Moje články

Lady Nymphaea toužila po klidu. Ať si ta děcka vezmou a táhnou!
Lady Dřevomorka přešlapovala a co krok se sunula ke stromu.
Stařenka co chvíli s úsměvem mrkla na umdlévajícího lord Hrachokvěta, ale její oči se nesmály.
Magráta se s bolestným sykáním snažila vyprostit náhrdelníky z vlasů.
Bábi pozorovala Dřevomorku a čekala.
Dřevomorka se najednou vymrštila, strhla pochvu s mečem za popruh z větve, jediným plynulým pohybem tasila a ťala. Bábi byla rychlejší. Zadržela ostří holou rukou dřív než dopadlo na Bobíse. Dřevomorka ztuhla hrůzou. Hrachokvět se skácel k zemi.
„Je konec.“
Denní chleba čarodějky má občas pořádně tvrdou kůrku.

V tu chvíli, někde v horách Beraní hlavy, přeci jen skupina elfů zavítala do světa smrtelníků.
Čtyři elfové vstoupili skrz zapomenutou bránu. Postupovali lesem tiše, jediný zvuk, který je provázel, bylo jemné cinkání rolniček, které se neslo tmou jako vábivá melodie.
Lord Pámelník, který je vedl, najednou vykřikl, uskočil a ťal mečem po postavě, která se tak nečekaně zvedla z listí.
Chudák Justus vůbec netušil, co se to stalo. Někdo mu šlápl na ruku a najednou stál na černém písku pod bezhvězdným nebem.
„DOBRÝ VEČER,“ řekl Smrť.
„Já jen usnul při pozorování veverek. On mi šlápl na ruku, víte?“
„VÍM.“

„Já ci teď, bagw, na počiči!“
„Už jsi měla dost pohádek. Teď půjdeme přebalit a spát.“
„Ne. Já neci pát. Já ci papat, topinek.“
„Topinku?“
„Ne.“
Otec si láme hlavu, co tím batole myslí, načež batole odněkud vytáhne dřevěné ovoce – meloun.
„Meloun?“
„Jo.“
„Zítra ti koupím meloun.“
„Ne, já ci teď!“
„Teď ho nemám.“
„Já ci teď,“ otočí se na matku: „Maminko, já ci teď, ven.“
„Už je pozdě, zítra půjdeme ven.“
„Já ci…“ a zakousne se do dřevěného melounu, aby zpracovalo svoji frustraci, že rodiče nedělají to, co zrovna chce.
„Já neci bauit, íta, teď hát. Di pyč maminko.“

Dřevomorka se snažila potlačit vztek a přemýšlet. Všichni se zdejchli, nechali je v tom, ale pořád to nedává smysl. Elfové jsou tady doma, ve vlastní zemi, čarodějky si sem nemůžou jen tak nakráčet a určovat pravidla! Tak jak to, že teď jedna z nich drží Hrachokvěta v šachu pohrabáčem?
Na lorda Hrachokvěta víc a víc dopadala blízkost železa.
„Lady Dřevomorko, rozmyslel jsem si to. Žádná hranice, dejte jim to dítě. Lady Nymphaeo, vy taky.“
Co prosím?! Ten pohrabáč mu zatemnil mozek. Elfové smrtelníkům neustupují! Nejdřív Belladonna a teď i Hrachokvět. Jsou slabí! Smrtelníkům je potřeba ukázat kdo je tady pánem.

Nymphaea se chvěla. Ten pohrabáč ji děsil, chtěla pryč, ale nemohla se ani hnout. Mělo to dopadnout úplně jinak! Ten moula měl vykvést a ona měla sklidit obdiv dvora. Měla hrozný vztek na lidi. Ještě větší než na Dřevomorku, které se nějak povedlo pokrýt to děcko houbovitou strukturou. Kdo si myslí, že je?!
A teď jsou tady čarodějky a drží je v šachu.
Nemůžeme je přece nechat jen tak jít. Nebo ano? Jak bychom si pak zachovali tvář?
Byla tak ponořená ve svých myšlenkách, že sebou při zvuku toho hlasu trhla.
„Chci jít domů,“ ozvalo se plačtivě z hlubin šlahounů.

Lord Hrachokvět nevěřícně koukal, jak si Bábi s Magrátou povídají, a vůbec nechápal, která bije.
Jaké záblesky? Snaží se mi snad naznačit, že nějací elfové vyrazili do světa lidí? A proč?
Po očku sledoval Nymphaeu a Dřevomorku, které pořád stály opodál, tiše jako myšky.
Co máme teď dělat? Nechat je jen tak odejít s naší zábavou? Ty dvě stařeny vypadají jako čarodějky, ale co ta třetí? Ta by se spíš hodila mezi elfy, se všemi těmi cingrlátky. Jen by potřebovala trochu učesat. Možná i upravit délku sukně…
Tlak pohrabáče na krku ho vytrhl z neplodných myšlenek.
Stařenka na něj mrkla.

„Ehm. zdá se, že tady máme tak trochu, ehm, patovou situaci,“ opatrně se ozvala Magráta, která doteď němě sledovala Stařenčino počínání.
„Co bys navrhovala, Magráto,“ opáčila Bábi.
„No, nejjednodušší by bylo, kdyby nám tady dámy vydaly kluky, abychom je mohly odvést jejich matkám a Stařenka propustila lorda Hrachokvěta bez ublížení na zdraví.“
„To by bylo vskutku nejjednodušší, ale vidím tady jeden háček.“
„A jaký?“ zvědavě, ale trochu nechápavě se otázala Magráta.
„Vidíš támhlety záblesky? To jsou průchody portály.“
„Aha.“
„Kdo obvykle prochází portály?“
„Elfové?“
„Správně. A kam myslíš, že jdou?“
„Ehm. na projížďku?“
„Zase správně.“
„To není dobré znamení.“
„Vskutku.“

Chystáme se ven.
„Já sama!“ ječí zuřivé batole a trhá mi z ruky kalhoty. Při pokusu si je obléct sama se naštve ještě víc, když malé končetiny nespolupracují. Uklidňuji situaci. Nakonec se nám to společnými silami povede. Batole má kalhoty, boty, mikinu, čepici, nákrčník i bundu.
Pak začne sbírat potřebné věci: hrabičky, lopatičky, kyblík, bábovičky.
Ujišťuje se, že máme pití, kapsičku i křupky.
Kontroluju sponky a gumičku.
Batole přemýšlí, odběhne a přinese ještě plastový kornoutek.
Pod vousem ironicky pronesu: „A není to málo, Antone Pavloviči?“
Batole se zarazí a počítá: „Dva, či, čiži, pet… Ještě opičku!“
Že jsem nedržela zobák.

Než Bábi stihla jakkoliv zareagovat, Stařenka zpod sukně bleskurychle vytáhla pohrabáč, přiskočila k lordu Hrachokvětovi a s pohrabáčem opřeným o jeho ohryzek ledovým hlasem pronesla: „Jen to zkus, Houbičko, a tady Hráškovi trochu upravím fasádu.“
Zbylí dosud přihlížející elfové se najednou rozprchli. Ne, že by je nějaké to mučení smrtelníků nebavilo, ale ocamcať pocamcať. Tady to začalo být až trochu moc kovové.
Lord Hrachokvět polkl. Obvykle měl u pasu meč, aby se mohl bránit, ale u nevinné zábavky ani elf nečeká nezvanou návštěvu.
Kde jsou všechny ty kytky, když je našinec potřebuje, ha? Všechno jsou to zbabělci, bublal Hrachokvět vzteky.

15.4.2022

6:30 Je ráno, ale oba rodiče ještě spí. Šťouchla jsem do mámy: „Maminko, vstávat.“ Jen něco zamručela a dala mi prso.

7:00 Pořád spí a já si chci hrát: „Maminko, vstávat, tam, hrát.“ Zas mi chtěla cpát prso, ale já už nechci. Tak zamručela ať zkusím tatínka: „Tatínku, tam, hrát.“ Zamumlal ať si vezmu tablet.

7:05 Našla jsem tablet. Máma mi pustila hru a taky ťuká. Táta pořád spí.

7:25 Chci něco papat. Máma vstává. Táta mručí.

7:40 Jsem po snídani. Táta si čistí zuby. "Chci ven!" Máma se zavřela v pokoji.

Bábi šla první, za ní Stařenka s Magrátou. Skrz studenou mlhu viděly siluety stromů.
„Kam teď?“
„Magráto, jsi čarodějka, použij hlavu,“ odsekla Stařenka.
Bábi přistoupila ke stromu a zaťukala. Chvíli se nic nedělo, ale pak něco zašustilo. Z kůry se odlepila maličká postava.
„Neviděl jste tudy projíždět dva kluky? Asi takhle vysoké a k smrti vyděšené.“
Stvoření na ni jen poulilo oči. Bábi vyčkávala, pak ustoupila.
„Ne!“ vykřiklo najednou. „Nechoďte pryč! Viděla jsem je projíždět, vím kde hledat družinu lorda Hrachokvěta. Jen… vy jste Bábi Zlopočasná, žejo? Jsem vaše největší fanynka!“
Ticho by se dalo krájet. „Gyto Oggová, ty mlč.“

Neklid se šířil jako vlna od Bábi k elfům. Ti odvážnější postávali opodál, ti méně odvážní se klidili z cesty či rovnou mizeli. Bábi stála nehybně jako socha. Stařenka vibrovala potlačeným hněvem a bezděčně přešlapovala z nohy na nohu. Magráta těkala očima ze starších čarodějek na elfy a zpátky, zatímco se nervózně tahala za vlasy. Napětí ve vzduchu houstlo.

Lord Hrachokvět si konečně všiml, že je okolo podezřelé ticho a zvedl hlavu. Jeho pohled se střetl s Bábiným a Hrachokvět sebou trhl. Čarodějky! Tady, v jeho světě. Co tady pohledávají?

„Lady Dřevomorko, na hranici s ním!“ ukázal na nebohého Bobíse.

Lady Nymphaea zuřila. Ten její moula prostě nerozkvetl, ale ten druhý byl už skoro celý pokrytý houbovitou strukturou. Dřevomorka se téměř vznášela pýchou. Spíš nadutostí, pomyslela si trpce Nymphaea.

„Dobrý den.“

V tom pozdravu byl cítit pach kovu.

Nymphaea sebou trhla a nevěřícně koukala před sebe. Kde se tady vzaly Čarodějky? Zmateně se otočila na lorda Hrachokvěta, ale ten si zrovna zaujatě prohlížel Bobísova záda a o něčem si špital s Dřevomorkou.

Bábi Zlopočasná si prohlédla Žuchlíka, pak se otočila ke druhé skupince a zúženýma očima si prohlížela toho zrzka.

Nymphaea byla najednou velice ráda, že ten její moula nevykvetl.

Magráta pochybovačně koukala na "bránu" ze tří kamenů.
„Měly bychom si to pořádně rozmyslet. Nevíme, co nebo koho na druhé straně potkáme.“
„Dlouhé přemýšlení situaci nepomůže. Navíc čas tam, plyne jinak než tady.“
„Jenže stejně nevíme, kam přesně v říši víl je odvlekli.“
„To zjistíme, až tam budeme.“

Na druhé straně
„Rooozvíííjej se poupátkooo," pěla lady Nymphaea. "Neboj se, nebude to bolet. Moc."
Lady Dřevomorka už na Bobísově paži vykreslila krásnou hnědo-žlutou strukturu.
Žuchlík, ve spletenci zelených stonků, jen zasténal. Opravdu netušil, jak přesně by se měl snažit, aby vykvetl.
„Nenechám se přeci zahanbit nějakou houbou!“
Elfové nejsou moc trpěliví.

Bobís tančil. Žuchlík se smál. Oba měli v očích slzy.

Ještě včera bylo všechno jinak. Bohužel v zápalu hry zapomněli na Stařenčino varování, když v tom Bobís zakopl a strhl Žuchlíka sebou do podivného kruhu malých hub. Celý svět se s nimi zatočil. Když se Žuchlík probral, Bobíse drželi za ruce dva elfové a přetahovali se o něj.
„Tenhle je můj, ty si vem toho druhého.“
„Ne, já chci toho zrzka, je s nimi větší zábava.“
„A co když je ten druhý mrtvý? Chceš mě obrat o zábavu. Budu si stěžovat lordu Hrachokvětovi!“
„To teda nebudeš!"
Žuchlík se začal bát.

Noc byla jasná. Měsíc den před úplňkem osvětloval chodníček dostatečně, přesto našlapovaly opatrně. Nikdy nevíš, na co můžeš na Křídě šlápnout. Magráta začínala cítit působení země pod vlnami, Stařenka se nehezky usmívala a Bábi se zachmuřeně tvářila, že jí se to ale vůbec netýká. Zatracený houby. Nebýt vílích kruhů, vůbec tady nemusely být.
„Jste si jistá, že kluky najdeme tady?“ zeptala se Magráta a naposledy se ohlédla
„Ne,“ odtušila Bábi.
„Tak proč jdeme až tak daleko?“
„Protože Žuchlíka těm chladnokrevným stvůrám nenechám,“ prohlásila sveřepě Stařenka.
Magráta se už na nic neptala, jen dál opatrně našlapovala. Tato noc bude ještě dlouhá.

Otevřela oko, zatím jen jedno, a rychle propátrala nejbližší okolí. Nic. Zaposlouchala se do ranního ticha. Všude klid. Opatrně se protáhla jako kočka, když tu chodidlem narazila na odpor. Ztuhla uprostřed pohybu. Celé její tělo se napjalo. Pootočila se a otevřela i druhé oko, aby prozkoumala situaci. U jejích nohou leželo zkroucené tělíčko. Úplně nahé batole. „Proč leží až tam?“ pomyslela si. Uvolnila se a protáhla si lopatky. Mozek zatím běžel na volnoběh. Protáhla si nohy, pak levou ruku natáhla trochu do strany, když ji zarazilo vlhko. Mozek se dobral k myšlence, která ho trápila: „Kde má to dítě plínu?“