Moje články

Drobný úsměv, malá úklona.
"Zadejte se, dívky!" zahlásil postarší pán a jal se stydlivější krasavice vilně štípat do tváří.
Maminky seděly na kraji sálu, prošly si tím mnohokrát.
Jedna z dívek začala vzlykat, ostatní nad tím mírně hýbají obočím.
"Proč pláčete, minule se vám to tak líbilo?" ptá se štípátor.
"Když já jsem tu hlavně kvůli tombole," kvílí malá. "Ta nezmizí," zasmál se hurónsky.
"Já vím," opáčí skoro dítě.
Tma v sále, křik, ryk.
Nahozené světlo.
Místo prasečího rypáku leží na stole dva.
Dívka stojí u svého chlapce. "Hoří ti tváře, panenko," zašeptá hoch.
"Poctivost se znovu vrátila," opáčí ona.

Hlava Rity Holoubkové se objevila v karmínovém ohni uprostřed krbu v pokoji Hermiony Grangerové. „Akoesius!“ vykřikla pětadvacetiletá čarodějka a přiložila si hůlku k uším.
„Teď nás nikdo odposlouchávat nebude," vysvětlila hlavě.
Rita se vyhrabala z krbu s připraveným Bleskobrkem. „Ministr kouzel dnes pořádá v Křivé ulici raut. Bude tam i Fjodor...“
To Ritě stačilo, okamžitě zase skočila do krbu, zbylo po ní jen načechrané růžové pírko.
Další den Denní věštec informoval o tajné schůzce ministra s nepřátelským státem, o dva dny později o rezignaci. Za týden se první ministryní kouzel z mudlovské rodiny stala Hermiona Grangerová.
Vůle je nejmocnější magie.

Jak se jí dostat do mysli?
Jak se probojovat každodenností a nudou?
Jak ze sebe vytvořit vlka a přitom opatrného beránka?
Jak jí sundat kalhotky a přitom být noblesní?
Jak se smát spěchu doby a přitom zůstat na její vlně?
Jak se s tou zábavnou osůbkou spřátelit?
Jak zůstat svůj a přitom se zamilovat?
Jak ji učinit šťastnou?
Jak se nezbláznit?
Jak učinit své sny reálnými?
Jak zaimponovat?
Je to vlastně třeba?
Jak se netřást?
Jak zjistit, jestli jde o správnou voňavku?
Už vím. Nejdřív je třeba odstěhovat se od maminky! Vždyť už je mi 34! Tak zítra. Nebo pozítří...

Na hřebenu vzplála vatra. Jirka se ji snažil přes den udělat co nejdokonalejší. Byla ve tvaru dokonalé pagody, jak ji dokážou vytvarovat jen skauti alespoň se sedmi bobříky.
Dřevo vesele praskalo, a všech sedm kluků si večer vyprávělo příběhy, jak budou mít jako dospělí skvělou budoucnost.
Stařec ve vesnici ukázal směrem ke světýlku.
"Všechny moje děti budou mluvit anglicky, to je pořádně světovej jazyk," mudroval Tom, kterému vedoucí neřekli jinak než Velká Huba. Vždycky si vymýšlel.
Už skoro svítalo, když chlapci u ohně usnuli.
Nad Jizerkami se objevilo sluníčko a muži s kulomety se tiše přesunuli zase o metr blíž.

Odpolední siestou proplul mrak. Šedočerná vzpomínka. Náhle se tu vzala, kdo ví odkud. Snad přišla s vůní plsti, snad připomněla se ptačím švitořením.
Byla tu však a tančila svůj zrůdný tanec.
"Ať půjdeš kamkoliv, najdu si Tě, jen Tebe," zpívala spolu s cákajícím vřícím olejem, na kterém se dělal nezdravý oběd.
"Nezbavíš se mne," dodávala polohlasem bublinek ve Fantě, kterou Ludvík zapíjel pizzu.
"A až na mne zapomeneš, tak si vzpomeneš, že jsi na mne už zapomněl, a já se objevím znovu!" smála se chřestivě, když se nebe zvolna rozjasňovalo.
Byl znovu krásný den. Jen Ludvík měl ještě týden depresi.

"Musíš tančit jako padající listí," smál se první šermíř Braavosu. Arya se zmučeně snažila postavit na nohy, kvůli bolesti jí to ale moc nešlo.
"Jinak se lapkům neubráníš," zazpíval cizinec. Lehce předvedl salto vzad. Byl dokonalý. Krásný, a navíc voněl drahými oleji. A ne potem, jako ona.
Náhle postarší muž ztuhl. "Jaaak...?" zakoktal padajíc.
Postava z něj vyndala Jehlu.
"Pravou Aryu chytila královna," usmála se.
"Valar Morghulis, bratře," dodal muž bez tváře, když mistr dodýchal. Po každé nájemné vraždě je potřebná změna jména.
"Budu si říkat Šae," zapěl, zatímco se mu zvětšovala prsa a boky. "Tyrione, těšíš se na mě?"

Nový objev Esa! Ztratil Rimmer oči???
Když Kassandra předpověděla Eso Rimmerovi šťastný vztah, snad tím nemyslela jeho novou partnerku Kristinu (říká si Krysy) Kochanskou. Hrdina, který mohl získat srdce každé dámy, byl vyfocen zastaralým robotem, jak vystupuje z Kosmiku na pátou palubu, kde má své dočasné kajuty, právě s touto "ženštinou".
Kochanská před týdnem dala košem po měsíci doplňovači zboží, když konečně uslyšela jeho hru na kytaru. Má tento nový vztah šanci uspět?
Podle nás NE!
Eso zatím nechtěl svůj "flirt" komentovat. Náš zdroj pod podmínkou anonymity však zjistil, že Kochanská je ve skutečnosti GELFem na přání!
Rozejdi se, Eso!

"Výborně," bubnoval špičky prstů o sebe pan Burns. Předposlední Pekelná ryba, Abraham Simpson, včera zemřela. Zůstal jen Montgomery.
"Konečně můžu získat poklad, o kterém se ani tomu Matlockomiluvnému starci nesnilo," vysvětlil svému dlouholetému platonickému milenci do obličeje. Smithers jemně olízl slinu, která mu při Pánovi rozhorlení zůstala na rtu.
Pan Burns o hodinu později vložil všechny klíče po zesnulých do tajné skrýše na hřbitově.
Sejf se otevřel.
Byl prázdný jako peněženka Barneyho Gumbla.
"Kdo si mne dovolil vykrást," řval Burns, čímž probudil Willyho spícího na hrobu ve tvaru dud.
Lisa se pousmála nad štěstím rabína Krustofského, zatímco Bart točil šperhákem.

Hněv. Zloba. Ubohost. Žeru červy a přemýšlím, jak se zbavit všeobjímajícího oka. "Proč mne nenechají alespoň jednou najíst v klidu," myslím si.
Kameraman odchází od přístroje. Můžu aspoň vykonat intimní hygienu.
Muž znovu ovládá Oko.
"Moje matka by se taky tak předváděla," myslím na skučící mláďata v zoo. Chápu ji. Kdybych stejně jako ona nepředvedl show, utýrali by je hlady.
Zakoulím očima. A sním červíka co nejroztomileji.
V Praze se skupina skupina šesti lidí dívá na fotbal. O přestávce přepne kanál. "Ten lemur je tak rozkošný!" řekne jediná dáma v místnosti. "Tak to zas přepni na Real," odpoví sportovní kolektiv.

"Dáte si taky ještě whisku?" ptá se majitel firmy novináře. Ten se opírá o stůl, před chvílí na záchodě hlasitě zvracel. "Tak ještě jednu, na to seznámení," odpovídá mladík.
"Tak rovnou čtyři!" říká obsluze magnát. "No, nebojte se. Velvyslanec přijíždí zítra až v poledne. Vlastní letadlo, brandejský letiště. Hrozně se bojí, chudák. No, bezpečnosti není nikdy nazbyt. Ale pomůže nám, export do Číny pofrčí," dodává již unaveným polohlasem. "Ale ne abyste to někde napsal!"
"Nebojte," odpovídá mladík.
Po hodince odchází pryč. "Šikmoočko v poledne přisedne ve dvouměstí. Tři pušky by měly stačit," SMSkuje svému neznámému zaměstnavateli.
A stačilo dělat opilého.

Uprostřed bratrovražedného boje zamrkal Měsíc.
No vážně, nebyly to Sutechovy mraky! Válečníci se zastavili a dívali se na obří víčko, které několikrát překrylo světlo.
Pak Noční záře zmizela úplně. Padla tma. Nikdo už neviděl nepřítele, generálové křičeli rozkazy na slepé posluhovače. Někteří zahodili zbraně, většina však mlátila bronzovými meči kolem sebe.
Před východem Slunce skoro všichni leželi na zemi v krvi. Kol kolem se ozýval bolestný sokolí křik.
Ráno se objevilo Slunce, ale poprvé mělo kolem sebe ranní červánky.
Horus přišel o oko. V nočních hodinách od té doby panuje zlo. Ale přes den na nás stále se zájmem shlíží.

Fred byl alergický na zázvor.
Vždycky, když se svou partnerkou předváděl taneční číslo, bál se, aby jeho vůni neucítil. Občas si ho totiž dávali diváci, kteří si místo piva dopřávali ochucený "netradiční" čaj.
Novoroční tango. Jeho milovaná se k němu přiblížila s lampou v ruce. To byl jejich majstrštyk. Zatímco on žongloval se zapáleným kahanem, ona se mu obmotávala kolem boku a jemně jej sfoukla.
"Dnes to bude jiné," prohlásila. Otevřela lampu a vůně zázvoru jej odvála do pustých krajin.
"Gin....," vydechl naposledy. Jeho slova však zmizela v lůnu lampy, která jednou za sto let vydá jeho duši světu zpět.

Přibližující se záběr:
Sníh na Míráku.
Hlavní postava: (Karel)
"Kde jsem ji už viděl? No jasně, na párty před týdnem, ale měla jinou barvu vlasů. Nelíbali jsme se? Neee, to bych si pamatoval. Ale byla hezká. Škoda, že nastoupila do tramvaje. Nikola, asi...?"
Pohled do "šestnáctky":
Kamila se roztřásla. Karla milovala už od léta, ale nikdy si jí prakticky nevšiml. A teď se ohlédl! Roky běhání a fitka se vyplatily! Třeba nám to vyjde...
Záběr na Karlovu domácnost. Tři malé děti si hrají. Jejich matka štupuje ponožky. Těší se na Vánoce.
Pohled na transparent s nápisem Flirt není známost.
Zatmívačka.

"Ty bonbony v obchodě ukradla babička, strašně zlobí," plakal dvanáctiletý Franta.
Jeho rodiče se znovu v kuchyni hádali. "Víš, co říkala ta ženská ze sociálky! Jestli se ještě jednou zjistí, že krade, tak půjde do pasťáku," brečela maminka. "To svádění problémů na cizí jsi ho stejně naučila ty!" slyšel Frantík tatínkův jek. "A tvoje matka to všechno jenom zhoršuje, měli bychom ji poslat do domova důchodců!" přisadila si maminka.
František vzal do ruky telefon.
O hodinu později byla sociálka s policií v bytě. Jeden člen rodiny už v bytě vonícím levandulí nepřespal.
A babička si ve spánku tiše cumlala bonbón.

"Láhev bourbonu na stole je vždy spíše napůl vypitá než napůl plná," pomyslel si okolo půlnoci smutně mladý student heraldiky Michel. "A vlastně i napůl znamená prakticky prázdná," mudroval si pod rašící vousy. "To samé by se dalo říct i o životě, ne?"
Ráno v šest vstal ze studentského bytu a rozhodl se, že dnes do školy nepůjde. Chvíli jezdil metrem, sem, tam, dokonce si jednou projel točnu.
Vystoupil krátce před devátou v náhodně vybrané stanici, kde chodilo hodně lidí. Připadal si anonymní.
O tři minuty později ocejchoval stoupající dým ze stanice Maelbeek město. Michelův skrytý ocelový oblek již neexistoval.

Ruku v ruce, jazyky v ústech, sliny se mísí se slinami. Dech se zrychluje, takhle to má být. "Nikdy na dnešek nezapomenu," myslí si třináctiletá dívka.
Ráno ji přepadly obavy. Bude ještě nějaký den tak nádherný, jako byl včerejšek? Vrátí se touha ve své ničivosti, že nebude prakticky moci dýchat?
Podívá se na spícího Karla. "S ním už ne, svět je příliš velký na stání na jednom místě." Měla ho ráda, ale je čas odejít.
Zabouchává dveře od bytu, kde na povlečení ještě zasychá rudá skvrnka.
Když se pětatřicátník Karel probudil, došlo mu, že by měl začít hledat pořádnou holku.

Život je krátký. Mějte poměr.
Motto seznamky Ashley Madison
"Hledám mladou krásnou dámu, na flirt a něco víc," napsal Vašek do popisu ideální partnerky. Blíž to specifikovat nedokázal, nerandil už děsně dlouho. Před půl rokem mu umřela manželka, tak co by si na pětašedesátiletá kolena ještě nezablbl. Děti už jsou na škole, tak co už. A za registraci zaplatil šest stovek. Život by ještě mohl být krásný.
"To není možný," začal se dusit, když uviděl dívku ve vyzývavém kostýmku, která vklouzla do restaurace.
"Dělá to každej, je nová doba, tati," odvětí dcera studující na národohospodáře.
Svět pro Vaška náhle skončil.

Sova zvolna letěla nad rozestavenou krtkovou haciendou. Budoval si ji již třetím rokem a stále nebyla hotová. Uviděla ho, nejprv jako malou postavičku, když se však k němu se svistem větru rozletěla, už ho dokázala zaostřit lépe.
Krteček potěšeně zamával a zvolal: "Sovo, budeš moje kamarádka stejně jako je myška a zajíček?"
Sova jej beze slova chytila do pařátů a zaryla do něj drápy, stejně jako v předchozích dnech do jeho přátel.
Když pak na stromě přežvykovala čumáček, tiše zahoukala: "Jaká to náhoda, normálně mívám hlad, ale tentokrát mi příroda prokázala tolik dobra."
Náhody se v kouzelných lesích stále dějí.

„Šílený zločinec již 14 dní uniká neschopné policii, která nemá žádné indicie, kdo za osminásobnou vraždou stojí,“ říká s pověstným úsměvem Alexandr Hemala z obrazovky. „Jedinou stopou je bílý pudr, nalezený na jedné z obětí.“
Bětka si krkla a vypla bednu. „Na mně si stejně nepřijdou,“ pomyslela si a nasadila rudou paruku.
„Děti, klaun přišel, ukáže vám nějakou legrandu!“ volá maminka.
Bětku při přechodu k satelitnímu domečku sráží auto.
Děti pláčou, poprvé uviděly smrt. Těsně se jim vyhnula.
O týden později umírá Bětčina matka, trpící demencí. Svět na ní zapomněl, dcera jí nepřinesla jídlo.
Policie případ po pěti letech odložila.

Moje práce mne baví. Vřískot ubožáků, kteří se kroutí na křesle. „To víte, za barevnou plombičku si připlatíte,“ směji se jim. „Ale jestli nechcete, máme tu extrakci!“
Peněženka se mi naposledy už nevešla do kapsy, musím kvůli ní nosit na cestu z práce modráky.
„Bolí vás to? Ale ale ale… Další volný termín máme už za 48 dní, ve tři ráno. Je našlapáno, to víte, dětem se často kazí zoubečky…“
První zub jsem trhal na vlastní svatbě – Naděnce. Z kaldounu se jí zanítila dáseň. Od té doby, co si ji vzala leukémie, mi ji křik připomíná. Je to šťastná vzpomínka.

„Prasátko, kdepak roste ten med, který bych tak rád ochutnal?“
„Dělají ho včelky, to jsi nevěděl, Méďo?“
„A dá se sehnat, aby mi nepopíchaly mlsný jazýček?“
„To víš, že dá, ale máš dost peněz, aby sis ho mohl od cukráře koupit?“
„Víš, že občas je chuť silnější monetárním výkyvům?“
„Ty bys chtěl krást?“
„To se musí, když nemáš peníze, ale máš moc chuti, ne?“
„Nebojíš se trestu?“
„Nebojíš se žití?“
„Prasátka se nechtějí bát ničeho, ale bojí se všeho, víš? Není lepší nic neřešit a pomalu nechat problém vyhnít?“
„Myslíš, že by byl med ještě tak sladký, kdyby byl shnilý?“