Moje články

Dívka prošla kolem mě. Voněla jako tisíc růží.
„Do hajzlu, tohle jsem už cítil!“ Vytáhl jsem bouchačku a odstřelil servírku. Vím, že to nejsou lidi, jenom moje představa lidí, ale pořád mi to dělá problémy.
Agent mne nesmí chytit, mise je důležitější než cokoliv jiného. Skočil jsem ke zdi. Prošel skrz. V budoucnu prý budu umět procházet hmotou, nyní musí stačit 150 kilo svalů.
Venku čekalo pět agentů. Kulky se rozlétly. „Zpomalte,“ prohlásil jsem. Nezpomalily.
Marie se u nemocniční postele rozplakala. Je to jenom představa člověka, prakticky mrtvý byl už dlouho. Ale vytáhnout kabel bylo stejně šíleně těžké. Sbohem bratře!

Největší umění je klid. Prostě jenom stát, dýchat. Zvláštní kapitolou je ustání si publika. Emociprostým pohledem zírat do obecenstva, občas pohnout okem.
Diváci šílí po každém miniaturním pohybu. „Myslíš, že tou malíčkovou rotací předváděl stigmatizaci národů žijících v okolí pólů?“ ptá se dvaatřicetiletá divačka Soňa svého rande. „Ne, to muselo být opovržení nad točením piva,“ odpovídá jí osmadvacítka, která se rozhodla experimentovat.
Squat smrdí čím dál tím víc, kousek od provizorního pódia močí bezdomovec.
„Hlavně je to takový… nekonformní… popisuje to naši dobu,“ domnívá se Soňa. Slečna vedle ní přemýšlí o svém vyholení.
Stačí zůstat klidný, metropole vás bude milovat.

„Kde je moje sestřička?“ rozbrečela se Klárka. Velký tatínek je včera, když přišel z hospody, rozdělil. Od té doby je život na nic. „Žila jsem s ní prakticky od svého zrození,“ plačtivě vzlykala.
I když to netušila, její sestřička Karolínka zrovna podstupovala očistu studenou a potom teplou vodou. „Sestřičko moje, jednou tě najdu,“ usmyslela si Karolínka předtím, než se jí pěna dostala do zvětšujících se oček.
Po čase se Klárka i Karolínka spárovaly s jinými sestřičkami, na sebe ale nikdy nezapomněly.
„Kdo by se s nimi třídil,“ pomyslel si tatínek.
V jeho skříňce vládla mezi černými ponožkami vždycky totální anarchie.

Co nás čeká? Je nějaké předurčení? Určitě ne, já svůj osud změním!
Budu běhat pro zdraví. Sice prý moc pohybu ničí klouby a přílišná námaha i svaly.
Tělo je sní samo, protože potřebuje energii. Ale to není můj případ. Moje tělo sní leda krkovičku.
Zadýchání přišlo už po deseti krocích. Doběhnu alespoň do poloviny parku!
Budu mladý a čilý, stejně jako před tím, než jsem se začal válet. Možná to mám po rodičích. No, to asi těžko, to by táta musel být hroch.
Běžím s větrem o závod. Překonal jsem se! Prakticky letím!
„Paní, ten váš buldoček asi dostal infarkt.“

Vyhodila vás panička? Jste z toho zničení? Rozpolcení nebo rozložení?
Zkuste lepidlo od Naší Firmy Bezlepup!
To nejlepší pro staré hrnce, které už nikdo nechce! Stačí se slepit dohromady a už nikdy více se nerozpadnete!
Při rychlé objednávce dostanete i samolepku Havrana, kterou si můžete nalepit na své malé plecháčky!

„Pssst! Pane Vomáčka! Je tu nějakej novej, jestli ho nechcete zaškolit. Pssst!!“
Starý František moc inteligence nepobral, ale dokázal překládat jako bůh.
„Pssst, když se vám nebude líbit, nebo bude nešikovnej, tak já ho zase vodešlu vo dům dál,“ vykládal Franta.
„Dneska nemám na nikoho chuť.“
„Pssst, tak pojďte se mnou, mladíku,“ zaslechl jsem z chodby.
Dvacetiletý hoch slepě následoval Františka do jeho doupěte a zíral do očí, které nemrkaly.
„Tak jsem to nemyslel.“ Vytáhl jsem didgeridoo a s výrazným pohybem jsem zadul.
Mladíka ihned pustil.
To víte, zvyk je železná košile. I když se občas dá sundat jako kůže.

Když se Jarda opije, bývá veselo. Nejinak tomu bylo i o Velikonocích. Po pěti vyšupáních měl v sobě osm panáků a rozhodl se udělat si volno i v úterý. Jenže když musí na pole? Napracuje si den v pondělí odpoledne a celý úterek bude odpočívat!
Jarda vlezl do stodoly a uviděl nepoužívanou mlátičku, tak do ní nasedl.
Ráno přišli kamarádi za Jarinem, jenže v posteli nebyl. Podívali se tedy do stodoly. Ležel v ní, brečíc. Ruce a nohy měl rozbité, hřeby mu v nich udělaly díry. Na nic si nevzpomínal.
Inu, kdo pracuje na Vzkříšení, může se dočkat nečekaných návštěv.

Večer přicházel do chaloupky, kde stály dvě babizny nad ženou těsně před zrozením nového života.
„Bude to chlapec, nebo dcera?“ zeptal se drvoštěp plesnivé babky, která vypadala, že se každou chvíli rozteče po své holi.
„Nejsem porodní bába, ale sudička!“ odsekla mu plesnivka. „Za svou hloupou otázku si zasloužíš trest!“
„Chromozom X nebo Y?“ pomyslel si drvoštěp, to je jediná věc, na které mi záleží…. „Ráno bude hochem a v noci ženou!“ proklela nenarozené dítě.
„To mu ale zničí život!“ zařval. „Nezničí,“ pousmála se dobrá čarodějka. „Ten je celý jedna velká proměnná.“
A dítě proměnila v nádherný oboupohlavní mladou lípu.

Ramenem vrazil do baru, kde na něj měla čekat Ona.
Jenže nečekala. Byla v objetí Soka. Vykřikla, když si uvědomila, kolik je hodin.
Pořád se mu líbila, miloval ji, ale ego bylo silnější. Sklonil kouřící .45.
Utekl pryč do noci. Cestou do sebe hodil pár loků z placatky, která mu vždy visela u boku. Mary mu otevřela dveře. V posteli se roztřásl. Asi chřipka.
„Don´t look now!“ zařval v předtuše. Mary ale už pochopila.
Slzy mu tekly po tvářích, když utíral zkrvavený nůž. Vykecala by to, všichni by zjistili, že je jenom člověk.
Někdy holt ego vyhraje na celý čáře.

Svaly se mu potily pod hnědošedou kůží.
Šlojíř byl jeden z nejkrásnějších samců na východ od řeky Lubiny. Připravil se na klamný výpad, dokázal se vyhnout kalené střele, kterou se ho pronásledovatelé snažili zastavit. Už jen kousíček! Zaslechl psy, a už mu běží v patách, cítí sliny kanoucí z mord. Neohlíží se, ale v představách vidí jejich rudé běsnící oči.
Proskočil do tajného doupěte, kde čekalo sedm malých chlapců. „Sem se ty zrůdy nedostanou,“ vypískl nejmenší.
„A i kdyby se dostali a sežrali nás, nevadí. Život každého králíčka je pouze na vlastní nebezpečí. Nikdo vám jej nezaručí,“ pomyslel si otec.

„Pak princ políbil krásnou princeznu a žili spolu šťastně a jestli nezemřeli, tak žijí na zámku dodnes,“ zaklapla babička před Violkou knížku.
„A co když zemřeli? Jako maminka s tatínkem?“ ptá se děvčátko. „Tak je z nich teď žrádlo pro červy, no,“ zasmála se stará žena.
„A to z nás jednou bude taky?“
„Z tebe ne, Violko, z tebe určitě ne. A teď mazej spát.“ Hloupá holka, ještě mi zkazí večeři, pomyslela si.
A odešla do kuchyně brousit nože.
Každá pohádka mládí jednou musí skončit a realita života přijít. Je jen otázkou, jak dlouho budete žít s klapkami na očích.

Byla maličká, v černém, a celá se chvěla. Roztomilé culíčky se třásly vzrušením a rozkošná ústa se křečovitě svírala vzlyky. „Neboj se, já tě neukousnu,“ prohlásil jsem.
Trochu se přestala třást. „Já vím, tatínek mi říkal, že nekoušeš.“
Díky Bohům za rozumné rodiče, aspoň to dneska nebude žádné velké stresování. A pan král ani své dceři nelhal, polykám totiž děvčátka v kuse. Ňam ham.
Byla krví doslova cítit a asi proto jsem si nevšiml, že když plula mým krkem, rozkousla obří dávku cyankáli.
Tohle na mne ještě lidé nezkusili. Ale co, za chvíli zjistí, že draci jsou vůči jedům imunní.

„Můj pane, princezna je připravená,“ s poklonou prohlásil arcivévoda Jiří. Panovník se hrubě zasmál a rozběhl se v plné plátové zbrani do kostela.
Spoutaná dívka plakala a u oltáře ji musel držet biřic.
„Zasměj se, má holubičko,“ zařval král.
„Co Bůh spojil, člověk nerozdělí,“ ozvalo se sálem po deseti minutách.
V noci si zacpávali dvořané uši, aby nemuseli slyšet nevěstino skučení. O půlnoci se ozvalo temné dunění. „To bude zemětřesení,“ mysleli si vesničané. Šlo ale o jezdeckou armádu, která se od hradu vydala rozdrtit odpůrce sňatku, zejména pak staršího bratra princezny.
„Zvykneš si,“ řekl ráno milovaný manžel. "Zrodila se říše."

PředVelikonoce jsou krásným obdobím, totiž postním. Pokud si, jako já, od“pustíte“ maso a kafe, zbývá vám jen pár zábav.
Například možnost jíst v neděli maso, hlavně rybu, jak si katolíci odsouhlasili v 14. století. Ale nesmí jít o obyčejnost, ale o reálné okouzlení chuti.
Včera jsem zaběhl do restaurace, kde jsem si objednal biftek, rare…
A dneska jsem v depresi – nepřehnal jsem to už? Neměl jsem si radši dát pouze mořské plody?
„Neměl´s, celý půst je blbost,“ ozve se mi v uších.
Vím, že na mne promluvil Bůh.
Jen kamarád teolog se podivně potichu z vedlejší kolejní místnosti směje.

Matylda trpěla hlady. Všechno mlíčko, které jí paní nechávala, mizelo během noci pryč z mističky. A to všechno kvůli drakovi, který se usadil v přilehlých horách. Měl spoustu zlata, které naprosto legálně získal podle práva silnějšího. A desítky nejrůznějších individuí se rozhodly aplikovat tuto právní normu i na něj.
Bohužel cesta k horám vedla přes statek, kde Matylda hladově mňoukala.
„Už jdou,“ pomyslela si, když uviděla malé šotky. Trpaslíci plánovali odnést zlato do chodbiček, kam se drak nedostane, přičemž následně měl explodovat vzteky.
Drak se dožil stovky let a stále v horách dlí, kočka snědla trpaslíky, v jejím žaludku tlí.

Ondatry se snažily zvítězit za každou cenu. Neuznavaly pravidla rovného boje, nedokázaly zapasit férové. Bobři naopak dodržovali pravidla až fanaticky. Každý strom musel měřit přesně čtyři metry, aby se mohl použít v bitvě o Vili udoli. Ondatry si z teto poucky nic nedelaly a metrový klacek ani.jed ku nepouzily. To bobry natolik nastvalo, ze jako sudiho povolali ondatru. Ta po příchodu do údolí třikrát odflusla podrbala se ocasem za krkem a prohlásila:"
"Kdo me porazi v délce chlupů na Hlave, zvítězí v cele soutěži." Bobři s novým pravidlem nesouhlasili a tak ondatry vily z udoli vyhnali. Život ovládl punk.

Karolína již dva měsíce připravovala své „veledílo“, což v překladu znamenalo, že si půjčovala obrazy a skulptury, které rovnala po svém maličkém ateliéru. „Počkej, na vernisáž, dokonce jsem si připravila i něco vlastního,“ snažila se Kája všechny své známé nalákat.
Její kamarádka Eva v den výstavy vkráčela do ateliéru, ale Karolínu nemohla nikde najít. Obrazy se jí líbily, přemýšlela, kde Kája asi sehnala peníze na tolik krásných děl.
Náhle nahá Kája vešla do místnosti. „Kdo si mne vydraží za nejvíc peněz, nebude litovat,“ zadeklamovala. Vydělala 30 tisíc a v noci Evě ukázala své umění, kterým si vydělala na další projekty.

„Kouše,“ konstatoval Jirka a ukazoval mamince ranku na zápěstí. „Chtěl jsem jí dát mlíčko.“ „Už jí rostou zoubky,“ smála se maminka, která se proti letnímu horku obrnila deštníčkem a schovávala se ve stínu kuchyňky. „Jen klid, to přejde,“ utišovala Jiříčka.
Josefínce bylo smutno, cítila se lépe po nocích, když úmorné vedro přestávalo. Slunce se jí nelíbilo a nechtěla se k němu přibližovat.
O dva dny později dostal Jiřík úpal a zvracel.
Josefínka přes den plakala, ale maminka ji utěšovala, že se všechno zvládne.
Měla pravdu, v noci bylo chladněji a Josefínka mohla poprvé protáhnout svá netopýří křídla na noční obloze.

"Jářku, hospodáři, kde bych tady našel práci," ptá se Jeník selky. "U nás žádná není, v mlýně nám straší ďábelské bytosti," odvětila paňmáma. A jak že se nejlépe strašidla vyhání? Musí se s nimi přečkat tři noci v mlýnici!
První večer byl Honza vystrašený, zvlášť když začali čerti hrát maryáš o lidské duše. Po chvíli si ale uvědomil, že ďáblíci jsou už staří a je to jejich jediná radost.
Druhou noc se jim pokoušel i radit.
Před třetím večerem se čerti podívali ven a uviděli mladíka přicházet. "Ten kibic je zase tady!" vyjekli a ulétli oknem. A mlýn zůstal Janovi.

Být prezidentem velmoci není žádný med. Musíte rozhodovat o spoustě věcí, kam zaútočit, kam se potom schovat, jestli dát nemocným dětem jídlo, nebo se jim s ohledem na ekonomickou situaci vysmát.
U konce vlády jsem měl už o většině věcí rozhodnuto, zbývala jediná, ta nejdůležitější. Jak se odlišit od všech ostatních prezidentů…
Mělo by jít o dílo, které musí vystihovat všechno, čím jsem, kým jsem býval.
Finální (a samozřejmě dokonalou) podobu vymyslela moje žena, prý jsem rád v mládí běhával a tak by budoucí prezidentská pracovna měla být ve tvaru oválu.
A tak to nakonec skončilo. Vystihla i mne. Podpantoflák.

„Připraven k odplutí, pane admirále!“ hrdinně se usměje Kája, první důstojník lodi Bonbónová seance. Všichni námořníci vědí, že jim jméno bárky nepřinese nic než smůlu, ale rozhodl sám komodor…
O týden později, když už srpen půlí prázdniny a přichází noc, se na moři objeví černá vlajka. Na stožáru plane zlověstné světlo.
Admirál i zbytek posádky je zrovna v podpalubí, takže možnou pohromu musí zvládnout sám první důstojník. „Nebojte se, velení nechte na mně!“ zvolá, hodí lano na nepřátelskou loď a vší silou se odrazí, aby přeskočil její borty.
Pod koly motorky zůstal chlapec, který si rád hrával sám u potoka.

„Nebojte se vlka nic,“ prohlásil se zamyšleným úsměvem psycholog, když jsem si lehal. „Jenom si představte, jak vás vidí ostatní, třeba přijdeme na kloub tomu vašemu problémku,“ šveholil dál.
Kurzy houslí, zamlklý a asociální. Noční pitky, hýřivý a excentrický. Práce grafika, která mne nebaví, protože mám nadřízené a nemám sílu na vytvoření vlastní firmy. Doma se směju z povinnosti. Jediný, kdo mne zná, je sousedka, jenž mě poslouchá, když ve sprše zpívám „All you need is love.“
„Připadám si stejný jako všichni ostatní,“ rozpláču se. „Tak to byste se možná toho vlka bát měl,“ odpoví lékař s opravdu velkým úsměvem.

Jako dítě jsem nebyl příliš oblíbený, kamarádi (pokud je tak mohu nazvat), se mi smávali, že bych neulovil zajíce, ani kdyby měl zlomenou nohu.
Snažil jsem se zesílit a když mi bylo patnáct, dokázal jsem vysledovat kance a skolit ho jedinou ranou oštěpu.
V šestnácti jsem potkal Ji, byla krásná, její oříškové oči se na mne smály a věděl jsem, že bude mou.
Když jsem se v pětatřiceti stal náčelníkem vesnice, měli jsme už deset dětí, každé bylo nádherné vlastním způsobem.
Teď tu ležím pod topolem s šípem v prsou. Jak si můžou lidé myslet, že jsem jen smrdutý ork?

Gaia potřebovala trochu vypustit páru. Její manžel Úranos měl zase svoje dny a rozbíjel o zdi hvězdy po babičce. Cítil totiž, že mu nefungují rodinné vztahy. Ale když si vezmete za manželku svou matku, tak se nemůžete divit.
Zašla si na dámskou jízdu do baru, což její „starej“ už nedal. Když byla v nejlepším, přiřítil se dovnitř a začal vykřikovat o trudném životě a nezbedných dětech.
To už G. nevydržela, vytasila předmanželskou smlouvu a vyčetla mu všechna její porušení. Hned přiběhli Hekatoncheiři, aby tátu zpacifikovali.
Po bitce zavládl Chaos, který trvá až do současnosti. Tak to dopadá, když nedodržíte slib.

„Kde bych byl, kdybych v životě nepospíchal? Asi stále na místě.“
Motto Blonďatého rytíře
„Nebojím se létat v dešti, sám mi nemůže ublížit. Ať klidně spletence vod bičují celou Il dvojku, jen se nesmí začít blýskat,“ pomyslel jsem si při třetím letu v tomhle týdnu. Němci jsou stále více opovážliví a už dva týdny létáme i v noci za nulové viditelnosti.
Černého ďábla jsem neslyšel ani neviděl, dokud se neozval zvuk kulometu. A přitom by stačilo, abych měl před sebou kousek čistého nebe. „Příště budu rychlejší,“ zadoufal jsem při pomalém pádu. Bude ale příště? To se uvidí za 20 sekund.