Moje články

Ve svém oboru je ta nejlepší. Nikdo to nedělá tak jako ona. Je vyjádřením božské dokonalosti, kterou dal bůh nám všem.
Její postava, zčásti zahalená fialovým šátkem, se ladně prochází tanečním krokem po pódiu. Diváci ani nedutají.
Slavná arabská melodie jemně nadnáší její něžné, ženské tělo.
Předehra končí. Chvíli nehybná v póze, poté zahazuje šátek a rozpouší svou hřívu.
Ozvou se první tóny její vlastní písně.
Publikum šílí, královna večera vpustí léčivou energii svůdných rytmů do svého těla a roztančí své boky. Energie prochází jejím srdcem a ona začne zpívat v obou svých rodných jazycích. Její magický hlas rozvibruje arénu.

Probouzí se. Všechno je rozmazané, potácí se. Hlava mu třeští bolestí, už je večer, běží dolů ze stráně.
Kouř. Oheň. Prach. Křik a krev.
"Maminko!" křičí malý chlapec ze všech sil a snaží se ji najít.
Všude zmatek, trámy mu kříží cestu.
Protlouká se, uhýbá a chrání se před šlehajícími plameny.
"Ratonhnhaké:tone, tady jsem!" Volá jeho matka.
Leží pod obrovským kusem dřeva, nemůže se pohnout.
Chlapec se zůřivě snaží trám odsunout, ale jeho síly nestačí.
Matka se mu zadívá do očí.
"Musíš být silný, Ratonhnhaké:tone."
"To neříkej, přestaň!" Odmítá v záchvatu paniky pravdu.
Odtahují ho pryč. Střecha se bortí.
"MAMI!"

Žila byla jedna malá princezna. Narodila se se schopností ovládat živel ohně. Když byla ještě maličká, dostala vzácný dar, ptáka Fénixe. Jeho slzy léčily, a když zemřel shořením, znovu se zrodil ze svého popela.
Když se dívenka stala královnou, dokonale už svou schopnost ovládala. Nebyl zlý drak, před kterým by své království neubránila.
Nebylo to zvíře, kdo vzal statečné královně život, ale člověk.
Šíp se jí zabodl přímo do srdce. Takovou ránu ani Fénix nedokázal zahojit.
Pohřbili ji pod záštitem staré vrby.
Její tělo se spojilo se zemí a hlína vzplanula. Z plamenů vyletěl nádherný vznešený pták. Půda opět utichla.

Bruce byl zcela obyčejný člověk. Neměl zas tak málo. Přesto si pořád na něco stěžoval. Sám si tak přivodil, že o práci přišel. Všechno dával za vinu ostatním lidem, okolnostem a neustále Boha proklínal.
Bůh ho slyšel. Zařídil, aby se setkali.
"Bruci, já jsem Bůh."
"No jasně. Těší mě, Bože. Hodně štěstí s apokalypsou."
Bůh s ním moudře rozmlouval, avšak Bruce měl ho za kašpara.
"Kolik prstů ukazuji za zády?" Zkoušel na něj.
Za zády zdvihl sedm prstů. V poslední vteřině však dva prsty schoval, aby Boha obalamutil.
Zděsil se, když mu sedm prstů zůstalo. Ovšem jen na jedné ruce.

Věděli jste, že modrá barva je druhá nejčastější barva očí na světě hned po hnědé?
Na třetím místě jsou pak oči zelenohnědé. Největší procento zelenookých a modrookých lidí žije na Islandu a je to zhruba 7/8 obyvatel. Teď si vezměte, kolik lidí asi žije na Islandu. Čistě zelené oči jsou velmi vzácné a mají je asi jen dvě procenta obyvatel planety. Pak jsou tu lidé s heterochromií očí. Těch je na planetě žádná celá šest procent. Nejvzácnější oči na světě, s výskytem žádná celá málo, jsou šedé, černé, fialové a červené. Červené a fialové oči opravdu existují, jsou projevem albinismu.

Stál tam. Nic nedávalo smysl a přesto dávalo smysl všechno.
Mráz mu hladil tvář. Vítr ho bral něžně za ruku.
Vzpomínal.
Najednou viděl sám sebe běžet po stráni. Slyšel smích svých přátel a -
jak dlouho už se nesmál. Nemohl si svůj smích vybavit.
Na rtu mu roztála vločka. Vydechl teplo svého těla. Parný oblak líně mizel.
Zavřel oči. Uslyšel, jak ze stromu sklouzl těžký sníh.
Řeka k němu promlouvala. Naslouchal jí.
Šeptala mu o jeho zemi.
Vyprávěla příběh jeho lidu.
Nenaříkala, byla klidná.
Kolikrát už z ní čerpal sílu. Sílu matky přírody.
Otevřel oči.
Opuštěná obydlí halila neviditělnost bílého nekonečna.

Původní plán nevyšel. Našli je.
Nezbývá než skupinu opustit a později je vysvobodit.
...
Všechno pozoruje z úkrytu. Starší sestru se podařilo za strašlivou cenu osvobodit, ale Alici si odvádějí. Opět se nepovedlo zachránit všechny.
Musí pro ni. Stiskne otcovo rameno. Netuší, že je to naposledy.
Jeho srdce ho žene dál, je připraven udělat cokoli, aby ji zachránil.
Schová ze za skálu a čeká.
Prvního útočníka odráží pažbou pušky, všechno vychází, dokud se nestřetne s náčelníkem.
Krev mu vytryskne z hrdla a jeho tělo padá dolů z útesu.
Alice se srdcem rozervaným na kusy skáče za ním.
Dole leží dvě těla.

"Ty něco víš?"
"A ty něco víš?"
"Možná, že něco vím."
"Já možná taky."
"Co víš?"
"To ti nemůžu říct, řekni mi, co víš ty."
"Já ti nemůžu říct, co vím."
"Potom ti nemůžu říct, co vím já."
"Tss, nic nevíš."
"Tak fajn, teď půjdu do jeho pokoje a uvidím tam tu věc, o které myslím, že vím."
"TY TO VÍŠ!"
"A TY TAKY!"
...
Takže oni nevědí, že to víme."
...
"Ony o nás vědí. Ale nevědí, že my víme, že ony vědí."
...
"Vědí, že my víme?"
"Vědí, že to víte."
"Ale nevědí, že my víme, že vědí, že my víme!"

Naučit se mluvit plynule aspoň jedním cizím jazykem.
Přečíst všchny knihy, na které jsem neměla čas.
Naučit se jezdit na koni.
Pořídit si vlastní bazén.
Začít nový život v Austrálii.
Zúčastnit se nějaké expedice v džungli.
Poskytnout domov dítěti z dětského domova.
Namalovat obraz.
Plavat znovu s delfíny.
Skamarádit se s tučňáky.
Chovat ještěrky a papouška.
Obarvit si vlasy na růžovo.
Zhubnout pár kilo.
Naučit se meditovat a opouštět své tělo.
Naučit se léčit pomocí energií.
Vyrobit si sama nábytek.
Zahodit telefon, televizi a počítač.
Projet se ponorkou.
Umět mluvit s kameny.
Vypěstovat ananas.
Vidět sjezd alpského lyžování v Norsku.

Má velké povislé břicho a tlustou tvář.
Naši mu přezdívají Tučňák.
Není zrovna vysoký, jeho srst je krátká, šedá až bílá, místy má lysiny.
Když je zrovna zaujatý nějakou činností, příšerně funí.
Ještě nikdy ho nikdo neviděl běhat. Nejspíš na to nemá vyvinuté končetiny. Není divu, jsou dost krátké.
Jeho vtipný, kulatý obličej s rudým nosem skrývá jeho opravdovou povahu. Nepřejte si ho naštvat. Je tu však problém, kvůli kterému se před jeho cholerickými projevy nelze bránit. Nikdo ještě nedokázal specifikovat, co ho dráždí. Může to být cokoli.
Co ho ale dokáže vyprovokovat vždycky, je, když nikdo neodpoví na otázku.

Roztomilý úsměv. Dokonalé rty.
Vlasy hebké, silné, pevné, skoro černé, ostříhané na krátko.
Atletická postava, ani malá ani velká. Dokonalá ramena, silné, něžné paže.
Milý, chytrý, obětavý, pracovitý.
Pusu nezavře. Nebezpečná povaha.
Zaseknutý někde v dětství, smutné vzpomínky.
Nic si nechce připustit. Nic nejde dovnitř. Jen málo jde ven.
Podvědomí těžké, těžké jako skála.
Rozdvojená osobnost, přijde mi.
Vím, že to byla karma. Mělo to tak být, bolí to, ale já nepochybuji.
Miluji tě, vždycky budu. Teď musíme dál.
Oči uhrančivé.
Napůl slepé.
Modré.
Temné.
Tmavě zelenomodré.
Jako tajemné jezero.
Na jehož dno jsem dopadala.
A málem jsem se utopila.

Je nad ránem, venku tma.
Z kuchyně bytu se zcela nečekaně ozývají strašlivé zvuky.
Osoba ležící v posteli s úlekem otevírá oči.
Pomalu vstává a hledá cokoli, co lze použít jako zbraň v případě sebeobrany.
Ozvala se rána. Ticho. Chrochtání, chrchlání, chrapění, šustění.
Osoba pomalu otevírá dveře od kuchyně ozbrojená větrákem.
Nikde nikdo, avšak celá kuchyň jako po výbuchu.
Vyházené čaje, koření, starý chleba na zemi, na stropě šunka.
Tu vidí za rohem příšerku zhroucenou na podlaze naříkat: "Já nemám ráda šunku!"
Osoba vytahuje z ucha banán a podává ho příšerce. "Peggy, když máš hlad, nejsi to ty."
"Lepší?"
"Lepší!"

„Páni, Jackie, to bylo úžasný! Mohl bys to zopakovat, až budeme točit?“
„No jasně, to nic není, můžu z toho stromu do okna skočit, kolikrát je třeba.“
...
Brzké vstávání, víc než brzké.
Trénink tvrdý, víc než tvrdý.
Hodiny ubíhají, už ho bolí celé tělo.
Už deset minut stojí na jedné noze. Nesmí se pohnout, jinak bude zle.
Modřiny ze včerejška se stále ozývají.
„Ty, ke mně!“
Nářek kamaráda nejde vyhnat z hlavy.
Šikana je pro toto místo jako stvořená. Šikanují se i navzájem. Šikana za šikanu.
Večer se vrhá na jídlo, s vděkem ho do sebe hází. Konečně se usměje.

Mám ruce umazané od barev a na stole se chechtají pestrokrásná vejce.
Žluté, oranžové, modré, zelené a tmavě červené.
Pět živlů, napadá mě.
Vedle vajec mazanec, venku mazanice.
Mráz, déšť, sníh a mraky šedě kontrastují se zlatou září slunce, které prostupuje oblohou a značí pozdní odpoledne.
Vždycky, když se slunce díva zpoza rohu, dělá mi to hroznou radost.
Zamávám mu, ono se na mě usměje.
Ptáci šílí, že prý už bylo teplo, co to má znamenat!
Velikonoce, já na to. Šílený duben, copak ho neznáte...
Mám to ráda moc a moc, jarní špit a sníh. Jako by padal pro mě.

Všude sníh, děti si hrají venku, hází po sobě bílé koule, válí se a pobíhají. Vypadá to jako nevinná hra, až do té chvíle, než se jeden kluk naštve a vrhne se na Jodie.
"Ty jedna hnusná čarodějko!"
Povalí ji a snaží se jí nacpat ledový sníh do pusy. Neuvědomuje si, že se Jodie pomalu začíná dusit. V tu chvíli zasahuje Aiden a zuřivého chlapce taky trochu přidusí. Ten okamžitě Jodie pouští a odpadá.
"Můj chlapec! Jsi v pořádku? Ta čarodejnice ublížila mému dítěti!"
...
"Není zlý. Chová se zle, jen když se nám něco děje. Je jako lev v kleci."

Na svůj první kontakt s nimi si nepamatuji, ale vím, že už jako dítě jsem je krmila, hladila, povídala si s nimi. Ve dvanácti jsem začala jezdit. Za tu dobu jsem na volno nikdy nepřešla do cvalu, tolik jsem se bála. Bojím se doteď. Pak příležitost odešla. Mám je ráda, protože nemluví. Naslouchají. Cítí přesně to, co vy. Vycítí sebemenší záchvěv vaší myšlenky. Proto jsou pro mne dokonalé bytosti. Ztělesnění síly a vznešenosti. Vždycky, když vidím, jak se žene kůň tryskem přes louku, tají se mi dech. Závidím jezdci jeho píli a odvahu. Důvěru ke zvířeti a víru v sebe.

Mám
hlavu těžkou, plnou starostí,
doma starou veverku.
S tou zažívám radosti,
píšu drabble pro Terku.
Bod je bod, to všichni známe,
i když často naříkáme.
Mám
skříň a taky krabici,
v nich papíry a pastelky.
V šatníku zas čepici,
nemám žádné kabelky.
V botníku bot párů dosti,
co to píšu za blbosti...
Mám
docela dost cédeček,
snažím se jíst bez éček.
Vlastním notebook, smartphone, nabíječku,
nemám však na uklízečku.
Píšu, kreslím, tančím ráda,
nebolí mě potom záda.
Nemůžu ti dáti víc,
než-li láskou vyjít vstříc.
Jestli ti to za to stojí,
ráda budu ženou tvojí.
Terko, vezmeš si mě?

....Dle posledních záběrů z toho večera nás dokonce posíláte do "černé díry", bylo to tak myšleno?
V tom videu můžete vidět, jak se opilý člověk zesměšňuje před desítkami lidí, možná ne tak vyjímečnými jako jsem já sám, ovšem, pořád je to trapas.
Tudíž to nebylo mířeno proti vašim kolegům?! Podle vašeho vyjadřování bych se nedivila.
Zcela jistě ne. Nechal jsem se jen zastrašit svým vlastním strachem a poslechl jsem nemoudré rady.
Takže k tomu došlo zcela neplánovaně?
Vaše dotazování se na zjevné mě pomalu začíná dohánět k šílenství. Připomínáte mi mou sousedku.
Také se vás ptá na zjevné?
Ne, proč?

Alenka nervózně přechází sem a tam.
V hlavě bouře nejistoty.
Absolem na ni líně kouká.
Není lehké rozhodnout se v takto obtížné situaci.
Je to skutečné nebo falešné?
Jestliže to skutečnost není, proč to vůbec řešit, ale znamená to, že jsem blázen. Ovšem pokud to je skutečné, jak bych asi tak mohla přemoct Tlachapouda?! Jak bych asi tak já mohla zachránit Říši divů?
Náhle vzpomene si, není to sen, nebyl to sen, je to vzpomínka!
Pokud tedy tento nemožný svět je přece jen možný, pak je možné uvěřit v mnoho dalších nemožností a tím je učinit možnými!
Dneska skolím Tlachapouda.

Chlapec si bere pírko, ale zrovna, když se orlice vrací do hnízda. Zuřivě kolem vetřelce zamává křídly a chlapec ztrácí rovnováhu. Padá z větve do roští a se štěstím vyvázne nezraněn.
Jeho druh netrpělivě roští zkoumá.
Ratonhnhaké:ton z roští neohrabaně vylézá a nevinně prohodí: "Co je? To jsem udělal schválně."
"Můžeme už jít?" Ptá se kamarád.
"Ne, ještě musíme sehnat maso a kůži."
"Nikdy jsem nebyl moc dobrý lovec... A neříkej, že je to proto, že jsem tlustý!"
"Neboj," tiší ho Ratonhnhaké:ton, "naučím tě to."
...
"To je úlovek, jak se ti to povedlo?" Diví se Ratonhnhaké:ton.
"Měl jsem dobrého učitele."

Na konci toho všeho se ocitnete v prostoru ničeho. Stojíte před tou nejdůležitější volbou, jakou lidská bytost může učinit. Musíte se rozhodnout, zda potom všem, co jste prožili, po sérii tragédií a krutém životním boji, půjdete za světlem k nekonečné lásce, za všemi, kteří vám zemřeli před očima, a svou cestu jako osobnost zakončíte teď, nebo zda se vrátíte zpět do vašeho života a budete čelit dalším nástrahám a pokračovat ve své nynější cestě s tíhou bytí, s tím, že musíte žít naplno, protože jinak nežijete.
Zvolila jsem druhou možnost. Protože si myslím, že Jodie by si ji vybrala taky.

Všechno je rozmazané.
Bolavé tělo plive krev.
Čtyři na jednoho je přece jen moc.
Nebo ne?
Ne, takhle to nemůže, nesmí skončit.
Vstává.
Motá se.
Belhá se ke dveřím.
Opře se o ně a dýchá.
Síla, obrovská síla v jeho srdci. Nevím, kde ji bere.
Zatáhne k sobě a otvírá dveře.
Vystoupá po schodech nahoru.
Kam ji odvedli?
"Kolik za tu děvku chceš?" Slyší hlasy z vedlejší místnosti.
Musí to obejít. Obejít přes ty čtyři.
Znovu se střetávájí.
Ale tentokrát už chybu neudělá.
Jeden letí přes pult, druhý dopadá na stůl, dva leží na zemi.
Chytá ji za ruku.
Utíkají.

Jedna má plnou pusu dortu a mlčí, druhá má záchvat smíchu a válí se po zemi, třetí vyklízí myčku, čtvrtá je na záchodě, pátá něco vypráví šesté, sedmé přišla na mobil zpráva. Osmý je vyděšen.
Na prvním nápise stojí: "máš tlustý kotníky", na druhém: "tlustá párty."
Všude barevné balónky a po obýváku se válí rozbalené dárky. Zbytek dvou nádherných dortů leží v lednici. Všichni už jsou přejedení, a to uběhly teprve dvě hodiny od začátku.
Myslím, že kdyby sem přišel kdokoli jiný, nápisy by nepochopil. Ani to plyšové hovno, co vítá hosty v předsíni.
Sestavila jsem si ale věrný tým.

Pořádně se rozběhni, dýchej... PANEBOŽE JÁ TU DNESKA UMŘU.
Všechny zraky spočívají na muži stojícím na střeše budovy. Kamery jsou připravené, je jen na něm, kdy to spustí.
Co když se zabiju. Já to snad zabalím.
Rozhlédne se kolem. Přihlížející strnule zírají.
Ne, to nemůžu udělat, teď to nemůžu vzdát.
Muž na diváky hodí falešně bezstarostný úsměv. Je přece Jackie Chan, není nic, co by nezvládl.
Soustřeď se. To by chtělo křídla.
"AKCE!" Zakřičí herec, s rozběhem se odráží, letí.
Tvrdě dopadá na protější balkón.
V noze to zakřupe, ale Jackie je živý.
Jako vždy při něm stojí všichni andělé.

Zíráš, otrávená sama ze sebe a ze dne.
Zíráš, mezitím polívka ti na lince stydne.
To byl ten den tak špatný,
že je tohle tvé jediné potěšení?
Únik do jiného světa je prd platný.
Ani na procházku se ti nechce.
Paří slunce, ty déšť radši máš.
Na tu polívku zapomnělas lehce!
Dějou se věci, když na psaní se dáš!
Nedívej se už do toho monitoru, zamrzne ti mozek.
Komentáře tady řešíš, zatímco vaše auto má nabouranej podvozek!
Sosaci.net,
rukama kolem sebe máváš,
že je zas pomalej internet.
Ty jsi fakt případ, takhle tady dřepět.
Neustále dokola mačkat klávesu ef pět.

"Můžeš mi to teda vysvětlit?!"
"Proč jsi tak nepříjemná?"
"Ugrh! Protože z toho šílím, chápeš?! Nesnáším to! Bože, proč?!"
Hromada sedí rozpláclá na zemi se sešitem na posteli. Zlostně do ní zaboří hlavu.
"Ukaž, dej to sem. Co je tohle?"
Hromada vzhlédne. "Co, tohle? To je dvojitý v."
"Aha, já myslel, že je to prdel."
...
"Takže prdel se rovná hmotnost soli děleno hmotnost celého roztoku..."
"Hmmm, jo."
...
"Pak prdel vynásobíš hmotností vzniklého roztoku a tu zjistíš tím, že sečteš hmotnost toho prvního roztoku a přidané vody. Říkám to správně?"
"Přesně tak."
...
Druhá prdel se teda rovná nula celá tři setiny.

Chřesti chřesti
Fjoooooooo
Chřesti chřesti
Fííííí
Chřesti chřesti
Fjooooooo
Slunce pálí, co když mě spálí...
Nespálí, zapadá.
---
Mrpl se rovná mfc tahle čára má osm milimetrů zítra musím vyzvednout ten obal kde mám to pravítko to jsou hezký šaty kolik je hodin ten úkol z angličtiny nesmim zapomenout vyčistit klec o čem asi tak přemýšlejí stromy asi mám radši zelenou než oranžovou á lososí rolka hahaha dvacet dva centimetrů proč je havran jako psací stůl co takhle jít do kina napíšu Věře to je teda zase téma poslat ten odkaz jusís to je boží pozadí panebože ne dobrý mám to.

Píše se rok 1775.
Novověk pomalu přechází do moderní doby.
Tak jako vojáci přecházejí přes rozlehlé louky k bitevnímu poli.
Je jich nekonečně mnoho.
Krev jim vře v těle. Jdou do bitvy ve jménu nové civilizace.
Záblesky, hluk, křik, krev.
Horké slunce splauje asasínovu tvář.
"Tolik mrtvých a Pitcairn se schovává jako krysa. Bez něj by k tomuhle masakru vůbec nemuselo dojít," ozývá se muž zahalený kouřem z doutníku.
"A kdyby zemřel?" nadhazuje asasín.
"Tak ušetříte tisíce životů. Jste šílenec. To se vám nemůže podařit!"
"Čekám omluvu, až se vrátím."
Dostal se k Pitcairnovi skrz bitevní pole s pouhým tomahawkem.

Velký prst se sápe mezi mříže a zastaví kruhový objekt.
Ó můj bože, člověče! Si jako děláš srandu? Já tu posiluju, kámo!
"Tuti ňuní, ty můj sladký plyšášku, tady máš větvičku."
Fájn, tak co to teda je?
Čmuch čmuch.
Hej, člověče, to je ořech. Ty já nerad. Co takhle jabloň nebo třešeň?! Áchjo, no tak zas čau.
Kolečko se rozběhne.
Moment! To je toust?! Suchej toust? Dej to sem.
Chramst chramst.
Prst se zase sápe mezi mříže a snaží se osmáčka podrbat na bříšku.
Úkrok stranou.
Zásek.
R' you kiddin me face.
Tak tos posral.
Zmizí s toustem v domečku.

Na počátku toho všeho byl strom.
Ten pokáceli.
Rozsekali na štěpky.
Ty vařili ve varném louhu.
Pak je rozvláknili, vyprali a roztřídili.
Vlákna rozemleli.
Přidali plnidla, klížidla a barviva.
Šoupli to do nátokové skříně papíreského stroje.
Odtud papírovina putovala na síto.
Ze síta na odvodňovací lis.
Z lisu na další lis.
Papír byl zde stále z 50 % voda.
Papír projel vyhřívanými válci, které vodu odpařily.
Pak se zchladil, vyhladil a navinul na válec velký asi jako váš byt.
Převinul na dutinky a rozřezal.
Nařezal na archy, zabalil, rozvezl.
Ležel na skladě.
Ležel v obchodě.
A teď na něj píšu.

Máš má kachničko dávno spát i příběh ptáků končí.
Za spoustu dní, možná za spoustu let, až k nám zas dorazí, budou nám vyprávět.
Letí kachna, letí vzduchem, nepospíchá, šetří síly.
Kachna žlutá, lesklá, bleskne tmou. Mou mysl trápí, víská a letí nad vodou.
Čím to je, čím to je, že duben opustily záhy? Létat dokážou jen ony bez námahy...
Prozraď mi náš dubne ctihodný, proč je čas ke kachnám nevhodný?
Ujel nám vlak, před rokem v dubnu, pár let to bylo in, teď z toho blbnu.
Hajdula, dajdula, aby křídla zchladnula.
Počkáme si, až zase kachny přijdou do módy.

Pastelky
Žluté, oranžové, zelené
Pastelky
V papírovém pouzdru balené
Pastelky
Všech barev dokonalé spektrum září
Pastelky
Malovat kouzla s nimi se daří
Když jeden přijde vyčerpaný, plné srdce úzkosti
po papíru a barvách sáhne, začne kreslit ve zlosti
Jako kouzlem srdce svou tíhu ztrácí
a kouzelník zpět ke svému srdci se vrací
Vlákna bíleho papíru sytou barvu přijímají
Zjišťuje, že každý umí kouzlit
Na své dílo šťastné oči šťastně se dívají
Už ví co dělat, až zas bude v srdci blouznit
Pastelky
Zářivé, klidné i ohnivé
Pastelky
S těmi hned všechno obživne
Pastelky
Světlé i tmavé, barevné, nádherné
Pastelky
Kouzelné

Ženu ani květinou neodradíš - Carmen
PREZIDENT ZEMAN VYMĚNIL PREZIDENTSKOU STANDARTU ZA ŠTANGLI TLAČENKY! - L.P.Hans
Pozorně se dívej - Aveva
Osamělý štamgast Jimram - Chrudoš Brkoslav Štýřický
Ale - L.P.Hans
Rozloučení s hrdinkou - Marek
Vyšší smysl smrti - Ebženka
Proč za svatbou nejsou tečkou bílé šaty s dlouhou vlečkou?! - Skřítě
Nikdy víc - hidden_lemur
Ani minutu - Azereth
České kamenné koule - kytkááááááá!
Není čas ztrácet čas - Tora
Pověst o dobytí ráje - strigga
Na šťastný návrat - Owlicious

Rozhovor v pouzdře - Chrudoš Brkoslav Štýřický
Slzy kapitánovy - VylisovanýSynČaje
Krajina před bouří - Faob
Návrat - Queen24
Tanec stínů - Azereth
Elfka a estetika - Amaranta
Plížení - Aries
Benedikt - Aveva

Spinkej, můj drahý snílku,
květnová noc už promlouvá.
Zavři teď oči na chvilku,
jarní vzduch hvězdy rozhoupá...
Spát se mi nechce,
chci si hrát,
laškovat lehce,
nahlas se smát.
Laškování bylo už dost.
Teď koukej spát, dobrou noc.
Vidíš, měsíc bude teď končit,
lehni si a přestaň už jančit.
O jednu starost zítra ti ubude -
- bláznivý duben, ten už tu nebude!
Já nechci spát, nápadů mám stále pár,
více dnů pro duben, to bych si přál.
Něco ti povím, bez veršů. Vím, že je ti z toho smutno, ale víš jakou radost budeš mít příště? Neboj se, život jde dál.

"Tady máš peníze a jdi koupit ty hranolky."
"Ale tatí, já se bojím sama."
"Musíš se naučit sama nakupovat. A neboj, já počkám tady, ani se nehnu."
Malá světlovlasá holčička, se slzami v očích a strachem v srdci, odvážně vyjíždí po eskalátorech do dalšího patra.
Přijde k pokladně McDonaldu a ustrašeně praví: "Prosím jedny malé hranolky."
Škodolibý zaměstnanec se holčičce vysměje, utrousí blbou poznámku, ale holčička hranolky dostává.
Hromádka se rozpláče a vrací se zpátky.
"Oni na mě byli zlí," popotahuje.
"Cheš abych tam za nima šel? Mám jim rozbít hubu?"
"Ne," naříká. Ví, že by to udělal, kdyby chtěla.

Je tma. Hebká, svěží noc. Na obloze září hvězdy stálým žárem a měsíc vrhá světlo na zelenou, pozdně jarní stráň, svažující se k mořským vlnám, které něžně omílají břeh.
"Prosím, přinuť mě odejít." Na zemi sedí jemná bledá postava, v slzách šeptající svá přání. "Když se musím rozhodovat, tolik to bolí. Nedokážu je opustit. Ale tady už zůstat nechci. Chci pryč, daleko, co nejdál to půjde. Chci vědět, jakou mám cenu a kolik mám síly."
"S kým to mluvíš?"
Bledulka se lekne své sestry.
"Ach! ... S ním." kývne hlavou směrem k nebi.
"A myslíš, že tam je?"
...
"Je ve mně."

Žila byla jedna malá krásná holčička. Vyrůstala v bídě ve vesnici Mancor na Mallorce.
V noci, po těžké práci, často lehávala pod hvězdami a snila. Měla jedno zvláštní přání. Přála si, aby tam napadal sníh. Hromada sněhu.
Po čase se dostala do Francie, kde byla lepší práce, a kde se seznámila se svým budoucím manželem.
Přestěhovali se do Čech a žili zde mnoho let.
Na sklonku jejího života, když už ležela v nemocnici, přišla do Čech invaze sněhu.
Přála si, aby tak nasněžilo i na Mallorce.
Zemřela těsně před půlnocí, 29. února.
Ráno, 1. března, byla vesnice Mancor celá zasněžená.

Věra vyskočí ze sedačky a šokovaně se podívá na Michala. "Tys políbil kluka?!"
Michal: "Já nevěděl, že to byl chlap! ... Tomáše na střední svedla učitelka matiky!"
Všichni se otočí s otevřenou pusou k Tomášovi, ten vyvalí oči a zrudne. "Věra snědla celej narozeninovej dort svojí nejlepší kamarádce!" Křičí v sebeobraně.
Věra plná studu soptí: "Monika uplatila svýho šéfa trávou!"
"Radim zapálil svý bývalý holce vlasy!" Vyzrazuje Monika.
"Markéta v autě málem srazila vozíčkáře! Protože chtěla stihnout výprodej!!!"
Markéta ztuhne a zrudne. "Michal jednou ukradl v obchodě láhev rumu!"
Michal se zarazí. "... Tos byla ty!"
"... Máš to marný, líbal jsi kluka..."