Moje články

Historicky vzato byly Edvinovy dubnové dovolené nezřídka provar a on kolikrát zvažoval ukončení tradice. Jen považte...
2011: To nemělo hlavu ani patu.
2012: Taky ne, v budoucnosti.
2013: Stal se rytířem kruhového stolu.
2014: S Batmanem a Dorotkou procestoval Říši divů.
2015: První série, postapokalyptická hra s Vortigauntem a Psem.
2016: Zapomenuté říše s Edwinem Odesseironem a Elminsterem.
2017: Ragnarök.
2018: Pirátské dobrodružství s Dlouhým Johnem Silverem a Pirátem Kapitánem.
2019: Nicnedělání s Geraltem z Rivie a Janou z Arku.
A 2020: Duna s Rickem Sanchezem a Catherine Morlandovou. Dobrodružství opravdu poslední, neb pojedenácté by to nedal.
Ne v dubnu.

Rickův portál sice vedl do správné dimenze, nicméně i když jím Edvin s Catherine prošli, moc si nepomohli. Ocitli se totiž na kolonii Hanoj, na největší vietnamské tržnici Mléčné dráhy a zázraku moderní ekonomiky. Dalo se tam sehnat všechno, od starožitné elektroniky přes zbraně hromadného ničení až po oučinný škapulíře proti zlejm virům z netopejřích chcanek.
Jen s dopravou to jako na potvoru bylo horší a zdálo se, že tam na nějakou dobu zkysnou.
Naštěstí tam lady Thrúðr přiletěla koupit granule pro kočky, tak svého drahého zase jednou zachránila a slečnu Morlandovou pak hodili domů. Po moc dobrém čaji, přirozeně.

Gordon Shumway měl den blbec. Na co sáhnul, to se rozsypalo (ještě víc než obvykle), motor jeho lodi vyluzoval zvuky, co připomínaly kočku na rozpálené plechové střeše nebo na grilu, a měl čím dál větší hlad.
Už se těšil, až jeho hlídka na oběžné dráze skončí a bude moct zajít za Skipem na pivko. Asi by se těšil méně, kdyby věděl, že pro něj má Skip nemilou, biologicky velmi nepravděpodobnou novinku a důkaz, že si nedávali pozor tak, jak měli.
Ale toho byl nakonec ušetřen, protože než přistál, došlo k onomu památnému okamžiku, kdy na Melmacu zapnuli příliš mnoho fénů.

„...a to je vše, přátelé,“ ocitoval si Rick závěrem svého vyprávění o putování červem jedno animované prase a zakončil to již vlastním: „seru na vás, jdu domů.“
Tím Edvina ani Catherine nepřekvapil. Tím, že před otevřením vlastního portálu zpátky do domovské dimenze C-133 otevřel ještě jeden pro ně, už docela jo. Copak to pro něj nebylo plýtvání energií?
„No moc nevejrejte, to je kalibrační portál v rámci testování,“ odsekl, prošel svým zeleným kruhem a nadobro zmizel ze scény.
Pravda byla ovšem taková, že se mu s nimi docela dobře kalilo a takovým lidem byl po sežrání šaj-hulúdem ochoten trochu pomoci.

Rick sice zmizel v útrobách červa, ale takový šaj-hulúd není černá díra a pokud do něj spadne něco chráněného nanity, dříve nebo později to zase vyjde ven. Poněkud oskořicované, ale živé.
„To drsný musel pocit věru být, když tebe pod zem vláčel mocný červ,“ kroutil hlavou Edvin, „snad chtěl bys vrby k ruce dvě a o té cestě smrti říci jim?“
„Ano, povídejte, jaké to bylo tam, kde slunce nesvítí!“ žadonila Catherine.
Rick sice otráveně, ale vyprávěl. Ovšem moc k vyprávění toho nebylo, tak přidal ještě adaptovaný příběh o Jonášovi a rozvedl, že ve slepáku našel poslední součástku pro portálomet.

Červ plul dunami a Edvin na jeho hřbetě si připadal jako… no trochu víc jako bůh než obvykle. Sledoval písky, hlídal rychlost a kochal se, byl to takový fremenský ekvivalent jízdy po osamělé cestě s jednou rukou na volantu a básní na rtech. Vlasy mu vlály ve větru a náhle přišel nápad.
„Když poslouchá nás tenhle žížal již, co tancem trochu zpestřit jeho pouť?“ A rovnou sahal po Meči rovnováhy, že trochu přidá na kroucení.
Byla to tedy vůči majestátu červa trochu prasárna, ale chvíli jim to toleroval, než se mu to přestalo líbit, urval se a spolknul jim Ricka.

Učit se šaj-hulúda řídit až ve chvíli, kdy je jím člověk víceméně omylem nabrán, není úplně taktické, nicméně vesmír má občas rád zkratky. Trojice se tak hlavně držela, aby je těch pár set tun živé váhy nerozmáčklo, Catherine zpívala jakousi francouzskou ukolébavku a Rick se snažil v rychlosti spíchnout jednoduchou neurální interface a vyřešit nepříjemnou skutečnost, že červi jaksi nemají mozek. Edvin si naštěstí včas všiml, že pruhy šupin, které oddělují jednotlivé segmenty červa, lze Excaliburem jemně odchlípnout, a ta mrcha ho jako kouzlem začala poslouchat.
Ve výsledku se tak vlastně řízení pouštního červa moc nelišilo od řízení faerského draka.

Těžko by jeden našel všestrannější trojici než tu, co se právě nacházela v poušti, v dunách Arrakis.
Edvin Kaapo Harmaanen byl nižší bůh básnictví, pivovarnictví a antikoncepce, zkušený šermíř, lovec upírů, cestovatel časem a rovněž bývalá zdravotní sestra. Rick Sanchez byl geniální vynálezce, kyborg s mnoha vlastními vylepšeními a obstojný rockový zpěvák a kytarista, co zničil několik planet a stvořil minimálně jeden vesmír. Catherine Morlandová byla nadšená hráčka kriketu, zvládla odříkat Gayovu bajku O zajíci, který měl mnoho přátel, a domluvila se francouzsky.
Nicméně pouštního červa zatím nikdo z nich nezkrotil, takže to do svého repertoáru museli zařadit jaksi zrychleně.

„Ještě potřebuju pár metrů kabeláže,“ hlásil Rick, skládaje jakési zařízení z vybuchlých toptér a dalšího odpadu v základně, a Edvin si vzpomněl, že nedávno něco čouhajícího z písku viděl. Vrátil se, tlustý svazek popadl a tahal, leč z písku vytáhnout nedokázal.
Když jeho počínání spatřila Catherina, šla přiložit ruku k dílu, nicméně nevytáhli tu věc ani o píď a Edvinovi přišlo, že to vlastně vůbec nejsou kabely.
„Možná to je vocas toho psa, co tu chcípnul,“ zahumorizoval si Rick a šel jim na pomoc.
Ovšem nebyl to ocas psa.
Byl to ocas šaj-hulúda, stařešiny pouště, nechť jeho příchod očistí svět.

Zatímco v síči se pracovalo na armádě, Rick s Edvinem a Catherine mohli nerušeně paběrkovat bojiště a stavět ze smetí generátor portálu zpátky domů. Ovšem jenom do chvíle, kdy se ukázalo, že i Rickovy prášky mají svoje limity.
„Já se omlouvám, ale...“ oslovil je jeden z fremenů a Rick, sotva se ohlédl a spatřil za ním jeho dvě ženy, drsné to dcery Arrakis, se musel plácnout do čela.
„Sorry, kámo, mně nedošlo, že ne každej tady má doma Kodetovou...“
„Cože?“
„...tohle by mohlo pomoct. Plus tma, víš jak.“
A podával mu škrabošku, černou latexovou masku pro fajnšmekry a papírový pytlík.

Harkonnenská základna byla dobyta, ale všichni správně tušili, že osvobození Arrakis z baronova područí je ještě daleko.
„K útoku na Arrakeen nemáme dost vojáků,“ shrnul to vrchní naíb, zatímco ostatní zajišťovali okolí, „ale my vytrváme a budeme je likvidovat jednoho po druhém, i kdyby to mělo trvat třeba tisíc let!“
„Nebo,“ odkašlal si Rick, který dosud probíral trosky, „si vezmete tyhlety prášky, někde v soukromí je zapijete tím kořeněným pivem a za nějakejch šestnáct let budete mít vojáků jak králíků. Mrk mrk.“
Když konečně pochopili, zájem docela byl.
Nedostala jen slečna Morlandová, ačkoliv si řekla, protože to by bylo skandální.

Bylo to hlasité, bylo to epické a byla k tomu spousta pyrotechnických efektů. Skupina se do toho opřela od samého začátku, dala si na svém výkonu fakt záležet a v záři vycházejícího slunce zbarvila pódium krví. Krispely řinčely, ručnice hřměly, výbuchy rezonovaly a ranění sténali. Edvin si dokonce střihl krátké sólo a s nostalgií zavzpomínal na to, jak před nějakými dvěma tisíci let působil v garážové kapele Deset malých upírů. Dnešní představení bylo na poněkud vyšší úrovni.

Od dvou přihlížejících sklidili všichni přeživší účastníci nadšený potlesk a Rick dokonce projevil zájem o přídavek, neb takovouhle symfonii už prý dlouho nezažil.

Rickovu sázku slyšela i Catherine, ovšem její reakce byla poněkud jiná než ta Edvinova.
„Ale to přece nemůžete dopustit!“
„Ježiši, neřvi tolik, bolí mě hlava,“ zaskučel děda, nicméně ze zkušenosti s vlastní vnučkou tušil, že tím to neskončí. „A klídek, pokud by náhodou máničku nebo někoho z těch písečnejch hovad něco zabilo, tak mi stačí kousek DNA a můžu provést kompletní genetickou rekonstrukci na kvantový úrovni...“
„Cože?“
„Prostě ho poskládám zpátky a nebude mít ani škrábnutí.“
„A to byste dokázal?“
„Jasně, s prstem v nose.“
„To je dobře.“
Lhát patnáctileté holce ze začátku devatenáctého století bylo možná až moc snadné.

Nechali Stilgara spát, užili si zbytek noci a ráno zjistili, že jsou fremeni ještě odvážnější, než se večer zdálo. Naíbové totiž rozhodli, že plánovaný nájezd na nedalekou základnu harkonnenských vojáků navzdory kocovině přeci jen provedou, a jakmile poklidili těch pár nevysvětlitelně přítomných dopravních kuželů, šli se všichni oblékat a vybavit arzenálem přítele Ricka. Netrvalo dlouho a ze síče vycházel zástup odhodlaných bojovníků, s vycházejícím sluncem v zádech a jen trochou zbytkového alkoholu v žilách.

„Sto ku jedný, že všichni zhebnou,“ konstatoval Rick ležérně, jak se tak za nimi koukal, a Edvin nemohl nesouhlasit.
Přesto popadl filtršaty a vyrazil za nimi.

Protože vody života nebylo moc, do rána samozřejmě nevydržela, a protože do rána nevydržela, děly se v síči věci. Už krátce po půlnoci se například jeden naíb, Stilgar se jmenoval, pokoušel vysvětlit Edvinovi s Rickem, jak vycítit příchod písečného červa.
„Musíte víc než jen naslouchat,“ vysvětloval a viditelně měl problém zaostřit na ně, tak to rovnou předvedl a položil ucho na písek. „Musíte slyšet dunu, skrz niž tvůrce přichází, vaše uši musí splynout s pískem, být ten písek...“
Rick s Edvinem se na sebe podívali, dopili a zkusili to tedy taky, aby se neřeklo.
Neslyšeli však nic než Stilgarovo chrápání.

Fremeni byli vždycky národ odvážný, nepřátel se nebáli, na množství nehleděli a vody ke svému životu mnoho nepotřebovali. Měli tedy s Rickem i Edvinem dost společného, o sympatie nebyla nouze a když Rick v předchozím drabblu navrhl kalení, nebáli se toho.
Rozhodně v tom však byli zdrženlivější a skoro to vypadalo, že si to vůbec neužívají. Dva návštěvníci tak byli za dozoru třetí, nezletilé, nuceni zeptat se jich, jestli jsou jako sračky nebo co, že se bojí úplně obyčejného maratonu v chlastání.
To bylo najednou bití do prsou, to bylo najednou holedbání!
Nakonec vyvalili i sud s archivní vodou života.

Zatímco u Edvina účinky koření pomalu odeznívaly, Rick se k melanžovému pivu teprve dostal a játra nešetřil. Zanedlouho tak síč obohatil nejen o nějaký ten slyšitelný oxid uhličitý, ale taky o nový vynález.
„Tadá!“ představil sestavený bazmek tak akorát do ruky, „detektor citů, úžasná věc, která… éé, detekuje city.“ Viditelně se zarazil, zkusmo to namířil na sebe a když to nic nedělalo, povzdechl si. „No, nejvyšší čas přestat vyrábět píčoviny a začít kalit, nemám pravdu?“
Krám zahodil a sahal pro další pivo, nicméně Catherine vynález nenápadně ztopila, protože měla takový pocit, že by se jí v budoucnu mohl náramně hodit.

Někteří lidé po konzumaci koření vidí do budoucnosti, ale to, co sledoval Edvin, vypadalo spíš jako titulky od Monty Pythonů. Začalo to kýchajícím netopýrem, kterého pak někdo šoupl do burgeru a špatně propekl, toho následovalo největší domino, jaké kdy v životě viděl, a na konci byla Země, jak si ji nepamatoval. Pozoroval kozy v tichých ulicích Llanuwchllynu, Godzillu ve vylidněném Tokiu a taky několik létajících talířů, které se planetě vyhnuly uctivým obloukem.
Když se do hlavní síně vrátil Rick s tím, že při výrobě špinavé bomby možná vynalezl muad‘dibí chřipku a asi by bylo lepší chvíli nevycházet, vůbec ho nevnímal.

Rick šel vyrábět zbraně, nicméně Edvin s Catherine v síči neosaměli, a protože toho o místních nevěděli zdaleka tolik jako jejich nahý společník, chtěli to změnit. A náhoda tomu chtěla, že to bylo zrovna v době oběda, takže do jeskyně záhy naklusaly ženy s košíky jídla z místního koření. Návštěvníci se dozvěděli, že prý je to strava nejen chutná a výživná, ale také s blahodárnými účinky na zdraví.
Neodmítli a nelitovali. Catherine po pár sušenkách zahlédla samu sebe, jak pobíhá po Bathu, Edvin jídlo zapil kořeněným pivem a viděl takové věci, že kam se na to hrabalo LSD od Eris.

Rickův proslov k obyvatelům jeskynní pevnosti byl krátký a Edvin se s ním překvapivě ztotožňoval. Řekl prostě Fremenům, že neměl v úmyslu jim lézt na píseček, že vypadne, jakmile bude moct, a že zabije všechny včetně žen a dětí, pokud ho budou dál srát a nevrátí mu placatici.
Pak se začal i ptát a zjistil, že Atreidy zatím nikdo nezná a že stále úpí pod Harkonneny. Když si ještě postěžovali, že zbraně a jejich součástky kupované od pašeráků jsou strašlivě drahé, prohlásil, že v takovém případě jim může postavit pár kanónů a atomovek z obyčejného písku.
Najednou byli skoro kamarádi.

Než se Edvin stačil přesvědčit, že Catherine dýchá, položil nahý Rick ruku na mříž a ta se pod jeho dotekem začala rozpadat. O pár sekund později byl venku a svým příchodem do rozsáhlejší jeskynní síně si získal pozornost všech tam přítomných Fremenů. Tři z nich, co byli nejblíž, okamžitě tasili krispely a vrhli se na něj, ovšem během pár okamžiků se odebrali na zem, proměnění v loužičky doutnajícího nafialovělého slizu. Ricka plýtvání vodou viditelně nermoutilo.
„Ještě někdo chce srát chlápka, co má doslova plnou prdel nanobotů?“ zahřímal otráveně. „Ne? Super, tak sedejte a poslouchejte, vy pouštní hovna, nebudu to opakovat.“

Samotný sborový zpěv jim propuštění z cely nezajistil, nicméně Edvin u mříží jisté pozitivum zaznamenal.
„Jak zdá se, zmizla od nás všechna stráž, tak na útěk je možná vhodný čas?“
Slečna, jež se jim v pauze konečně představila, v očekávání napětí zbystřila, Rick nikoliv.
„Tseh, těmhle fremenskejm jelitům uteču i vožralej,“ odfrkl si, leč než ho na nepříjemnou skutečnost, že placatky jim jelita zabavila, upozornil bůh básnictví, pivovarnictví a antikoncepce, přišel na to sám. „Nebo nahej, ať to má koule, co vy na to?“
Na potvrzení výzvy nicméně nečekal a Edvin se vůbec nedivil, že nebohá Catherine Morlandová hrůzou omdlela.

První kontakt s modroočky byl rychlý a tak jako od nich Edvin už dlouho na budku nedostal. Než se nadál, putoval do šatlavy v nedalekém skalním hradu a jeho dva společníci s ním.
„No, takhle rychle to většinou neposere ani Morty,“ zívl Rick, usedaje na kamennou pryčnu, „ale tak si aspoň zazpíváme, než nám seberou naši vodu, ne? Jedem, always look on the bright side of life…“ Edvin se samozřejmě nenechal pobízet a zanedlouho překonala hudební neschopnost a trauma z lekcí spinetu i slečna.
Naděje, že je věznitelé za tu hrůzu ještě rádi vyženou zpátky do pouště, však nebyly naplněny.

00352 00105 00102 00114 00097 00032 00115 00032 00111 00100
00107 00097 00122 00101 00109 00032 00110 00097 00032 00106
00105 00110 00111 00117 00032 00353 00105 00102 00114 00117
00044 00032 00111 00117 00032 00106 00233 00058 00032 00104
00116 00116 00112 00058 00047 00047 00101 00099 00108 00105
00112 00116 00105 00099 00097 00046 00052 00102 00097 00110
00046 00099 00122 00047 00105 00110 00100 00101 00120 00046
00112 00104 00112 00063 00116 00111 00112 00105 00099 00061
00049 00055 00048 00049 00046 00109 00115 00103 00057 00053
00055 00055 00035 00109 00115 00103 00057 00053 00055 00055

„Pán je suchar, huh?“ ucedil děda, když se mu nedostalo očekávané plácavé odpovědi, ale na omluvu dotčené slečně to nevypadalo. „Dobrá, jak chcete, ať je po vašem. Já jsem Rick Sanchez, nejchytřejší savec ve vesmíru a v tuhle chvíli jedinej z nás tří, kdo má šajna, kde to kurva jsme. Tak šoupejte nohama a sledujte, jak nás z toho dostanu...“
Kdyby pak jenom zakopl o šutr a padl držkou do písku, bylo by to jistě humorné.
Jenže on zakopl o šutr, padl držkou do písku a z toho písku vyskákala hromada ozbrojenců s modrýma očima, což ten vtip trochu zabilo.

Situace se vyvíjela dobře. Písek sice pořád divně smrděl, ale nedalecí ozbrojenci ho nabrali pár pytlů, naložili to do bizarního stroje a odletěli kamsi pryč, takže si trojice za kameny mohla oddechnout. Než si uvědomili, že teď už je to představování nemine.
„Nás cesta nejspíš dlouhá čeká teď, tak Edvin Harmaanen se klaní vám,“ uklonil se Edvin dosud neznámé slečně a ta to ocenila pukrletem.
„Těší mě, pane, já jsem...“
„...tak plochá, že bych si na tebe mohl vylepit inzerát na lepší společníky?“ doplnil otráveně děda v plášti a nastavil Edvinovi ruku k plácnutí, nicméně na to bylo ještě brzy.

Trojice pod vedením holky s knížkou bez prodlev zapadla mezi kameny a se vzájemným představováním prozatím neomaleně vyčkávala, ač bylo jistě namístě. Edvin pro jistotu tasil meč a hlídal, jestli se k nim ten tucet ozbrojenců nepřibližuje, děda v doktorském plášti si podezřívavě prohlížel hlavně okolní poušť. Po chvíli, kdy mhouřil oči na dva měsíce na obloze, se sehnul, promnul mezi prsty hrst písku a komentoval to tichým, nicméně naléhavým „no to mě po#&@, taky cejtíte koření?“
Edvin okamžitě zavrtěl hlavou, že ne.
Jakožto Fin si totiž pod pojmem koření vybavil kopr, ale tohle, tohle mu přišlo spíš jako skořice...

Když se Edvin probral, ležel v písku. Loď, samozřejmě, nikde neviděl, zato si hned všiml nejen dalšího písku a pár šutrů, ale i dalších ležících lidí. Byli dva: starší muž v bílém plášti, z nějž se momentálně krom písku sypaly hlavně vulgarismy, a mladší dívka. Měla hubenou, neladnou postavu, popelavou, bezbarvou pleť, rovné tmavé vlasy a na sobě šaty takřka plesové.
„Omluvte mě, pánové,“ promluvila s výrazným britským přízvukem, „ale tamti muži vypadají jaksi zlotřile, možná bychom se měli schovat?“
Nevypadala zrovna jako taktický génius, ale když se podívali, kam ukazuje, i těm dvěma to přišlo jako docela dobrý nápad.

Akce S drabblem na věčné časy končí, tentokrát doopravdy.
Organizátoři sice ukončení celoročního drabblovacího maratonu, který byl spuštěn v roce 2012 v marné snaze přimět Tess k aktualizaci Jedilandu, avizovali už třikrát, v přibližně tříletých intervalech, dosud se však vždy jednalo o nejapný žert a trapnou snahu se zviditelnit.
„Každý vtip ztrácí časem na účinnosti,“ uvedl na tiskové konferenci hlavní organizátor, „a stejně to nikam nevedlo, tak na to serem.“ Nejmenovaný účastník pak mimo záznam naznačil, že akce ležela v žaludku vedení nejmenovaného holdingu.
Poslední téma bude vyvěšeno 5. 4. 2020 v odpoledních hodinách, poslední rozloučení proběhne v rodinném kruhu.

Stejně jako v osmém století před tím hipíkem, co měnil vodu na víno, i o skoro pět tisíc let později byla role žen ve vikinské společnosti dost podobná: mohly si sice dělat, co chtěly, ale většina jich zůstávala doma a udržovala oheň v krbu, zatímco jejich praštění manželé putovali vesmírem, plundrovali a zapisovali se do hrdinských písní.
Lady Thrúðr, velitelka sboru valkýr a dcera boha hromu, to měla dost podobně.
Když tedy svého drahého viděla, jak se ozbrojuje a naloďuje, prostě mu zamávala, přiložila a šla si hodit nohy nahoru, aby měla dost síly ho pak tradičně vytáhnout z maléru.

Edvinův odlet na dovolenou začal vesměs jako každá jiná cesta, jen se na ni vydával sám. Vzal meče a placatku, vytáhl kotvy, napnul plachtu, karbonizoval koksohydráty a termizoval nukleáry, prostě běžná rutina. Jen na cílové souřadnice se mu ještě před startem mrkl Alko, který měl navigaci zmáknutou lépe, a pak stačilo povolit ruční brzdu, zmáčknout pár čudlíků a vžum!
K jeho smůle však byla entropie časového víru v ten den plavbě výrazně nepříznivá, na ty koordináty se mu mrkl i smrk, co mu ho náhoda foukla do protisměru, a on tak skončil… no, někde úplně jinde než chtěl, jak jinak.

Jak si nižší bůh básnictví, pivovarnictví a antikoncepce rychle uvědomil, plánovat dovolenou zrovna ze svého sídla na Mjödlandu, kde byl obklopen čmeláky, nebylo nejtaktičtější rozhodnutí, protože ho to nezanedbatelně ovlivňovalo. Ze sledování jejich rojů měl chuť navštívit tullamorskou fabriku na drony, z poslechu jejich bzučení zase S. K. Neumanna...
Na druhou stranu to přece nemuselo být nutně špatně, ne?
A tak po zralé úvaze zamířil k lodi s tím, že se vrátí do dvacátého století a zjistí, odkud se vzal ten překvapivě rozšířený omyl, že čmeláci mají sosáčky, jimiž bez přestání sosají, i když to byla biologicky vzato úplná blbost.

Edvin sledoval obrazovku s přímým přenosem největší demonstrace poslední doby a byl poněkud zmatený.
„I upíři mají svá práva!“ hlásal jeden ze sloganů, kupodivu ne ten nejdivnější.
„Stop nucenému přechodu na syntetickou krev!“
„Je suis Drákula!“
„Mají svou niku, nechte jim ji!“
Nechápal, co to do těch lidí vjelo. Nejen že obhajovali jeho a vlastně i své úhlavní nepřátele, ta nika, co o ní byla řeč, byla navíc vyloženě umělá a nikdo jiný o ni ani nestál.
Naštěstí se zavčas podíval na datum, zjistil, že je prvního dubna, a hodil ty starosti za hlavu. Byl přece čas vymyslet letošní dovolenou!

Jakmile Edvin učinil první lehce pajdavý krok směrem ke schodům do podpalubí, povšiml si podivného úkazu: dveře nebyly dovřené a ač se do nich sem tam opřel vítr, ne a ne se zabouchnout. Zpomalil tedy a blížil se o něco ostražitěji, protože to mohlo znamenat dalšího potenciálního vetřelce.
Ve skutečnosti to byla jenom jedna z koček lady Thrúðr, které byly dveře otevřeny, aby se proběhla po palubě, ale která je pouze zarazila zpívající bramborou. Ven se jí zatím očividně nechtělo, ale podobně očividně nechtěla přijít o tu možnost.
Edvin její postoj plně respektoval, protáhl se kolem a zmizel v podpalubí.

Sotva se hrdinové shodli na tom, že nejpravděpodobnějším vysvětlením Thanosova plánu je jeho naprosté neporozumění principu reprodukce, ozval se budík a bylo po legraci. Znamenalo to totiž, že duben končí a že oba návštěvníci se budou moci vrátit do svých dimenzí, což Edvin nijak neoddaloval. Rozdělil se s nimi o zbývající sušenky od bohyně chaosu, aby neodešli s prázdnou, a jal se otevírati pestrobarevné portály do jejich domovských časů a prostorů.
Jakmile v nich zmizeli, stal se opět především velitelem téhle malé planární kocábky a šel si cvičně vydat pár rozkazů, aby zjistil, jestli na to posádka náhodou nestihla zapomenout.

Trojice hrdinů dohrála Aktivity se zpívající bramborou a pokračovala v plavbě na vikinské lodi z osmého století, která byla středem kapesní dimenze boha básnictví, pivovarnictví a antikoncepce. Všichni tři pocházeli z různých století a světů, navzdory jazykové bariéře se domluvili a celý duben společně putovali po moři, jenž s pomocí přísně tajné technologie a magie ještě o něco rychleji putovalo multiversem. Mohli letět naprosto kamkoliv, přistát kdykoliv a poznat cokoliv.
Přesto si radši dali pár koláčků od Eris, zhlédli spolu všechny filmy od Marvelu a po zbytek měsíce přemýšleli, proč měl všemocný Thanos pocit, že odlusknutím půlky života něco vyřeší.

Ačkoliv Edvin měl při hraní aktivit jasnou nevýhodu v tom, že mluvil ve verších, že neuměl malovat a že jeho spoluhráčem byla zpívající brambora, nevedl si jeho tým vlastně vůbec špatně. Naopak to byli jeho protihráči, kdo už po pár kolech zaostával, a to nikoliv vinou alkoholu v krvi. Jana prostě neměla dostatečně aktuální všeobecný přehled a Geralt zase prožil celý svůj dosavadní život o vesmír vedle, a tak byl většinu času úplně mimo.
Leckdo by ho při pohledu na výsledky možná i nazval idiotem, ale Pannu orléanskou svou marnou snahou okouzlil natolik, že si ráno div nemusela měnit přezdívku.

Neakční chlastání pokračovalo ještě několik hodin, ale pomalu začalo vycházet najevo, že si toho ústřední trojice nemá už moc co říct. Ostatně těžko se tomu divit, když jedna přítomná pocházela z Francie patnáctého století, druhý z lehce středověké, zcela fiktivní dimenze a sešli se jen díky třetímu, který se narodil koncem století dvacátého a po ragnaröku se stal bohem.
Zanedlouho tedy došli k rozhodnutí, že to bylo fajn, ale už by to mohli rozpustit, pročež Edvin nažhavil stroj času a zadal vypočítávání koordinátů. Ovšem protože duben pořád neskončil, ta zatracená kraksna odmítala spolupracovat, a tak nakonec došlo i na Aktivity.

Edvin byl profesionálně ošetřen, což na téhle lodi znamenalo, že mu tu harpunu z kolene vytáhli druhou stranou, dostal náplast s poníkem a panáka, aby se mu lépe regenerovalo, a tím byla celá operace úspěšně završena. Lady Thrúðr ho pak ještě kopla do zdravé holeně, aby nedělal kraviny, a celé přítomné procesí se otráveně odebralo do podpalubí, které bylo vevnitř větší.
Na palubě tak zbyli opět jenom Edvin z Mjóðlandu, Jana z Arku a Geralt z Rivie a v takovém počtu nebyl problém se dohodnout, že to s tím blbnutím nebudou přehánět a vrátí se k osvědčenému, zcela neakčnímu chlastání.

Než se mohli pustit do oprav harpunometu, potřebovali si Alko i Bruno doběhnout pro nářadí a náhradní díly, pročež zmizeli v podpalubí. A vrátili se sice jen o pár minut později a s kufrem, ale taky s nemilou zprávou.
„Je to v háji,“ hořekoval trpaslík už od schodů na palubu, „nových matek máme dost, ale na všechny jsme našli jenom jeden jediný šroub.“
„Nemáte někdo žvejkačku?“ dotazoval se inženýr Naftalen, jenž k věcem vždycky přistupoval optimističtěji a hlavně kreativně, jenže to bylo zcela zbytečné.
Tou dobou už byl totiž Edvin dávno na palubě, kam ho zbytek posádky prostě vytáhl manuálně.