Moje články

1: Klub strýců od Keneu. Protože více strýce už tam snad být ani nemohlo.
2: Malinká lahvička od vatoze. Protože je to sice z předvídatelného fandomu, ale má to koule, stejně jako jeho ostatní drabbly nejen tady.
3: Volání od neviathiel. Protože ač tu letos bylo drabblů o domácích zviřátkách spousta, tenhle mi přijde zdaleka nejméně doceněný.
4: Přihláška do Klubu od Kumiko. Za neotřelou a taky ne úplně doceněnou formu.
5: Rekvalifikace od Avevy. Protože miluju drabbly, jejichž pochopení chvilku trvá, ovšem stojí to za to. Plus Poldíci byli letos taky extrémně... no, ne vypečení, ale boží.
6: Nostalgický notorik od Simbaccy. Jasně, samochvála smrdí, ale tohle drabble má pro mě speciální přesah: až asi po týdnu jsem si totiž uvědomil, jak děsná blbost to je, protože Champbacca svoje vnučky nikdy nepotkal, když se narodily asi tak sto let po jeho smrti...
7: Návštěva v obraze od Zuzky. Protože rozmlátit čtvrtou zeď fakt velkým kladivem je vždycky dobrý nápad.
8: Turistický tip pro NY o Velikonocích od Brygmi. Druhá punková nutrie, to je znamení.
9: Naozaj to chceš? od Pusíka. Protože drabbly od Kamene jsou sice ještě trochu lepší, ale ty tady zmínit nemůžu, žejo.
10: Čekající od Gwen. Já mám pocit, že tam byl nějaký ninja edit, ale i předtím to bylo špicové.

Edvin se rozhlédl po bitevním poli a viděl, že je to dobré.
Jasně, všude se válely mrtvoly, hromady kostek a krvavé cáry z karet, ale vypadalo to tak nějak elegantně. Šklíba si pohrával s ptáčkem z mrtvého esa, Abrosius olizoval kostičky a zase se zmenšoval a Satan otvíral portál do normálního světa.
„Tož dělej,“ pobízel kníže pekel bludného Fina a ukazoval na jeho dva společníky, „chlapákovi pac, dámě pusu a mazej, nemáme na to celej den.“
Portál se rychle zmenšoval a Edvin nesnášel dlouhá loučení, takže mu návrh přišel vhod.
A vzhledem k časovému presu to vlastně popletl jenom trochu...

Na pařezu seděl obří fialový kocour a medovým hlasem předčítal koťatům impozantní kroniku.
„...Edvin pak zlovolné královně vyřízl srdce, odešel, a oslavy osvobození trvají dodnes.“
„Kam odešel?“ mňouklo zelené kotě.
„To se tu nepíše. Prý byl spatřen v Muminím údolí, na dvoře krále Artuše a v Egyptě během exodu židů. Někdo zase viděl, jak strká nos do Zapomenutých říší a jak pomáhá vortigauntům vyšperkovat jejich nejslavnější epos. Kloboučník si myslí, že šel osvobodit Jediland, ale podle mě se vrátil na Valhalu.“
„Třeba hledá Fušál,“ navrhl modrý kocourek.
„Nebo Atlantidu,“ přisadila číča hrající padesáti odstíny šedé.
„Možná. Uvidíme za jedenáct měsíců.“

Co si budeme povídat, krabička s nápisem SNĚZ MĚ nemohla nikoho z trojice hrdinů na toulkách říší divů moc překvapit.
Její obsah, špíz z housenek, co s trochou představivosti vypadaly jako marshmallows, už trochu jo.
Batman sice nedávno prokázal, že s hmyzem vlastně žádný problém nemá, ale teď dělal princeznu. Dorotka soudila, že není moudré jíst něco, co byla ložená past Srdcové královny, a Edvinovi se zase příčilo poslouchat příkazy nějaké piksly.
Ovšem protože Síla je mocná a stěny mezi realitami jsou v dubnu obzvláště tenké, problém se záhy vyřešil sám, to když kolem proběhl Simbacca prchající před slečnami Bennetovými.

Ve vetešnictví ovčí babičky bylo v předvečer závěrečné bitvy náramně veselo.
Vybavit armádu povstalců totiž není lehké ani v případě, že nenakupujete v zastavárně, jejíž sortiment sestává výhradně z vrácených nevhodných darů jedné nahluchlé zlaté rybičky.
„Ok,“ chraptěl Batman, jenž měl největší zkušenosti s podobnými inventurami, „chápu kladivo z houby. Dovedu si představit, proč někdo vrátil bezednou flashku, a co chtěl ten, kdo dostal tenhle ledvinový kámen MUDr. Tsu. Dokonce chápu i tuhle metrovou pružinu... Ale co mělo být tohle?“
Ukázal na vodní pumpu s cedulkou MAJETEK JANA JANSENA (na prodej).
Ovčí babička nezaváhala ani vteřinu:
„Valihrachovo přání, osobní Umpa-lumpa.“

Ačkoliv hlavním padouchem říše divů byla bezesporu královna Srdcová, někteří sousední vladaři měli v žaláři rovněž zajímavé kousky.
Například královna Zelená se mohla pochlubit dvěma orangutany v dost podobné situaci: těsně před svatbou byli za zločiny proti primátnosti odsouzeni k trestu smrti. Seděli ve vězení, jejich teskné brum brum nikdo neslyšel a kat vesele leštil sekeru.
Jenže pak přišlo povstání a noví spojenci, na počest jejichž příchodu královna jednoho z opičáků propustila. Takže zatímco jeden mazal k domovskému pralesu za nastávající manželkou, druhý pokládal hlavu na špalek a myslel na banány.
Otázkou je, který z nich na tom byl líp...

Trojice hrdinů stála před temnou jeskyní a tahala sirky.
V licenčních podmínkách, které si v tomhle absurdním světě mohli dovolit přečíst, jasně stálo, že dovnitř smí vstoupit jen jeden z nich a bude konfrontován se svou animální podstatou.
„Báťo, neboj se,“ konejšila Dorotka majitele nejkratší sirky, jenž to pochopitelně moc neocenil.
„Jsem BATMAN,“ zachraptěl a neslyšně zmizel v černočerné tmě.
Nikdo neví, co tam potkal a čemu přesně byl vystaven, ale démonickým hlasům svého zvířecího id nakonec odolal, zkoušku úspěšně splnil a vyšel ven s Kamenem drsnosti +5.
Jenom měl pusu plnou much a ještě týden zarputile odpočíval hlavou dolů.

Toto je volání o pomoc těžařské lodi Červený trpaslík. Posádka je mrtvá, zahynula v důsledku ozáření. Blá blá blá.
Tuhle zprávu obvykle vysílá lodní počítač, ale momentálně se věnuje konstrukci paralelního praku, aby mě mohl vystřelit zpátky do mého vesmíru, tak jsem to jednou vzal za něj.
Dnes ráno jsme objevili únikový modul konkurenční těžební společnosti, který převážel několik vážně divných vajec neznámého živočišného druhu.
Z většiny udělal Lister špicovou omeletu po indicku, to poslední jsme přenesli do izolace na palubě šest a zavřeli tam s ním Rimmera.
Z čehož si můžete udělat představu, kolik srandy si tady někdy užijeme...

Justiční systém říše divů byl díky Srdcové královně jednoduchý jako facka.
Jakmile se jí prostě něco nelíbilo, nařídila dotyčnému provinilci srazit hlavu a hotovo. Pokud za jejími zády tajně nezasáhl král, jehož omilostnění bylo jediným důvodem, proč říše dávno nevymřela, poslední šancí odsouzených byla možnost se odvolat.
Kterou ale dostali až po popravě, kdy byla bezhlavá mrtvola vyzvána ke zvednutí ruky v případě, že chce požádat o přezkoumání. Netřeba snad dodávat, že ji nikdy nikdo nevyužil.
Mělo to ale i jednu výhodu: když povstání dospělo ke zdárnému konci, nikdo nebránil Edvinovi, ať té mrše rudé vyřízne Excaliburem srdce z těla...

Nikdy neměl žádné ambice a na dohodnutý sňatek nahlížel jako na spasení.
Jeho drahá Srdcová královna záhy po svatbě převzala otěže vladaření, řešila veškeré problémy království od nízkých daní po docela časté vzpoury a on měl spoustu času na kroket. Občas mu možná její jednání přišlo přehnaně agresivní, ale takový hovňousek jako on přeci nebude odporovat jejímu akčnímu majestátu.
Když o pár let později viděl, jak slavnou královskou armádu cupují povstalci podporovaní duchy a jak jeho drahou ženu kuchá jakýsi švihlý Viking, zachoval se dokonale kanonicky a strachy si znečistil gatě.
A ne, ve středu bitevního pole to fakt nebylo.

Ačkoliv měla Dorotka se lvy víceméně dobré zkušenosti, šedivý Ambrosius Aurelianus ji zprvu dost zklamal.
Vypelichaný strýc lva Artuše se k nim přidal během jedné ze svačin a velmi záhy dostal příležitost být užitečný, to když je obklíčila skupina zeber se samopaly, co vzaly zákon přírody do svých kopyt. Drsný kraj.
Edvin tasil meče, Batman pouštěl hrůzu a Dorotka kopala do lva, ať nespí a bojuje aspoň jako zbabělý lev.
„Na tohle nestačím,“ soudil.
„Není čas na další strýce, tebe bude stačit více,“ kvitoval to Edvin záhadně, ovšem jakmile hodil lvovým směrem kus z té správné strany houby, všichni pochopili.

Edvin, toho času bohatší o několik nesourodých copánků a věneček z kopretin, se zastavil na rozcestí pod Stalinovým pomníkem na Letné a přemýšlel, kudy jim utekla Alenka.
„Šla cestou pravé ženy,“ poradil jim kámoš Stalin a Dorotčiny kamarádky začaly diskutovat.
Sansa soudila, že pravá žena vyrazí cestou nejkrásnější, po mramorové dlažbě. Pippi se chtěla vrátit pro balón a Koralína vzpomínala na jiné dobrodružství plné pravých a nepravých nejen žen. Kitty paličatě trvala na tom, že mají jako všechny správné dámy mířit do města, a Saša omdlela ze šoku, že někoho zajímá její názor.
Edvin šel napřed tam, kam ukazovala rolnice.

„Tak tedy domluveno,“ zubil se ďábel, který teď ve stínu allowayského kostela z neznámých důvodů začal připomínat jistého benátského Žida, a podával Edvinovi pergamen.
„Já ti půjčím svoji armádu sexy kostroušů a nezničitelných duchů, ty mně za to dáš srdce té velkohlavé nány, jakmile ji vyšachujete a svrhnete.“ Znělo to jednoduše, ale správný pekelník přece nemohl vynechat nějaký ten zajímavý háček.
„Tady mi to podepiš, dík, jo a jako zálohu chci nějakou tvoji krev. Podle zákonů říše divů stačí tak tři litry.“
Edvin se usmál a s vědomím, že být dhampír má prostě svoje výhody, tu zdánlivou past klidně podepsal.

U ohniště na pobřeží Těžce nemocného moře sedělo pět postav a jedna hlubokým, dutým hlasem přednášela.
„Zajímavé historky se stávají také při výlovu rybníků,“ soudila ta věc s krunýřem a prasečí hlavou, načež zůstala pár minut beze slova zírat do mořské pěny. Edvin, Batman i Dorotka už dávno spali, pták Noh klimbal.
„To jsem jednou, ještě takhle zamlada, tancoval humří čtverylku s jednou fešnou bělicí, to já rád, a už jsme odcházeli, že budeme dělat polívku...“
V publiku kdosi chrápl, což Paželv kvitoval zlým pohledem a vytasením pointy.
„No a ten četník mu ji navlhčil, a pak mu ji usek!“

Prvotní forma odporu proti Srdcové královně se od otevřeného povstání zásadně lišila.
Hrdinové prostě každý den napsali proti nafouknuté hlavě říše kritický drabble.
Batman psal o světě, kde již není třeba maskovaných hrdinů. Dorotka, což bylo poněkud znepokojivé, vynalezla slash. Edvin sáhl po diskordiánské magii a nerozuměl mu už vůbec nikdo. Občas jim pomohli Toto a Kámen a po pár relativních letech konečně přišel telegram od samotné královny.
„Nejsme pobaveni, stop,“ vyjádřil se zkornatělý majestát, čímž jim potvrdil, že o jejich formě protestu ví a že je nedostatečný.
Takže pero zase jednou souboj s meči, tanky a střelným prachem prohrálo.

Tu noc, jak ví i prvňáci,
měl ďábel cosi na práci,
neb jednal právě s Edvinem:
„Tož jak tu válku rozvinem?“
U Alloway duchů dav,
co v spárech mají svíce z hlav,
a kostlivci si brousí chrup
na zlato, srdce, prostě lup.
Tu špeha s koněm merčí duch
a stokrát ještě vzroste ruch,
jak za ním chvátá každá kost
než nevítaný zdrhne host.
„Ho poslal sám John Barleycorn!“
se vzteká z kostí leprikón
a zbytek žene v zbrklý hon,
čímž jenom znovu zhorší shon
a koně cvaknou za ohon.
Vědět by jim přišlo vhod,
že byl to jenom zlitý Skot.

Bitva byla v plném proudu, vzduchem létaly cáry karet, kostičky Lega i dřevěná krev šachových figur.
Dorotka a Toto demoralizovali všechny nepřátele do pětky včetně, Batman si šel vyřídit účty s Žolíkem a Edvin? Ten plánoval tah na královnu, ovšem teď fascinovaně hleděl na oblohu, kde se děly zvláštní věci.
Zvláštní i v kontextu říše divů.
Střídavě se tam zjevovala a zase rozplývala série olověně šedých kruhů. Vypadalo to jako harmonika, pruhy vypraného tygra (bez zbytku tygra) nebo...
„Že bys kurva pomohl, Šklíbo?“ vyřešila záhadu nutrie Čůza.
„Ale no jo,“ zívl kocour, materializoval se a elegantně urval prdel nejbližšímu esu.

Katedrála Nejsvatější postupky hořela, plameny sahaly až k černé obloze a Edvin litoval, že s sebou nemá buřty.
Vždycky si přál vypálit aspoň kapličku, ale jeho vlastní doba tomu nepřála a v šestém století byl hříčkou osudu donucen je spíš chránit. Nadšení, s jakým dnes házel Molotovy skrz vitráže, lze tedy jistě pochopit, tuplem když první zasáhl zpovědnici, kterou tu beztak nikdo nepotřeboval.
Dlouho sledoval oheň, ale pak již museli jít, protože někdo to povstání proti Srdcové královně organizovat musel.
Hořící ruina se brzy zbortila, jen ona zpovědnice zůstala jako zázrakem neporušena.
A záhy za podivného skřípání beze stopy zmizela.

Pro Srdcovou královnu to bylo další obyčejné ráno. Lehká snídaně následovaná lehkou popravou, co víc si může vyšinutý despota přát?
„Za porušení výnosu o maximální přijatelné žlutosti,“ začal Srdcový filek předčítat pergamen až na zem, skupina pampelišek kolem špalku se rozklepala, ovšem královna se dnes zjevně nemohla dočkat kroketu.
„Nezdržovat!“ přikázala, „srazte jim hlavy!“
Kat byl připraven, ovšem jako první pročíslo vzduch cosi jiného: do zdi vedle popravčího se neškodně zabodl kovový netopýr. Následovalo dalších pět a klení z křoví, naznačující že Batman je tradičně ve formě.
Takže Edvin pískl na Dorotku, ať vypustí Tota, a pampelišky zachránil osvědčenou ztečí.

Sotva se trojice hrdinů vymotala ze spárů autorova záměru, zamířili na sever, protože to je vždycky dobrý nápad.
Prošli zahradou živých květin, hřbitovem mrtvých kamenů a hned za perníkovou vesničkou počali vystupovat na nejvyšší kopec, jaký kdy Edvin viděl. Z praktických důvodů mu říkali Hora osudu a z jejího dekorativně soptícího vršku spatřili celou říši divů jako na dlani. Okraje, pokud vůbec nějaké měla, ležely v nedohlednu, ale to, co viděli, jim vyrazilo dech. Růžové sady, kroketová hřiště, palác jak z reklamy na Disneyho, nějaký ten temný les pro atmosféru, moře...
Akorát moc nechápali, proč je to všechno z Lega.

Zas vyšlo slunce nad mořem,
tradičně v půlnoci,
když tu se s panem tesařem
sešli dva poskoci.
Jim Edvin řek, že cíl je mrož,
a tak ho hledat šli
na pláž, do skal a v lese, což
trošičku nezvládli.
Však dík tesaři našli jej
a plán se rozjel hned,
jak pomstít malých ústřic rej,
co ploutvonožec sněd:
Batman ho zavřel do cely,
ať hladem zhubne tam,
že pustí ho zas v neděli,
což nebyl žádný klam.
Však mrzce snášel dietu,
ten špek s dlouhými kly,
a uvázal si kravatu
než zpět se vrátili.
A všem vzkazuje z Očistce:
Nežerte ústřice...

Edvin seděl na okně a vrčel.
Nesnášel ty zatracené prevíty, co poskakovali na druhé straně. Iritovalo ho, jak byli maličcí a bezstarostní, a nebýt skla, je s nimi ámen. Syčel už několikátou básničku o tom, jak jsou šerední, a jejich mámy taky, ale oni to buď neslyšeli, nebo ignorovali. Nevěděl, co je horší, ale prudilo ho oboje.
Nejradši by ty škaredé držky nasekal do paštiky, jak mu z nich bylo zle. A to sám nebyl žádný krasavec, ani na finské standardy.
Rozčileně vrtěl ocasem a...
Hmm, možná jsem na začátku mohl zmínit, že ho nějaká McGonagallová proměnila v kočku, co?

Na Dorotku padl splín.
Pronásledování Alenky ji bavilo, ale připadala si děsně osaměle.
Jenže tohle byla říše divů, tady nikdo nebyl dlouho sám. Kromě Batmana, ten to chtěl.
Nejprve dorazila osiřelá princezna zmrzlého hradu, jejíž jméno teskně sykalo.
Z přistávajícího balónu vyskočilo zrzavé copaté cosi, co mluvilo švédsky a hodně.
K nim se přidala nejdřív modrovlasá průzkumnice jiných světů, pak elegantní nezbednice s oranžovou náramenní nutrií, a rozvernou pětici uzavírala poplašená školačka z pražského činžáku, jejíž největší neřestí bylo háčkování.
Padly si do oka a všem bylo líp.
Tedy až na Edvina, protože se poměrně záhy vrhly na jeho vlasy.

Batmana čajový dýchánek trochu nudil, ale Edvin i Dorotka se bavili znamenitě. Zjistili totiž, že mají shodou náhod zrovna dneska nenarozeniny, což si žádalo party se spoustou čaje. Tatranského čaje.
„A víte,“ spustil Kloboučník, kouleje očima, „proč je havran jako psací stůl?“
„Obojím vás dokážu zabít?“ bručel Batman, ale nikdo ho neposlouchal.
„Zeptáme se Plcha!“ navrhl zajíc Březňák, jenže místo plcha se probudila hromada fialových chlupů, co všichni považovali za mrtvé zvíře. Mrtvé nebylo, ač tak smrdělo, v nose mělo kroužek a ten křivák nejspíš pamatoval dinosaury.
„Ser na plcha, vole, a pojď si trsnout,“ řeklo to.
A Edvin šel.

Byl teplý den, Edvin si pískal, Batman se v tom svém debilním obleku potil jako myš a Dorotka spokojeně pocucávala žlutou limonádu. Stín slunečnic vypadal lákavě, jenže tam pobíhala tlupa oživlých krabic se sekyrami, rýči a manipulátory hmoty.
„Co to děláte?“ vyzvídala Dorotka, která jejich počínání nechápala.
„Kubizujeme!“ odpověděla krabice a dokončila redukci slunečnice na soustavu zelenožlutých kostek.
„Královna Isabella to nařídila.“
„Má trošku trauma ze svý kubistický hlavy.“
„Ale jinde to maj horší, třeba u Srdcový královny musej přemalovávat růže na červeno.“
„Kdežto my děláme umění.“
„A vy jste nějaký kulatý.“
Jak to dopadlo? Mno, viděli jste někdy Guernicu?

ISS Voyager nerušeně svištěl deltakvadrantem a vousatý Tuvok dokončoval kalibraci agonizačních budek, z čehož si můžete udělat představu, kolik srandy si tam někdy užili.
Zabrán do práce přeslechl kroky a všiml si až bodnutí v serratus posterior. Lehce zaskočeně pozvedl obočí a kalkuloval další postup. Zradu čekal, žil v tomhle vesmíru dost dlouho, jen nechápal, proč jeho rival použil primitivní bodnou zbraň. Zrcadlová logika velela vytáhnout si ten nepraktický kus kovu ze zad a vrazit ji vousatému kapitánu Parisovi do krku, což zkusil.
Ovšem zasáhl jen zrcadlový vzduch, protože za ním nestál kapitán, ale podstatně menší a trochu vousatější Neelix.

Rudé světlo probudilo žabáka u elektronkového počítače právě ve chvíli, kdy do místnosti nakráčela Srdcová královna.
„Hlášení!“ zařvala na obojživelného chudáka, který si olízl ospalé oči a bleskově odhalil příčinu poplachu.
„Nějaká holčička vám šlape po cestě, vaše výsosti,“ kvákl a na obrazovce se objevila bezstarostně ťapkající Alenka.
„Je nepřípustné pošlapávat majetek královny!“ vztekala se královna, ovšem přerušil ji další poplach.
„Další narušitelé, madam,“ skřehotal operátor a zobrazil nejen Dorotku, ale i její dva společníky.
„A ještě jsou vyšší než já? To je přece taky zakázané, srazte jim hlavu! Kde se fláká kat?“
„Vaše veličenstvo, už je na cestě!“
„COŽE?!“

Byl pozdní večer, zmíral den,
utichl háj, měsíček zhas,
hrdinů tým měl trable zas,
kde nalezli divokých žen.
Jen zřela baba cizích hlav,
revolver čapla, střežíc spoušť,
a tma se jeví růsti houšť,
neb následuje celý dav.
To ticho řezník krájet moh
a podřimuje v hlavních smrt,
než všechno zmaří jeden škrt,
co světu dali Heckler, Koch.
Ač čarodějky prst se třás
a Edvin hodlal svačit krev,
to v Dorotce povstává lev
a Batman užil noci krás.
Čímž rázem zhynul hlavně klid,
jak svištěl skrz ni kulek roj.
Jen chvilku trval dvou stran boj,
a s tichem skončil babic lid.

Edvin, Batman a Dorotka se konečně vymotali z Hvozdu binárních stromů a uzřeli zeď.
„Potřebuješ vysvětlit ještě něco, holčičko?“ spustilo na ní usazené vejce s mizernou schopností rozlišovat obličeje a mračilo se na Dorotku.
„Vy jste... vejce?“ opáčilo děvčátko bezelstně.
„Narážíš snad na můj tvar? Což jsem ti již jednou neříkal, že je evolučně nejvýhodnější, ve všech směrech dokonalý, ergonomický a ještěněconomický?“
Chtěla vytknout jednu očividnou slabinu, ale Batmana už to nebavilo, úderem do zdi poukázal na totéž a Valihrach, jak na zdi seděl, v tu ránu z ní dolů sletěl. Vojsko jemu pomoct běží, marně však, dál rozbit leží.

Kloboučník se jal pronásledovat proradného vlkodlaka a trojice mohla pokračovat. Jenže kam, když každý měl o novém směru vlastní představu?
Dorotka navrhovala vyhledat dobrého čaroděje, Batman hodlal čapnout některého z místních a cestu z něj vymlátit, Edvin je moc neposlouchal a oťukával zdi.
Debata těch dvou se kupodivu neuklidnila ani poté, co Dorotka vytáhla stříbrný dolar, ať rozhodne náhoda. To už Edvin naštěstí našel hledanou čtvrtou zeď, prostě ji prokopl a oslovil člověka za ní:
„Chceš-li utéct smrti hadí, dát mu prim ti dobře radí, též se vysrat na pořadí, jen ať si čas jak chce řádí.“
A bylo světlo.

Edvin, Batman a Dorotka kráčeli krajem divů a spekulovali, co dál. Dorotka chtěla hledat dobrého čaroděje, Batman marně kalibroval batGPS a Edvin doufal, že se brzo probudí. Netrvalo dlouho a dorazili ke stromu, pod nímž stál takový docela maličký stánek.
„Kupte kůže!“ vykřikoval od něj vlk úctyhodných rozměrů, když si jich všiml, „králičí, kočičí, koženka, kromě kuní kterákoliv!“
„Co to...“ spustil Batman, kterého velká psovitá šelma zjevně trochu překvapila.
„Jsem Kožoměnec, víte? Směňuji kůže, což je v angličtině trochu vtipnější, protože...“
„Ty kujóne, to jsou moje kůže!“ přerušil ho naštvaný hlas následovaný svistem kamenů a na scéně se objevil Kloboučník.

Maličká asari se narodila do špatné doby a podivné rodiny.
Jejím dědečkem byl varren a otcem quarianka, což je v tomhle vesmíru sice možné, ale ne moc společensky uznávané. Na palubě domovské nákladní lodi by to nevadilo, jenže kvůli narůstajícím nepokojům byla svěřena do opatrování babičce na Sanves.
Tam kombinace vrozené dravosti a zvědavosti zapříčinila, že ve svých třech letech pájela integrované obvody, programovala virtuální inteligence a z kradených součástek stavěla roboty.
Ke čtvrtým narozeninám si přála implantovaný omnitool Nexus NG6.
Těsně před nimi ale planetu zahalil stín smrti a Arya'Raan nar Vesna přibyla na seznam obětí vraždících strojů.

Čistě objektivně za to nemohli.
Batman i Edvin svou část dohody splnili dokonale (takhle krásně ještě slanečkem nikdo les nepokácel) a očekávali tedy, že je čaroděj pustí přes most. Jelikož však místo toho začal pálit ohnivé koule, byli nuceni předpokládat, že z dohody sešlo.
Než ho ovšem temný rytíř stihl zhmoždit a rytíř kruhového stolu zesměšnit, dorazil na scénu poslední člen veselého tria. Křehkou dívenku s jižním přízvukem sem v jejím domečku přineslo tornádo a patrně osud zajistil, že přistála přímo na překvapeném čarodějovi.
Oba rytíři významně hleděli na vyčuhující nohy a byli rádi, že to nejdřív zkusili po dobrém.

Edvin se zvedl a pohleděl vzhůru.
Studna, do níž zahučel, mohla být hluboká i pár kilometrů, ale droboučký světlý bod nahoře ho vybízel ke šplhání. Nedávno viděl Kruh a věděl tedy, že to zvládne malá holka.
Naděje ovšem brzy zhasla; modrobílý flíček zardousil temný stín a jediným světlem ve vyzděném tunelu zůstaly dohořívající lampiony. Díky nim si na poslední chvíli všiml, že mu nebe padá na hlavu, a těsně stihl uskočit.
Jenže do studny nepadal kus zčernalého nebe, ale temný rytíř v temném plášti se srandovníma temnýma ušima.
Svým pádem rozdrtil špatně zaparkované piáno a společně už se ven dostali.

„Už je tady zas, už je tady zas!“ ječel bílý králík a za stálého ukazování k lesu pelášil do svého trošku pobořeného domečku.
„Kdopa, velebnosti?“ tázal se ještěrka a neochotně zvedl hlavu od záhonu jablek.
„Ta velká ruka přeci! Je jich víc a přišly jim na pomoc i nohy. Musíme rychle podpálit dům!“ jančil králík a odhazoval cvikr a rukavice do bezpečné vzdálenosti od budoucí vatry.
Jenže k jeho domu se neblížila Alenka. K jeho domu se blížil Edvin se dvěma úplně novými společníky, jejichž představení bude muset počkat na nějaký další drabble.
A ty nějaký hořící barák rozhodně nezastaví.