Moje články

Je rozdíl mezi tím, být někomu na stopě několik hodin nebo dní a pronásledovat někoho celý svůj život.
...
Držel chlapce hrubě pod krkem a díval se mu zpříma do očí. Když ho konečně pustil, chlapec se ho s námahou ve hlase zeptal: „Jak se jmenuješ?“
Útočník se zasmál. „Charles Lee, proč se ptáš?“
„Najdu si tě.“
Ten muž mu spolu s dalšími vetřelci vypálil vesnici. Connor nikdy nezapomněl, jak viděl svou matku uhořet, stejně tak, jako nikdy nezapomněl na svůj slib.
A tak Charles o dvacet dva let později zemřel rukou dospělého muže, který mu zabodl nůž přímo do srdce.

Connor se opíral o zadní zeď domu a dumal. Měl zavřené oči a opřenou hlavu. Najednou oči otevřel. Slyšel líbezný hlásek a tušil, komu patří.
Aby se rozhlédl, vyšplhal na střechu.
Překvapilo ho, že sedí na střeše. Netušil, jak se tam dostala. Nevěděla o něm. Chvíli za ní stál a poslouchal. Srdce mu plesalo, cítil zvláštní spojení radosti a smutku.
Potom k ní pomalu přistoupil obloukem ze strany, aby jí nevylekal. Vyvalila oči a přestala si broukat.
„Nemusela jsi přestat.“
„Stydím se před lidmi i mluvit, natož zpívat.“
„To nechápu. Nemáš důvod.“
„Já cítím, že mám.“
„Pověz mi o tom.“

Lucka se převalila na bok a otevřela oči. Cítila se dosyta vyspaná a odpočatá, (což bylo podezřelé). Pomalu se rozkoukala. Přišlo jí, že je něco špatně. Co to jen mohlo být?
Najednou jí to došlo. Ztuhla a vyvalila oči. Vždyť je venku světlo! Pane bože, kolik je hodin?! Zděšeně popadla mobil a málem jí vypadly oči z důlků. Vylítla z postele a začala jak se patří zmatkovat. Co teď? Co první? Zuby, ne, oblečení, ne, taška, ne, oblečení! Vřítila se do šatny a smetla snad všechno, co jí přišlo do cesty. Kouká – tepláky, legíny... Sakra, copak nemám žádný čistý kalhoty?!!

Connor se nepoznával. Ještě nikdy necítil nic tak silného a krásného. Předtím nebyl jeho život téměř ničím jiným než osaměním, bolestí a zklamáním.
Cítil v celém těle vzrušení. Připadal si s ní zase jako kluk. Nevinně a svobodně.
Nemohl se dočkat sladké vůně jejích vlasů, jejích hlubokých, zelených očí, něžného hlasu a dokonalosti jejích rtů, které se tolik bál políbit.
Se sklopenou hlavou a marně potlačovaným úsměvem na tváři mířil přes malé kruhové náměstí.
Vzhlédl. Zastavil se a spolu s ním i všechna jeho krev. Okno rozbité, dveře dokořán. Úsměv byl ten tam.
„Ne,“ zašeptal a rozběhl se ke dveřím.

„Takže teď... se otočím. A až se otočím zpátky, doufám, že tam pořád budeš.“
Uličnický výraz.
Zvednu ubrousek a vrátím pohled ke stolu.
Nikde nic.
„To si děláš...“
Rychle zavřu dveře, točím se kolem dokola, kleknu si a vtom ho uvidím.
„Jak je možné, že se dostaneš ze stolu na koberec dřív, než stačím mrknout?... Ty mi to neřekneš, viď?"
Nakrčený čumáček, rozfuněné fousky, šibalství v černých korálkových očičkách.
„Posem, posem ke mně! Šmudlíku, koblihu jeden, ty jsi ale uličník!“
Hlavička se pomalu zvedne a natočí doprava, pravá pacička nadzvednutá. Zase ten výraz neposedy.
Co naplat, osmáčci zkrátka neposlouchají nikoho.

Byl téměř konec školního roku, slunce pařilo.
Sešli se tu spolužáci, maminky, tatínkové a další.
Alex zvedla hlavu a viděla skrz školní hřiště kolem dvou tisíc lidí, kteří zaplnili tribunu a nejbližší okolí. Největší zvědavci se dokonce roztáhli podél hranice hřiště.
Alex se třásla nervozitou. Zelené třpytky ve vlasech a na tvářích se na ni nepříjemně lepily. Rozhlédla se po ostatních tanečnících. Jejich stejnokroj byl prostý – bílá trička a modré kalhoty.
Brána se otevřela a začala hrát hudba k nástupu. Alex šla v čele jedné ze dvou řad.
Teď nejde o snahu. Jde o to, ukázat, co ve mně je.

„Zapněte mozky!“
„Konečně nějaká rozumná zpráva světu!“
„Ale pane, jak bysme je mohli zapnout, maj snad baterky?“
„To je jen takový slovní obrat. A správně se říká, bychom, ty IDIOTE!“
Idiot se zatvářil uraženě.
„Už jste někdo zapnul mozek?“
Nic.
„Ach ouvej, my tu zůstaneme uvězněni navždy!“
Tři lidé byli s nervy v kýblu.
„Nebreč! Z toho se dostaneme!“
„Jak to můžeš tak jistě vědět?“
„Ježiš, to je jasný, přece tu nebudeme stát věčně.“
A měl pravdu. Metro se po chvíli rozjelo a popojelo o kousek dál. Byli ještě hlouběji v depu.
Dveře vlaku se otevřely.
„Sakra, co tu děláte?!!“

Connor byl unavený. Víc než unavený. Byl zcela vyčerpán, citově deprimován, fyzicky i psychicky raněn. Potlučené tělo se pomalu sunulo ulicí. Dvě čerstvé jizvy mu připomínaly, že pořád žije.
Šel z usedlosti, kde měl svůj druhý domov, do krámu, pořídit něco důležitého za čtyři tisíce peněz.
Bylo urputné vedro, slunce pražilo, lídí jako smetí.
Z ničeho nic do něj vrazil chlápek. Connor reagoval velice zpomaleně. Ten hajzl mu ukradl měšec se jměním.
Kdykoli jindy by se za ním mladý asasín rozběhl jako vítr. Dnes ale ne. Vyšlo z něj jen: „Uuugh.“
Sklopil hlavu, otočil se a šel zpátky, odkud přišel.

Eva věděla, že má doma hromadu salámu. Ne jen deset deka, jako jindy. Salám vyhrála v soutěži.
Musím ho nějak zpracovat, řekla si.
Otevřela lednici. Salám nikde. „Co to...“ Nechápala, jak je to možné. Bydlela sama. Přemýšlela. Pak si ale všimla hnědého prášku na podlaze. „Hlína?“ Divila se. Stopy hlíny ji dovedly až k jejím masožravým květinám. Květiny dělaly, jakoby nic. Nevinně zíraly do stropu a sem tam hodily po Evě nechápavý výraz. Jenomže po chvíli si jedna z kytek nahlas říhla. Evě bylo všechno jasné.
...
Když se vzbudila, pomyslela si: Mám pocit, že to, co jsem hulila, nebyla mařka.

Když se zhasnou světla a jde se spát,
dětská fantazie začne horečně pracovat.
„Mami, přivři mi jen a nech prosím lampičku svítit.“
„No tak, nebuď jak mimino,“ odvětí matka, bez ohledu na to, jak se bude snílek cítit.
Stíny květiny u okna,
působí jako lebka ukrutná.
Snílek slyší, jak mu buší srdce,
cítí vyschlo v puse.
Ten nesnesitelný pocit, že mu u postele stojí duch,
těžko se dýchá, jakoby řídl vzduch.
Takhle se tomu dítěti usíná každou noc,
v duchu zoufale prosíc o pomoc.
A když už se mu usnout podaří,
kolikrát za noc se probouzí s pláčem na tváři.

„PANE BOŽE!“
„Co se děje??“ Vyděsila se Lenka.
„Tys ji zabila!“
„Koho proboha?“
„Moji micinku!“ Zuří Kiki. „Jak jsi jen mohla?!“
Lenka valí vyděšeně oči. „Vždyť už byla načichlá,“ brání se.
„Ty jsi bezcitná zrůda.“
„Nechápu, co jsem udělala spatně.“
„Nedělej, že nechápeš svůj strašlivý zločin! Zabila jsi kočku!“ Kiki pořád šílí.
„A-ale...“
„Ale co??“
„Vždyť jí nic není.“
„Je pomačkaná! Teď už nebude hebká. No vážně, co sis myslela?“
„Říkala si o to,“ rozesmutní se Lenka.
„Jo? Mňoukala snad? Žádala tě, abys ji dala do pračky?!“
Lenku to mrzelo, ale Kiki byla praštěná. Ve dvaceti být závislá na plyšákovi...

Když je teď moje žena pryč, můžu dělat, co mě baví, řekl si.
Samozřejmě, první věc, co udělal – jako správný chlap – bylo rozvalení se na gauči. Zapnul televizi a opřel si nohy o stůl.
Žádný křik.
Potom došel do lednice, otevřel si k hokeji pivo a pil ho přímo z plechovky.
Žádné ponaučování.
Svlékl se úplně donaha, trencle a fusekle hodil na zem a své nádobíčko rozplácl na gauči.
Žádné nechutné poznámky.
Žil šťastně celý týden. Vídal se se svými bláznivými přáteli. Nechyběla mu. Vůbec. Až ho to vyděsilo. Dlouho přemýšlel.
„Musíme si promluvit,“ bylo první, co řekl, když přišla.

A: „A kam se teda půjdem projít?“
B: „Co já vim, prostě půjdem a někam dojdem. Venku je strašně hezky.“
A: „To je fakt. Mohly bychom někam, odkud je velkej výhled na Prahu, já ještě Prahu z výšky neviděla. Kéž bych tu nebyla jen na dva dny – jé! Nechceš vzít ten – ?“
B: „Co?“
A: „Takový to – udělátko. No...“
B: „Cože?“
A: „No tentononc, jak máš takhle cvak a... Taková ta krabice, víš ne?“
B: „Co to žvatláš?“
A: „No jak je bouřka a venku to svítí...“
B: „Máš na mysli blesk?“
A: „No jasný! Tak tu věc.“
B: „Myslíš foťák?...“

Connor neznal své hranice. Neznal je on ani nikdo jiný. Měl něco, čemu říkám Jackie Chanův syndrom – byl schopný kdykoliv a za jakýchkoliv okolností riskovat svůj vlastní život pro dobro věci. Vy to nazývejte jak chcete – odvahou, vírou v risk nebo čirým bláznovstvím.
Než vystřelil, věděl, že má sotva deset sekund na to vyskočit, než celá loď vybuchne.
V té chvíli, kdy se zpomalil čas, letěl vzduchem asasín. Snášel se na palubu vedlejší lodi jako kapka deště v závoji černého ohnivého kouře.
Dopadl do kotoulu.
„Ty bláznivej parchante,“ ušklíbl se Robert Faulkner.
Connor se v duchu pousmál. Možná i navenek.

Dana a Jana pokojně posedávaly.
„Tak jak se ti sosá?“ Ptá se Jana Dany.
„No nic moc, hned na začátku mi došla šťáva.“
„To znám,“ chápavě pronese Jana. „Ale je dobré, když chvíli musíš hledat, rozšiřuješ si tím obzory,“ znalecky dodává.
„No, každopádně jsem se ještě nechytla,“ zasměje se Dana.
„Dano?“ Zeptá se Jana po chvíli, „Nemáš pocit, že bychom tu neměly být?“
„Takový divný pocit, že je něco špatně, že?“ Přitakává Dana.
Najednou se jim pod nohama začne hýbat hmota. Obě se začnou třást.
„ZDRHEJ!“ Zakřičí Dana.
Mouchy jen taktak stačily uniknout vaku, který předtím mylně pokládaly za květ.

Večer
Pssst! To je hezké téma, jednoduché. Tím pádem na to musím napsat něco pěkného. Pssst!...
„Mami, další téma je ‚Pssst!‘“
...
Ráno
Sedím ve škole. Pssst! Pští mi z toho hlava. „Pssst!“ Pštím kamarádku.
„Co je?“ Zeptá se podrážděně.
„Nevím, co napsat na ‚Pssst!‘“
„Neboj, však ono to přijde,“ uklidňuje mě.
...
Opět večer
Nic nepřišlo. Několik návrhů zavrženo, v hlavě to syčí Pssst!
V zoufalství se ptám svého přítele: „Prosím tě, co mám napsat na téma ‚Pssst!‘? Já jsem úplně zaseklá. První čtyři drabblata šla tak dobře, s nadšením, a teď nic.“
„Tak napiš, jak na nic nemůžeš přijít.“
Pssst!

Roy těžce vstal potom, co se celým tělem svezl po barovém pultu a nabral několik sklenic. Byl potlučen a lehce pořezán. Procházel klidně hospodou, zatímco kolem něj prolétávaly další sklenice a kusy nábytku. Vzhlédl nahoru do patra a uviděl Číňana v indiánském obleku, jak se ohání jelením parožím a dává na frak deseti jiným mužům. Nemohl se ubránit obdivu. „Jo! Jo!“ Fandil svému nepříteli. „Ne! Ne!“ Začal křičet, když se k němu jeho nepřítel začal nebezpečně rychle přibližovat. Několika skoky a přemety se Číňan dostal přímo k Royovi. „Ty!“ Chytil Roye pod krkem za kabát a roztočil se s ním.

Mrkev v zimě má symbolizovat něco podivného. Jenže v dnešním na hlavu postaveném světě nic podivného už není. Všechno je tak šílené, že se to navzájem překřikuje. Lidé jsou jak postižení. Jediné o co jim jde, je mít nejnovější verzi nějaké ivěci, boty dražší než za „čtyři litry“ a hlavně mít perfektně obarvené kořínky vlasů. Vše je pro ně všední samozřejmostí. Vůbec si neuvědomují, že to, že ráno dokážou vstát s tím, že je nic nebolí, že se můžou nasnídat, protože mají peníze na jídlo a střechu nad hlavou... to samo o sobě je pro jiné nešťastné lidi tak výjimečné!

„Teplota bude proměnná, vítr severozápadní...“
No ne! To už se za tu dobu, co nedokážou předpovídat počasí, tolikrát ztrapnili, že stupně Celsia ani neodhadují. A já se těšila, co ty rosničky vymyslí na duben. Ne nadarmo se tomu venku říká aprílové počasí. V dubnu vždycky sněží. Stejně jako v říjnu a v únoru. Přesně tak — to jsou sněhové měsíce českých zemí. Duben, to je měsíc bláznivého počasí. Chvíli sluníčko, chvíli sníh. Chvíli sucho, pak zas vichr rozstříkává vodu po bezdomovcích. Sedmý den tohoto bláznivého měsíce mám narozeniny. Jsem to ale vadný dítě, mešuge. Velikonoční beránek. Proměnlivá stejně jako tenhle měsíc.

Seth dupl na brzdu. Náraz. Strašná rána. Příšerný hluk a hned na to hrobové ticho. Život jim proběhl před očima. Margareth se třásla. Seth vydýchával a valil oči. Všude bylo sklo.
„Jsi v pořádku?“ Zeptal se Seth. Neodvažoval se vůbec pohnout. „Jsi v pořádku?!“ Křikl.
„Jsem!“ Margareth se rozbrečela.
Po chvíli Seth vyšel z auta a vytáhl z kufru pušku. Srnka byla ještě živá. Margareth se mezitím odplazila na zadní sedadlo. Seth se naklonil k drahouškovi do auta, vzal jí za ruce a dal jí je na uši. „Zavři oči, schovej hlavu,“ pošeptal. „Pane bože... ježiši kriste... bože...,“ kňoural drahoušek.

Šel cestou necestou, až došel k ceduli, kde stálo: „Vstup na vlastní nebezpečí“. Co to sakra znamená? Nechápal. To mám jako vstoupit na svoje vlastní nebezpečí? Ono se po něm dá chodit? Nebo ho dokonce můžu mít? Zamyslil se. Chvíli přemýšlel, jak by se dalo nebezpečí vlastnit. Nedošel k žádnému uspokojivému závěru a tak udělal krok a vstoupil. Pochodoval po kamenné stráni, plné děr a drnů. Stráň začala prudce klesat a vtom se mu pod nohou uvolnil kus kamení a on se svezl na zadek. „Zatraceně!“ Zanadával nahlas. To sem nemohli dát aspoň ceduli s nápisem: „Pozor, hrozí sesuv půdy“?!!