly, prostě nemůžeme neocenit. Plus ta maďarština mi k tomu sedí jak prdel na kachnu, nebo jak se to tady říká.
Kališnické velitelství od Šmeldy, protože představa husitů, kteří málem říkali Ni, je v kombinaci s tím zbytkem vysloveně skvostná.
Společná minulost od Demise. Protože přijít sem s něčím takhle interním, co tady naprosto nikdo nemohl pochopit, to chce koule.
Jedijské schopnosti od Gwen, protože nám tím dala tip na příští dovolenou.
Kovovou mlhou od Lejdynky, protože tohle je prostě boží. Ideální protilátka na tu hromadu pseudomoderní rádobyintelektuální kvazipoezie, kterou jsem ten den četl jinde.
Stará škola od Avevy. To sice drabble není, ale kachny to dostávat mohlo a mělo.

Když britským borem vonný vítr vál,
tu panně pěkné prsten přikryl prst,
co čarovně jí čelo čímsi čpí
a rudým ránem rezne její vlas.
Ač krásy květ jí kouzlo sneslo snad,
tak tolik třesu zdatně zvábí zrak,
neb nemá nejspíš kráska klidu kus;
teď kvapně kráčí tam, tu zpátky zas,
na kopec hledí, Kamelot kde hrad,
a místo mysli matné moře má,
pak praví sama sobě směsku slov:
„Mi paměť poví pouhopouhou píď,
však jistojistá je mi jedna věc,
že v dýmku démon bodlák balil mi
a nápad nijak moudrý nebyl to.“
Čímž básník řek: I Viviane má svoje dny.

Edvin seděl na bílém monolitu a přemýšlel.
Strávil v tomhle pitomém období víc jak třicet let, což je vlastně víc, než v době vlastní. Zlikvidoval pouhé tři upíry, což na druhou stranu představovalo sto procent populace ostrovů, dopustil se několikanásobné nevěry, všechny víceméně proti jeho vůli, vyřídil několik zlovolných draků, stal se rytířem kruhového stolu a vycvičil rotu fretek. Kdyby nemusel skrývat svou pravou identitu a víru, asi by si to užil trochu víc.
Když se ale podíval na epickou odměnu, kterou mu za všechna ta příkoří věnovala Paní jezera, ležérně mávl rukou, otevřel rakev a vydal se smrti vstříc.

Když zlikvidoval obě princezny, zaměřil se Edvin na jejich transylvánského tatíčka.
Decentní problém představoval fakt, že se jednalo o upíra čtvrté generace, tedy nejsilnějšího, s jakým kdy měl tu čest. Žil v hrobce na hřbitově a jako správný lord rodu Tzimisce měl vlastní armádu ghúlů. Jako správný lord rodu Tzimisce měl ale taky slabinu, kterou finský přivandrovalec zákeřně využil.
Četa speciálně vycvičených fretek strávila odnášením zásob lordovy domovské zeminy skoro dva měsíce. Hlínu nosily zrníčko po zrníčku v tlamičkách, ale výsledek stál za to, neboť Edvinovi stačilo zesláblého hnusáka dvakrát říznout a Británie byla na dalších pár století prosta upírů.

Z neproniknutelného pralesa šípkových keřů kolem zapomenutého hradu se ozývala jedna finská nadávka za druhou. Jejich autora nebylo přes listí, trny a růžové květy vidět, ale bezesporu jím byl sir Edvin, který si právě Mečem rovnováhy klestil cestu.
O zdejším hradu se tradovalo, že jeho paní, Lady Royse, sestra jisté Isoldy, usnula díky strašlivému prokletí a potřebuje krásného prince, aby ji vysvobodil. Zájemce z daleka se právě po úmorné práci prosekal dovnitř, našel ji ležet v kobce pod věží, nedotknutou zubem času a zdánlivě mrtvou, a zbavil ji kletby kolíkem zaraženým do srdce.
Lidová tvořivost si to pak trochu zidealizovala.

Finální střet s chimérákem byl natolik epický, že to vesmír málem nevydržel. Po úmorné bitvě plné magie, třískání mečů a tahání es z rukávů obou soupeřů to nicméně byl padouch, kdo ležel na zemi a neesteticky krvácel.
Edvin ho mohl s klidem dorazit, ale zas takový dobrák nebyl a Tomáš si zasloužil trpět. A tak si budoucí Pán Nečasu povolal na pomoc temnou magii, měňavcovo stále živé vědomí uvěznil do oblázku a po návratu do budoucnosti jej hodlal darovat své šílené sestře. Ta už se jistě postará o to, aby měl kámen až do konce věčnosti dostatek podnětů k přemýšlení.

Když se na nebi objevila kometa, Uther Pendragon měl Merlina, aby mu ji vyložil. Těleso ale znepokojovalo i kaledonský lid na severu, kde byl čarodějů naprostý nedostatek.
Klanový náčelník zavelel, popadl svou nejsilnější pálenku a šlo se do sýpek k hromadě houní, která tam stála už odnepaměti. Pod houněmi byly kožešiny, pod kožešinami prototyp tartanu a pod ním plesnivý dědek, jehož se k projevům života povedlo přimět až alkoholem.
„Dědo!“ řval náčelník, aby děda slyšel, „čo značá henta vlasatica?“
Děda byl slepý, ale chlast nahmatal, vyzunkl a spustil.
„Že přinde vlasatec. A teraz ňa nechte spať a táhnitě do pyče!“

Píše vám, ó paní drahá,
teď když smrt mu na nos sahá,
únava ho děsná zmáhá
a noc hyne mladá, vlahá,
marná dávno všechna snaha.
Ač strávil v době této třicet let,
tak nemá zájem žádné ódy pět
a utrousí radš jenom tucet vět,
než skrz čas se smrtí vrátí zpět.
Též urovnat chce v citech pašije,
jež vznikly zcela z vaší režie,
to mezi vámi, to láska stěží je,
ta pravá jeho ještě nežije.
Tak tragické to ale rovněž není,
neb přenechá vám celé svoje jmění
a odpouští vám všechno v plném znění,
než ve hrob padne, beze snění.

Ke břehům Galie se blížila osamělá loďka.
Říman na hlídce ji nepoznával, ale těžko mu to mít za zlé, když se podobné lodě začnou na moři objevovat až za tři století, navíc budou mít vpředu hlavu draka, nikoliv krávy.
Říman nadále chroupal jablko a sledoval, jak kravvar přistává na blízké pláži. Nepovažoval jej za hrozbu celou minutu a půl, pak uzřel vyskakujícího vlasatce a zůstal stát s otevřenou pusou.
Přesně stejně koukal i Artuš, když mu Edvin ještě na Kamelotu oznamoval, že vyráží napřed sám, protože dobýt Francii je přece otázka deseti minut a pěti bouchacích kuliček.
Trrrrošičku se sekl.

Na bránu sálu kdosi drápem klep
a dovnitř hnal se albín rosomák,
co za chvost táhl dovnitř starce lva.
Tu z trůnu shlédl mocný zvířat král
a druha svého strašným zrakem spral,
neb otřesný byl starcův vlas i chrup.
„Nač táhneš králi téměř mrtvý trup?“
se ptal a davy zvířat kolem bavil dost,
což rosomák mu vymet z tváře hned:
„I mýlíš se teď, králi, on je host;
to bratr otce tvého přežil jed!“
což havran stvrdil rychle slovem svým.
„Ach, příliš zbrklý byl můj soud,“ řka lev
a polepšil se bleskem, zavelev:
„teď žádám, sedni, pij a hoduj již!“

Koupená vesnice Llanuwchllyn se Edvinovi okamžitě zalíbila. Llanuwchllyňané byli pracovití, Llanuwchllyňanky krásné, Llanuwchllyňata relativně tichá, prostě dobře investované peníze. Naučil je vařit pivo, porazil jednoho lidožravého obra v sousedství a byl veskrze milovaným feudálem. Občas se zastavil, zkontrolovat je a zdvořile odmítnout zástupy nápadnic, a s potěšením sledoval, jak se Llanuwchllyn rozrůstá.
Až po třech letech víceméně náhodou zjistil, že se pod Llanuwchllynem nachází ještě druhé město, mnohem větší, pár desítek metrů pod povrchem. Jmenovalo se Ššššššš (neoficiálně Podllanuwchllyn) a jeho obyvatelé, trpaslíci, mu z vděčnosti, že je nenaprášil Llanuwchllyňanům, dali tak epickou kroužkovou zbroj, že Artušovo brnění zrezlo závistí.

Projížďka krajinou začala pro Edvina vypadat mnohem zajímavěji, když ho trefil kámen letící z věže. Z koně už padal předpisově a bez újmy a jeho pohled upoutal pergamen kolem kamene omotaný.
„Chrabrý rytíři, spěchej. Lotři mě drží pod zámkem a potřebuji zachránce,“ stálo na poplakaném vzkazu společně s pramenem blond vlasů. Podrbal se na hlavě, pokrčil rameny a v zájmu zachování zdejšího paradigmatu, který velel zachraňovat krásné panny v nesnázích, vyrazil na jednomužnou zteč.
Uspěl, lotry znemožnil a ve věži ke svému překvapení našel sira Lancelota. Zprávu vzteky roztrhal a za divoké gestikulace odcházel. To bylo tenhle týden už potřetí!

Když Edvin potkal Stěhovavého Steffana, docela koukal.
Kolikrát se vám stane, že při toulkách po Albionu narazíte na nefalšovaného Vikinga nejhrubšího zrna, že? Steffan měl místo ruky hák, strašně mu táhlo z tlamy a ke skupině rytířů se přimotal náhodou, když v hospodě plánovali likvidaci dalšího draka.
„U nás,“ vysvětlil jim hlasitě, „se s drakama NESEREME. Prostě je ČAPNEME, SEŘVEME do kuličky a HOTOVO.“
„A co když je ten drak povětší, mistře?“ píplo páže a ukázalo oknem na povětší problém.
„Tak řveme HODNĚ NAHLAS!“ zařval, dopil a sáhl po sekeře. Možná byl ze staré školy, ale drak se rána nedožil.

Edvin sledoval útočící Sasy a přemýšlel.
Přemýšlel, co se v následujících vteřinách poštve. Přemýšlel, co všechno už se poštvalo. Přemýšlel, co provede Gándímu za to, že tuhle kaskádu uvedl do pohybu.
Bludný Fin tu už stihl nasrat pár lidí, decentně ovlivnit běh dějin a dopustit se, ač ne úplně dobrovolně, cizoložství. Jasně, nebyli s Thrúðr sezdaní, ale když uvážil, že na druhou kolej odsunul i víru, aby nebyl za kacíře, počítal, že ho Tór stejně brzo srazí bleskem.
Špinavci se přiblížili, a tak na vedlejší kolej odstavil i meditování, začal se bít a nikdy už tuhle blbou nádražní metaforu nepoužil.

„Jest mezi přítomnými zámečník?“ ozval se král Artuš ode dveří, jimiž před chvílí spěšně mizel, a vypadal zoufale.
„Král Leodegrance mi zapomněl poslat jistý klíč,“ vysvětloval a jedna ruka se přeci jen nesměle zvedla.
„Pokusí se o to, králi, od Skota se učil v dáli, vzdorovat když zámek bude, kamenem ho prostě zrube.“ Edvinovi, který viděl všechny díly MacGyvera, se ho prostě zželelo.
„Je na takovém dost delikátním místě,“ naznačil ještě Artuš, ale pro nedostatek kvalifikovaných řemeslníků v místnosti musel vzít zavděk dobrovolníkem.
Sir Edvin si tak do seznamu úspěchů mohl přidat diskrétní vyháčkování pásu cudnosti Lady Guinevere rybí kostí.

Obřad se vlekl a Edvin tak měl čas přemýšlet. Harry, jehož právě Artuš oklepával mečem, měl všechny předpoklady, aby vešel do dějin. Dobrodružnou povahu, zářivý úsměv a v erbu chrpu lordů z Harrow. Přesto si ho Edvin z pohádek nevybavoval, což nakonec přisoudil nedostatečnému zájmu o Artušovskou legendu před tím, než se stal její součástí.
Sotva pasování skončilo, připojil se sir Harry k jeho družině směřující do Yorku, a byl tak u toho, když tato družina narazila na průsmyk hlídaný bílým saským drakem. Ten v následné bitvě milého sira Harryho popadl, nadšeně mu zlomil páteř a najednou všechno dávalo smysl.

Ty potvory vlezly všude. A co bylo nejdivnější, nikomu nevadily.
Sir Percival začal chodit bos od doby, co se mu jedna uhnízdila v botě, sir Gawain se dal na truhlařinu a vyráběl pro ně různé klícky, domečky a hračky. Sir Galahad jim zpíval ukolébavky, sir Lancelot háčkoval roztomilé oblečky a sir Edvin je naučil tancovat Ievan polkku.
Poslední jmenovaný zároveň navrhl založení spolku Přátel fretek krále Artuše a zbudování klubovny. To se setkalo s ohlasem tak bouřlivým, že se freťák Lucius lekl, omdlel, spadl ze skříně do kbelíku splašků a Edvin tam radši nenápadně připsal „inteligentních“, aby nebyli za kašpary.

Na první z důvodů, proč nesnášet středověk, narazil Edvin poměrně záhy. Samozřejmě počítal s tím, že se to dobou temna neoznačuje jen tak pro nic za nic, ale přímá konfrontace ho pak docela překvapila. Nebyl žádná slečinka (smích povolen) a výcvikem na Valhale nabyl na otrlosti, ale mělo to své meze.
Nevěřícně hleděl na věci, kterých tu užívali k drsné osobní hygieně, a chvíli zvažoval, že přejde na bezezbytkovou dietu a bude jen o krvi a vodě.
Až bude příště sám sebe posílat do temné minulosti, rozhodně nesmí zapomenout dát si s sebou na cestu aspoň dvě balení toaletního papíru.

Jatka u Camlanny utichla. Přežila pouhá hrstka rytířů a jen dva z nich teď dělali společnost zesnulému vládci: sir Lucan a sir Edvin.
První se hroutil ze ztráty panovníka a krve, druhý zíval.
„Král je mrtev, drž si střeva, hrobu je mu tuze třeba,“ zavelel.
V tu chvíli sebou Artuš škubl.
„Ještě nejsem úplně mrtvý.“
„Mordred spáchal zásah čistý, jste si, lorde, vážně jistý?“
„Proč?“
„V lebce totiž díru máte, večeře se nedočkáte.“
„Pak potřebuji, abys mi prokázal poslední službu, sire Bedwine.“
Edvin protočil panenky, ale když mu Artuš podal Excalibur, ať ho donese Paní jezera, začal se šibalsky usmívat.

Na Albion přicházela zima a Edvin vzpomínal. Byla to již šestá, kterou tu přečká, a určitě ne poslední.
Prožil toho tu už celkem dost. Bitvu na Badonském vršku, dobývání Galie, šarvátku s lidožravým obrem u hory svatého Michaela...
Možná by měl psát deník. Pořídit si prázdnou knihu z nějakého toho lepšího pergamenu a sepsat svědectví pro budoucí generace, aby všichni věděli, jak to bylo doopravdy. Samozřejmě s rozumnou cenzurou nadpřirozena.
Za své činy již dostal pár peněz, a tak se při návštěvě Londýna porozhlédl po všem potřebném.
Rázem zjistil, že nemá dost zlata, a koupil si radši vesnici ve Walesu.

Družina projížděla horským průsmykem a Edvin trpěl. Zejména díky ozvěně totiž byly zpěvy neúnavných minstrelů ještě nesnesitelnější než na otevřeném prostranství.
Náhle veškerý pohyb ustal, cosi zjevně předku kolony bránilo v postupu a i zpěvy utichly.
„Co se děje, u všech ďasů, lavina snad kryje trasu?“ dotázal se Edvin lehce podrážděně, když se prodral do čela.
„Hleďte, sire,“ kývl jeden z panošů kupředu.
„Z laviny tam ani smítko, postavíme ptáčkům pítko?“
„Musíte se podívat výš, sire.“
Zvedal hlavu výš, ještě výš, až to viděl. Na samém vrcholku skály seděl povětší bílý drak.
„Tak dojdeme pro meče, ať se cesta nevleče…“

„Mám zprávy od Merlina,“ ohlásil udýchaný posel, čímž ospravedlnil vpád na poradu rytířů kruhového stolu. „Vzkazuje, že Grál bude nalezen tam, kam ukazuje pravé klepeto raka.“
Rytíři se začali radit, podezřívaje ho z opilectví, leč Edvin si vzpomněl na včerejší noc u Paní jezera, odkašlal si a nenápadně ukázal oknem na tmavnoucí oblohu, než se ti pitomci vydají radit s raky říčními.
Zavládlo všeobecné nadšení, jak se rytíři spěšně připravovali k výjezdu. Sotva zapadlo slunce a vyšly hvězdy, rytíři vyrazili. Třetina si jako pravé klepeto vyložila Acubens, třetina Altarf a třetina Iota Cancri, a od některých tak byl definitivně pokoj.

Cesta z Kamelotu do Kaledonie, a vlastně i kamkoliv jinam, měla tendenci se táhnout, a tak ji Edvin trávil přemýšlením.
Proč vlastně pořád dodržuje všechny zásady cestovatele časem? Do událostí už se nechtěně zapojil, tak proč neovlivnit historii i výrazněji a nezanechat po sobě něco hmatatelnějšího? Stejně tu nejspíš uvízne na věky, co se může stát, krom toho, že pak nebude moct vrátit sám sebe v čase, aby mohl zachránit vesmír, čímž přeruší cyklus a multiversum asi imploduje? Kůň náhle zavrávoral, poslal jezdce k zemi a bylo po úvahách.
Edvin zaklel, vyklepal si z vlasů bodláky a šel vynaleznout podkovy.

Edvin seděl na větší části svého bývalého koně a lehce rozladěně stíral z meče krev.
Na moře mrtvol všude kolem pomalu přistávaly vrány, krajina poněkud zchmurla a on si přehrával bitvu. Začala nadějně, síly byly vyrovnané, stačilo trochu manévrovat a nedělat chyby. Zatímco na sebe uprostřed vřavy strhával pozornost pěchoty, snažil se Artuše přesvědčit k taktickému ústupu, než budou nahnáni do formujících se kleští nepřátelské jízdy.
Ale on ne, on radši plamennou řeč o morální převaze čestných mužů, hrr na ně, mor ho, a teď leží támhle nohama v Camlanně, kašle krev, debil, a vůbec to s ním nevypadá dobře.

U ohniště pozdě ráno
tlachají dvě stvoření,
první v zbroji, učesáno,
druhé krásné fakt není.
Setkali se stranou v lese
rytíř s dámou plesnivou,
teď už zpěv se krajem nese,
mají hoři společnou:
Jednu trápí astma, klouby,
o děti se zajímá;
druhý zas má pech na trouby,
kam se hne jich pytel má.
Pokecali s pivem v ruce,
jak je sere řemeslo,
celou dobu na palouce
ni zvířátko nehleslo.
Navzdory své příslušnosti,
dost si padli do oka,
slíbili si, ve slušnosti,
že sejdou se do roka.
Polednice záhy úpí,
musí zas do roboty
Edvin svoje věci kupí,
mizí páchat trampoty.

„Bratři, udatní rytíři, vítejte.“
Vrz.
„Mé srdce rmoutí, že dostavilo se vás nemnoho.“
Skříp.
„Leč i s menší silou vyhnali jsme dříve Sasy.“
Vrz.
„Teď zapotřebí jest, abychom vyhnali znovu ty, co vrátili se drze, a to definitivně.“
Skříp.
„Moji zvědové odhalili, že král Colgrin táboří poblíž Badonského vrchu.“
Vrz.
„Můj záměr je jasný.“
Skříp.
„Vyrazíme na ně s hněvem strašlivým, s pomocí Páně, a na prach je rozemeleme, kterýž pak do moře nasypeme.“
Vrz.
„Vyrazíme za svítání, nechť Všemohoucí vede naše kroky.“
Skříp.
„A někdo majzněte Edvina, ať přestane dělat ty píčoviny se dveřma, jinak mi asi vybouchne hlava.“

Edvin rázoval rytířským ležením a očividně byl trochu rozladěný. Jak by taky ne? Hnali toho syčáka Mordreda přes celý Albion až sem, kde ho mohli v klidu dorazit, načež má šéf, asi z jídla, špatný sen, potká v něm mrtvého Gawaina a nařídí vyjednat příměří?
Vzteky nakopl kámen a události se rozjely samy. Kamínek, to zanedbatelné množství žuly, trefil přilehlou hroudu hlíny a probudil zmiji. Ta zasyčela a než byla sklácena, vystartovala na nejbližšího rytíře, jenž v obraně tasil meč a vyprovokoval tím uzurpátorovy nohsledy k ukončení klidu.
Kdo by byl řekl, že takhle pitomě začne zrovna bitva u Camlanny...

Bylo to špatné. Kapitánka Raan marně mlátila hasákem do motorů a doktorka Canis svůj boj s omnitoolem dávno vzdala. Parník, na jehož palubě si ještě před půlhodinou užívaly líbánky, se nezadržitelně měnil v batyskaf a poslední dvě přeživší uvízly v mrtvé strojovně.
„Za tenhle dárek tvojí matce nepoděkuju,“ vztekala se asarijka, slzy na krajíčku, a kdesi v podpalubí rupla přepážka.
„Přežily jsme válku,“ prohodila zpoza masky podezřele klidná quarianka, „aspoň umřeme spolu, ne každá na jiné straně galaxie.“
Přitiskly se k sobě, naposledy se spojily ve věčnosti a když je zachránil Grok v ukradené jaderné ponorce, pořídily si další dítě.

Edvin už měl Kaledonie plné zuby. Lidi, nebo co to tam žilo, mluvili jako kreténi, jejich vztah k ovcím byl vysloveně podezřelý a počasí ještě víc na facku, než na zbytku ostrova. Když ho tam Artuš poslal na setkání náčelníků horských klanů, chtěl namítat, že tam už jednou byl, v roce 2003, ale nakonec radši souhlasil.
Cestou zpátky navíc začalo sněžit, cesta zapadla a on byl nucen přespat ve fakt nuzné chajdě kdesi na úbočí Cairn Gorm. Kliku měl pak hned dvakrát: jednak ještě nestihli vynaleznout haggis, ale hlavně ráno přišla obleva a do údolí mohl sjet pohodlně v neckách.

Nad ležením rytířů kruhového stolu svítalo a hrdinové se připravovali na další střet s Římany. Tráva byla ještě mokrá od rosy, ptáčci vesele prozpěvovali a Edvin se vydal na průzkum okolí.
Na nedaleké louce zastihl muže černých vlasů a evidentně nižšího stavu, kterak podivně poskakuje mezi drny s ještě podivnějším kopím v ruce. Raději to šel prověřit, co kdyby to zas byl nějaký čarodějný poskok od Morgany, a zeptal se jej, co tam jako ráčí dělat.
„Szukam żmije,“ odpověděl sedlák, jako by to tady byla běžná věc, a Edvin už se radši na nic neptal. Ti Slované jsou fakt blázni.

Když se Edvin dozvěděl o svatbě sira Tristana, byl rád; když uviděl nevěstu, začal brousit meče. Z původní náhražky za nedostupnou Isoldu se totiž vyklubala náramně dostupná upírka.
„Podívej se, bratře v zbrani,“ začal Edvin s přemlouváním u piva, „chápe, že se máte rádi. Avšak drby zemí jdou, že máš ženu pobledou. Nevadí ti, že má zuby, co jí divně lezou z huby? Že se přes den v sklepě skrývá, na tvůj krk se mlsně dívá?“ rozhazoval rukama a přidal další čtvrthodinu argumentů.
„Jedna věc mi radost kalí,“ přiznal nakonec Tristan, hledě filosoficky do korbele, „že má kozy tuze malý.“

Mezi oblíbené volnočasové aktivity středověkého plebsu patřilo také prorokování. Stačilo opustit Kamelot a hned u první krčmy jich postával přehršel.
„A zemi stráví plameny!“ volal jeden.
„Bluéééh bluééh heh gaghm, chrocht!“ tvrdil zasvěceně druhý.
„Až z Vodnáře sstoupí alfasavec, pak zahyne král Pellinore drápem lvím!“ dodával třetí lehce zfetovaně, a to zaujalo Edvinova kolegu, shodou náhod právě krále Pellinora.
„Kdo sstoupí, starý muži, jest to jakás stvůra?“
„Ani Merlin neví tomu, možná už je ve tvém domu!“
V tu chvíli zakročil Edvin, vzal dědka naplocho mečem, vysvětlil králi, že alfasavec na divoko byl hlavní chod včerejší večeře, a byl klid.

(noční vřesoviště, v dálce hřmí, zleva se přibelhávají tři rozjařené čarodějnice a smíchy skoro nemůžou mluvit)
PRVNÍ: Sestry moje, to je psina!
DRUHÁ: Skot se právě ve smrt řítí, nevyslyšel naše vytí.
PRVNÍ: Že prý je to naše vina!
TŘETÍ: Přitom dostal moudré rady, jak větru jim čelil: zády.
DRUHÁ: Varování nedbal, trouba, teď se jemu chystá zhouba.
TŘETÍ: Kouzla, čáry, vtipná kaše, u konce je šichta naše.
DRUHÁ: Kampak tedy půjdem příště varovati smělé sviště?
PRVNÍ: Anglie teď věštbám přeje, a i slunce víc tam hřeje.
DRUHÁ: Rozhodnutí tedy víme, další houby připravíme!
(rozplynou se ve větru, opona padá)

V lese ležela kláda a za tou kládou leželo pět schovaných rytířů kulatého stolu.
„Slyšíte?“ šeptal král Pellinore a všichni skutečně slyšeli štěkot psů. „Dvacet pekelných stvůr, jež ohrožují ctnostné dámy vůkol.“
„Jistě jich bude víc, nejméně třicet,“ odhadoval Percival.
„Nanejvýš osmnáct, jen jsou hlasité,“ mínil Lamorak a žvýkal stéblo trávy.
„Počítal bych pro jistotu s padesáti,“ přisadil Dornar.
„Dobře, zprůměrujmež tedy naše odhady,“ zavelel služebně nejstarší a vytáhl počítadlo.
Doteď mlčky ležící Edvin už to nevydržel, tasil meče, přehoupl se přes kládu a o pár zuřivých sekund později se vrátil s hadí hlavou, kusem leopardí kůže a srnčí nohou.

Na nádvoří Kamelotu bylo zase jednou veselo. Ve středu dění se tentokráte nacházel sir Edvin, jenž si sazemi z kuchyňské pece systematicky začerňoval svůj bledý obličej.
„Zajímavá móda, sire Edvine, to je tam u vás na dálném severu běžné?“ chlámal se Bors, div že si do plátovky necvrnkl.
„Viděl jsem jednu spanilou dámu, kterak si podobně obličej bílým práškem upravovala,“ přispěl svou troškou do mlýna jeho syn Lionel a nikdo dvakrát nepochyboval o tom, že tou spanilou dámou jest sir Lancelot.
Edvin na jejich pošklebky nijak nereagoval, dál černil a z nočního nájezdu proti Sasům jako jediný vyvázl bez šrámu.

Bylo poklidné ráno a na malém kopečku kdesi v Galii si pohodlně hověla malá římská pevnůstka. Hlídky se nudily na ochozech, když je zaujaly podezřelé zvuky z nedalekého lesa. Vrzání, bušení, praskání a další lomoz dost nepřírodního charakteru.
Velitel posádky nařídil pohotovost a všichni netrpělivě hleděli k lesu. Hleděli tam dlouho, neboť teprve k večeru bušení ustalo a bylo nahrazeno skřípáním vpravdě pekelným.
Z lesa vystrčily rohy čtyři beraní hlavy následované nanejvýš podivným dřevěným trupem, to vše tlačené hrstkou rytířů.
„Na zteč!“ zařval král Artuš, jeho muži včetně sira Edvina se chopili madel a pevnost do rána zmizela z mapy.

Hit wæs wundorlic weder bi Bryttweala byrg
and þær wæs galdrygea gehæfde gylden hring,
modwlonc meowle wæs heo and ælfscienne,
hire hær wæs birnende beorht and swa wæs sunne.
Ac heo cyrten wæs and creaslic, buton aglac heo næs,
forþæt for heo, for þær and fra, wandriende wæs,
þa gelamp hit þæt gestarode heo Camelot up hylles hrof
and sægde heo ðas word þæt wæreon wit and rof:
„Hwæt, ic geman ænlic hwene and ðæt sceard bið ealle.
Ic cunnode to blawende þistel þæt ic fand neah helle,
bezva nápad, do prdele!“
Nu siehstu þæt Lace Hlæfdige hæfde heardan dæg.