Moje články

Med, jídlo, cestování, česká země, přátelství, láska, rodina, čaj, šťáva z pomeranče, svoboda, déšť, kvalitní zmrzlina, architektura, hezký design, žlutá, tyrkysová, barvy, jaro, podzim, listí, slunce, sníh, led, bruslení, ptáci, zvířata, obejmutí, čerstvý vzduch, pastelky, papír, štětec, moře, Irsko, hudba, rock, tanec, koně, stáje, louky, smích, vtipy, pohádky, pohodlí, gauč, křeslo, houpací křeslo, houpačky, řeka, plavání, sáňkování, prolejzačky, Praha, domov, procházky, parky, lesy, květiny, kameny, skály, mech, zelená, potůček, zpěv, hra, playstation, ovladač, pohoda, volný čas, psaní, DMD, tužka... zasekla jsem se... postel, salát, citron, osmák, prča, výlety, poznávání, jazyky, kultury, jednota, diverzita, síla, spokojenost, zdraví, srdce, plíce, kyslík, štěstí.

Řadový čtyřválcový zážehový motor s přímým vstřikováním, přeplňování turbodmychadlem. Plně elektronické řízení benzínového motoru. Dvojitá spojka. Náhon na přední. Sedmistupňová převodovka. Čtyřprvkové zavěšení zadních kol. Maximální rychlost je 250 km/h. Zrychlení z 0 na 100 za 6,6 vteřiny.
Předjíždí jako Semir Gerkhan všechny příliš pomalé rozvaleniny valící se po bohémské děravé silnici. Německé auto, ale česká poznávačka. Protisměru se nebojí. I kamion před jeho mocí ustoupí.
Řítí se až k semaforu.
Červená.
Brzdí, bulvy nechává na předním skle.
Prasák zaháknut základními dopravními předpisy.
Ostatní auta ho dojíždí.
Vrrrrrrrm.
A zase ujíždí. Aby pak mohl opět dupnout na brzdu.

Žili v tom domě
tisíce let
žili v tom domě
jež byl celý svět
pak bylo jich moc
a někteří získali
nestoudnou moc
zakázali tančit a zpívat
zakázali na nebe se dívat
zakázali hlas
a zakázali myšlenky
zakázali názor
a zakázali pomněnky
zakázali lesy
zakázali léčivé směsi
všechno, na co přišli, zakázali
všechno pro odnětí svobody udělali
zakázali rozum, který naslouchá srdci
protože to do vyspělé a bezpečné společnosti nepatří
život jaký byl na Zemi už nikdo nespatří
protože to hnali příliš daleko
ach, ty naše modrá koule, kouzelná planeto
mysleli, že kontrola všechny spasí
zničili Zemi
na všechny časy

Mluví
mluví do zdi
všechno zazdí
neslyší
je jedno kdo a kolik jich je
je jedno že si nahlas stěžuje
má nápad
nebo otázku
nejde se přenést přes tu překážku
že nikdo ji nevnímá
jako by byla neviditelná
Neptun na ascendentu
nemůže vysvětlit svou pointu
jako zeď kolem
cpe to horem dolem
nebo necpe
je to jedno
zjevně
co se jí honí v bedně
nikdo nikdy nezjistí
o tom se ujistí
uzavře se navždycky
jako kruh magický
když nikdo neposlouchá
proč mluvit
nebude nikoho nutit
tak si je sama v sobě
neřekne to ani tobě
nikomu
radši promlouvat ke stromu

„Kolikátou už si nalejváš skleničku?“ dotazuje se Verča.
„Nevím... třetí?“ hádá Lucka.
„Vždyť já mám teprv první,“ Verča nemůže ze své kamarádky.
„Nojono, piješ pomalu.“ Lucka se už maličko klátí při pití třetí sklenky sangrie.
Je večer, chladno, ale příjemně. Únor v Portu. Nádherné, kouzelné, vtipné místo. Rozfoukaný oceán. Krásný čas. Fajn jídlo.
Němci u stolu za nimi si trochu udiveně prohlíží klátící se Lucku.
Najednou se vznítí od svíčky nedojedený talíř na prázdném stole.
„Je, hele, hoří,“ pronese s klidem Lucka.
Talíř personálem v pořádku udušen.
„Tak co, stihnu čtvrtou, než si taky doliješ?...“ sápe se Lucka po džbánu.

Je pár stupňů nad nulou, fouká vítr, Atlantik se sráží s Dourem v jeho ústí. Voda se proudem valí dolů z kopce. Do kopce se valí Lucka s Verčou. Mají jasně daný cíl. Posvátné místo, kde mají tu nejlepší zmrzlinu, jakou kdy jejich chuťové pohárky okusily. Ve dvou dnech již čtvrtou zmrzku. Čtvrtou dávku. Porci již 10. 11. a 12. Za každou. Lucce se převrátil deštník naruby. Je to dobré, otočí se zády k větru, a ten deštník převrátí na správnou stranu.

Mise splněna. Holky stojí schované pod střechou místního soudu a se zmrzlými prsty drží kelímky s vybojovanou pochoutkou.

Po tom, co asi hodinu brečeli v pevném objetí, které by nerozdělilo ani páčidlo, si šli udělat večeři. Teď už věděl, že jsou na tom oba stejně. A že už je v bezpečí, už není sám. Řetězy svobody, které ho tak dlouho svazovaly a tížily jsou konečně pryč. Řetězy, kvůli kterým se paradoxně vůbec svobodně necítil. I když byl sám a mohl kam chtěl a co chtěl. Oba se cítili až teď opravdu svobodní. Spolu. Pro někoho je to možná nelogické. Pro ně přirozenost. Prostě byli takoví. Tak dlouho na sebe čekali. A teď, teď tu spolu večeří u stolu.

Přemýšlel, zda jí říct, jak chodíval spát s brekem a myšlenkou na tu, která ho vezme do náručí a konečně ukonejší. Zda se jí zcela odhalit. Jednou to přijít musí. Snažil se jí svou citlivost ukazovat postupně. Nevěděl, jak by na to zareagovala. Však se znali jen několik měsíců. Pocit, že to musí udělat ale nakonec zvítězil. Řekl jí všechno. Jak celý život toužil po někom jako je ona, ale neodvážil se doufat. Jak se mu s ní hojí zlomené srdce. Co pro něj znamená a že by pro ni vykrvácel. A jak chce být už navždy jen s ní.

„Když jsem byla malá, dávala jsem si upadlou řasu na prst, foukla do ní a něco si přála. Prý se to pak splní.“
„To jsem taky dělával,“ zasměje se.
„To je asi známá věc,“ přitaká.
„A splnilo se ti někdy něco?“
„Ne. Mně se přání neplní. Ne takhle, když se na ně soustředím.“
Chvíli mlčeli.
„Na tebe jsem ale občas myslela. Jestli tam někde jsi a jak se máš. Zda se máš zrovna stejně tak blbě jak já... ale jen tak občas. Takže ty ses mi splnil.“
On pořád mlčel. Váhal, zda jí říct, že on si ji doslova vymodlil.

Malá holčička běží v šatičkách chodbou k velké skříni. Otevírá dveře a začne tahat ven babiččiny boty. Střevíčky, kozačky, pantofle, všechno si zkouší a prohlíží se v zrcadle. Klopýtá v botách jak svými nožkami pochoduje po chodbě. „Teď jsem jako dospělá!“ raduje se.
Babička se z kuchyně zasměje. „Oběd,“ zavolá, „pojď se najíst, děvenko.“
„Já ti to uklidím, babi,“ odpovídá holčička.
„Ale jen to tam nech, vždyť po obědě můžeš pokračovat.“

Babička by ji nechala rozházet celý byt a vůbec by jí to nevadilo. Však děti si musí hrát. Její laskavost a velkorysost si holčička bude navždy nést v srdci.

Postí se
potí se
zprostí se
té tíhy a samoty?
šedivé temnoty
ve světě nicoty
bodláčí tiše pláče
jako zraněný ptáček
nerado by se přeceňovalo
svůj význam bytí
do sítě
do svých spárů ho chytí
kořeny rvou
nazývají to hrou

žízeň
prahne po vodě
kde je jen konec svobodě
kam se poděla tak náhle
sucho se nekonečnem táhne
hlad
nastane někdy zvrat?
zvrat v dobré
nebe čistě modré
ani mráček
ani kapička
není tu ani človíčka
obzor v nedohlednu
jiný svět si neprohlédnu
není vidět okraje
kdo tuhle hru vyhraje?
ozývá se zvuk fujary
ne však tady
tady umřeš hlady

Ztrácím rozum?
patent na něj nemám
mám jen suchý chleba
někdy mi to neva
někdy z toho šílím
úpěnlivě kvílím
kopu nohama i rukama
vyděšena vlastníma zvukama
hlavou zeď neprorazím
moc to bolí
a zeď se potom drolí
občas se něco povede
ale ne moc často
to se pak zase něco provede
na vyváženou
až budu stařenou
toho se dožít nechci
možná rozum nikdo nemá
ani muž ani žena
možná rozum ztratíme
když se potatíme
vyrosteme v dospělé
a jde to do prdele
pro děti tento svět není
vzteky každému pusa pění
útěku žádného není
nejradši bych odešla bez prodlení

„Ach, to je krásně.“
„Hmmmm, nádhera.“

Je krásný letní den v oboře Hvězda. Houpací lavička se houpá sem tam, jak se Petr s Josefem naklání dopředu a dozadu. Kolem je však prázdno. V dáli ani živáčka. Ničivá síla již zahnala všechny do svých domovů, některé dokonce úplně položila.

„Ještě, že máme ten respirátor. A přes něj šátek. Jinak by se to asi nedalo,“ praví Petr.
„Já se moc omlouvám,“ klopí hlavu Josef, „když ty fazole-“
„Co je?“ zděsí se Petr
„Bacha, někdo jde...“
„Né! To jsi přesně řekl předtím!“ křičí Petr

Josef se nakloní na stranu a vypustí další prd.

Všechno to začalo nemocemi a operacemi
přesto mé naděje nebyly ztraceny
smůla, stále živá
do hlavy mi vtloukaly bludy
že jsem pěkný kus obludy
a rozumu jsem taky moc nepobrala
nemám se mít tolik ráda
snažili se dávkou hutnou
udělat ze mě schránku mrtvou
jenže smůla, stále živá
zlomené srdce, to bolelo vostře
však supi nedostali se k mojí kostře
smůla, stále živá
divný týpci na ulici v noci
zvládla jsem to bez pomoci
smůla, stále živá
ztracené naděje a budoucnost ta tam
tak podivně a trapně se tu motám
jenomže jsem stále živá
možná víc než jsem kdy byla

Šel mladíček šel cestou
lesem za svou nevěstou
aniž by to věděl snad
však jen sebe má tak rád
všechny holky z okolí
udělaly by cokoli
aby nevěstou se staly ony
vybíhaly před své domy
zpívaly mu, tančily
draze se vystrojily

On jen do zrcadla se díval
sám pro sebe si zpíval
radoval se ze sebe
nedíval se na nebe
z toho spadnul dědeček
maličký jak hříbeček
pro pýchu ho začaroval
aby navždy pamatoval
že pýcha pád předchází
bezduché stud provází

A dál?

Dopadlo to všechno šťastně
kletbu zlomil vcelku časně
vzala si ho za muže
dívka krásná jak růže

Bledá a unavená
s věčnými kruhy pod očima
křehká jako křídla motýlí
zarazila se na chvíli
stál před ní z nebes spad
nemyslela že má co dát
nemyslela že přijde ten
kdo bude jasnější než slunný den
kdo se bude chtít starat o křídla
kdo zažene všechna strašidla

Veselý a velkorysý
s pohlednými rysy
srdcem něžným jako křídla motýlí
zarazil se na chvíli
stála před ním krásná víla
leč trochu unavená byla
nemyslel že přijde den
kdy potká dívku jako sen
nevídanou líbeznou
bude jeho princeznou

Ruku v ruce putovali světem
pak vyprávěli dětem
tuhle básničku
jak nedoufali ani trošičku

Vážené vedení Pablba, s. r. o.,

myslím, že pro tuto pozici se hodím lépe, než kdokoli jiný. Na obdobné pozici jsem dělala již dvakrát, dohromady 150 let. Mám 5 vysokých škol a dlouholeté zkušenosti s vedením lidí. Pracovala jsem také v zahraničí po dobu 12 let, konkrétně v Atlantidě. Umím se všemi Vašimi firemními interními systémy i datovými schránkami, přesto, že jsem u Vás nikdy nepracovala. Zvládám nejen svůj time management, ale i ten kolegů. Pracovala jsem také již na front, back, inside, outside, upper i down office.
Nemám žádné slabé stránky.

Věřím, že uděláte správné rozhodnutí.
S pozdravem
Neexistující

Zahalen v kápi, plíží se ve stínu. Jeho tvář nikdo nikdy nespatří. Bojuje za lid, však nikoho nenazývá svým pánem, a nikdo nenazývá pánem jej. Vždy se objeví a odvede potřebné v anonymitě a mrknutím oka. Pokud možno s minimální destrukcí. Nikdo ho nedokáže popsat, určit jeho identitu. Dokonce ho málo kdo vůbec postřehne. Než se svědci ohlédnou, zbyde po něm jen opar tajemství spolu s drsným výsledkem reality, a vysoko na nebi přelétne orel, jako symbol jeho nedávné přítomnosti.
Je to posel smrti i života. Žije, aby byl navždy zapomenut.
Pracuje ve tmě, aby sloužil světlu. Je to asasín.

Kamkoli přijedeme, jsme taková ubohá sebranka.
Když si v Portu na pokoji sušíme boty, jelikož nemáme náhradní. Když jedeme autobusem hodinu namísto 10 minut, jelikož jsme nastoupili do linky, co objíždí město po pořeží.
Když jdeme 2 hodiny navíc k autobusu, jelikož taxík rozhodně platit nebudeme.
Když se zatouláme při -10 v lese, protože už nevíme kudy, a i kdyby, cesta je zcela zamrzlá. Když pak stojíme na vlakové zastávce a lížem rampouch, jelikož máme žízeň.
Když přijdeme do barcelonského podniku a ptáme se místních, kde jsme, jelikož nemáme tušení.
Ale musím vám říct, právě takové cestování stojí za to.

Až se znovu narodím
přála bych si žít v realitě jiné
kde život jako potůček plyne
přála bych si pamatovat život předchozí
už jako nově příchozí
abych nedělala ty samé chyby
a nezoufala „kdyby“

Až se znovu narodím
chci veselou zelenou planetu
od dětství koni vyskakovat do hřbetu
pak od východu na západ tryskem se hnát
po večerech žolíky hrát
a popíjet mošt lahodný
každý den mít náhodný

Až se znovu narodím
chci život bez pravidel a zákazů
chci občas přijít k úrazu
abych do života dalšího vzala si znovu poučení
že na tom dělat chyby vlastně nic špatného není

O lži, že indiánský chlapec rozpoutal boje na náměstí, se měl ráno dozvědět celý Boston.

„Pojď, Connore, navštívíme mého přítele,“ pobídne chlapce Sam.
...

V tiskárně promluví se starým sazečem.
„Je možné ještě změnit sazbu?“
„Samozřejmě,“ odvětí sazeč, „ale není to ani rychlé, ani snadné. Příště tě to bude stát hodně...“
„Nikdy ti to nezapomenu,“ poděkuje mu Sam.
„Ani já tobě,“ odvětí sazeč nevrle.

Sam se obrátí na Connora. „Díky jeho práci si může celé město číst o tom, co se zrovna děje. Když s ním budeš zadobře, můžeš zůstat méně nápadný.“

Connor jen stál a zíral na ten kovový zázrak.

Slunce zapadlo za obzor a Terka s Lenkou nikde. Když už se o ně začínáme bát, v dáli se objeví dvě postavy na koni. Jak se přibližují, ozývá se smích. Je to jasné, holky se zastavily na pivu v hospodě.
„Víte, že byste neměly pít a řídit,“ pošťuchuje je Markéta.
Zlatý Diego a jeho následovník Velvet se zastavují před brankou a náklad slézá ze hřbetů.
„Ještěže Diego ví, kudy domů,“ Markéta opět dloubá.
„Já jsem náhodou naprosto střízlivá!“ ohrazuje se Terka a ujímá se koní.
„Jdu je odsedlat a vy zatím otevřete to dobrý víno.“
Markéta se plácne do čela.

Malý brepta
sladce breptá
něco mi povídá
nebo třeba vyzvídá
slunko prosvítá mezi listím
mezitím, co si svou duši čistím
tady v ráji
v dubovém háji
v dáli potůček zvučí
naslouchat srdci mě učí
jako ten brepta s peřím
když jsem tady opět věřím
v pozemskou krásu a mír
ptáček odletěl, jaký má cíl?
možná šel cvrlikat jinam
do koruny stromu se dívám
tyčí se nade mnou jako svatyně
možná, že jednou vše pomine
to dobré i špatné
to není podstatné
hlavní je tahle chvíle
už ušla jsem míle
aniž bych viděla cíl
zůstanu tu ráda ještě o něco dýl

Jsem opět v patu
začal jsem si z toho ohryzávat patu
do ucha si strčil vatu
a teď se nemůžu narvat do šatů

Jsem totiž zcela mimo
včera nám dělali nové lino
naleju si teda víno
a udělám domácí kino

S vínem v ruce motám se v kruhu
snad mi to víno půjde k duhu
jak vymanit se z toho dluhu
tohle je problém nového druhu

Zakopl jsem a patu si narazil
shodil míč, ten se odrazil
letěl vzduchem, pak se v rohu zarazil
cestou však kousek sošky urazil

Ležím tu a nevím, co dělat mám
jsem tu zcela sám

18.25
Klátí se smíchy nad svým vlastním dílem. Rudne a snaží se neudusit čajem.

18.35
Přepisuje dílo do elektronické podoby. Stále se chechtá, když vymýšlí název.

18.40
Dílo zveřejněno. Znovu si čte výtvor a rozesmívá samu sebe. Opravuje chyby.

18.50
Je ráda, že ji to šlo dnes tak snadno. Očekává s optimismem komentáře. Nedá ji to a po každém přečtení cizího díla kontroluje, zda se u jejího nějaký neobjevil.

19.00
Stále žádný komentář.

20.00
Řekne si, že se na to musí vybodnout a zavírá webovou stránku.

6.20
Před odchodem do práce to opět zkouší.

11.00
Stále nic.
*obnovit stránku*
Nic.

27. září
Dorazili jsme večer na ubytovnu.

28. září
Hodně jsme toho nachodili. Zatoulali jsme se v obrovském parku, ze kterého bylo hrozně daleko na zastávku. Aspoň jsme protáhli faldy. Já s Radimem jsme si dali sprint na sto metrů. Radim se předtím pořádně zapnul. Dle Simči, aby mu neskákaly kozy.

29. září
Dnes pršelo jak v Irsku. Zlomily se dva deštníky. Zachránil nás turistický autobus.

30. září
Dnes jsme jeli k Belfastskému zámku. Radim prohlásil, že „má úsery“. Naštěstí nešel po schodech první.

1. října
Zemřel Karel Gott. Radim oznámil, že by mu nevadilo jmenovat se Charlotte Ella Gottová.

Krájí, míchají, hnětou, válí, formují, smaží, praží, pečou, opékají, restují, dusí, vaří, čekají, vše s láskou a trpělivostí. Ochutnávají, přidávají, ubírají, nahrazují, vymýšlí, vytváří, jako kouzlem, které dobře chutná a pohladí po duši. Strouhají, koření, skládají, nandávají, servírují s lehkostí a umem baletního sboru. Však má poklona dnes nepatří tanečníkům, ale kuchařkám domácím. Mamince, babičce a všem ostatním. Jejich talent a píle na mě nepřeskočily. A tak s velkým obdivem už od malička pozoruji, co všechno jedlého se dá vytvořit z ingrediencí bohatých i chudých. Jak se vše od nich rozplývá na jazyku. A jak nikde nevaří lépe než doma.

V jeho plodnosti už se ho pokoušelo zastavit ledasco: ledová voda, sníh, výškové budovy, slabé větve, vrtulníky, vlaky, věžní hodiny, žebříky, štafle, židle, vějíře... Chci říct, vážná zranění jako dočasná antikoncepce asi dobrá. Ale tahle veverka se jen tak nevzdává.
Dále tu máme mafii, novináře, filmaře a lidi, kteří ho chtěli zastavit už na začátku. Otročina na place, kecy o tom, jak je mladý, hloupý, ošklivý a vůbec, co se cpe před kameru. Ani tahle pilulka nezabrala.
Dnes je to legenda, která se objevila ve více než 100 filmech. Kdepak, tahle poletucha bude plodit i ze záhrobí.
Všechno nejlepší, Jackie!

Byl vyvrhelem či hrdinou? Hrdinou se necítil nikdy, však stalo se, že ho jím někteří viděli.

„Pomůže mi někdo?!“ Mladá žena seděla v bolestech na zemi a držela si nepříjemné škrábnutí od pušky na paži.
„Co se stalo?“ Přispěchal k ní.
„Pytláci. Řekla jsem, ať odejdou. Takto mi odvětili.“

Achilles se doma o ženu postaral. Connor šel po pytlácích. Byli tři. Nechal žít jednoho. Věřil, že jen tak se do jejich lesa další neodváží. Domýšlel se správně. Pro ten den byl hrdinou. Byl? Zabil dva lidi. Muži, kteří zabíjí cizí zvěř pro peníze a střílejí po ženách, jsou stále muži.

Tři chlupatá kiwi sedí na větvi a podřimují
svět ze své dřevěné vyhlídky pozorují
jedno zívne a pacinkou otře si čumáček
miniaturní medvídek je to, takový plyšáček

Jako naklonovaní, knedlíci synchronně pohnou hlavičkou
huňatou, naježenou mají ji celičkou
pak ji zvednou a jeden se postaví na zadní
za roztomilost ho člověk hnedka rád odmění

Vypadají, že jsou všichni stejní
však jejich nálada někdy se mění
povahu má taky každý svoji
jednomu je všechno jedno, druhý se bojí

Třetí, to je myška dravá
prsty okousat by ráda
ať mi nikdo neříká, že hlodavci osobnost nemají
když žádného hlodavce v životě neznali

Rozjařený hřebeček naháněl svého druha po výběhu. Byla to taková hra – kdo jako běhá lépe se zdviženým ocasem. Ten tmavý měl ostříhanou ofinu a zbytek hřívy dlouhý. Na krku se totiž ostříhat prostě nenechal. A teď se tryskem hnal podél ohrady a ržál štěstím. Po dlouhém horkém dni v předvečer zapršelo. Ten bílý už nebyl bílý, jelikož se nadšením vyválel v mokrém prachu. Navzájem se vybízeli k závodu a jeden následoval druhého. Tančili tak na trávě dobrou čtvrt hodinu, než se přestal ozývat dusot kopyt a koňský smích. Začalo se stmívat a vesnici naplňoval ten ozdravný, lahodný vzduch po dešti.

Ano.
Ne.
Čas.
Místo.
Způsob.
Ten správný člověk. Ten správný robot. Ten správný zombie.
„Kdo jste? Vás neznám!“
Pilot vyměněn na poslední chvíli.
Rychlé, jasné odůvodnění.
„No tak dobře...“
„Letíme.“
Zvláštní pocit. Něco je tu špatně.
„Co to ten idiot dělá, vždyť nejsme dost vysoko.“
Vrtulník se řítí dolů.
„Důvod neznámý,“ psaly noviny.
„Technická závada,“ psal internet.
„Tragická nehoda,“ vysvětluje sexy blondýna v televizi.
„Nepřízeň počasí,“ říká robo-reportér.
Miliardy dolarů mění účet.
„Vše se vyšetřuje,“ jsou ujištěni příbuzní.
Důkazy zničeny.
Svědci neexistují.
Falzifikace funguje přesně tak, jak má.
„Pro co to bylo?“
„To se mě neptejte, já jen plním rozkazy.“

Jsi tam ještě?
buch buch
snaží se nás rozdělit
zas a znova
buch buch
myslíš, že i tebe jednou nazvou konspirační teorií,
abych nevěřila, že jsi tu se mnou?
buch buch
krev proudí tělem
v průměru 3 153 600 litrů za rok
buch buch
pravá polovina pumpuje rudou tekutinu do plic
okysličenou krev pumpuje levá polovina do zbytku těla
buch buch
já vím
vždy tu budeš
nedovolím, aby mi tě vzali
naslouchám
na kusu obřího šutru pokrytého vodou
obíhajícího gigantickou žhoucí hvězdu
vše letí vesmírem v dokonalém souladu
buch buch
zázrak stvoření
vrcholná magie
polibek světla
jak se to stalo,
že nevěříme

Jak postupoval den a slunce plulo po obloze, stín bílé věže se plížil po stěně údolí.
Tricovi už za tu dobu, co se spolu uvězněni potloukali propastí, dorostly jeho tyrkysem zářící růžky a zahojila se mu polámaná křídla. Chlapec začal přemýšlet o tom, že by se snad dalo i někam doletět. Už jednou trochu popoletěli, když jim hrozil nebezpečný pád. Rozhodně to ale není na nějaké velké akce. Chce to dostat se co nejvýš, a na vrchol bílé věže, která údolí stráží, doplachtit. A tak šplhali a šplhali, až se jednoho dne dostali opravdu vysoko. Dost vysoko a dostatečně blízko.

„Zde je jasně psáno:
‚V šest hodin, šest minut a šest sekund si pan Pecka kýchnul a nepoužil kapesník!‘
Víte jasně, že to je porušení našeho řádu! Za neuposlechnutí jakéhokoli nařízení je trest požití celé řady banánovníků, a to i s kořeny! Pokud trest nebude splněn, je provinilý za trest nesplnění trestu proměněn v banánovník samotný!“

Tisíce a tisíce banánovníků plodily statisíce banánů ve žlutozeleném háji, který tak mylně působil jako ráj.
Kdyby přišel někdo zvenčí, neviděl by, že banánovníky už dávno nejsou plodem přírody, ale zvrácených praktik.
A kdybyste jim to řekli, neuvěřili by, ani kdyby se dřevem dusili.

Apríl is no joke
Plochodrážník

Aries the foxtrot
Přešlap
Hluboký řez

Biruterý
Opravdu velká cela

eliadeportivo
Nehoda je přetěžká, když spadnete na ježka

Envy your northern lightness
Němý rádce
Ranní probuzení
Příběhy na pozadí

Esti Aloe Vera
Není mrtev, jenom zavřený

Evangelistnatá biologie
Je to jen o zvyku

Faobilí
Cílová páska v nedohlednu
Nevinné dětské čarování

hidden_lemur_treasure
Šok! Sdílejte, než to smažou!
V první linii

Chrudošišoid Brkoslav Štýřický
V symbióze
Experimentální kuchařská úvaha

LeVirgothic
Je tím, co jí!

mamu(t)let
Skrytí skřítci

myday all day
Dělnice, nosníci a já

Oliver, Hammondovo autíčko
Závodníci

Queen24/7
Malé krůčky, velký pokrok
Jak se žije na farmě
Území nikoho (?)

Tlegymnásium
Jak měl Mach přání k narozeninám.

Toranádo
Jednou jsi dole, jednou nahoře
Sundejte kliku z pumpy!
Když dojde voda...

Nejposlednější z posledních drabble je tu
říkám si, co asi dnes sdělím světu
napadají mě jen rýmy praštěné
zveřejnit je? to radši né
jsem jako kašpar, chechtám se tu pro zábavu
můj smích se ztratí v davu
mlčení a vážných témat
život je plný složitých schémat
ještě, že zde jsou témata různorodá, barevná
vtipná, smutná, drsná, jemná, tajemná
i když mi to letos nešlo
něco málo z toho vzešlo
a to stačí myslím a doufám
poslední verše napsat si troufám
a už mě to zase bere
teď zamířím do postele
a zítra bude máj
a tady
tady bude vždycky
ráj

Sobec je každý
a bude jím navždy
všechno děláme proto, abychom se cítili líp
někteří z nás však mají jistý cit,
díky kterému jsou k druhým milí
neprahnou jen po svém vytouženém cíli
jsou tak sobci ohleduplní
na jejich sobectví nic špatného není
všichni chceme být šťastní
mít vůli svou vlastní
vesmír pak září barvami
tak jako záříme my

škoda jen, že toho narcismu dost přebývá
pochopení kolem moc nebývá
dokola viz zrcadlo vypouklé
odráží lidské ego nafouklé
je to těžké, když ti nikdo nerozumí
snažit se však za to stojí
a tak než bude úplný konec
buď ohleduplný sobec

Řadami zářícími barvami se proplétají
čerstvé ovoce rády uvítají
tohle musí být ráj, tady chceme žít
každý den dobrou náladu mohly bychom mít
z ovocných šťáv všeho druhu
zelenina, ořechy, sušené ovoce přijdou k duhu
náhodou se kotníkářce ráj před očima zjevil
a přesto, že jí spadl mobil,
oči jí radostně jiskří jako to středomořské slunce
vpravo vidím koblihu, vlevo sumce
támhle zase muffin obřích rozměrů
představuju si, jak to všechno sežeru
chtěla bych být Katalánec vysmátý,
co si v létě chodí skoro nahatý,
ale s tebou je líp
ty máš můj vtip
tehdy na La Rambla,
příště bude Alhambra

Seděli vedle sebe v horní řadě. Snažili se uprdelit - všechno si srovnat pod nohama a tak.
„Drž ten popcorn,“ řekla rozkazovačně, jak to ráda z legrace dělávala.
Byli tam brzy. Ještě ani nezačaly reklamy před filmem. Na „Pulp Fiction: Historky z podsvětí“ byl sál narvaný. Ještě aby ne, šlo o kultovní trhák.
„Achjo, já ještě musím na záchod,“ povzdechla si.
On byl taky srandista. „POTŘEBUJEŠ SRÁT?!“ zakřičel do rozlehlého prostoru.
Všichni se na ně otočili a někteří se začali hihňat.
A jelikož opravdu potřebovala čůrat, musela se přes ty pohledy upřené na její osobu zvednout a vykročit směrem ze sálu.