Pokud si chcete zřídit uživatelský účet, napište nám prosím na sos.hp.ff (zavináč) gmail.com. V mailu prosím uveďte zejména to, pod jakou přezdívkou u nás chcete vystupovat!
Bordel jak v kurníku. Rozházené věci všude kolem. Nahoře i dole. Ale hlavně dole. Nemístně i místně tu existuje všechno, co jen na mysl přijde. Kuchyňská linka oblehlá jídlem, které se nekazí. Lednička naplněná jídlem, které se kazí. Záchod, koupelna, ručníky použité i nepoužité, kalhoty použité i nepoužité, trička, tílka, bundy, pláštěnky, tenisky, holinky, bačkory, sandále, lahve s nápojem i prázdné. Tu se vaří čaj, tu je jeden zapomenutý od rána.
Sedlo.
S podsedlovkou.
Uzdy, vodítka, helma, deka, uprostřed stůl.
Kolem něho na židlích kvočny. Hrají Dobble a s elánem vykřikují, co vidí na obrázcích.
Jak to asi zní zvenčí...?
Krásné Velikonoce všem. Letošní ročník je můj 10.! To je bláznivé.
Hmyz a pavoukovci? :D
Vítr mi zanes do účetnictví saharský písek
prsty mám unavené, plné plastových třísek
pyly padaj mi na víčka
jemně, ale hrbolatě
po dlouhém boji, při vší té ztrátě
společně bloudíme pouští
ze západu na východ
pavouček pomalinku se mi k rukám spouští
za sebou táhne stříbrný vlásek
čekám jeho tenoučkých nožiček příchod
šimrání na kůži
ucuknutí přemůži
Zaprášený stroj zasekává se v přemýšlení
jako já
bez henny v mozku barvy není
tykev
plesnivá
přes omyly přehopkáme
s lehkostí motýlí
motýla snědl náš pavouček
zrovna před chvílí
stroj cvaká, počítá za nás
i s námi
z hlavy začinají se ozývat rány
Svoje vzpomínky počítám
ty hezké, ty hebké, ty něžné
jako knížku v hlavě si pročítám
ty zábavné, ty napínavé, ty úžasné
jako album si prohlížím
ty krásné, ty barevné, ty světlé
když je mi ouzko, ve své hlavě se rozhlížím
a jako symfonii je poslouchám
těm humorným, těm bláznivým, těm dojemným naslouchám
tak dlouho, jak to jen jde
protože není nic jasné
jednou i poslední vzpomínka zhasne
a do té doby jako film budu si přehrávat
ty velkolepé i ty nejmenší
ať mám co vyprávět až někdo bude se vyptávat
třeba o kouzlu sta slov a jak nás témata nešetří
Asi upadám
Na kvalitě
Tak jako banánky v čokoládě od Orionu
Jako brambůrky Bohemia
Jako Opavia piškoty
Jako ty největší dobroty
Pomalu mizím
Cítím se
Jak v těle cizím
Držte mě
Asi upadnu
A rozdrobím se
Jako sušenky Disko
Plazím se
Tak nízko
Prasknu jako lanko
Ubydu na váze
Jako Granko
Jako Fidorka
Bude mě méně
Až se rozbiju
Úplně
Co se mnou bude
Jestli ze mě ještě něco zbude
Jako v Kubíkovi nezbylo žádné ovoce
Co když nebudu taková jak se tvářím
Jako vanilkový cukr od Vitany
Co když to bude bolet
Až všechno upadne
A slunce navždy zapadne
Světla se utlumují.
Tma.
Jásavý křik.
Aréna se otřásá.
Stále ticho.
Čím víc je ticho a tma, tím více se ve fanoušcích probouzí světlo.
Hluk ticha je přerušen zvukem zapojujícího se reproduktoru.
Tma je přerušena barvami pódia.
Oslňující zář zalije zraky přítomných, tak jako je zalité světlem jejich srdce.
Někteří čekali třináct let. Někteří i déle.
Všechny reproduktory najednou spustí. Rozsvítí se obří obrazovka a začne hrát intro.
Tma i ticho jsou ty tam.
Všichni nadšeně skákají se slzami v očích.
Přichází kapela.
Dav spustí veliký potlesk.
Sál opět zaplní bílé světlo.
Jenom mrknu a stojí tam. Přímo přede mnou.
Víte, co je známka punku? Čekat 10 let, než váš oblíbený interpret navštíví váš kontinent a když si myslíte, že už po světě jezdit nebude, šílet, když oznámí evropské turné. Víte, co je další známka punku? Když vám to zruší pandemie a vy musíte čekat další 3 roky a jít na zcela jiné turné, jen za ty samé lístky. Víte, co je punk? Jít na dva koncerty za sebou v různých zemích. A víte, co je nejvíc punk? Čekat celý den před halou, být vepředu a po koncertě dostat podpis. Nás život jen tak nezkrotí. My máme v srdci pop-punk.
Na stůl položila vázu s kočičkami, které uřízla z vrby rostoucí podél cestičky za domem. Zhluboka se nadechla. Milovala tohle místo. Odléhlé. Daleko od lidí. Daleko od shonu a informací. Byla sama. Svobodná. Osvobozená. Věděla, že už nikdy nebude potřebovat nikoho, aby byla šťastná. Že se o sebe dokáže postarat. A taky o tu nádhernou zahradu, na kterou se teď dívá z okna. Odsunula dveře a vyšla ven. Byl překrásný jarní den. Potůček za plotem utíkal po kamenech. Ptáčči už začínali zpívat. Sluníčko hladilo trávu a větve stromů svými nebeskými prsty. Natáhla si na zem tlustou deku a usadila se.
„Ty můj malý sladký myšíšku. Ahoj, pupíku.“
Pomalu se přiblížila ke kleci a otevřela jemně dvířka.
Osmák degu již čekal v horním patře, kam vyběhl, když slyšel šramocení ořechů ve sklenici a dvířka od skříňky, kde je uložena.
„Ty to víš, že ti něco nesu, viď?. Ty to víš! Ty jsi malý chytrý ulišník. Ńojo.“
Jak mu podávala oříšek, osmáček se natahoval víc a víc... až se opíral o vrátka.
„No pojď si pro oříšek, chlupáči, pojď.“
Zvířátko už bylo napnuté jako struna a hop, vlezlo do dvířek.
„A mám tě! Na, tady chroupej. Já tě dám zatím do přenosky.“
„To je hrůza,“ prohodí frustrovaně Terka sledující jak jezdkyně na nádherném černém koni elegantně kluše po výběhu.
„Co?“ Zeptá se Alex.
„Všechno. To sedlo, ta miliarda popruhů, ta křeč...“
„Říkáš, že i do ježdění se vkradl modernizmus a všechno hyzdí?“
"Jo. Koně se šlechtí, aby zvládali zátěž dřív než je přirozené, aby mohli hned závodit, aby chodili hezky shromážděne, aby si kolenem skoro ukopli nos...
'Tohle mu zaklapne hubu, tohle mu nacpe hlavu dolů,' atd. A co je NEJVĚTŠÍ průser? Na těch závodech jsou dnešní pravidla nastavený tak, že tohle všechno je chváleno.“
Když chytili Haythama, jak čenichá okolo, nevěděli, že se vedle ukrývá jeho mladší posila.
"Nejsi zrovna v pozici, aby sis mohl vyskakovat, nemyslíš?" Velitel udeřil Haythama pěstí.
Haytham se po ráně ale jen ušklíbl. "Teď ještě ne," odvětil s pohledem upřeným ke křoví.
A tak bojovali bok po boku. Otec se synem. Avšak netrvalo dlouho a Haytham se měl k odchodu.
"Uvidíme se v New Yorku," vzkázal synovi a vytancoval z obklíčení.
"To mě tu necháš?!"
"Jestli sám nedokážeš sejmout pár žoldáků, tak tě k ničemu nepotřebuji," řekl Haytham nezúčastněně a byl ten tam.
"Neuvěřitelné..." utrousil více než zaneprázdněný Connor.
Zírá na Měsíc v jináči - one-man show, zírá na Výlet do prázdna.
Zírá na Měsíc v jináči - one-man show, zírá na Výlet do prázdna...
Začně psát Měsíc v jináči - one-man show a zjistí, že to není one-man show.
Snaží se to upravit, ale nejde jí to.
Tak začně psát Výlet do prázdna.
Nemá ta správná slova.
V hlavě se jí začne klubat scénář.
Byl to výlet do neznáma nebo do prázdna?
Najde příslušnou stránku s tématy.
Zírá na Měsíc v jináči - one-man show, zírá na Výlet do prázdna.
Stále zíra.
Zírá do zdi.
Pak zírá do země.
Výlet v jináči?
Jak ho slunce hladilo po tváři, napadaly ho hořkosladké myšlenky.
Bude pro něj ještě někdy možné zakotvit? Chtěl by to vůbec? Možná je potulný život pro něj to nejlepší. Možná na tom není vůbec nic špatného.
Zíral z okna rychlíku na ubíhající krajinu nádherné české kotlinky.
Sem tam je minul protijednoucí vlak.
Na zastávkách přisedali a odcházeli ostatní cestující.
Na hranicích se mu začalo stýskat. Nevěděl, kam jede. Zatím.
Zavřel oči a nechal světlo ať mu tančí před víčky.
Jak krásný den si vybral pro započetí nové kapitoly.
Pomalu usínal za zvuků trati a všechna očekávání nechával daleko za sebou.
Uaaaaaaaa!!!!! Jsem Satan! Jsem ničitel! Všechno tu roztřískám! Všechno tu rozcupu.
„Mohl bys prosím přestat jíst tu mříž, dělá to hrozný kravál - “
Třísk s miskou.
„Ty punková nutrie. Ty jeden bobře. Zápasící hrošíku, přestaň už.
Na, tady máš ruličku, můžeš zápasit s ní.“
Rulička uspokojila chlupatou kuličku jen na chvíli. Po tom, co si dala pauzu jaksi zapomněla na její existenci.
Cloumaje s pítkem opět započala randál.
„Že já tě uvařim a snim.“
„Jó, hoď ho do hrnce!“
Osmák degu se na chvíli zarazil. Zamrkal. Podrbal se zadní nohou.
Vyběhl do horního patra.
A jal se násilně rozkládat svůj barák.
Punkerkou kdysi nazvala v drabble Envy svého králíčka. Ale už nevím na jaké to bylo téma. Myslím, že Punková nutrie to nebyla.
Edit: https://sosaci.net/node/43802#comments
To já ji nazvala punkerkou! :D
Konečně čas na oběd. Ohřeješ si polívku. Mmmm, pórková. Přineseš si ohřátou polívku ke stolu. Co k polívce? Pustíš si to video, na které se chceš od včera podívat. Sedneš si k jídlu a najdeš zapadlý odkaz. Načte se ti YouTube.
"AHOJ, POJĎMĚ SI TEĎ PROMLUVIT O ÚNIKU MOČI."
Ježiši kriste.
"Mylíš si, že mě přeskočíš a nepromluvíš si se mnou o úniku moči?! Tak to ses přepočítala, frajerko! Já jsem reklama nepřeskočitelná. Teď si tady prostě vyslechneš přednášku o úniku močiii!"
A víš co, neposlechnu.
Vypneš mobil. Ticho k jídlu je taky dobrý. Aspoň si to tak víc vychutnáš.
Proč musíme všechny obcházet a klepat na každé dveře? Proč nestačilo vymyslet nějaké poznávací znamení jako varování...
Connor byl otrávený, že musí objíždět všechny muže čekající v úkrytech na boj. Paul Revere měl otravnou povahu.
"No tak, Connore, poběž! Nemáme moc času!"
Volal na něj, když přistáli se člunem na břehu a Connor sám tahal loďku na souš, aby neodplula.
"Nechali tu jen jednoho koně, musíme jet spolu."
No skvělý.
Když zaklepali na třetí dveře, čekalo je nemilé přivítání.
"Britové přicházejí," oznámil Paul ve dveřích jako už dvakrát předtím.
"Tady. Jsou tady!" Křikl někdo. Ze vchodu vyběhla skupina červených kabátů.
Andrea seděla s otráveným výrazem v příšerné betonové místnosti s obřími okny. Zírala tupě na tazatele té nejdebilnější otázky, kterou jí kladli na každém pohovoru.
Už tolikrát na ni odpovídala. Různě. Odpověď měnila podle potřeby prostředí. Měla toho po čtyřiceti osmi pokusech dost.
„Nikde se nevidím. Možná tak před obrazovkou, jak hraju Resident Evil a žeru bramůrky pro výživu svých pneumatik na břiše. Bez dětí. Bez chlapa. S přáteli na telefonu, protože jsou moc zanepráznění svými rodinami na to, abychom se sešli. Víte co? Je mi to totálně ukradený, kde budu za 5 let.“
Vážení diváci, vítám vás u našeho nedobrovolně dobrovolného vysílání.
Ve studiu dnes Boris Chleba:
Slavný youtuber Fonsi vydal nové video na svém kanále.
Checkovat jeho merch dává logiku.
Jak jinak by to měl asi komunikovat, navíc od něj dostanete dárek zdarma.
Hodnotový tekutý prášek na praní je udržitelnější než zubní pasta na zuby.
To protože dlaněmi jen tak neproteče.
Velikonoce nejsou jen o vajíčku. Jsou taky o menstruačním kalíšku.
Poslanecká sněmovna na diskuzi vydiskutovala mapování muzea břichatých polníčků.
Claim je mistrovskou disciplínou copywriterů, na to nezapomínejte. Proto si před spaním vždy oholte vaše podpaždí v chlupech a nešlapejte na lego.
Pokud je Fonsi fakt nějaký youtuber, tak se omluvuju. Něměla jsem v úmyslu někoho hanlivě komunikovat. Boris Chleba určitě neexistuje. Aspoň ne v ČR v roce 2017.
A ano, jsem si vědoma, že i já sama jsem někdy generátor náhodných slov a říkám nesmysly. To my všichni.
Uhni ne ty uhni jdi pryč teď tu budu já ne ty uhni já tady teď budu kde mám tu mrkev hele podává nám oříšek koho to zajímá potřebuju se točit ne já se potřebuju točit vypadni z toho kolečka proč se to netočí proč stojíme chápete proč stojíme ty točíš napravo já točím nalevo nechápu proč stojíme necpi mi svou nohu do oka to si myslíš že se sem ještě vejdeš a navíc s ořechem omg není čas spánku nechci tvůj zadek na mý hlavě chápeš když už tu jseš tak se toč s náma prosím proč pořád stojíme???
Moji 3 malí hyperaktivní osmáci, když se všichni snažili točit naráz v jednom kolečku.
"Tady já nebudu," pronesl rozhodně táta.
"Já ale musím ujet dvě stanice, to se mnou snad tu chvíli vydříš, ne?"
Tátovi se nechtělo, ale pro svou dceru to udělal.
Hrozných 7 minut plných pocení, křiku dětí, cizích těl nedobrovolně se dotýkajících, uslintaných zvířat, štěkajícíh zvířat, roztahujících se zvířat, smradlavých podpaždí (i těch vlastních), sítnici vypalujícího slunce, náhlého zastavování, rozjíždění a zatáček, při kterých se zvířata, děti i dospělí po sobě válí, zběsilého drnčení na trouějící auta, opilých individuí s lihovým dechem a životního příběhu paní Chlebové sdíleném v telefonním hovoru.
Jak lahodný zážitek to je
v létě cestovat narvaným MHD.
Jestli to nebude uznáno jako polemika, nevadí. Zkusila jsem :)
"Dělat stejnou neúspěšnou věc stále dokola nemá žádný smysl!...
Panebože, přestaň do toho bouchat, nic se nestane."
"Tak s tím rozhodně nesouhlasím. Dělat stejnou neúspešnou věc někdy má smysl."
"Jasně, jako bušit mečem do těch výrůstků, že, ťunťo?"
Obr ze začal třást tak, až shodil postavičku zpět do vody. Dan musel s postavičkou na kolos vylézt znova. Přes nožku, záda, ramena až na hlavu. Tam byly ony výrustky.
"Když něco opakuješ pořád dokola, můžeš mezitím zjistit, co děláš špatně, a pozorovat situaci, takže to má smysl. Někdy zjistíš, že máš výsledek, jen jiný, než jsi čekala. Vidíš, navádím ho tím!"
Ve hře Shadow Of The Colossus musíte zabíjet obry a je velmi těžké balancovat na jejich ramenou i jiných částí těla a dostat se k jejich slabému místu, do kterého se dá bodat. Jednou jsme s kamarádem skončili u obra, který neměl žádná taková místa. Aspoň ne tam, kam jsme se s postavičkou dostali. Měl ale na hlavě takové výrůstky, do kterých kamarád stále bušil a zdánlivě se nic nedělo. Říkala jsem si, že to nemá smysl, očekávat nějaký výsledek od věci, která je očividně neúspěšná, a byla frustrovaná, že to pořád zkouší. Jenomže tím, že to stále opakoval, zjistil, že podle toho, na jakou stranu udeří, na tu stranu se obr vydá, a jde ho tak navést k vyvýšenému místu, kam lze skočit, a obr se pak o tu vyvýšeninu opře předníma nohama a odhalí břicho.
Voda tichá jako stín
v srdci schovává si splín
dívá se na hladinu
chmurné dny nepominou
uvězněna v kolotoči
jako celý svět se točí
jestli je to celý svět
ta modrá putující tečka
ta všechny potopy přečká
a my už tu nebudem
dávno
blíží se ráno
ale jí už se nechce vstávat
už se nechce nechat zlákat
na svit dne
smrt si ruce mne
obklopí ji ze všech stran
krvácí z nejhlubších ran
jezero ji ve své náruči uvítá
obloha hvezdami zalitá
konec noci chladný, nešťastný
konec tělesné schránky
předčasný
pomalu klesla
jak její duše vyšla ven
přichází
nekonečný sen
„Retnlní schopnst slnl...“
„Co to breptáš?“
„Retnení schopnt sl...“
Sosačka neměla ráda, když se DMD opilo. Vždycky ji pozdě večer klepalo na dveře a dělalo hrozný rámus. Něco takového doma prostě nechcete. Jenomže jí ho bylo líto a taky... co má dělat. Kdyby ho odmítla v nouzi, nedostala by bod.
„Pšššššt! Neřvi tak!“ Kázala DMD ve dveřích, když zakřičelo: „A heléééé! Je domááá!“
„Tak pojď, potichu!“ DMD několikrát upadlo, než ho konečně položila na gauč a přikryla dekou. Ihned začlo usínat a ze spaní mumlalo.
Ráno bylo pryč. Jen na stole ležel lístek s nápisem: Retenční schopnost sladu.
Mám pocit, že na něco musím upozornit, ale nevím na co. Asi, že nejsem v pořádku. To je u mě ale standard.
Nesu papriky
a brambory
lezu po hlavě do nory
mučím se stístěností mokřadů
kdy asi přijdu o hlavu
z paprik lečo stává se
mhouřím oči
dívám se
dopředu
pomalu se sunu
vylézám ven
na kameni luštím runu
ploštice kolem tančí
jsem na cizím ranči
kostela
na cizí lézt
to se nedělá
díra za mnou zmizela
já jsem z toho zhrzená
teď musím jít za nosem
promluvím s tím kosem
je to kos?
pták odletěl
teď v dáli vidím tura
chci zakřičet hurá
přede mnou otvírá se brána
nad ní letí bílá vrána
jsem vrána tvého otce
sděluje mi černá ovce
Jen taková parodie na lidí, které jistě taky někdy potkáváte. Říkají „vole“ za každým druhým slovem a na všechno nadávají a vy si říkáte: Jak můžou vůbec žít, když se zlobí i na samotné Slunce, že svítí?... xD
Sprostá slova
Do píči vole, posunuli zastávku, vole. Musím jít o několik kroků dál, vole. Tramvaj přijela dřív, vole. Ještě, že jsem tu už čekal, ty vole. Vole, tady je lidí, vole. Dej si ten kufr do hajzlu, vole. Si myslíš, že jsi jedinej, kdo jede tramvají, vole. Je tu narváno, ty vole. Má ti ten kufr levitovat, ty vole. Neumíš vycvičit svůj kufr k levitaci, vole? Jak jako, že to tam nejede, ty vole! To si ze mě dělaj prdel, ty vole. Tak to já vystupuju, vole. Debilové, vole. Že si vůbec dovolujou něco opravovat zrovna, když já někam jedu, vole.
Ulisná zmije
vkradla se mezi ně
ona ji snad zabije!
když pochopil
začal se kát
když on ji má tak šíleně rád
nikdy předtím neměl štěstí
ta před ní
byla bez česti
začal o těch trenýrkách
jak ta před ní
ho nemilovala
jen mu ubližovala
jenže ji pár lidí milovalo
ještě mu řekla
že prej jí to za to stálo
úděsný žití
bylo to k zblití
pak byl dlouho sám
jenom zradu znal
pitím hojil rány
zanevřel na všechny své plány
pak jednoho rána
uviděl ptáčka letět
rozhodl se
že bude cestovat
po světě
v tom létě
potkal jsem tě
Ježiši, to je depresivní, co jsem to napsala :D Aspoň, že to asi dopadne dobře.
Už zase měl ten strach
že všechno ztratí
na své životní trati
že se mu z lásky
dělají hluboké vrásky
přešlapoval sem a tam
všude, kam se podíval
vyvstávaly vzpomínky
na ty cizí trenýrky
zase už tu byly obavy
že nepřežije ve zdraví
všechny ty zrady
nevěděl si rady
stál osamotě
zády
k domovnímu vchodu
svěšenou hlavu dolů
když přišla, začal z ostra
atmosféra rostla
ona ani slovo nechápala
až se z toho rozplakala
když rozpláče se ona
rozpláče se on
nevěděla, co říct
nevydala ani tón
pak práskla dvěřmi
naštvaně
až ji uvidí
dá jí pěstí
potvoře zrádné, ulhané
Brick učí Axla kulturním základům, aby si Axl nepřipadal před svojí umělecky zaměřenou, vzdělanou dívkou hloupě. Takovýto díl opravdu existuje, ale nejsou tam tyto otázky. Jen jedna podobná.
Brick je Axlův mladší bratr. Axl chodí na střední a Brick stále na základní školu. Jenomže Axl sotva prolézá a Brick je malý génius. Musel tedy obtížnost otázek přizpůsobit bratrovi...
Jakým románem se proslavil spisovatel Jerome David Salinger?
a) Kdo chytá v žitě
b) Kdo chytá dítě
Jaké bylo křestní jméno španělského surrealistického umělce Dalího?
a) Salvador
b) Toreador
Jak se jmenuje nejslavnější obraz Edvarda Muncha?
a) Vřískot
b) Výkřik
Jaký z těchto umělckých směrů neexistoval?
a) Dadaismus
b) Exorcismus
Jak se nazývá starověký kruhový chrám v Římě původně zasvěcený všem bohům, od roku 609 zasvěcený Panně Marii mučedníků?
a) Panthenol
b) Pantheon
Jaké je nejznámější literární dílo francouzského spisovatele Antoina de Saint-Exupéryho?
a) Malý princ
b) Velký princ
Kdo vymaloval Sixtinskou kapli?
a) Michel a Angelo
b) Michelangelo Buonarotti
Asi si říkáte, jak zvláští jsou možnosti odpovědí: v Průměrňácích je Axlova postava typická tím, že je absolutně mimo, pokud se jedná o základní věci, co se učí ve škole. A v jednom díle mu musí Brick říct, že "Michel a Angelo byl jeden..." :DD
Chodil prostorem pustým, prázným
čenobilým, studeným, ničím vzácným
nevěděl o světě
o této krásné planetě
tolik, kolik by za to stálo
cestoval málo
jako meteorit padla mu k nohám
malířka kouzelná
začla ho pozvolna
provázet prostorem dál
otevírala neviditelné dveře i obzory
jeho skepsi navzdory
používala barvy jasné i temné
lehké i těžké
výrazné i jemné
podívej, jak velká je Země
navštívit mnoho zemí musíš
počkej, až všechna jídla zkusíš
uvidíš veškerou krajinu
oceánů hlubinu
jak se plátno rozrůstalo
klubal se z ulity
všechny ty pocity
na nekonečném plátně
dělaly obrazce překrásné
chodit navždy ve stínu
bylo by tak nešťastné
Lucie nevěděla, co si počít. Ten tlak se nedal vydržet. V práci to bylo na umření. Takhle nemůže fungovat. Snažila se přijít na to, čím to je. Pořád si v hlavě probírala uplynulé dny. Týden na nic. Ale nic tak hrozného neprovedla, co by tohle mohlo zapříčinit. Její tělo jakoby se bouřilo proti nějakému jedu, který v ní vytvářel ten hrozný mor. I recepční se na ni začínala dívat divně. Panebože. Co když to je slyšet?! Pomyslela si Lucka. Řekla si, že tu myšlenku radši zapudí a za zavřenými dveřmi vysvobodila ze svých útrob další sérií prdů.
Možná starej salát...?
Teď přemýšlím, že by mi to prošlo i na "Už troubějí" :DD
Jo a vše nejlepší Jackiemu Chanovi, na kterého dnes nemám čas, i když téma by se hodilo. Třeba ještě zandám nesoutěžní.
Edit: A všechno nejlepší všem dubňátkům!
Válku v sobě svádím
bolavou
tak krásný
že nemám slov
múzu svou mlhavou
marně honím
osamotě
slzy roním
došla mi slova
už nevím kudy kam
vidím tě, kam se podívám
snažím se marně napsat, co cítím
a tak slova skládám náhodile
za sebou
vybírám ta správná
jaká vlastně správná jsou?
ta, co marnost nenesou?
pak by mi žádná nezbyla
pravda naději zabila
šedomodrá
hnědozlatá
hlava moje paličatá
vzala si do sebe
chce tě mít pro sebe
taky tělo, duše
civím do prázdna
suše
v nitru boj
nějaká nemoc?
nebo černý humor vesmírný...
stav je to vskutku nesmírný
jako nekonečný hlad
Po měl pocit, že čím víc se snaží zjistit, kým je a odkud přišel, tím víc se sám v sobě ztrácí. Vzpomínky, keré nedokázal zařadit mu již několikrát zhatily plány v těch nejhorších situacích. Vlastně ani nevěděl, že jde o vzpomínky. Měl to jen za noční můry a denní přeludy.
"Přestaň s tím bojovat," poradila mu věštkyně, "nech to plynout".
A tak se po přestal snažit a propojil svou neklidnou mysl s tělem.
Nakonec to dokázal. Měl to před očima. Jsou to vzpomínky z jeho dětství. Raného dětství. Když pro něj maminka obětovala vlastní život.
Teď už ví, kdo je...
Je tu děsné dusno
nejde se hnout
pomeranč se mě snaží zalehnout
jak sebou mlátíme, již zmučená jsem
na chvíli jsem usla, zdál se mi krásný sen
jak hřeji se na ostrově teplém
jela bych zpátky domů za světlem
unáší mě kamión po D1
do zadku tlačí mě plastová bedna
a ten pomeranč je vážně otravný
říkám si pro sebe: nadskoč a vypadni
čeká mě dlouhá smrt, pomalá
když jsem ještě byla na stromě, kámoška říkala,
že nejhorší je skončit v Albertu
možná mohla bych zemřít jako výplň dezertu
místo toho mě s tím pomerančem rozmixují
proč já vůbec existuji
Marně si hlavu lámu
připozdívá se
hodina míří k ránu
čím déle jdu na západ, tím spíše na východě jsem
a to i přesto
že jdu rovnou za nosem
všechny drobné paralely, co tu byly
se v plyny proměnily
Pluto s Charonem tančí vesmírem kolem centra masy
já sedím na povrchu zemském a rvu si vlasy
cestovat časem bez prostoru se nedá
planeta už dávno není tam, kde kdysi byla
dva a půl milionu světelných let
rychlostí tři sta kiláků za sekundu
uletí Andromeda
za čtyři až pět miliard let
ta první léta totiž nejsou roky
jsou to vesmírné kroky
Ahooj, jeden týden v dubnu budu mimo internet, tak to chci vidět, jak splním 30 drabble :-/
(Profilovku zas v dubnu změním na skopce z kopce, tak aby se někdo nelek, že má vidiny nebo tak :D)
Teda ten výčet varování, co to tu zveřejňujete, vy úchyláci :D
Vyskakuju z okna záhy
pálí po mně pistol rány
tancuju jak zbraně křičí
vítr kolem uší fičí
zpátky dovnitř seskakuju
lekám se a nadskakuju
tenhle vlak poletí
a já s ním
kampak asi doletím?
snažím se uhasit jiskru
pálí to jak v čínském bistru
neuhasím, schovám hlavu
v jakém asi skončím stavu
rána bouchla, už to letí
z vlaku nestalo se smetí!
trezor vzlét, padá dolů
teď mě honí stádo volů
blonďák na mě míří zbraní
jak lépe trávit hodiny ranní
další vůl odjistil klády
sypou se, uhýbám z dráhy
odpojuju vagón, to je nápad!
takhle mě přivítal divoký západ
