Moje články

Tak už zase duben končí
vždy mi přijde, že se ani nerozloučí
prostě zmizí s půlnocí
sedím tady do noci
přemýšlím jak já se rozloučit mám
celý den nad tím rozjímám
jen co odbije zvon a ohně zahoří
do hlubin roku měsíc se ponoří
utne mi nit psací
teplo už se vrací
já mám déšť a vítr radši
tento ročník byl můj slabší
avšak nezoufám
svoje ego pofoukám
nikdy nevíš, co se stane
nic tu totiž není dané
i když nejsem optimista
a těžko se hýbu z místa
připouštím, že někdy může
i na hřbitově vyrůst růže
tak zatím pa

Proč jsi to udělala?
Netuším, prostě jsem tak trapná.
Co sis jako myslela?
Nemyslela jsem.
A to teď jako kvůli tobě budu celý život žít s tímhle trapným pocitem, který se vynoří vždy, když si náhodně vzpomenu před spaním, na procházce či kdekoli jinde?
Už je to tak. Co víc bys ode mě chtěla.
Bože, fakt děkuju.
Omlouvám se.
To mi nepomůže. Proč prostě nemůžu být tím, čím chci.
A to je co? Princezna?
No... jo.
Ha, ty NIKDY nebudeš princezna.
Ne. Kvůli tobě.
Tak hele, za to nemůžu jen já, koukni se laskavě i na ostatní části svojí osobnosti.

Je večer. Ostatní se teď nejspíš někde druží a potvrzují, jak jsou strašní. Dvě odpadlice se však nezúčastňují. Vedle hostelu, kde jsou obytovaní studenti seznamováku, je rybníček. A ony nevědí coby. Tak chodí stále dokola a zpívají si. Jedna zná jen ty uplně nejznámější odrhovačky ze zpěvníků. Ta druhá zná zpěvník celý. První se pořád ztrácí, ale to nezastavuje tu druhou. Páni, ty český písničky jsou fakt depresivní, pomyslí si první. Je tma, jen světla domu osvětlují krajinu kolem.

Ráda na ty dvě vzpomínám. Teď je taky tma. Ale nevím, zda ještě vyjde světlo. Proč se jen hezké věci neopakují.

Zápasník v kleci si bere konzistenci a velikost ruličky od papírových ubrousků osobně a pouští se do útoku. Zuřivě popadne ruličku a začne s ní cloumat hlava nehlava. Rulička se ovšem brání svou délkou a obtížnou manipulovatelností. Osmák se pořádně zakousne a začne ji tahat přes celou klec. V cestě mu stojí několik překážek a už to vypadá, že se celý svalí z větve, ale nakonec se drápky udrží nahoře. Pustí ruličku a oběhne ji, aby se jí mohl zmocnit z druhé strany. Po několikaminutovém boji panička vidí, že osmák zvítězil. Rulička je na kusy a proměňuje se v pelech.

Vinu se, jsem žížala bezpohlavní
nekoukám napravo nalevo
jedu po hlavní
nejsem houseňák ve vývinu
jsem závodník, nohu na plynu
a v nic se neproměním
září mi kůže ve světle denním
sunu se rychlostí blesku
večer, v noci i za rozbřesku
kloubouček na hlavě (nebo zadku) nesu
mířím daleko k moravským lesům
odbočuji na stezku k lánům polí
kloboučkem mávám překvapeným pánům s holí
jako by nikdy neviděli obří žížalu jak valí si to po silnici k úvalu
vezmu to zkratkou přes ohrádku něčí
ovečky tu na mě zuřivě bečí
šlápnu na to a mizím
když jsem na pozemku cizím

„Ty sis tu růži ode mě zlisovala do rámečku?“
„Jo, to je ona,“ odvětila Alex.
Matěj byl mile překvapen. „To se ti tak líbí?“ Rozzářil se jako sluníčko.
„No jasně,“ přitakala Alex lehce vyhýbavě. „Počkej, jdu najít tu fotku, o které jsem mluvila,“ zavedla téma jinam a zmizela v obýváku.
Matěj stál uprostřed jejího pokoje se zbytky slunce na obličeji a rozhlížel se. Zadíval se zase na rámeček s květinou. Nedalo mu to, sundal ho ze zdi a sedl si s ním na postel. Když ho otočil, uviděl nápis: Důkaz, že existuji. Trochu mu klesly koutky. Co to asi znamená?

Nahoru na vrchol
ztrhaně se škrábu
padám a vstávám
v hlíně nořím bradu
vysoko je pramen
který lesem zvučí
vysoko je u nebes
modrých jak tvé oči
ochladí mě osvěží
ústa už mám vyprahlá
s hlemýžděm tu soutěžím
kéž bych tam tak dosáhla

K pramenům života
škrábu se marně
s tak velkým nákladem
není to snadné
s nákladem plným stínů
nedivím se
že polykám hlínu
je to prý o cestě
na to já kašlu z nízka
v uších otravně mi píská
neslyším vodu jak stéká
pode mnou táhne se řeka
bojím se tam i zpátky
život je až příliš vratký

Ačkoli byl Matěj upřímný člověk, v tuto chvíli mu pravda dělala potíže. Nechtěl ji slyšet. Nechtěl ji vidět. Nechtěl ji vnímat. Jenomže už byl dávno konec. Nebyl jen na dně. Už byl pode dnem. Někde hluboko v temnotě. Seděl na zídce Vyšehradu a upíjel se do němoty. Jak to tenkrát udělal, že nespadl dolů sám nevěděl. Nevěděl ani, co ho trápilo víc. Jestli ta zrada někoho, kdo ho měl milovat, nebo to, že se kvůli tomu cítil jako loser, kterýmu ani holka nemůže být věrná. Kdyby to bylo jednou. Ale on až moc dlouho přehlížel, že chodí s normální děvkou.

Byl to lovec. Expert ve svém oboru. Jako šelma, která pronásleduje kořist, se dokázal připlížit, zmást a vyrazit k závěrečnému aktu. Žádná dívka mu neodolala. A když se ubránily jeho choutkám, neubránily se jeho šarmu. Vždycky se hihňaly, červenaly. Byl kouzelník. Takže když mu při jedné z jeho sladkých přednášek u společného jídla Alex řekla: „Ježiš, běž už do hajzlu,“ napůl nezúčastněným tónem, bylo to pro něj překvapením. Chvíli mlčel a nevěděl jak zareagovat. Mezitím, co se Matěj snažil neudusit smíchy se zaskočenou palačinkou v krku, se predátor na místě proměnil ze lva na žížalu, která se radši odplazila pryč.

Stála před ní, překrásná žena v načechraných šatech, které sahaly až na zem. Nahoře začínaly inkoustově modrou a dolů přecházely přes tyrkys až k zelené, která ji ladila s očima. Očima jasnýma jako hvězdy. V hnědých vlnitých vlasech měla květiny a dívala se na ni smutným pohledem.
„Proč jsi mě zatratila, dcero moje?“
„Cože?“
„Nenasloucháš. Copak nevidíš? Umírám. A vy se mnou.“
„Kdo jste?“
„Ty víš, kdo jsem. Moc dobře mě znáš. Každý den po mně chodíváš. Beze mne neměla bys, kde žít. Beze mě nebyl by nikdy blahobyt. A přesto, ke své Matce chováte se takto. Zastav to. Můžeš.“

Nechal mě tu
k čertu
co jako teď budu dělat
bez kompasu
cestu hledat
nikdo jiný
už se neslituje
i svinka
lásku potřebuje

Nechal mě tu
sakra
teď tu chytnu rapla
a v ruce přesto nebudu nic mít
asi bych měla jít
ale nevím kam
a tak
tu zůstávám

Nechal mě tu
zatraceně
nudle z ksichtu utírám
zamyšleně
když koukám dolů
vzpomínam na chvíle
kdy byli jsme spolu
a padám
v představách
bez odporu

Nechal mě tu
co mám dělat
říkaj
jdi jinam štěstí hledat
štěstí
zatnu pěsti
povolím
schoulím se do klubíčka
citím se tak maličká
kutálím se
pryč

Každý den
vleče se
za panelákem
za lesem
za tramvají
kolem plotu
prožívám svou nejistotu
neodchází
mysli mraky
úzkost
strachy taky
procházím se
furt tu jsou
kam mě nohy donesou
probudit se nejde
co na tom sejde
že jsem
každý den
vrtí se ve mně
nedůvěry sémě
v sebe
v tebe
v to pozemské plémě
celý vesmír nevyjímaje
srdce už mám otrhané
třetí čakra polámaná
bortí se mi
půda pod nohama
prý všechno přejde
jednou
chtěla bych si sednout
dřepnout tady v rohu
dát si pauzu
navždy
zařvi
němě
bez hlasu
za tohoto nečasu
sama
zrána
večer padá
do hlubin

Vždy tu byla pro něj. Od začátku až do samého konce. Mnohokrát chtěl po ní příliš mnoho. Mnohokrát riskoval její život spolu s jeho. I když se snažil ji chránit, ne vždy mohl zabránit jejímu zranění. Byla jeho věrnou společnicí na dalekých cestách. Jeho oporou v nejtemnějších chvílích. Statečná a vznešená. Kdo tvrdí, že nejlepší přítel musí umět mluvit lidsky? Když se pro něj obětovala, nechtěl to. Stalo se to tak náhle. Truchlil. Pro něj už bylo po všem. Vysáli z něj život dřív než stačil zjistit, že přežila. Jako znovuzrozená se objevila, aby mohla odvést jeho milou zpět domů.

Matěj odsunul peřinu vedle sebe. „Klidně pojď ke mně,“ vyzval Alexandru.
Alex se ale zadívala dolů. „Mně asi postačí podlaha.“
„Neblbni. Země je studená. Nebudeme se nahatý válet na ní.“
Alex vrhla vražedný pohled.
„Žertuju, žertuju! Culil se Matěj. Vážně. Dělám si srandu, přece se mě nebojíš. Pojď. Postel je velká dost.“
Alex si napůl neochotně vlezla vedle Matěje pod peřinu. Matěj se k ní uvelebil čelem s úsměvem měsíčku, který svítil za oknem.
Zase se zablesklo a PRÁSK.
Alex se přitulila k Matějovi.
Bouřka se přibližovala. Matěj Alex objal, a s touhou, aby byla jednoho dne jeho, sladce usnul.

Ticho. To neblahé ticho, které nastane, když dorazím na místo. Můj meč to říká jasně. Cítím to. Jsem tady. Nic se ovšem neděje. Přede mnou se roprostírá obrovská vodní plocha mezi skalami. Jak něco tak nádherného může být tak děsivé. Uprostřed hladiny vidím vyčnívat pevnou plochu. Základy čehosi. Inu skočím do vody a plavu tam. Vytáhnu se nahoru. Najednou cítím chvění. Z hlubin se ozývá hřmnění. Hladina se čeří. Kolos se vynořuje. Musím couvnout před tou ohromnou silou. Srdce mi poskočí. Na tohle se nedá zvyknout. Dvanáctý obr mě jde varovat, že jsem na jeho území. Jenže já nesmím odejít.

„Tak vyjeď támhle na ten kopec a já vás vyfotim odsud pod tím krásným dubem.“
Lucka upravuje Simču, která si chce nechat udělat hezké fotky na koni. Však má na to taky právo. Jezdí na koni už několik let a nikdy předtím nepózovala. Není ten instagramový typ. Takže tento photoshoot nemá být žádná póza, ale zachycení jejího života... jen v trochu lepším světle.
„Takhle si to nech, to vypadá dobře. Já jsem totiž módní expert.“
„Jo, odkdy?“
„Od té doby, co jsem jednoho viděla v televizi a zjistila, že snad i obyčejný vesnický člověk má lepší vkus než módní experti.“

Za oknem se zableskne. Trvá dlouho než se ozve hrom. Někde v dáli je bouřka. Tady zatím ani neprší. Ale vítr fouká. Nahoře v temném podkroví zní meluzína jako kvílení zemřelých. Alex je schoulená pod peřinou a nemůže usnout. Ježkovi voči, tuhle noc neusnu. Jedině... napadá ji... uh, když to je tak trapný. Venku zavržou vrátka, která se špatně dovírají. ACHJO! Alex vstává, popadá mobil, kapesníky a peřinu, a potichu schází dolů ze schodů. Zaťuká na dveře. „Ano?“ Ozve se Matěj. Alex vklouzne dovnitř. Matějovi se roztáhnou koutky od ucha k uchu. „Já se bojim,“ zamumlá Alex. Matěj odkládá knížku.

Zrzavá veverka
hopsavá malinká
pod plotem tlapky od sebe
copak asi provede
bojí se mě
mezi zaparkovaná auta vyskočí
v další vteřině na strom zaútočí
rychlá jako blesk
mrštnější než kočka
špedlíková černá očka

vě větvích si pobíhá
nic jiného než na ni čučet
mi nezbývá
je tak svobodná a krásná
jako na obloze hvězdna jasná

tak přemýšlím o svobodě
ve své trapné nepohodě
chtěla bych být veverka
nebo radši pták
odletět a plachtit vysoko
všechny starosti dole pode mnou
tak hluboko
bude ještě někdy něco v pořádku
píšu si tu rýmy
řádek po řádku
ještě pět slov
útěk
lov

Míchala zamyšleně lžičkou svůj čaj. Je tam dost medu? Ochutnala. Chce to ještě trochu, ale citronu je tam dost. Vyšla s hrnkem (spíš kotlem) na zahradu a posadila se s dekou pod jabloň. Poslouchala, jak zpívají ptáci a v poklidu usrkávala ze svého kotle. Bylo překrásné ráno, nastával dokonalý den a ona si ho hodlala vychutnat plnými doušky. Dokonce se probudila dřív. Takže jako normální lidi.
On vstal pro změnu později. Podíval se z okna a když ji zahlédl, zůstal tam stát. Zasněně na ni koukal přes sklo. Jak se jí vlasy lesknou na slunci. Konečně nebyl na všechno sám.

Zpívali tu ptáci
A rostly květiny
Všude kam se podíváš
Překrásné planiny
Na tomto místě
Zvěř a rostliny
Vládli tu a udržovali mír
Dokud v hlavách hrstky lidí
Neobjevil se ďábelský cíl

Tam kde zelenaly se louky
Teď beton zalévá kopce
Tam teď lidé zavření jsou
V železných domech
Jako v hrobce
Mrtví a přece živí
Dnes spoutáni jsou
Na věčnost
Tam kde vlci vyli

Ze spárů algoritmů
Už není úniku
Když kabely
Trčí ti z hrudníku
Vedou cestou
Kde tekla řeka
Teď tu na zombíky
Jen zkáza čeká

Už nikdy nevylezou ze svých hrobů
Upozorňovala na sebe takovou dobu

12. dubna 2020

Dnes ráno jsem jako obvykle vstala z postele, potom, co jsem se k tomu dvě hodiny přemlouvala, a šla si vyčistit zuby. Podívala jsem se do zrcadla, řekla: „Ahoj tati,“ a začla. Po snídani, která mi trvala přibližně 5 hodin, se začlo stmívat, jelikož jsem vstala odpoledne. Pak jsem se vykadila. Pak jsem si poslechla jednu písničku, vlastně jsem si chěla poslechnout jednu písničku, ale nakonec jsem poslouchala písničky celý večer a sledovala na YouTube, jak jí křeček mrkev. Následně jsem se hystericky smála memeům na Pinterestu. Pak jsem napsala tento ubohý zápis a šla zase spát.

Lucka byla její nevětší fanynka. Zpěvačka v Praze nebyla věčnost. V Evropě byla, Lucinka byla ale čerstvý puberťák a do zahraničí se sama bála. Požádat nějakého dospěláka, aby jel s ní? He. Už viděla, jak se do toho všichni hrnou. Pak už zpěvačka nekoncertovala ani v Evropě. Naděje zhasla. Jenomže... po dlouhých 12 letech bylo oznameno turné po Evropě se zastávkou v Praze! Honem lístky, do Prahy i do Vídně! Teď už cestovala i sama.
A pak...
„Bohužel jsme nuceni kvůli nařízením švýcarské vlády zrušit koncert v Curychu.“
...
„Bohužel jsme nuceni kvůli nařízením britské vlády zrušit koncert v Londýně“
...
„Bohužel...“

Byl krásný letní den. Byť za to byla ráda, moc jí to neulevovalo. Seděla na lavici a klepaly se jí nervozitou nohy. Chvíli jí byla zima, pak zase vedro. Potila se jako blázen. Promočené kapesníčky zmuchlané v rukou. A samozřejmě se jí chtělo strašně na velkou.

„Přpravená?“
„Ne.“
„Chceš vodu?“
„Aby se mi ještě chtělo navíc čůrat?!... A nebo jo, prosím.“
„Ok, hned jsem zpět. To zvládneš, budu celou dobu s tebou,“ uklidňoval Lucii manžel.

Byla to věčnost, co byla Lucie naposledy v zahraničí. Hrozně se těšila. Ale její strach z létání se za ta léta uzavření snad ještě zhoršil.

„Proč jsi zas tak stranou? Vždycky tě najdu někde sedět samotnou. Jako teď.“
Sednul si vedle ní a zadíval se stejným směrem. Hladina se leskla na slunci. Vlnky řeky tančily, vody bylo po dlouhé době hodně.
„Bývám radši sama. Společnost lidí mi nikdy nebyla moc milá.“
Matěj nevěděl, zda to brát jako výzvu k odchodu. Chviku mlčel než zase promluvil.
„Já mám lidi rád.“
Alex se pousmála. „Já vím. Obdivuju tvoji odvahu.“
„Odvahu?“
„Odvahu milovat. Odvahu žít. Jsi přesný opak mě. Já většinu času vadnu a čekám, až bude po všem.“
„A když jsi se mnou... tak je to lepší?“

Rychle pobídnu Alana k trysku. Nechce se mi po smečce střílet a riskovat Alanovo zranení. Tak věrného oře už nenajdu! Alan, válečný kůň, který se ke mně dostal čirou náhodou je naštěstí mnohem rychlejší než hladové drápy šelem. Už je to dobré. Vlci to vzdali. Ach, domove. Můj milý Jacku a krásná Abigail, proč jen jste tak daleko. Musím od vás odcházet tak často. Do dálek, které jsou pro mě i Alana tak únavné. Alan, tentokrát souhlasně, odfrkne. Už svítá a já slyším čvachtání pod kopyty. Už jsme u bažin. Lístky stromů se třpytí. Už jenom kousek a budeme doma.

Soumrak pohltil oblohu a v dáli zavyl vlk. Na takovémto místě je nebepečno i přes den a nás pronásleduje noc. Projedeme skrz, nelítostnou pustinou, co jen na oko tváří se opuštěně. Na spánek nesmíme ani pomyslet. I kdyby se nám dostalo probuzení, jistě by bylo nemilé. V poušti divokého západu číhají jen bodláky, vrazi, lupiči, hadi a další havěť. Můj věrný kůň Alan vytvrvale cválá, měsíc je v úplňku a ozařuje nám cestu. V dáli jsou slyšet výstřely. Naštěstí jsou hodně daleko. Potom však Alan začně frkat. Něco se mu nelíbí. Něco cítí. Divné šimrání na zádech. Chraplavý štěkot. Vlci.

Stála před ním jak ji bůh stvořil. Nemohl tomu uvěřit. Vždy se na něj utrhovala. Dělala, že ho nevnímá. Jediné pozornosti se mu od ní dostalo, když si ho dobírala. A teď tady stála a vábila ho do svého lože.
„Matěji, tak pojď ke mě, prosím. Chci, aby ses mě dotýkal, šeptala sladce.“
On však nemohl se hnout.
„Proč tak najednou? To si všechno jen hrála?“
Alex k němu lehce vykročila.
„Miluji tě. Od první chvíle, co jsem tě uviděla.“
Přistoupila k němu a dala mu ruce kolem krku chystajíc se k polibku.
A přesně v tu chvíli zazvonil budík.

„Matěji!“ Stiskla mu ruku.
Matěj se na ni překvapeně podíval, přičemž mu zčervenaly tváře, což naštěstí pro něj nebylo vidět, jelikož byla tma jak v pytli.
„Copak?“
„Musím se k něčemu přiznat,“ řekla Alex potupně, „bojím se tmy.“
„Tak proč si šla s námi?“
„Napadlo mě, že když půjdem spolu, tak to překonám.“
Matěj se usmál a zamířil baterkou před sebe. Tak pojď, jestli chceme vyhrát, musíme pohnout.
Noční bojovka v lese. Jak dětinské, myslela si Alex a spokojeně se nechala vést Matějem za ruku.
Vtom se zarazili. Před nimi někdo byl.
„Honzo?“ zvolal podezíravě Matěj
„Matěji?“ zvolal podezíravě Honza.

„Fuj, co to jeee????“
„Mrtvá moucha“
„AAAAAH, to jsou mravenci?!“
„Jo. Mravenci pojídají mouchu.“
Na podlaze ležely zbytky mouchy a na ní se kmitala hmota. Mravenci nalepení těsně u sebe se starali o to, aby po mouše nic nezbylo. Vytvořili kolem hemžící se flek a Alex to pozorovala ze židle.
„Jak se na to můžeš dívat?!“
Zvláštní. Alex měla první reakci stejnou. Jenomže nemohla odtrhnout pohled od té fascinující záležitosti. A tak si udělala čaj a dívala se.
„Panebože, beru si ručník a odcházím! Řekni mi, až budou pryč!“
Jitka za sebou zabouchla dveře.
Mravenci už byli skoro u konce.

Slunce se pomalu klonilo k obzoru a Alex šla jako vždy rozjímat o samotě na své místo k řece u velikého dubu. Když dorazila, uviděla však vetřelce.
„Hej, co tu děláš, to je moje místo!“
Matěj se na ni divně podíval. „Né, to je moje místo.“
„Jak jako tvoje místo, já sem chodím každej večer po osmý hodině, je to prostě mý místo-“
„No tak jsem tu dneska dřív.“
„Dřív?“ Začínala chápat Alex. „V kolik ty sem chodíš?“
„Pozdě.“

„A s Jeffem si povídáš?“ Přerušila Alex ticho.
„S Jeffem?“
„Červ na stromě“

Matěj se pobaveně usmál. Červa si nikdy nevšim.

Začalo to tím, že si vzala tvrdou tužku. Špatná volba. Hodně stínů. Měkká čtvrtka. Když se něco pokusila vygumovat, zbyly tam rýhy a stíny. Tužku vyměnila.

Pak přemalovávala oblast kolem nosu asi tisíckrát. Ani měkčí tužka nepomohla.
Divila se, že papír ještě drží pohromadě. Čumák vypadal jako opotřebovaná houbička na nádobí. Další vada na kráse.

Potom zjistila, že si odměřila délku krku špatně. Z koně byla žirafa. Měla chuť polít to žírafinou. Ale ještě se nevzdala. Opět vytasila gumu.

To až napočtvrté, když se jí ten papír opravdu protrhl, jí prdly nervy. Žádná škoda, řekla si a papír vztekle zmuchlala.

Bublinka
malinká
utíká
zlehýnka
letí
a přemítá
ke komu asi tak zavítá
přeletí plot a přeletí louku u lesa
nikde nikdo
na mysli
neklesá
letí výš
letí vzhůru
udelá si menší túru
po světě temném a po světě světlém
zalitá podzimním světlem
leskne se
duhově a zlatě
namířila si to k horské chatě
na lavici se usadila
obhlédla ohniště
vtom vyjde chlapík
sekera a strniště
bublinka pozoruje chlapíka
radši se zvedne a pluje zas
kolem dalšího lesíka
pluje nad stájemi
a pluje nad výběhem
pluje tak dlouho
že už jsou pastviny zakryté sněhem
bublinka
však nepotřebuje kamínka
pořád letí
zlehýnka

Za mých mladých let létala
každý den letadla
a já z věžáku pozorovala jejich světla
za mých mladých let nejlepší reklamní plochou
byly dveře metra
za mých mladých let jezdila po ulicích auta
tenkrát se hlasitě fandilo
Slávie, Sparta
ještě před několika málo lety
lidé bloudili ulicemi
a hlasitě se smáli
po nocích kapely na podiích hráli
za mých mladých let
řvalo se na fesťácích hovno a Karel
když já byla mladá
každý se u vody válel
vyvaloval svoje nářadí a vnady
každý se vším věděl si rady
tehdy bylo žití jako voda
když ještě v telce běžela Česká soda

Visí za zadní tlapky hlavou dolu a odhodlává se k odvážnému skoku... ehm, ke střemhlavému pádu. ŽUCH, ozve se, jak se veverkobobří kočkoholubí prasátko rozplácne o kukuřičnou podestýlku, kterou hodlám vyměnit. Otevírám si dvířka, abych si podala kus dřeva nahoru k vekému otvoru a poletucha už se do nich sápe.
„Kam odcházíš? Předpokládám, že daleko ode mě."
Uhodlas
Popadnu ten chupatý bobek, co po sobě nechal dva bobky, a dávám ho do přenosky.
„Tady máš seno, ať tam nejsi tak-“
Zuřivá nutrie napadne víko rozhodnutá z přenosky udělat umělé pískoviště. Pootevřu ho, abych tam vsunula trochu sena.
Knedlík opět prchá.

„Je pro tebe pohodlnější to mít výš nebo níž?“

Dotazovaný se na mě ani nepodíval a dál pokračoval v broušení.

„Mohl bys přestat jíst svůj nábytek a odpovědět mi?“

Dotazovaný byl hluboce soustředěný na kus dřeva, na kterém sedával, a nevěnoval mi absolutně žádnou pozornost.

„Kdybych věděla, co chceš, věděla bych, když ti něco vadí a naopak. Kdybychom tak mohli mluvit aspoň telepaticky.“

Dotazovaný již neměl na čem sedět a tak se rozhodl, že ho teď bude rozčilovat miska s jídlem a začal s ní cloumat.

„No, vypadá to, že je ti to uplně jedno, to je taky dobrá varianta...“