Moje články

Sedí vám zadek jinde, než by podle ideálu měl? Například na břiše? Máte nějakou část těla podivně větší či menší než ostatní? Máte prsa na zádech? Visí vám jako dva těstové válce nebo jsou fakt zajímavé? Skřípáte si občas špekem druhý špek? Jsou vaše kotníky tak gigantické, že když nastoupíte do autobusu, tak se nerozjede? Má i vaše tričko velká prsa? Připomínáte bezdomovce či veksláka? Nebo se snad občas cítíte jako kripl z lesa? Připadáte si jako dárek, který se chce rozbalit, ale nemůže, protože se bojí, že adresáta neoslní?
Tak se na to totálně vyserte. Jste dokonalí. Skrz naskrz.

Plíží se křovím jako stín, avšak rychle. Svého kamaráda už má na dohled. Potichu k němu přiběhne a překvapí ho zezadu. Přítel se lekne a ožene se po něm nožem. Connor uskočí stranou.
„Klid, Kanen'tó:kone!“
„Ratonhnhaké:tone, přišel jsi mě zabít osobně? Obrátil ses proti vlastním lidem!“
„To je nedorozumění. Přestaň!“ Prosí Connor.
„Přestanu jedině, až budeš mrtvý.“
Kanen'tó:kon uvěřil lháři a zaplatil za to strašlivou daň.
Leží tam. Ve své krvi. Connor nad ním klečí a pláče. Je večer. V dálce zavyl vlk. Jako žalostný vzlyk nese se ozvěna údolím Mohawků. Mezi stromy. Tam, kde si nejlepší přátelé tolikrát hrávali.

A najednou nic.
Žádné chrastění, vrzání, pískání, hryzání, chroupání, škrábání, ťapkání, skákání na domeček, padání z domečku, čmuchání, odmítání fyzického kontaktu, řádění, pobíhání, napájení, papání, hraní si na oříšek, hraní si na placku, hraní si na větev, hraní si na sošku, vrhání té zvířecí pokerové tváře...
Prostě nic.
I klec jsem uklidila. Byl poslední z Bublíkovců. Poslední rodinné krve, kterou jsme chovali tak dlouho. Osmáci se dožívají až osmi let. Leovi bylo 9. Rozhodně nebyl nejstarší na světě, ale jeden ze starších nepochybně.
Teď máme tři. Třetí várku. Předtím byli vždy po dvou. Je to ještě hlučnější, než kdy předtím.

Štětec, pastelka, papír, plátno, špachtle, paleta, štětka, tuš, malba, freska, zeď, látka, kýbl, štafle, tempery, vodové barvy, pastely, desky, křídy, stojany, sklo, keramika, akrylové barvy, olejové barvy, blok, skicák, zlacení, mozaika, válečky, plast, teleskopické tyče, postřikovače, rozpouštědla, stůl, zem, dílna, dům, byt, nátěr, impregnace, mramor, laky, dřevo, kaligrafie, cákance, mazanice, patlanice, čáry, nános, rám, Mona Lisa, gioconda, karton, pryž, dekorace, čtvrtka, pigment, barvivo, spektrum, bílá, černá, červená, oranžová, žlutá, zelená, tyrkysová, modrá, fialová, purpurová, růžová, zlatá, stříbrná, hnědá, béžová, azurová, bronzová, jantarová, khaki, korálová, meruňková, nachová, okrová, šedá, fuchsiová, bordó, lila, levandulová, voda, míchat, ruce, tělo, mysl, srdce, člověk, duše.

Věděla, že to jednou přijde
ta osudná chvíle,
kdy bolest rozerve její srdce ve dví,
tak jako mnohým před ní
Všichni jí říkali, jak je veselá a milá
možná kdysi dávno byla
tu druhou nejradši by uhodila
„Kvete růže, podívej.“
„Drž hubu a zalívej.“
„Proč se mnou pořád hádáš?“
„Co se o mě vůbec staráš?!"
„Vážně nevíš?“
„Ne.“
„Co ti na mně tolik vadí?
„Jsi moc živá, hodná – zákeřná.“
„A ty hrozně nevděčná.“
„Super. Tak zalij tu kytku, nebo umře.“
„Vidíš, ty se staráš taky.“
„Ježkovy zraky. Proč se staráš ty?!“
„Starám se, protože jsi já.“
„...Tak to jsem nedomyslela.“

Celým světem milovaný hrdina akčních bojových filmů, herec, kaskadér, choreograf a režisér Jackie Chan zemřel. A to hned několikrát. Například, když se zřítil z pětimetrové výšky a narazil hlavou na kámen, když sjel z druhého patra obchodního domu po tyči a vzal s sebou světla nabitá elektřinou, nebo když spadl ze střechy věže a zlomil si pánev. Tolikrát položil svůj život ve jménu filmové zábavy. Krátce před svou smrtí, tou první, druhou i sedmou, se svěřil jednomu z našich redaktorů, že ho mrzí, že si ho svět pamatuje pouze jako komediální kung–fu hvězdu, a ne jako seriózního herce a zpěváka.

Na skalnatém kopci se tyčí kamenná pevnost. Zapadá slunce a chodbami stavby se začínají míhat stíny. Connor se nenápadně, roh za rohem, trám po trámu posouvá ke svému cíli.
„...Kdo by se sem asi tak vloupával...“ V dálce si pro sebe mumlá stráž.
Konečně se dostává ke spisu. Má to. Další díl skládačky. Vtom za sebou zaslechne ostré: „HEJ! To je ten hledaný asasín! Dej to sem, rebele!“
Connor na nasupeného strážce vrhne mírně pobavený, všeříkající pohled a vyskočí k jednomu z otevřených oken.
„Shoďte ho!“ Káže ostrý hlas ostatním vojákům.
Není třeba. Asasín se jako orel vrhá střemhlav dolů.

Hlavy nám horečně pracují
oči sem tam přeskakují
to je nám ale záhadou
vrtíme oba hlavou
jak jen dostat se dál
s naší postavou
občas se takhle zaseknem
jeden pak druhému odseknem
v tom přemýšlivém rozbouření
najít cestu snadné není
byla jsem hodně malá
když poprvé jsem si s playstationem hrála
objevovala ty kouzelné světy
a tátu nepustila od telky bez odvety
ten cvičil tak mou čerstvou mysl
vždycky v tom byl hlubší smysl
od logiky po akčňáky
a horory ty hrajem taky
však kdo by se s tatínkem bál
to jediné vždycky si přál
být těch her největší král

Dcera: „Koupilas špatnou směsku.“
Máma: „Vždyť je to přímo pro osmáky.“
Dcera: „Je to špatná značka.“
Máma: „Prosím tě, nezírej na tu vidličku a zvedni ji z tý země!“
Dcera: „Tak promiň, mami, já za to nemůžu.“
Kdokoli: „Takže se ti to líbilo?“
Dcera: „Ne.“
Kdokoli: „...“
Kamarád: „Nad čím tak přemýšlíš?“
Dcera: „Nad nesmrtelností chrousta.“
Učitel: „Příště to radši zakončete nějak optimisticky. Líp to pak vypadá.“
Dcera: „Mně je uplně jedno jak to vypadá.“
Táta: „Tak já jí koupím tu tašku.“
Máma: „Nekupuj ji, copak nevíš, že si ji musí vybrat sama?“
Táta: „Nojo, já zapomněl, že je po mně.

Když celý víkend prší a vy milujete déšť.
Když vidíte krásu tam, kde pro ostatní není.
Když nikdo nechápe, ale vy ano.
Když se řehtáte, zatímco ostatní se mračí.
Když pláčete, zatímco ostatní se smějí.
Když chcete něco, co nikdo nechce.
Když nechcete to, co všichni chtějí.
Když se nebojíte vyslovit tabu, zatímco ostatní dělají, že nic nevidí.
Když ostatní do svých protivníků kopou a vy je obejmete.
Když tancujete na ulici a lidé kolem na vás zírají jako na blázna.
Když jsou všichni někde zlití a vy si doma čtete knihu.
Když vystoupíte z řady a jdete jiným směrem.

Je pusto
a nikdo tu není
uschlá tráva
si tu lení
apaticky
se závanem větru
se naklání
jak asi bodláčí
smutek zahání?
naježí se
a svými bodlinkami
ten žal odhání?
Je pusto
a nikdo tu není
myslíte že
o mně vědí?
že tu sedím
a moc nevím
neprší
dlouho už
neprošel by tudy
žádný muž
netuší
ani kudy
Je pusto
a nikdo tu není
všechno se
tak rychle mění
iluze stálosti
plácají blbosti
aby se
nasytili
chce to píli
ještě chvíli
Je pusto
a nikdo tu není
nevím
zda někdo
porozumí
jsem tu
už celou
věčnost
přesto
nikomu
nestačí
bodláčí

Půvab kroky její nadnáší
boky rozvlní
hrudník roztančí
ze světel reflektorů nemá strach
strach proměnil se
v pouhý prach
na odiv klade
každý pohyb její
není to snadné
pro ni však námahou není
otevřít srdce
a nechat se vést rytmy
za světla i za tmy
vždycky taková nebyla
dnes by ten pocit
za nic nevyměnila
Je to jako před chvilkou
co choulila se
naložená pod dekou
chráněná
jako tučňák tukem obalená
ve své pohodlné skořápce
pod tou dekou
se svým studem
brečela
chtěla co nemohla
myslela
kdyby tak věděla
co ví teď
však už vidí
celý svět
seshora
z pódia

Našla jsem hlavu
mám se radovat?
Je taková
zmodralá
nevěřím
že zrovna
tuhle hlavu
jsem si
vybrala
byla jsem vožralá?
tam nahoře
asi těžko
nebyla na hoře
ani pod ní
skutálela se
ze svahu
ponořila se
doslova
utopila se
dosedla na dno
není radno
s takovou hloubkou
si zahrávat
válku sám se sebou
prohrávat
Tělo se splašilo
asi věřilo
že si ho
hlava zase najde
není to snadné
když jste
na dně
pobíhá
po Šárce
to tělo
svou hlavu
by zpátky chtělo
pro slzy nevidí
bojím se
že zabloudí
vzdát se?
dál pláče
skáče
do Džbánu
a Džbán se
utrhne

„Dobrej, já dost pospíchám. Prosil bych dvacet kilo násilí, čtyřicet pět kilo úzkosti, krabici bezmoci, trochu té fyzické bolesti a samozřejmě tunu strachu...“
„Píšu si, ale musíte si počkat, před váma je fronta zákazníků.“
„Heleďte, víte vy vůbec, kdo já vlastně jsem?“
„Nejsem slepá. Ale poptávka je velká. Hlavně od televizních společností. To, že jste to kdysi zavedl, už dneska vůbec nic neznamená. Budete si holt muset počkat no.“
„Jak je ale možný, že toho tolik chtěj?“
„To víte, lidi se na to rádi dívaj. Protože sami už nic necejtěj. Takže na čekačku a uhaste si ten ocas, hoří vám.“

Zvuk spláchnutí záchodu, poté otevření a zavření dveří.
ELIŠKA (ustaraně): „Normálně, teď jsem málem spadla do záchodu. Ještě, že posiluju.“
VĚRA: „Tys něco říkala nebo jsem to jenom slyšela?“
MARKÉTA se lekne a vykřikne: „Ach! V tý tmě jsem si nevšimla Owela!“
TERKA: „Nelekej se, to není zdravý.“
RADIM: „Já z vás chčiju Niagáry smíchy. Víte, co mi vždycky přišlo? Že mám celkem zajímavý kozy. Nejsu divnej?“
MARKÉTA se začne hystericky smát. Náhle dodá: „Nejsi. Moje prsa jsou jak z těsta. Takový válečkový.“
ZDENKA potichu poznamená: „Já si taky vždycky přijdu jako taková ta divně vypadající.“
KRISTÝNA si mimoděk odkašle.

„Logaritmy, matice, statistika, analýza...“
„A kolik ti je let, chlapče?“
„Pět. Za měsíc půjdu do druhé třídy.“
„A co prázdniny?“
„Ty zrušili.“
„A nebojíš se být tu sám tak daleko od rodičů?“
„Já nejsem sám. Mám u ucha frienda, co mi radí.“
„Ty máš rozdvojenou osobnost?!“
„Ale ne, je tady v tom equipmentu. Uměle vytvořenej. Check it out.“
„Prosím?“
„Koukejte. Hlídá všechno, co dělám. I jak jsem na tom fyzicky. Nemůže se mi nic stát.“
„A nebolí to mít takhle pod kůží?“
„Ale vůbec ne. Je to jako part těla. No tak pojďte, granny, ať vám můžu vysvětlit ten teleport.“

Poa zastavila rána z děla. Lord Shen vyhrál. Zase.
„Mýlila ses, věštkyně. Vyplujeme na vítězné tažení. Ten panda Po je zjevně hlupák.“
„Opravdu myslíš, že tím hlupákem je on? Právě jsi zničil sídlo svých předků, Shene.“
„Zanedbatelná oběť, když náhradou získám celou Čínu.“
„Pohár, který chceš naplnit, je bezedný.“
Zanedlouho v příběhu někde ve zbytcích vzdálené čínské vesnice déšť jemně bubnuje na slaměné střechy opuštěných obydlí.
Někdy, když se člověk vzdá, zjistí, že pod temnotou je zase jenom světlo.
„Nebraň se tomu, nech to plynout,“ nabádá věštkyně Poa.
Po nalezl vnitřní klid skrze přijmutí své nešťastné minulosti a Čínu zachránil.

Poznali jsme se náhodou
byl jsi pro mě záhadou
přes internet rozuměli jsme si
zeptala jsem se kdopak že jsi
Milujeme stejné věci
můžeme se sejít přeci
bylo to vtipné a bláznivé setkání
našli jsme jeden u druhého zastání
Nikdy nenapadlo by mě
že to bude takhle vlídné
našla jsem spřízněnou duši
blázínka kterému modrá sluší
I když daleko bydlíš
myšlenky se mnou sdílíš
jsi dokonalá osoba
a to myslím doslova
Vždy se těším
až sejdeme se zase
uděláme párty
zaseknem se v čase
Měl by sis víc věřit
ne se pořád měřit
stejně na tebe jen tak někdo nedosáhne

Dun trrrrr tarataratarata Dun trrrrr tarataratarata Dun trrrratatrrratara tatata Dun trrrratatrrratara tatata Dun dun trrratara tarata Dun dun trrratara tarata Dundun trara Dundun trara Dun dun trrrataratarata Dundun trrrratatrrrataratatata Dundun trrrratatrrrataratatata Dundun tratatata Dundun tratatata Dundun tratatata tratatata tratatata
Rozdvojení
První vrstva: Dum tek tek dum tek dum tek tek dum tek dum tek tek dum tek dum tek tek dum tek dum tek tek dum tek dum tek tek dum tek dum
Druhá vrstva: Trataratata tratata tratata Trataratata tratata tratata Trataratata tratata tratata Trataratata tratata tratata ratatatataratata ratatata ratatata ratarata raTa Trataratata tratata tratata ratatatataratata ratatata ratatata ratarata raTa

Mezi větvemi prostupují paprsky zářícího zlata a vysoké jehličnany barví hřejivými tóny.
Půda pod nohama, hutná a silná jako život sám, pobízí ke kroku.
Vzduch je naplněný příchodem jara a nekonečnou věčností.
Ne tak dlouho, však dlouho přece, stojí tu ty věže, které vykukují zpoza stromů.
Zpěv ptáků mísí se spolu s údery zvonu blízkého kostela.
Já koukám dolů na červené střechy domů.
A cítím cosi.
Uvědomuji si, jak málo vlastně mé rodiště znám, přesto, že tu chodím s klidem a bez mapy.
Každý kout tohoto posvátného města elektrizuje.
Chtěla bych ho celé projít.
Každou píď.
Do posledního bílého místa.

„Neboj se, sestřičko. Už nejsem dítě. A je jen na mně, abych rozhodovala o svém životě,“ řekla Alenka vlídně, stiskla něžně své sestře ruku a pak odešla svérázným krokem plnit své sny.
Alenka po svém otci zdědila velikou představivost, odvahu a schopnost plnit své vize. Tak jako jí její matka předala krásu a jemnost.
Ztratila se v říši divů stejně, jako tam nalezla sama sebe.
Zjistila, co chce, skrze to, co nechce. Nalezla odvahu skrze strach. Jistotu skrze zmatení. Přátele skrze samotu. A víru skrze bezmoc.
Připomněla si, jak je důležité být sama sebou a zároveň vždy myslet na ostatní.

„Jednou si taky pořídím takovou motorku.“ Ukáže osmnáctiletý Jackie prstem na motorku jednoho z nebezpečně vypadajících chlapů.
„Hej,“ křikne motorkář, „chcete přes hubu?!“
Nechceme se prát, ulekne se Jackie, ale to už jeden z jeho tří kamarádů kopne do další z motorek stojících v řadě a všechny ostatní dominovým efektem popadají.
„Dostanete přes hubu!“
Najednou Jackie vidí dva z jeho přátel ve rvačce. Nemůže je tam nechat. Vbíhá do toho šílenství. Rána za ránou, po chvíli se konečně rozhlédne kolem. Všichni motorkáři leží na zemi. Jackie a jeho společníci utíkají. Slyší policii, sanitku. Hlava se mu točí, celý se třese.

Osmak po mne hazi bobky a kusy zeleniny lidi si na me sedaj v metru po ulicich vykrikuju kde maj hnusnou pizzu ptam se kolemjdoucich jestli je venku teplo pritom jsem venku zpivam si ve vytahu a mavam lidem v projizdejicich dopravnich prostredcich nebo sedicich v restauracich rikam lidem do tvare co si myslim a delam si legraci sama ze sebe sama se sebou si povidam i s rostlinami zviraty a vecmi ze zasady miluji to co ostatni nesnasi jsem ten nejvetsi retard na celem svete
Zadali jste špatné heslo
„Kruci. Musím si to heslo zjednodušit. Tohle zabírá moc času.“

"Lásko.
Markét.
Vbuď se.
Nemůžeš proležet celé dopoledne v posteli.
Vstávej!
Svítí slunce. Skrze mraky. V noci pršelo. První jarní bouřka. Tak to máš ráda. Tak honem vylez z postele.
Jasně.
Tak víš co? Já teď jdu udělat čaj, a až bude hotový, ty vstaneš, platí?
Jo. Přesně to jsem si myslel.
Přece víš, že toho musíme dnes spoustu stihnout.
Drahoušku, s tímhle přístupem dnes nestihneš ani napsat drabble. Je půl jedenácté a ty se ani nehneš, lenochu. Jen tu funíš a oddychuješ jako stará bába. Vlasy máš nemytý, nechutný, hrůza prostě, vstávat, umýt, nasnídat!"
"Polib mi prdel, lásko."
"Rád."

Connor byl po dlouhé době jediný, kdo se pustil do boje s těmi, kdo svou mocí usurpovali svět. Bojoval za spravedlnost a svobodu. A nikdo po něm už nedokázal to, co on.
Leželi tam. Všude kusy dřeva a třísky. Charles s chroptěním a smrtelnou námahou pomalu vstal.
„Proč stále vytrváváš? Potopíš nás, my se zase vynoříme. Ukončíš jeden plán, my přijdeme s dalším. Dokonce i ti, kterým jsi pomohl, se k tobě otočili zády. A ty stejně dál bojuješ. Proč?“
„PROTOŽE NIKDO JINÝ NEBUDE!“ Zakřičel Connor se vzlykem vůle v hrdle a vystřelil z pistole, kterou měl schovanou za sebou.

Jdu po cestě
nevím zda je ta pravá
jsem na mostě
přijdu si tak malá
Na výběr mám každý den
vybrat cestu královskou
vždycky byl můj velký sen
potkat lásku obrovskou
Nevím jestli se obrátit
či pokračovat
skočit do řeky
nebo se v racka proměnit
Nechci čas vrátit
nechci litovat
a křičet do deky
nebo lásku za strach zaměnit
Přesto pořád bloudím
na tom mostě
chodím tam a sem
často se hroutím
bojím se jít
přímo za nosem
Žádná z cest
ze mě královnu neudělá
co když je to lest?
někdy bych radši zmizet chtěla
Půjdu dál
jak si přál

Tři krát tři je devět
už tu nechci dřepět
počty nesnáším ze srdce
zadek mě bolí velice
tenhle systém nemá smysl
zatěžuje mojí mysl
duše skuhrá
záda ztuhlá
ťukám si na čelo
kéž by zapršelo
abych se mohla nadechnout
nemůžu se ani hnout
zakořenila jsem
bojuji se svým vnitřním hlasem
co křičí abych utekla
sama jsem si tenhle život upekla
nebo ne?
lepší to asi nebude
už nevěřím
ale ještě si to prověřím
tak tu bdím
přeplněná nenaplněním
smutek mení se ve zlost
sedím tady celou věčnost
mléko za tu dobu by zkyslo
ještě že je devět moje oblíbené číslo

Upadla mi hlava
jejda
válí se tu po zemi
všichni na ni zírají
a mlčí
Zastavila se o něčí nohu
mlčí
ten někdo
tupě civí
na hlavu
pak do prázdna
mlčí
Hlava jen zakroutí sama sebou
to je dneska mládež
Odráží se
kutálí se pryč
utíká co nejdál
přes pole
přes louky
do lesa
přes lávku
a lidi?
mlčí
Kam ta hlava spěchá?
chce se odvolávat k Bohu
poprosit ho
aby ji zrušil
a tělo?
tomu je všechno jedno
zůstalo tam kde je
a je tam pořád
bez hlavy
a lidi mlčí
Rouhám se tu
nevidím
jak taky
nemám hlavu!

Most se celý otřásá
já zakopávám
ztrácím půdu pod nohama
padám dolů do neznáma
propadám se nicotou
obklopím se bílou tmou
ale tu náhle
mě na pevnou zem kdosi táhne
přítel
vytáhne mě nahoru
opět vidím oblohu
příteli můj milý
docházejí nám síly
však dostanem se domů
společně
věřím tomu
Překonáváme sami sebe
každým posunem dál
kdybych neměl tebe
příliš bych se bál
strach přepadne mě před každým skokem
ve výšinách nad každým skleněným okem
která shazuji dolů
když stráže snaží se mě popadnout
ty zaženeš je díky bohu
utíkáme
skáčeme
je to všechno nebo nic
nic míň
nic víc

Žili byli malí Makýnci. Žili v bublinkách. Každý měl svou. Jakkoli to zní roztomile, milé to nebylo. Když Makýnek potkal spoluobčana, skrz bublinku nebyl schopen zachytit vše, co mu ten druhý potřeboval sdělit. Docházelo k nedorozuměním a Makýnci se cítili sami. Nikdo se navzájem skutečně nechápal.
Jednoho dne přišel Makýnek Makyn s nečím úžasným. Díky své citlivosti a upřímné otevřenosti dokázal na určitou dobu spojit svou bublinku s bublinkou cizí a vidět tak svět očima druhého.
Když se to ostatní začali učit, samota se vytrácela. Šťastní Makýnci tak byli silnější a zdravější. Začali věřit, že jednoho dne nebude bublinek potřeba.