Moje články

Zatímco oba čarodějové podezřívavě mlčeli a houba váhavě povyrostla, vyvolaný Viking otráveně zívl a začal mluvit.
„Zda znáte způsob jak ho poslat zpět, tak Edvin za něj kýbl zlata dá, neb schůzky slepé nikdy neměl rád.“ Mladšímu mágovi se zablýsklo v očích.
„Mé jméno je Edwin Odesseiron a pošlu tě, kam zasloužíš, („opičáku smradlavá“, zamumlal stranou) avšak nejdřív si žádám tvých služeb a taky té houby, kterou si nárokuje tady...“
„Raději bych ještě setrval v anonymitě, přátelé,“ oznámil zmíněný a laškovně si pohladil plnovous, „bude to zábavnější.“
Takže to sice pořád vypadalo trochu jako rande na slepo, ale dohodli se.

Když se vír magické energie rozplynul, znesváření houbaři už v lesíku nebyli sami. Oba však vzhledem k vývoji jejich náhodného setkání předpokládali, že uslyší řev démona z pekel, a byli skutečným výsledkem povolávacího kouzla poněkud překvapeni – mladší nemile, moudřejší přestal sesílat kouzelný štít. Přivolaný měl totiž sice rohy, ale na helmě, a působil nevyspale, ale klidně. Přejel pohledem oba čaroděje, stromky i houbu, povzdechl si a vypadal jako někdo, komu se podobné věci dějí skoro pořád.
A záhy vyšlo najevo, že jmenuje prakticky stejně jako mladší z mágů a že ti dva jsou jediní, kdo ho možná dokáže poslat zpátky.

Na začátku byla houba a ta houba rostla v lese a o tu houbu se hádali dva čarodějové v rudých hábitech.
„Já ji viděl dřív!“ tvrdil ten patrně mladší, co měl vousy ještě hnědé.
„Já se dřív sehnul,“ kontroval ten se špičatým kloboukem a bílým plnovousem.
„Okamžitě odtáhni ty špinavé pracky, opičáku!“
„Což se rozdělit? Nejsme na podobné handrkování poněkud staří?“
„Na handrkování možná, na souboj nikoliv,“ zabručel mladší a chtěl si na pomoc povolat démona, který protistranu smete za něj. Jenže zrovna začínal duben, dimenze se prolínaly a v poryvu magie se zjevil někdo ještě nečekanější než španělská inkvizice.

Na Edvina za těch sedm dní bojů o Město 17 střílel snad každý pohůnek mimozemského impéria, párkrát ho dokonce trefili a zužitkoval veškeré zkušenosti z Valhaly, Albionu i Říše divů. Pes se zaběhl, ale s Malachiášem vytvořili nerozlučnou dvojku.
„Je to tady!“ hulákal na ně před finálním úderem na Citadelu děda, který pamatoval minulou okupaci, „jestli se tohle povede, zapíšeš se do dějin!“
Edvin tasil meče, ale okolní svět se náhle zastavil, nepochybně díky příchodu jistého šeredného kravaťáka.
„Dobrý večer, pane Harmaanene,“ skřehotal pomalu, „vaše služby již nejsou potřeba, je čas vrátit vás domů.“
Takže všechnu smetanu slízl Gordon Freeman.

Hospůdka Karlštejn, těsně po zavíračce.
U baru se dobře baví a k sobě mají quarianka a asari, kousek stranou spí turian, jinak ticho a tma.
NARVA (opile): Když mám tekutou révu, tak věnuji se zpěvu a život náhle lepší je!
FILIA (méně opile): Když mám tekutou révu a k němu krásnou děvu, již nechci další prémie.
OBĚ (průměrně opile): Révo, révo požehnaná, jiskrná jak mladá panna, révo, révo tekutá, zabarvená do...
NARVA (zaostřujíc na sklenku): ...šediva?
FILIA (pobaveně): ...žluta, zatmavila sis přece hledí.
Rozletí se dveře, stojí v nich korgan. Turian se lekne, zanotuje „muži nejvíc sluší sólo“ a opět padne čelem na stůl.
GROK (nazlobeně): Prozraďte mi, dámy vážený, proč pijete cukry kvašený? Když mám doma zelenou, k tomu kočku vařenou.
FILIA: Zjišťujem, kdo nejvíc v lásce pravdu má.
NARVA: Ten kdo podumá, ten kdo podumá.
FILIA: No, a začaly jsme ji hledat ve víně.
NARVA: (civí asari do výstřihu) Je vážně moc, moc hezká.
FILIA: Ale neměla bys po ní navigovat, prdelko.
GROK: Tak jdeme, ne? Hoja hoj, hoja hoj...
NARVA: Říkám, lásko má, já stůňu, už mi nejde píti dál, pro tebe se vzdávám... večeře.
Narva zvrací, ale do skafandru, takže odchází bez zdržení. A bez turiana.

Během týdne pouličních bojů viděli povstalci mnohé, ale za největší bizár považovali Edvinovo šmírování policejních základen. Ty masivní kovové hradby měly sice na výšku nějaké čtyři metry, ale vlasatá hlava v rohaté helmě se přes ně stejně dostala. Jak?
Inu, pod zeď se postavil Pes, na něj vylezl Malachiáš a jemu na ramenou spočinuly nohy externisty z Valhaly. Nebyli však zdaleka poslední s nohama na ramenou. Když se totiž Gordon Freeman zázračně vrátil a destabilizoval reaktor Citadely, obyvatelé Města 17 museli fakt rychle zdrhat.
A ti, co v bezpečné vzdálenosti využili kolapsu tlumícího pole, tak pro změnu čelili vymření lidstva.

Bezvýznamné náměstíčko se změnilo ve válečnou zónu. Vzduchem létaly projektily všech velikostí, o výbuchy taky nebyla nouze a dystopická scenérie přívalem mrtvol a vraků obrněných transportérů ještě zvýchodněla. Největší klid nastal ve chvíli, kdy se povstalci skryli ve sklepě zdevastovaného domu před dělostřeleckou baráží.
Edvin se snažil přijít na nějakou fintu, jak se dostat za pozice nepřítele, ovšem soustavně ho rušil jakýsi nihilista sténavým „живота нет“. Když to zopakoval po dvanácté, Edvin se otočil, ale navzdory původnímu záměru ho nenapomenul.
Sténání totiž nebylo projevem zákopové filosofie; ten mukl to prostě dostal šrapnelem do břicha a tekla z něj nejen střeva.

Zatímco mimozemské impérium přiléhavě zvané Combine sklízelo Zemi už dobrých dvacet let, lidé měli smůlu. V době, kdy se konečně zvedla vlna organizovaného odporu, už na polích nerostly ani bodláky a na pastvinách ležely jen sluncem vyšisované kostry dobytka, ale ta první guerillová sklizeň rozhodně stála za to. Povstalci se do ní pustili s takovou vervou, že se div nezačali prát navzájem, a do večera měli očesáno dost na týden bojů.
A co že to sklízeli? Přece samopaly, pistole a granáty, prostě všechno, co zůstalo ležet po té hromadě vojáků posekaných nějakým bláznem s obouručním mečem.
Obilí můžou zasít potom.

Začalo povstání, jaké Země ještě nikdy nezažila. I z té nejposlednější díry vylézali zubožení lidé, sháněli se po zbraních a vyráželi bojovat za svobodu svého druhu.
Zraky Vortigauntů se mezitím upíraly ke kráteru, jenž zůstal na místě nechvalně známé věznice. Celý večer a celou noc prohlížely částečně dezintegrované trosky a hledaly muže, v jehož jméně to celé začalo, leč nenalezly ani páčidlo. Světem se nesla teskná píseň, již lidé svýma nevyvinutýma ušima vůbec neslyšeli, a mimozemšťané se slábnoucí nadějí prohledávali nejen fyzické trosky, ale nahlíželi rudýma očima i do přilehlých dimenzí.
Nad ránem už bylo jasno: Gordon Freeman se vypařil.

Milý deníčku,
navštívit klášter na Šríla Šrímad 6 byl fakt nápad za všechny peníze. Nemám nic proti hnutí Hare Krišna, i když mi přijde, že už v sedmadvacátém století byli trochu vyčpělí, ale dneska mě vážně namíchli. Takhle pitomě nechápal reinkarnaci ani K'anpo Rimpoche, takže tě asi nepřekvapí, že jsem se decentně ztřískal Čajem a šel si místo diskuse radši zatancovat.
To, že pak na planetu zaútočili Sontarani a jeden mě trefil paprskometem, jsem v podstatě uvítal.
Teď mi drž palce, soudě podle těch světélkujících rukou mám posledních pár vteřin a regenerovat pod vlivem není žádná sranda.
Tvůj Zahradník (Lord)

Když naši tři hrdinové konečně zaklepali na maskované dveře skryté laboratoře hnutí odporu, Barney Calhoun je málem zastřelil. Naštěstí si včas všiml Psa.
„Jdete trochu nevhod,“ vysvětloval, „doktor Kleiner se snaží teleportovat Gordona z Nova Prospektu, aby nám trochu pomohl vyhecovat lid z letargie. Potřebujeme posily, jinak nezachráníme ani Eliho, natož lidskou rasu.“
Sotva to dořekl, otřáslo budovou zemětřesení, jak pod dalekým Nova Prospektem neplánovaně detonoval reaktor. A ačkoliv byl Edvin dosud připraven porvat se s pangalaktickým impériem prakticky sám, najednou byla všude spousta lidí, co popadli klacky a kameny a neváhali za svou planetu a její svobodu život položit.

Edvin, Malachiáš a Pes se plížili periferiemi Města 17 tak nenápadně, jak jen se skupina složená z božího bojovníka, zubatého mimozemšťana a třímetrového robota plížit může. Následky okupace tu byly ještě zjevnější: neudržované budovy, které nevypadaly pěkně ani za minulého režimu, živořící lidé, žádné děti. A nad tím vším se výhružně tyčila dva kilometry vysoká Citadela. Pes neúnavně sledoval stopu a zastavili se až u něčeho, co kdysi dávno možná připomínalo samoobsluhu, kam naštěstí nevlezli.
Obchod byl totiž nejen dokonale vyžraný, ale než se nadáli, polovina se ho ocitla v chřtánu poškozené výsadkové lodi emzáků, která zjevně potřebovala doplnit vápník.

Veselí v kuchyni pokračovalo i ve chvíli, kdy do objektu dorazil Gordon Freeman, a přerušily jej až sirény, které nejslavnějšího absolventa Massachusettského technologického institutu věrně následovaly.
„Kombajn dorazil,“ skřehotal Báruch, „začala první sklizeň žní.“
„Proroctví se naplňuje, revoluce začíná,“ syčel Malachiáš, Edvin tasil meč a Vortiagunti bojovně mávali sekáčky na maso, jenže do místnosti vběhla místo vojáků Alyx Vance.
„Musíte do města,“ komandovala udýchaně, „Barney a doktor Kleiner budou potřebovat pomoc.“
Edvin chtěl namítat, že netrefí, ovšem nemusel.
„Pse?“ houkla do chodby a mávala jakýmsi starým brněním, „hledej Barneyho!“
A světe div se, ta třímetrová robotická mrcha ho fakt vyčmuchala.

Protože Eli Vance zrovna dokončoval důležitý test teleportu, Edvin se prozatím zašil v kuchyni s Malachiášem, dalšími dvěma Vortigaunty a lahví vodky. Po pár locích měl jasno, že to byla nejlepší volba.
„Zapějmež nyní budoucímu bohu básnictví, pivovarnictví a antikoncepce náš nejslavnější epos,“ prorokoval Báruch a Edvin nechápal, ovšem na vysvětlení nedošlo. Mimozemšťané totiž začali kloktavě zpívat a on s hrůzou zjistil, že se jim to nerýmuje. Pod pohrůžkou násilí si vyžádal tužku a dal se do díla.
Zakrátko již zpívali všichni a byla to píseň natolik čarovná, že rezonovala vesmírem tam a zpátky a mírně vychýlila oběžnou dráhu Ganymedu.

Když se za nimi zavřely dveře a světla zhasla, Edvin instinktivně sáhl po meči.
„Netřeba se strachovati,“ uklidňoval ho Malachiáš, „to pouze přechodová komora, jejíž senzory potřebují očichat naše tkáně znavené.“
Na důkaz jeho slov se na stropě komory objevily snímače a dvojici důkladně přeměřil jakýsi bzučivý rudý paprsek, který určitě způsoboval rakovinu. Bzučení utichlo, zámek dveří začal chrastit a Edvin měl neblahé tušení, že za nimi čeká ještě větší horor než zažili v Ravenholmu.
A taky že jo, otevřel jim Vortigaunt v teplákách.
A to mohli být ještě rádi, že se v kruté realitě postapokalyptické budoucnosti nedaly sehnat legíny.

Průchod Ravenholmem stál za to.
Edvin s Malachiášem se nadále plížili, ale otec Grigori trval na tom, že musí své ovečky vykoupit, a jeho citování Bible ty zombíky dráždilo snad ještě víc než rány z Winchestrovky. Ke starému tunelu do Black Mesa East se museli prosekat, ale šlo jim to a měli se na co těšit. Náboženství šlo stranou a Fin, Rus a Vortigaunt společnými silami dospěli do cíle.
Přesto se nakonec nerozešli v dobrém.
Ukázalo se totiž, že ty oplatky, co jim celou dobu sliboval jako cílovou prémii, vůbec nejsou sladké a taky na nich bujela přímo nekřesťanská plíseň.

Ravenholm je přivítal přesně tak, jak to hororově zdevastovaná městečka dělají už odnepaměti: krákáním vran, vrzáním plechů a skučením zombíků. Malachiáš i Edvin tiše prolézali troskami, aby příšer probudili co nejméně a nemuseli se zdržovat jejich rozsekáváním, a náhlé zaslechnutí lidské řeči je poněkud zaskočilo.
„Dobrotivý Bože, živá duše?“ zvolal kdosi a mezi temnými domy se hlas žalostně odrážel. „Nesnažte se skrývat před tváří Všemohoucího, opusťte pokorně stíny a ukažte se služebníkovi Pána!“
Zaslechli cvaknutí nabíjené brokovnice, takže hlavy vystrčili, a záhy zjistili, že jeden reálný šílený kněz je v boji s nemrtvými mnohem lepší spojenec než spekulativní nadpřirozená entita.

Z pohledu na krajinu padla na Edvina taková deprese, že by se opil benzínem, kdyby ho neměli málo. Opuštěné domy, rozpadlé fabriky, pole porostlá ne vždy pozemským plevelem; bylo naprosto zjevné, že se Zemí se do budoucnosti moc nepočítá.
Když konečně dorazili do jedné ze základen hnutí odporu, Malachiáš konečně využil nejzachovalejší součástku dodávky, ruční brzdu, a vítal uvítací výbor.
„Slyšte, slyšte, neseme skvělé zprávy a světlejší zítřky!“
„Bez urážky, šéfe,“ ohradil se jeden z mužů, „ale to samý říkal včera náš kuchař a celej světlejší zejtřek sem strávil na latríně.“
A to ještě nevěděli, že budou muset projít Ravenholm.

Dodávka uháněla zanedbanou krajinou rychlostí mírně nakopnutého kulhavého psa a Malachiáš nejen řídil, ale také zasvěcoval Edvina do plánu hnutí odporu. Svým způsobem.
„Jak pravil jeden náš filosof,“ skřehotal, jednou rukou teatrálně mával z vyskleného okýnka, druhou se rýpal v zubech a třetí držel volant, aby se neřeklo, „gallum murrr tagan taa. Když systém zahnívá, nestačí vyvětrat, nestačí osekat plesnivé listy. Vzdoru je potřeba, co svrhne vládu a anarchii nastolí, z nichž vláda nová povstat může, leč nemusí.“
Edvin sledoval krajinu, která by vyvětrání rozhodně snesla, a pousmál se. Jestli potřebují rozpoutat pořádný chaos, jeho přítomnost tu najednou dávala smysl.

Motor naskočil a samohyb, který by nejspíš Jeremy Clarkson rozflákal ještě radši než Toyotu Prius, se k překvapení obou konstruktérů rozjel. Ne však dost rychle a zombíci z tunelu se blížili.
„Zrůdy už sem míří bosky, budou nám chtít sežrat mozky?“ ptal se Edvin ze zadní části dodávky a s hlavou venku počítal přicházející mrtvoly.
„Mánička musí omezit brakovou literaturu,“ pronesl Malachiáš nevzrušeně a přeřadil na trojku, „jest známo, že zombie postrádají trávící trakt, po mozcích pasou krabouni.“
Sotva to dořekl, jeden z parazitů zatoužil po ochutnávce a skočil Edvinovi po hlavě.
A tak se elegantně napíchl na rohatou helmu.

„Svolala jsem vás, protože došlo ke zločinu,“ spustila Nina Michaelis na shromážděné členy akademie na Miu Leptonis a všichni přemýšleli, jestli by nebylo lepší narychlo chytit dýmějový mor.
„Zloděj přitom sedí tady mezi námi! Zloděj, který zcizil vanqorský salám...“
[„Ten, co ho ani ryby nežerou?“] zbystřil Champbacca.
„Celých deset deka, to je na disciplinární řízení...“
[„Kvůli tomuhle jsem jako vypínal Tetris?“] burácel a chtěl převrhnout stůl, ale seděl na něm Neva.
„Vydedukoval jste snad identitu pachatele?“
[„To snad každej, ne?“] zařval a všichni ukázali na Simbaccu, který se krčil v rohu.
Pochopil, že nemá cenu zapírat, a zkroušeně se přiznal.

Edvin pochopil, že zombie si s ním nechtějí povídat o pánu Ježíši Kristu, a i kdyby chtěly, zachoval by se nejspíš stejně. Rubal je Excaliburem hlava nehlava, krab nekrab, a s plným kanystrem ustupoval k autu. Než vycouval zpátky na světlo, byl zbrocený uleželou krví, sem tam na něm ulpěl kus archivní tkáně a nouze nebyla ani o mimozemský sliz, ale cenný náklad udržel a vítězoslavně jej položil před Malachiáše.
„Zdá se, že Mánička cestou vycintala cirka čtyři tisíce mililitrrrrrrrů,“ zaskřehotal Vortigaunt, a protože si Edvin nemohl utřít meč do jeho oblečení, když žádné neměl, aspoň ho kopl do holeně.

Nálezem svačiny si Edvin s Malachiášem patrně vyplýtvali štěstí na pár dní dopředu, protože i když z četných vraků poskládali vysloveně avantgardní samohyb, benzínu měli sotva na zkušební rozjezd.
Takže zatímco Vortigaunt svou třetí rukou svářel karoserii, Edvin čapl kanystr a vydal se do nedalekého tunelu hledat čerpací stanici. Obklopila jej téměř úplná tma, slyšel zlověstnou ozvěnu vlastních kroků a jen díky upířímu zraku viděl, že tam daleko před ním leží převrácená cisterna a hromada mrtvol.
Některé z nich měly na hlavě přisátého mimozemského parazitického kraba, otočení ventilu je probudilo a Edvin brzy litoval, že to tam nemůže všechno zapálit.

Cesta do Města 17 byla dlouhá a plná agresivního mimozemského hmyzu, ale Edvin a jeho nový parťák, Vortigaunt Malachiáš, se nezalekli. Za necelé dvě hodiny se skrz mravkolvy prosekali a prodrápali k neudržované silnici, kde plánovali z hromady vraků poskládat improvizovaný samochod.
Našli převodovku, volant a nakonec i něco na zub: zavařeniny. Malachiáš slintal už když viděl etiketu a vzduchem brzy zavoněla moc pěkná vůně. Edvin se ovšem neměl ptát.
Ačkoliv znal choutky některých Islanďanů, na mix kočičího masa, vesmírných brambor a levandule, který se dvacet minut důkladně točí v modifikované tatramatce, nebyl připraven a poblil se.
Fakt nesnášel levanduli.

Vysílání naštěstí rychle skončilo a Edvin se konečně dozvěděl, do jaké šlamastyky že se to dostal tentokrát. Dystopie, globální katastrofa, Lotyšsko hadr. Pokrčil rameny a byl by se vydal vyhecovat povstání do Města 17, ale jeden z Vortigauntů ho pozdržel.
„Je nebezpečné jít sám,“ chraplal a podával mu podivný přístroj, „Mánička musí vzít tohle.“ Vypadalo to jako zbraň, ale mimozemšťan pokračoval.
„Manipulátor pole nulové energie,“ vysvětlil a Edvin odolal pokušení významně pokývat hlavou a hodit to do moře. O dvacet minut později zjistil, že tím může stěhovat auta a házet sudy po mravkolvech, a přemýšlel, jestli to budou chtít zpátky.

Tábor vypadal žalostně. Hadrové stany, matrace na zemi, pár beden a dieslový generátor, nikde ani noha. Edvin se obával nejhoršího, ale celou posádku našli záhy v závětří u televize, což postapokalyptický dojem dokonale podtrhlo.
„Jistý svědomitý občan mi napsal,“ hlásal kdosi v přístroji, „že nechápe ty zlé pomluvy na adresu našich chlebodárců.“
„Doktor Breen,“ vysvětloval mimozemšťan, „administrátor, arcilotr.“
„Píše, že neviděl ani neslyšel nic, co by podporovalo tvrzení takzvaného hnutí odporu, že je lidstvo vyhlazováno, a nebude tedy podobné lži anarchistických elementů rozmnožovat. Svědomitý občane, dobře činíte...“
Edvin naklonil hlavu a přemýšlel, proč mu ten člověk tak hrozně připomíná opici.

Edvin se chtěl znovu zeptat, jestli už tam budou, když mezi skalami periferně zahlédl potíž v uniformě. Příkladně zapadl za balvan a nechápal, proč se mimozemšťané chrchlavě pochechtávají.
„Toť jest pan Sláma,“ vysvětloval první, čímž vyvrátil podezření, že mají synchronizovaný epileptický záchvat.
„Seno, sláma, polystyren, policejní brnění,“ syčel druhý.
„Strašák do zelí. Zastraší vrány, kraby i nevítané pocestné.“
„Jedna z nejefektivnějších pozemských technologií vůbec.“
„A tamhle drží stráž paní Slámová.“ Nemusel ukazovat, Edvinovi stačilo otočit se za hlukem sypajícího se kamení, které úplnou náhodou trefilo paní Slámovou přímo do obličeje.
Pokrčili rameny, vyjádřili pozůstalému upřímnou soustrast a vešli do jeskyně.

Než hordy masožravých brouků velikosti telete přeměnily strážce pořádku v něco, co by ani Babica nežral, Edvin byl z vězení venku a následoval mimozemšťany kamsi do kopce. Slunce vycházelo, nikde ani noha, a tak zatoužil po informacích.
„Kampak kráčí nohy naše, do jaké se dostal kaše?“
„Tábor je nedaleko, Mánička musí následovat.“
„Z tábora vidno město veliké, jehož význam hvězd se dotýká, neb Kombajn tam padnout má.“
Edvin tenkrát ještě nevěděl, že i svatá tolerance Vortigauntů má jisté hranice, které není radno překračovat. Takže se toho kombajnu chytil.
„Darebáci rozesmátí, takhle mluvit o své máti...“
Zbytek cesty ho tiše odsuzovali.

POZOR! Vás i věci chtějí očipovat ještěři z pekel!
Negativní síly temnot již zotročily Jediland, zemi Světla, a uvrhly ji do věčného hrubovibračního spánku. Aštar Šeran vyzývá všechen lid pozemský, nezkažený: Braňte se ovládacím programům a čipové totalitě, nesmí více zvítězit! Buďte nesmrtelní a svobodní, pište drabbly!
Vy víte kde.

Edvin chtěl být věrný svému idiomu a prostě hlídku posekat jako trávník, ovšem ruka jednoho z mimozemšťanů ho chňapla za rameno a nečekanou silou stáhla zpátky do místnosti. Tvor vypadal, že to myslí vážně, a dlouhým prstem před zubatou tlamou se patrně snažil o univerzální gesto pro ticho.
„Mánička musí zkrotit vášně.“
„Čas senoseče až večer započne.“
„Vortesence bubnuje, beton vibruje. Škůdci se blíží.“
„Škůdci, co hluku škodí, tedy ticho vytvořme, psssst.“
„Psssst!“
Edvin netušil, o čem to ti dva zhulení mistři zenu brebentí, ale když zaslechl střelbu, zděšené skřeky a praskání kostí, došlo mu, že myši to asi nebudou.

Edvin váhal, jestli má mimozemšťany sejmout preventivně, nebo za tu máničku, ale jaksi z toho sešlo. Jeden mu pomohl na nohy, druhý mezitím rudým okem střežil východ a vypadalo to, že se chtějí kamarádit.
„Mánička musí následovat,“ uklonil se první.
„Prospekt zastaral,“ mínil druhý a v tu chvíli se oba s trhnutím otočili k chodbě, odkud bylo slyšet dusot bot.
„Pssst!“ zasyčel první.
„Hlídka!“ objasňoval druhý.
„Psssssssst!“ naléhal první a oba koukali, kam se schovat. Nakonec padli do koutů a dělali, že jsou převržené kartotéky, což ale Edvin neměl šanci pochopit a radši se osvědčeně mečem napřed plížil ke dveřím.

„Trhlina vysychá.“
„Netřeba trhliny, on vůkol vězí.“
Edvin díky blízkému setkání s podlahou a hranou stolu nedokázal pořádně zaostřit, ale to, co právě vešlo do kukaně, rozhodně nebyli lidé. Obě shrbené postavy hovořily hrubým, mimozemským hlasem a mírně si šlapaly na jazyk, ale ještě podivnější byl jejich vzhled. Například ta třetí ruka uprostřed hrudníku...
„Zde, pohleďte.“ Na zmateného Fina mířil dlouhý prst a každý z tvorů ho zkoumal velkým, rudě žhnoucím okem. Vypadali zaskočeně a díky předkusu čtyř špičatých zubů mírně retardovaně.
„Proroctví přece mluvilo o mlátičce, jež uzurpátory rozezurpuje a zrno lidskosti očistí.“
„Paramtery oscilují, spokojíme se s máničkou.“

Edvin po půlhodinové procházce zchátralou věznicí zapadl do relativně zachovalé bachařské kukaně a začal prohledávat šuplata. Našel pár propagačních letáků a dokonce mapku, ale všechno to bylo rusky a tedy k ničemu. V úplně spodním šupleti ležela láhev vodky.
Postavil ji na stůl, posadil se, dal si nohy nahoru a vzpomínal na Sampovu teorii univerzálního obilného překladače. Po chvíli váhání do sebe tu čirou tekutinu obrátil a očekával, že osvícen duchem Yrjö Jyhläa rozlouskne záhadu vězení jedna dvě.
Místo překladu ale zaslechl volání docela jiné, táhlé, značně silné a na nelidsky se zvyšující frekvenci.
„Kšáááááááááááááááá!“
Z té židle samozřejmě sletěl.

Mříž povolila a Edvin konečně opouštěl mrňavou vlhkou celu.
Jeho plán byl jasný, musí zjistit, kde vlastně je, a podle toho se zařídit. Už při chůzi chodbou ho jímalo neblahé tušení: opadaná omítka, děravá střecha, sem tam depresivní nápis v azbuce. Nikde ani noha, a to by se spokojil i s useknutou.
Teprve v jedné cele našel cosi jako vodítko, na zdi a směsí krve psaný deník nešťastného vězně.
Listopad. Na snídani mrkev, na oběd zima. Mrkev dobrá, lepší než kámen, konečně přešly halucinace z hladu. Večer poprava. Takový je život.
Edvin z toho pochopil, že je asi v Lotyšsku.

Zatímco se Edvin dobýval z mrňavé vlhké cely, v Black Mesa East zvonil telefon.
„Učinil jsem senzační objev!“ zdravil doktor Kleiner rozespalého kolegu a koukal na něj z obrazovky dálkového hovoru, jako by právě rozštěpil atom tužkou dvojkou.
„He?“ opáčil Eli Vance, sedal si na židli a byl připraven se nechat ohromit.
„Moje simulace vyhodnotila, že okupace Země skončí nanejvýše za osm dní!“
„Nemožné!“
Následné zkoumání zdrojového kódu odhalilo, že doktor při vší své genialitě neinicializoval proměnnou PocetHrdinuDorucenychNevysvetlitelnouSilou a skočila mu tam vzpurná dvojka z předchozího výpočtu.
Oba vědci se tomu ještě zhruba sedm dní smáli.

Sotva muž s kufříkem odešel, byla mrňavá vlhká cela svědkem strašlivé tragédie. Edvin totiž zjistil, že tam leží ještě něco, a vzhledem k okolnostem mu vyhrkly slzy. Objal to krásné, ale chladné tělo, sevřel jej v náručí a teskně mu lkal, neboť takový osud si prostě nezasloužilo.
„Neví, kdo ti vdechl duši, neví, kdo tě z prachu dřel,
že by zuřil ovšem tuší, kdyby tě teď tady zřel.“
Vážně nevěděl, kdo jeho věrného společníka stvořil, ale důrazně mu teď v duchu doporučoval, aby se nedíval. Osušil si oči, omluvil se a zdrceně vrazil dokonalé ostří Excaliburu mezi mříže jako páčidlo.

Edvin se probudil v mrňavé vlhké cele a s kocovinou, že by se dala krájet. Rozhlédl se, ale kromě záchodové mísy viděl jen záhadného muže v obleku a s kufříkem, jak nezaujatě hledí ven skrz mříž.
„Vítejte v Nova Prospektu, pane Harmaanene,“ oslovil probuzeného nepříjemně úředním hlasem a ani se nehnul, „omluvte ten únos, ale moji klienti si žádají vašich služeb v jisté... záležitosti. Odmítnutí, obávám se, není možné.“ Teď už se otočil a usmál, ovšem nebyl to hezký pohled.
„Postupujte obezřetně, pane Harmaanene,“ ušklíbl se, načež odcházel vysloveně podezřelými dveřmi v cihlové zdi, „jaksi vám... zapomněli zřídit úrazové pojištění.“