Moje články

Možná, že jsem přece jen měl zvážit, kam v životě jdu, a to mnohem dříve, něž na smrtelné posteli v posledních týdnech své existence.
Nikomu už nic nedlužím. Nikomu, jenom sobě. Dával jsem si záležet, abych nic nežádal a nemusel nic vracet. Život jsem prožil v jistotě, že mě neohrozí cizí ruka, poněvadž k tomu neposkytnu příležitost. A pak jsem se zdevastoval sám.
Můj nejlepší přítel byl starý pán z vrátnice, jehož jméno mi není známo. Když mi přál dobrý den, věřil jsem mu, a bylo mi blaženě. Dnes přemýšlím, jaké by to asi bylo, troufnout si na vyšší city.

Občas usínám, když on zůstává sedět za stolem a tiše klepe svými dlouhými prsty do klávesnice. Ráda ho pozoruji a představuji si, jak se- právě teď- rodí další část báječného příběhu v příští z jeho knih.
Bože, kolikrát už jsem z postele sledovala temeno jeho hlavy a přemýšlela nad tím, co se v ní asi skrývá? Myšlenky sladké jako cukrová vata, která se mi nikdy neomrzí. Slova jsou nástrojem k jeho řemeslu. Pravidelně usínám s velikým natěšením na ráno, až si u kávy přečtu další kousek jeho díla. Dostávám nádhernou příležitost být první u brány do jeho fantazie, jeho světa.

Řekla: „Sakra, přece když koukám ven přes špinavý okno, poznám i tak, že je venku hezky!“, a rozhodla se, že už nikdy nedovolí svým vnitřním činitelům, aby jí kazily radost ze života.
Po škále neúspěšných pokusů nejrůznějšího druhu (od sebevražedných po smírné), bylo zvláštní, že tentokrát nezůstalo jenom u myšlenek v její hlavě a něco se skutečně změnilo. To špinavé okno, které jí prvně pomohlo vizualizovat vlastní potíže, se náhle nezdálo tolik těžké a děsivé. Časem si dokonce dovolila ho na malou škvírku otevřít. Prohnal se k ní čerstvý vzduch, vůně jako po jarním dešti, ve kterém se krásně dýchá.

Je těžké uvěřit, že mě to taky potkalo. Cítím se být na odpis. Už před lety můj kalendář začaly pomalu zaplňovat data naplánovaných lékařských prohlídek. Pár kámošů umřelo na infarkt nebo na rakovinu, ale já jsem si připadal docela mladý a netknutý časem.
Opravdová rána přišla před rokem, když se mi na hlavě začala objevovat malá (ale stále rostoucí) lysina na hlavě. Manželka mě na ni upozornila se smíchem, ale ve mně by se tehdy krve nedořezal… Dál už to znáte. Méně vlasů, více čnějící lebky. Už žádné hřebeny, žádná bujará kštice. Sbohem, má milá vyholená pěšinko, dnes pohlcena pleší.

Kdo vlastně je můj otec?
Držel mě v rukou hned po narození a byl šťasten.
Když mi bylo 8, šťasten nebyl. Byl jako vzorová ukázka psychosomatických potíží, krátce poté, co mu moje matka řekla sbohem. Už pěknou řádku let se za něj zlobím za to, že nemůže být vděčný prostě proto, že má na světě mě, svoji dceru, svoji krev, největší ukázku pokračování vlastního rodu a existence.
„Je hrozný“, říkám si, zatímco k němu vzhlížím. Navždycky to bude můj hrdina, i když na filmovém plátně bychom ho mezi klaďase zařadili jen s těží. A lze vůbec kritizovat osobnost, kterou dědíte?

Je ze mě ženská s vyčesaným drdůlkem, která se obléká do pudrově růžového kostýmku. Žehlím pečlivě. Nejvíce si dávám záležet na dokonalých límečcích u košile. Některá má vlastní slova mě stále udivují. Tak třeba: „Minulý měsíc jsem byla na skok na konferenci v Belgii.“
Kdo to řekl? Já?
V prváku na gymplu jsem propadla, protože jsem odmítala chodit do školy. Táta i máma se vztekali, brečeli a hrozili, že ze mě nic nebude. „Až ze mě nic nebude, tak budu pod drnem!“, křičela jsem na chudáka na matku.
Dobrá zpráva, mami. Jestli to celé mělo být o penězích, vyhrála jsem.

Nechávám si srpnové paprsky padat na zavřená oční víčka. Je ráno. Sedím na trávě a poslouchám všechno kolem. Tak tohle je to místo, kde jsem prožila krásné časy milostivého dětství.
Dlouho jsem tu nebyla. Měla jsem strach přijet a čelit změnám, které se bez výjimek dotkly i mého osobního ráje. Měla jsem strach ze zjištění, že to, co v mysli tolik miluji, na světě už není ...
Rostou tu blatouchy. A vzadu za potokem, tam je celá stráň s bodláčím. A když vnímám, pozoruji, cítím a poslouchám, myslím, že se nic nezměnilo. Stromy mají kořeny o něco hlouběji. Snad jen to.

„Víš, co je na tom to nejhorší? Já na ní normálně žárlím. Připadá mi, že je to vlastně taková jeho až moc dobrá kamarádka. Taková ta nejlepší. Sdílejí spolu ty největší intimnosti. Věci, o kterých se mnou mluvit nechce nebo se bojí. Ale ona ví úplně všechno. Na Vánoce s ní strávil v ložnici víc času než se mnou! Já přece nejsem žárlivka. A jsem si jistá, že mě miluje. Jenže občas to nejsem já, která je v jeho životě ta nejdůležitější.“
(Já budu chodit po špičkách, a líbat tě jen potají, až Depresi zase přivítáš, u sebe v posteli.)

Potkala jsem Carského. Kráčel po ulici jako zjevení z dávné minulosti. Chvíli mi trvalo, než jsem uvěřila, že je to doopravdy on. Ředitel Carský. Když jsem ho viděla naposledy, bylo to při předávání ceny za sběr pomerančové kůry v páté třídě. Naháněl mi hrůzu. Tehdy i dnes.
Ale dneska bylo něco jinak. Pořádně jsem se nadechla a s hlavou vzhůru jsem se rozhodla nevzít nohy na ramena. Se vztyčenou hlavou jsem mířila k němu, a on mířil ke mně, a pak přišel ten moment, má příležitost, a řekla jsem: „Dobrý den!“.
Načež mě ředitel Carský nepoznal, nepozdravil a šel dál.

„Posledních padesát let jsem strávil dokazováním lidem okolo sebe, že za nic nestojí. Upozorňoval jsem na chyby cizích, ale především jsem si nikdy neodpustil připomínat své milující ženě, že život s ní je jen nudná verze mých původních plánů. Dávat své rodině bezbřehou lásku? Ale prosím vás. V tom jsem smysl neviděl. Všechny vydělané peníze jsem věnoval svému Egu. Když manželka prosila o jednu jedinou rodinnou dovolenou, smál jsem se, a ona brečela, dokud jsem jí nenazval pošetilou ženskou.“
„Dobrá, myslím, že to nám stačí. Ještě vás poprosím o podpis tady dole, vedle razítka. A máme to! Vítejte v pekle.“

Cyril nerad vstávání. Je těžké ho vytáhnout z postele, a co teprve v zimě, kdy si tolik libuje v zachumlávání se hlouběji a hlouběji do hřejivé říše peřin a snů. Proto se každý diví, když Cyrila vidí učesaného už v sedm deset, jak s úsměvem krmí morčata.
Cyril rád tajnůstkaří. Snídani zanechává nedotčenou na kuchyňském stole. „Dnes poznávám blaženost v srdci, jídlo je zbytečné rozptylování“, říká, když odchází. Se vztyčenou hlavou kráčí po chodnících. Nikdo to ještě neví, ale Cyril se rozhodl. Stane se gentlemanem.
A tak, v sedm padesát, je připraven, a pyšně otevírá dveře té nejkrásnější paní učitelce.