Moje články

V pekle byl klid, patrně proto, že většina démonů už mířila k Armageddonu. Přesto trojici návštěvníků před kanceláří Satana někdo zastavil.
„Kníže pekel teď nemá čas, odpaluje Slunce,“ zablekotal Blekota a Edvin už ho chtěl vzít naplocho mečem, když tu si ho čert prohlédl a kamennou tvář vystřídal úsměv.
„Moment, tebe poznávám! Ty jsi ten kujón, co začátkem jednadvacátého století málem zničil Yggdrasil a zabil Norny, že? Šéf je fanoušek, běžte dál.“
Edvin šel. Přece mu nebude říkat, že to byl jeho dvojník a že mu v bitvě u Camlanny s chutí usekl hlavu, když z toho konečně něco měl...

Celý svět se sice řítil do záhuby, slunce jaksi zlověstně žhnulo a pomalu ho zakrývala radioaktivní mračna, ale korupce kvetla vesele dál. Když znuděný čert u pekelné brány zjistil, že Edvin ani jeho kolegové nemají papíry, típl cigáro a řekl si o úplatek.
„Nebojte, nějak se dohodneme,“ šklebil se úlisně a dost nevhodně pošilhával po Maeve, Irce krev a whiskey, „však mi něco nabídněte, protislužbičku, cigára, peníze nebo...“
„Kolik?“ přerušil ho pragmaticky Hans.
„Pět tisíc amerikánských dolarů na osobu.“ Tolik samozřejmě neměli, ale jako správní severští alkoholici si přinesli měnu univerzálnější.
„A co placatku finské vodky?“
Dostali i turistickou brožurku.

Rusko mělo už před apokalypsou pověst země, kde nějaký ten Buk sem tam sejme nějaké to civilní letadlo, a tak Edvina náhlá palba ze Šilky vlastně vůbec nepřekvapila. Kývl na kolegy, všichni si nasadili černé brýle a do rachotu flaků zazněla jejich oblíbená písnička do nepohody.
Pilotovat v tom kočičí spřežení nebyla žádná sranda, jedna kočka prostě odletěla domů, druhou mátly lasery raket, leč Edvin vytrval. Lada Niva sebou házela pod nárazy šrapnelů, Hans a Maeve pálili z okének a než frajerským smykem přistáli na Rudém náměstí, sestřelili v sebeobraně sedm Migů.
Škoda, že neměli kam zajít na oslavné vafle.

Lotyšsko se sice peklu hodně podobalo, ale vchod do toho skutečného se nacházel o osm set kilometrů dál na východ a trojice božích bojovníků potřebovala rychlý dopravní prostředek.
Hans našel v sutinách starou Ladu Nivu, ale ačkoliv Maeve rychle zjistila, že někdo ukradl kola i motor, nevadilo to. Edvin prostě kontaktoval Thrúðr, půjčil si dvě Freyjiny kočky s postrojkem a o chvíli později už v autě vstupovali do ruského vzdušného prostoru.
Pravda, posádka té osamělé Šilky na ně koukala poněkud podrážděně, ale blinkry fungovaly, kočky měly platnou technickou a pro všechno to záření a spad nebyl ve vzduchu velký provoz.

Zatímco se obyvatelstvo Ásgardu připravovalo na finální střet s mocnostmi zla, který mělo podle všeho prohrát, Edvin popadl zbraň, Maeve a Hanse a vyrazil dolů, zkusit ten konec světa peklu rozmluvit. Bohužel, všechno to záření z výbuchů Tórovi rozhodilo orientaci a přenesl je… někam. Zmateně kráčeli ruinami tichého města, míjeli hromady plechu a překračovali ohlodané kostry.
„Taková spoušť, přitom to tu muselo být tak krásné, před tím vším,“ zasnila se vždy optimistická Maeve.
„Spíš to tu i předtím vypadalo úplně stejně,“ ucedil Hans cynicky a ukázal zbraní na smaltovanou tabuli na posledním stojícím domě. To město kolem byla lotyšská Riga.

V Odinově trůnním sále bylo ticho málokdy, ale teď, s každým dalším výbuchem v Midgardu, začínal být kravál přímo nesnesitelný. Tór řval cosi o malých zmrdech a vyrážel preventivně zmlátit Lokiho, ale většina ostatních se prostě jenom velmi hlasitě dožadovala odpovědi na otázku, co se to tam dole děje, a to včetně Frigg.
Edvin tušil a tiše mazal kalašnikova.
Odin mlčel, ale když mu u ucha přistál Hugin s novinkami, zasmušile vstal a než odešel pro brnění, uvrhl pouhými pěti slovy síň do hrobového ticha.
„Připravte vojsko, soumrak je tady.“
Ty předchozí tři roky rekordní zimy najednou dávaly dokonalý smysl.

Na Llanuwchllyn dopadaly paprsky zapadajícího slunce, Llanuwchllyňanky ukládaly Llanuwchllyňata ke spánku a Llanuwchllyňané zapadali do hospody. Jen jeden zůstal na kopci za vesnicí, aby zvěčnil lány zralého máku v tom nádherném světle na plátno, a docela mu to šlo. Maloval pečlivě jednu makovici po druhé, když tu mu náhle cosi přesvítilo obzor. Následovala rázová vlna, která mu shodila plátno a srazila jistou část kostelní věže, a krásný večer se celkově měnil v noční můru. Malíř neutíkal; tušil, že to nemá cenu, a se slzou v oku sledoval, jak makovice černají, hoří a vypařují se.
Místo nich na poli vyrostl hřib.

Sotva měl kníže pekel za sebou poslední pozdrav slunci, sbalil si matraci, nastoupil do kočáru a vyrazil za svým zplozencem do Německa. Jeho kolegové už mu snad všechno vysvětlili, teď jen doručit ten dárek ke třiatřicátým narozeninám a bude veselo.
„Synu,“ spustil na Antikrista hrdě, „je čas konat velké věci, tady máš...“
„...planoucí meč?“ přerušil ho ten Ježíš, co se měl spíš jmenovat Damien, s očima plnýma očekávání.
„Meč? Tfuj, copak jsme vopice?“ odplivl si kníže pekel a podával synáčkovi úhledně zabalený balíček s mašličkou. Nebyl moc velký, ale přenosné zařízení na odpalování jaderných hlavic se do něj vešlo hravě.

Málokdo si dovolil vyrušit Satana při práci, ale málokdo taky nesl takhle důležitou zprávu. Blekota zaklepal na dveře pracovny, po vyzvání vstoupil a začal blekotat.
„P-p-pekelný kníže, je to tady!“
„Co je tady?“ zasyčel nejvyšší pekelník, skloněný nad plány nového, lepšího EET.
„P-p-přece ta věc, pane. Ta p-p-poslední.“ A kníže se chytil.
„Výborně, připrav kočár,“ zavelel spokojeně a papíry rovnou spálil – nebudou potřeba.
„Ale p-p-pane, dnes je středa,“ namítal služebník, „večer máte chovatelský kroužek a jógu, mám to zrušit?“
„Kdepak,“ usmál se Satan tak ďábelsky, jak to uměl jenom on, „naopak, trocha rozptýlení přijde vhod… vzhledem k tomu, co přijde.“

Byl Štědrý večer, po obloze svištěla kometa nebývalé jasnosti a k nenápadné garáži na okraji Mnichova se závějí prodírali tři mudrcové. Nešli tam náhodou, dokonce ani nehledali prodejce levného hašiše, šli za dávným proroctvím, že právě téhle noci na tomhle místě dojde k narození nového spasitele. Oprýskaná vrata je velkou důvěrou nenaplňovala, ale když je otevřeli a spatřili zdravé novorozeně v náručí ženy z rodiny ortodoxních izraelských imigrantů, která se dušovala, že je pannou, nezaváhali ani vteřinu. Před očima zmatené matky poklekli a nazvali ho mesiášem.
Vůbec je nenapadlo, že ho možná poslali ti druzí a teď se náramně baví...

Stačilo jedno jediné kouzlo a Edvin se ocitl na palubě důvěrné známého knarru ve své kapesní sféře. Posádka nikde, asi spala v podpalubí, ale stejně si oddechl, protože byl po všech těch útrapách konečně doma, mohl vyrazit za lady Thrúðr a...
„Ha!“ zaradovala se Edwina a žádostivýma očima obhlížela nekonečné moře vůkol, „nový svět, nové možnosti, řekni, opičáku, co takhle to tu spolu dobýt, jen ty a já, hm?“ Mrkala vážně svůdně, ale vědomí, že byla ještě před chvílí chlap, přimělo Edvina k ráznému odchodu.
„Ty klidně dobyj sobě svět či dva, však on jde po té túře děsné spát.“

Edwinova proměna na ženu Edvinův návrat do domovské reality poněkud zdržela.
Předně byla Edwina prvních pár chvil naprosto nepříčetná a vyhrožovala věčnými muky nejen Elminsterovi, ale i jeho matce a matce jeho matky. Později začala plakat a shánět se po čokoládě.
„Jsi hodný, žes zůstal,“ fňukla na Fina, co neměl na výběr, „pošlu tě domů, dimenzionální bariéry jsou pořád slabé. Nemám v té rudé róbě velký zadek? Chci se pak někam uklidit, dělat nějakou podřadnou práci a snášet nadvládu mužů.“
„Že kočka jsi a kouzla metáš fajn, on návrh pro tě možná lepší má.“
Takže Zapomenuté říše nakonec opouštěli spolu.

Bylo jich stejně jako jezdců z Apokalypsy, ale jejich příchod byl podstatně vítanější.
První třímala otěže bezejmenného oře, u pasu jí visely dva planoucí meče a následovala ji jednotka pozoruhodně si podobných bratrů ve zbrani. Druhá si v sedle holštýnského koně spokojeně četla jakousi historickou knihu, třetí měla koně dva, bílé, a ti táhli kočár, který vyvolával předsudky i city. Čtvrtá je doháněla na nadpřirozeně chlupatém poníkovi.
Mohlo to vypadat jako invaze, neboť svou přesilou kolonizovaly dosud nedotčené kouty onoho světa, ovšem nepadl jediný výstřel a nikdo si nestěžoval.
Místní by nakonec možná byli rádi, kdyby zůstaly ještě trochu déle.

Lich byl vyřízen, ale na epický souboj stejně došlo – mezi čaroději. Země se chvěla, vzduchem létaly kletby, výčitky a ohnivé koule a Edvin jenom čuměl.
„Žer koboldy, bastarde!“ řval Edwin, očividně rozčilený.
„Ale jdi,“ opáčil Elminster vyrovnaně, „vždyť jsi mě celou cestu ani nepoznal.“
Mladší mág odpovědět nestihl; starší na okamžik zastavil čas, seslal jakési kouzlo a pak odešel stínovými dveřmi. Edvin zavětřil příležitost poprosit vyvolávače, jestli by ho konečně mohl poslat domů, daleko od tohoto místa, ale když mu poklepal na rameno, něco nehrálo.
„Ten parchant mě proměnil na ženskou!“ ozvalo se sopránem a Edvin se smíchy málem potrhal.

Je známo, že licha nejde dost dobře zabít, protože podobně jako jisté beznosé individuum o pár vesmírů vedle ukryl svou duši na tajné místo. Je mnohem méně známo, že když licha zavalíte ostatky golema, navzdory své nepochybné moci zvládne jenom mluvit.
„Smrtelníci pošetilí,“ hudroval zpod hlíny, „myslíte si, jak jste prohnaní, přitom vás dokážu zničit jediným slovem.“
„To jsem žádostiv, jaké slovo by to mohlo být. Snad... banán?“ ucedil Edwin, ovšem hromada se nedala.
„Přeci utajované jméno tvého přítele se špičatým kloboukem: Elminster!“
Představený místo odpovědi nahodil magický štít a dobře udělal, protože se okamžitě stal příjemcem salvy ohnivých koulí.

Vyspinkaný Edwin měl plán, útok na lichovo hnízdo mohl započnout.
„Sledujte, primitivové, a učte se,“ pravil s arogancí, že by se dala stáčet, a začal kouzlit. Edvin očekával, že vyvolá hromadu příšer, která nemrtvého nepřítele prostě ušlape, ale rudý čaroděj očividně vsadil na jinou kartu – země se rozestoupila a před hrdiny stál třímetrový golem, kterého znuděný Edwin poslal napřed.
„Hlavu má dutou, ale na špinavou práci postačí, něco jako ty,“ vysvětlil Edvinovi a všichni tři následovali otřesy půdy do podzemí.
A tam byli svědky groteskní scény, kdy lich golema sice jednou kletbou roztříštil, ale byl obratem zavalen metrákem srdeční keramiky.

V nejhlubší části tethyrského hvozdu stála skála, v té skále zela díra a ta díra vedla do jeskyně, kde se právě odehrávalo poslední dějství strašlivého dramatu: v mihotavém světle zmírajícího ohně tam sváděli lítý boj dva stínoví draci. Bylo vidět jen obrovské hlavy, jak v hrobovém tichu tančí kolem sebe a jsou si po krku, a ani největší hazardér by si nebyl schopen vybrat, na koho vsadit.
A jak že ti draci souviseli s lichem, který měl být finálním bossem tohohle dubna? Vlastně nijak, to jen Edvin čekal, až si mágové po cestě odpočinou, a zabíjel čas hraním stínového divadýlka.

Vlčí démon padal celou věčnost, ale na dně propasti byla voda. Náraz tedy bolel přímo strašlivě, ale dal se přežít a jenom vlil dlakovi do poraněných žil novou dávku chuti po pomstě. Oči mu žhnuly vztekem, rozstřílené maso za podrážděného syčení regenerovalo a o pár vteřin později už se děsivě dlouhé drápy zakously do skály. Lykantrop byl jednoduše odhodlaný vyšplhat zpátky nahoru, ty tři drzouny sežrat jako malinu a ukázat jim, kdo je v tomhle lese velká ryba.
V tu chvíli se voda rozestoupila a vlk se ocitl ve chřtánu rezidentního modrého draka.
Shora se na to koukalo moc pěkně.

Každá ze sedmi dvacetigramových kulek sice znamenala něco přes dva tisíce Joulů destrukce, ale lykantrop očividně nepatřil mezi fyzikální nadšence a moc to neocenil. Rozeběhl se za trojicí, nedbaje na to, že mu kov utrhl kus břicha i se střevy, a dohnal je u pochybného lanového můstku přes vysloveně malebnou propast.
Edvin tasil meče, nahnal mágy na druhou stranu a připravoval se na epický duel. Chtěl pronést nějaká památná slova zakončená rezolutním „neprojdeš!“, ovšem vlkodlak na to nebral zřetel, rozeběhl se a provazy povolily.
Edvin se naštěstí stihl chytit lana, ale jak ho tak čarodějové táhli nahoru, vypadal vyloženě zklamaně.

Jediland jest webovým portálem, kde mohli svá díla prezentovat tehdy mladí autoři fanfikcí z vesmíru Hvězdných válek. Založen Tess někdy koncem 20. století, od druhé poloviny roku 2000 nezávislý na CSWU. Dodnes na něm lze nalézt přehršel povídek a překladů od desítek autorů, z nichž někteří svá díla i dokončili.
Proslul zejména tím, že byl navzdory četným slibům naposledy aktualizován 27. května 2009, a to ani ne pořádně. Něčí nespokojenost s tímto stavem kulminovala 31. 4. 2012 startem protestní akce S drabblem na věčné časy, kde bylo dosud napsáno 6404 ne nezbytně protestních drabblů (stav k 22. dubnu 2016, 23:15).

Plavba trvala dalších několik dní, loď se musela porvat s nejednou mořskou obludou a posádka s nedostatkem rumu, ale zvládli to. Edwin, Edvin i Vousatý čaroděj číslo dva, jak mu začali říkat, se s posádkou rozloučili, vystoupili na pobřeží a pěšky vyrazili za lichem.
Ještě než však zapadli do lesa, kterými byl Tethyr proslulý, objevily se dva problémy. Předně Edvina cosi tlačilo do boty, zadně se jim pak do cesty postavil jakýsi lykantrop, co řval jako tur a očividně se chtěl rvát.
Takže bylo fajn, že ta věc, co Edvin vylovil z boty, byla sedmiranný Desert Eagle se stříbrnými náboji.

Byla klidná noc, loď plula tmou a posádka odpočívala po bouřce, když se ozvalo vrznutí prken a na palubu vyšel Edwin. Některé to překvapilo, protože ho po tom fiasku s mapou zavřeli do klece v kuchyni, ale většina si ho ani nevšimla.
„Nevstávejte,“ pokynul blahosklonně, „prostě mě to nebavilo, osvobodil jsem se a...“
V tu chvíli si všiml, co přesně dělá posádka. Že pořádají krysí závody, šermují solenými treskami a Edvin staví pyramidu z prázdných sudů od rumu. Pozvedl obočí.
„Víte co? Ustupuji brutální převaze lidoopů a jdu zpátky do klece, kdyby mě někdo mohl přijít zamknout, budu mu zavázán.“

Jak tak Edvin hleděl ze strážního koše na vlny rozbíjející se o Mečové pobřeží, tentokrát z druhé strany, nemohl si nevzpomenout na svou šílenou sestru. Krom toho, že ovládala Helsinky, dokud ještě existovaly, byla totiž nechvalně známá taky odpovídáním otázkami. Mezi její oblíbené patřily „umí kapr salto vzad?“, „žere bagr jahody?“ a nyní docela aktuální „brečej námořníci rum?“
Zatoulaný Fin sjel pohledem na palubu pod sebou a usmál se na prázdné soudky a na kmitající posádku neohrožených námořníků. Po včerejším faux pas s Edwinovou navigací už totiž konečně věděl, že rum nepláčí.
Zato jim moc nechybělo a srali atomové hřiby.

Byla to dlouhá plavba, ale loď ji zvládla bravurně. Urazila stovky námořních mil, posádka se prakticky nezastavila brzy stanuli tak daleko od domovského přístavu, že se pověrčivější mořeplavci obávali přepadnutí přes okraj světa. Jen Edwin, který se jakožto geniální čaroděj celou cestu věnoval pouze navigaci, měl ještě dost sil.
„Jděmež, náhodní pitomci, co jsem s nimi donucen spolupracovat, a zbavmež Tethyr proradného licha!“ zvolal a čekal, až někdo vyrazí napřed. Jeden námořník však zvedl unavenou ruku.
„Šéfe, tohle je Neverwinter, Tethyr byl na druhou stranu.“
„Hrome, že bych měl tu mapu obráceně?“
Geniální čaroděj dostal mečem naplocho a pluli zpátky.

Jediný syn elfí princezny Rothelly a poloboha Nobaniona byl samozřejmě předurčen k velkým věcem. Hned po porodu radil přítomné bábě, jak správně přeříznout pupeční šňůru, a po brzké a strašlivě tragické smrti matky se dal na lovce démonů. Kde se objevila jeho fialová hříva, tam pekelníci s hrůzou prchali, kriminalita klesala a lepé děvy vlhly. Dokonce spal se Sharess, i když je pravda, že to skoro každý, a ve volném čase hrál na loutnu jedné skupině odvážných námořníků.
Ovšem to mu šlo hůř než si myslel.
A jak tak ležel v podpalubí, ruce svázané, spadla mu na hlavu bedna řepy...

Edvin byl už pár stovek let před neplánovaným příchodem do tohoto světa hrdým majitelem knarru, takže mořskou nemocí dávno netrpěl, ale jeho plavba za lichem se bez zvracení neobešla. Jedním z členů posádky byl totiž i jistý fialovovlasý elf, a ačkoliv už to by některým stačilo k nevolnosti, tenhle byl vybaven ještě loutnou a talentem proměnit ji v nástroj zkázy. Dobrodruhové se tedy sešli při odevzdávání oběda moři a přirozeně začali rokovat, co s tím ušákem udělat. Hodit žralokům, upálit? Možností bylo tolik...
Nakonec mu jenom svázali ruce a hodili ho do podpalubí, takže vlastně dopadl líp než si zasloužil.

Starosta přístavního města byl zprávou o likvidaci upířího hnízda nadšen natolik, že si tři hrdiny nechal pozvat k sobě do sídla a náležitě je pohostil. Edvin se obával, že to bude šaškárna, Edwinovi se to zas nehodilo do plánů na ovládnutí světa, nicméně šli a nelitovali.
Byl totiž rozeným hostitelem a Edvin skoro litoval, že už se sem nejspíš nikdy nevrátí. Místo vína jim rovnou nabídl medovinu, očividně poznal stále ještě nepředstaveného mága v družině a Edwin ho idiotem nazval pouze dvakrát.
Ale hlavně měl pod palcem dost lodí na to, aby jim jednu menší půjčil k cestě přes moře.

Zatímco jiným hrdinům příbuzní ze šlamastyk pomáhali, Edvin měl smůlu. Jeho společníci totiž zjistili, kdo vězí za neochotou námořníků vzít trojici přes moře, a můžete třikrát hádat, jestli měli česnek rádi nebo ne.
Vlastně mu to ale práci dost usnadnilo, protože jakkoliv byl sám částečně upír, nikdy neměl problém jich pár stovek pokosit. Zabil i Rasputina, svého vlastního pradědečka, tak proč by měl ušetřit tlupu mizerů, se kterou sdílí ani ne celý živočišný druh?
Navíc tohle byli samí trapáčci na maximálně čtvrté úrovni, takže si je dával jako maliny a do srdcí jim místo osikových kolíků rval výrazně vtipnější pastelky.

Stres, panika, úpění. I tak se dá popsat každodenní šílená tlačenice ve frontě na nové téma šílené literární akce Duben měsíc drabble a my opět víme víc! „Bylo to šílené,“ vypověděla jedna z čekajících (23), „nemohla jsem usnout a téma pořád nikde.“ Jiný účastník (18) spekuloval, že se k tématu dá dostat dřív, je-li zájemce příbuzným pořadatelů, a další (20) navedl naši redakci na stopu přidruženého ilegálního obchodu s drůbeží. Situace zjevně neznepokojuje pouze chabou konkurenci (27), která prohlásila, že je to „tuze nemilé“, a ironicky u toho žvýkala tlačenku. Další utajované skutečnosti odhalíme zítra, navíc s komentářem Tomia Okamury.

Když čarodějové přišli k sobě, každý pod jiným stolem a v jiném hostinci, strašlivě je bolela hlava a jejich společník byl pryč. Nezávisle na sobě vyšli ven, chvíli mžourali do slunce a sešli se na cestě, která vedla zpátky do přístavu. A která nejen že vedla zpátky do přístavu, ale byla taky pokreslena zhruba stovkou různobarevných prasátek.
„Veselé, že?“ soudil ten stále nepředstavený a poukazoval patrně na fakt, že zatímco jedna polovina prasat byla prázdná, druhá nesla Edwinovo jméno.
„Pche,“ odsekl uražený, „jako by mě mohla urazit čmáranice nějakého postiženého haranta.“
Což znuděného Edvina definitivně otrávilo a ty pastelky schoval.

Bylo pravé poledne, tři dobrodruhové opouštěli přístav a za soustavného nadávání na zbabělost posádek zdejších lodí vcházeli do nejbližší krčmy. Jmenovala se Dobrý vítr, moc nesmrděla a nabízela tři piva za cenu dvou, takže tam chvíli pobyli.
Bylo krátce před soumrakem, z Dobrého větru vycházeli dva dobrodruhové a poněkud taneční chůzí mířili o podnik dál, zanechávajíce Edwina v péči korpulentní hostinské a milosrdném bezvědomí. Zakotvili u Ochechule a to se ví, že u jednoho to neskončilo.
Bylo krásné brzké ráno, rackové řvali jako krávy a Edvin Ochechuli opouštěl úplně sám.
Než mu dědkové vystřízliví, stihne aspoň nakoupit nějaké ty suvenýry.

Najít v přístavu vhodnou loď nebylo ani s penězi snadné. Rozdělili se tedy a zatímco ti dva budižkničemu zapadli do krčmy, nejmoudřejšího z faerûnských mágů zatahalo za rukáv rudé róby usmrkané dítě.
„Pane, vy jste čaroděj?“ vyzvídalo.
„Proč?“ zavrčel oslovený a pohledem propaloval plyšového medvídka, za nímž se krylo.
„Kolipa stojí postaršovací kouzlo? Brácha říkal, že bejt dospělej je nejlepčí způsob, jak nemuset vobracet seno.“
„Kolik máš?“
„Už dva měďáky!“
„To nestačí, ale když mi dáš i toho medvěda, dostaneš základní balíček.“
Dítě váhavě souhlasilo a Edwin dohodu dodržel – medvěda hodil do moře a na děcko seslal kletbu bolavých zad.

Gin možná nebyl taková výhra jako džin, ale i s takovou lahví šla cesta podstatně lépe než bez ní. Družina pokračovala v cestě podél pobřeží a než jalovčinkový lektvar došel, prakticky výhradně Edvinovou zásluhou, narazila na přístav. Sehnat loď, která by je dostala přes moře, byla jasná priorita, ovšem brzy se ukázalo, že nemají dost zlata.
S řešením přišel ten nejinteligentnější, totiž Edwin. V temné uličce za hostincem prostě vyvolal smečku divých vlků, Edvin je bez potíží zabil a následně prodali ty huňaté kožichy zdejšímu koželuhovi. Třiatřicetkrát.
Bohužel, při další fůře jim ten trik prokoukl a na důchod vydělat nestihli.

Jakmile vyšlo slunce, nedaleko trojice dobrodruhů se leskl neznámý předmět. Ještě větší byl pak lesk v Edwinových očích, když ho spěšně ukořistil.
„Láhev s džinem!“ zvolal a Edvin zbystřil, „tak jim říkají v Calimshanu, kde to znamená něco jako skrytý pokušitel, pro nás vzdělance jsou to elementálové chaosu s povinností plnit nálezcům takových lahví přání. Strašlivě vychytralí, takže vy dva hňupové laskavě držte hubu a nechte mluvit mě.“
Dramaticky se odmlčel, láhev odšpuntoval a... nestalo se vůbec nic. Brzy zjistili, že je uvnitř jakýsi alkoholický truňk vonící jalovčinkami.
Což pány čaroděje moc nepotěšilo, ale Edvinovi se tím přání dokonale splnilo.

Družina pronásledovala oko lesem, skalami a nakonec na pobřeží neznámého moře, kde ho definitivně ztratila. Rozhodli tedy, že tu jednoduše přespí a ráno pokus zopakují, ovšem Edvin zahlédl v písku podezřelé stopy.
„Jsou to nejspíš pověry,“ pravil Edwin nebývale ostražitě, „avšak slyšel jsem, že v těchto končinách číhají chuulové. Odpudivá monstra podobná krabům, co klepety přepůlí koně a mají tlamu plnou paralyzujících chapadel. Koukejte v noci dobře hlídkovat, opičáci, jestli chcete přežít.“
Edvin hlídkoval, ovšem trochu zbytečně. Pořád byl totiž duben, dimenze se prolínaly a za písečnou dunou ležel jakýsi nazrzlý chlupáč, který spokojeně trávil hromadu toho nejlepšího kuřete vůbec.

Jeden zloduch byl i s armádou rozložen na prach, takže Edvina přirozeně zajímalo, kde je ten druhý páprda, co potřebuje usekat hnáty. A tu se ukázalo, že žádný z mágů vlastně neví a že se takový lich dost těžko hledá, zejména když páchá zlo kdesi daleko.
Naštěstí zasáhl dědula, začal čarovat, až mu rudý hábit málem vzplanul, a před užaslým Finem se objevilo levitující oko, které rázem vyrazilo mrknout na okolní les.
„Čarodějovo oko? Fascinující,“ ucedil Edwin tak sarkasticky, že z toho pískalo v uších, „co teď?“
„Teď rychle za ním, má krátký dosah a já zapomněl seslat brzdící kouzlo.“

Ze souboje se rychle vyklubala celkem napínavá záležitost. Sotva s ní totiž Edvin vyměnil pár zkušebních ran, začaly z domků vybíhat hordy nemrtvých příšer a rudí mágové najednou nebyli tak zbyteční jako dřív. Pořád však byli zbyteční dost. Edwin začal vyvolávat zvířata, jejichž zuby však s nemrtvým masem moc nezmohly, a stále bezejmenný dědek tvrdošíjně sesílal svatý úder, kouzlo mrzké třetí úrovně.
Příšer bylo stále víc, upírka nebyla žádné máslo a jak tak Edvin máchal Excaliburem, vzpomněl si na jednu jeho docela šikovnou funkci. Stačilo pohladit hlavici malíčkem...
A bylo světlo, prach se v prach obrátil a bylo to dobré.

Když rudí čarodějové zmerčili, že Edvinův čert z elektriky určil jako první cíl onu upírku, přestali se hádat a začali navigovat. Cesta trvala celý den, Edwin během ní odvyprávěl přednášku o upírech a navečer spatřili poněkud vybydlenou vesnici. Zahrádky byly zarostlé plevelem, nikde ani noha, nad střechami poletovala hejna vran. Vypadalo to tam prostě trochu jako v Popradu.
„Co chcete, chátro, od Iris, paní temnot?“ přivítala je veskrze protivná ženština a Edvin se ušklíbl, protože cítil známý pach.
„Že po kosatci zveš se, paní tmy, tak pokosit tě přišel bludný Fin.“
Kupodivu jí to ani trochu nezalichotilo a rovnou zaútočila.

Z Edwina to sice lezlo jako z přemoudřelé a nabubřelé deky, ale Edvin to nakonec poskládal. Rudého čaroděje prostě namíchli dva mocní obyvatelé tohoto světa, jakási upírka a lich s nevyslovitelným jménem, a jak už to tak u namíchlých čarodějů bývá, chtěl je co nejbrutálněji oddělat. Ovšem kým začít? Edvin váhal – upíři byli jeho specialitou, lich zase zněl jako výzva.
Nakonec si chtěl hodit korunou, ale ti zatracení čáryfukové se tak dlouho dohadovali, kdo bude panna a kdo orel, že ji zahodil a šel napřed. Cestou si je prostě rozpočítá a než se ti dva domluví, stihne nejspíš zrubat oba...

„Jsme tedy dohodnuti,“ oznámil Edwin Edvinovi a začal jako správný megaloman korzovat mezi stromy, takže druhý čaroděj mohl nenápadně sbalit houbu sváru. „Pokusím se tě dostat zpátky do tvé trapné sféry, výměnou za hromadu zlata a pomoc v takové malé záležitosti, jejíž detaily bys stejně nepochopil.“ Nato sáhl do svého bezedného pytle a začal lovit části zbroje.
„Pro začátek budu potřebovat ochranu.“
V jeho řeči to byl jasný pokyn, aby si to ten pitomec oblékl a koukal za něj nasazovat krk. Edvin však jakožto bůh básnictví, pivovarnictví a antikoncepce hovořil řečí jinou a bez zaváhání podával mágovi jakýsi podezřelý čtvereček.