Městečko Phoenix

„Švihnout a mávnout,“ pravil Albus Brumbál a nadšeně mu převedl levitační kouzlo pod svou taktovkou.
Holubí pírko se vzneslo nad desku stolu a pomalu kleslo dolů.
Švihnul a mávnul.
Pírko zůstalo ležet.
Švihnul a mávnul podruhé.
Pírko se malinko zachvělo.
Švihnul a mávnul potřetí.
Pírko odskočilo.
Švihnul a mávnul podesáté.
Pírko se postavilo a zatancovalo čardáš.
Švihnul a mávnul podvacáté.
Pírko napůl zmizelo a znovu se objevilo.
Švihnul a mávnul popadesáté.
Pírko lehlo popelem.
Brumbál vyčaroval nové.
„Takhle se akorát motáme v kruhu,“ pravil Rino, zahodil hůlku a jediným pohledem zvedl do vzduchu bradavického ředitele i s jeho majestátním křeslem.

„Sháním práci,“ pravil a přistoupil blíž k pultu.
„Vy jste z oboru?“ přeměřil si ho kriticky lékárník.
„No, dalo by se to tak říct.“
„A glejt máte?“
***
„Potřebuju práci,“ řekl a opřel se o pult.
„A co byste tu jako ráčil dělat?“ opáčila hostinská.
„Pracovat?“
„Hmm. A pintu natočit umíte?“
***
„Chci práci,“ vyslovil u přepážky poštovního úřadu.
„Tady?“ podivil se úředník.
„Mám klasické vzdělání.“
„Obávám se, že to zdaleka nestačí.“
***
„Kořalku,“ požádal zkroušeně.
„To nebude nutné,“ prohlásil stříbrovlasý cizinec a přisedl si. „Už jsi v ruce držel hůlku, Rino?“
„Ne.“
„Tak to napravíme.“
„Kdo jste?“
„Albus Brumbál. Tvůj nový zaměstnavatel.“

„Chceme zpátky svoje práva!“ ozývalo se ze středu početného shromáždění před radnicí.
„Špehování ve Phoenixu nechceme!“ křičeli chlapi s motykami, lopatami a konvičkami.
„Naše děti nebudou vyrůstat v totalitě!“ znělo z úst naštvaných matek pod vedením vdovy Bourdinové.
„Stop šikaně drobných podnikatelů!“ řvali hokynářka s drožkářem, hrobníkem a sedmi bandity.
„Děkujeme, vypadněte!“ hlásaly transparenty v rukách studentů. Jednu z cedulí držel učitel Bolzano.
Uvnitř radnice opocený Jefferson vyhlížel na ulici.
„Tuhle pozici dlouho neudržíme, šéfe.“
Starosta spláchl kuře Budvarem, mastné prsty otřel do účtenky od hostinského a povídá: „Tak se z toho okna moc nevyklánějte. Ještě je napadne udělat defenestraci.“

Šerif Joe byl vášnivým lovcem. Když mu bylo dvanáct, skolil svého prvního bizona. A vystačil si s oštěpem.
Když jeho dcera Betty odrostla věku, kdy ji historky o lovu doháněly k hysterickému pláči, ráda s otcem sedávala u krbu a listovala starými bestiáři, které sepsali a ilustrovali její předkové.
Bylo léto 1945 a městečko Phoenix páchlo kouřem. Dým z vypálené farnosti stoupal k nebi jako bouřkové mraky.
Dospělá Betty práskla dveřmi otcova domu a přes půl ulice křičela něco o „zaslepených pokryteckých inkvizitorech“. Ale až poté, co z jednoho bestiáře vytrhla stránku s popisem čarodějnice a hodila ji do krbu.

Zatímco uháněli do sanfranciského přístavu na koních šerifa a jeho zástupce, vzpomínala, proč se před šesti lety vrátila do Phoenixu. Většinu evropských měst tehdy obcházel strach, válka byla na spadnutí, nikdo nechtěl platit za zábavu. A tak přitáhla zpátky domů.
Zatímco nastupovali na loď do Liverpoolu a v ruce tiskli každý jeden malý kufr, uvědomila si, jak se museli cítit lidé, kteří v té době prchali ze svých domovů vstříc neznámé budoucnosti v úplně cizí zemi.
Tak jako teď ona.
„Zkus myslet na něco krásného,“ povzbudil ji Rino, když se ukládali ke spánku ve stísněné kajutě. „Jak vymalujeme novou kuchyň?“

Přemýšlel, proč nikdy nevzal do ruky zbraň. Ve městě měl každý aspoň jednu. Prý na obranu. Pak si vždycky vzpomněl na Barnabyho. Jak mu o deštivém nedělním odpoledni vyprávěl, co se stane s mužem, když poprvé přijme do dlaně rukojeť pistole. Jak iluze moci dokáže zatemnit rozum. Podobný pocit zažil jako kluk, když se dotýkal otcových lahviček s jedy. Temná strana jeho duše šeptala o všem, čeho by mohl dosáhnout...
Díky Bohu si na útěku z Phoenixu vystačil s banánem. Přiložil jeho špičku k šerifově ledvině a řekl: „Jestli se otočíš, jsi synem smrti, Joe.“
Šerif se neodvážil ani pohnout.

Každé pondělí kontrolovala podlahy.
Říkávala: „Hadr musíš přemáchnout po každým metru!“
Každé úterý revidovala kuchyň.
Říkávala: „Na hrnce musíš drátěnkou!“
Každou středu pomáhala s prádlem.
Říkávala: „Cejchy musíš pořádně vyrovnat!“
Každý čtvrtek dorazila s rýčem a motykou.
Říkávala: „Pampelišky musíš trhat, dusí záhon!“
Každý pátek opatrovala Eileen.
Říkávala: „Inkoust a louh musíš zavírat!“
Každou sobotu napekla housky na neděli.
Říkávala: „Kynutý se musíš naučit! Co budeš dělat, až tu nebudu?“
Annie vždycky celou neděli lamentovala, jak jí bába nedá vydechnout.
Když jednoho pondělí roku 1945 Gwyneth už nepřišla, zjistila, že hadr namáčí po každém metru, jako by jí vedla ruku.

„Co budeme dělat?“ Annie do roztřesených rukou přijala sklenici whisky.
„Co by, vychováme z ní slušného člověka.“ Rino vlastní whisku poslal do žaludku na ex.
„Já ti nechci brát iluze o ovečkách, kterým tu věnuješ svoji péči, ale naše dcera je ČARODĚJKA! Čarodějka uprostřed Arizony! To je něco jako volský oko na šerifově uniformě.“
„Však oni si zvyknou,“ vložila se do nich Gwyneth. „Tady si lidi zvyknou i viset.“
„A co když nás poženou vidlema?“
„Tak to bude pořád lepší, než kdyby na vás brali pušky.“
„Kdyby bylo nejhůř, můžeme jet do Evropy.“
„Za Hitlerem? To se radši nechám upálit.“

Buclatá Bella nebyla zlá. V jádru to byla zlatá ženská. Pro zlato teda občas dokázala podniknout kdejakou kulišárnu, ale rodině dávala všechno.
Léta nikdo z nich nepostřehl, že každej pátek večer mizí a vrací se za svítání. V sobotu ráno ležely na vycíděným stole talíře, v konvici zvolna vychládal čaj a kuchyní voněly uzenky.
Když k nim jednoho sobotního rána zavítal šerif Joe, aby ji zatknul za přepadení záložny v Memphisu, Bella mu naservírovala míchaný vejce a povídá, že než to dožvejká, určitě ještě stihne vytřít podlahu.
Kdyby se nepřiznala, řekl bych, že ty loupeže spáchal někdo Belle zatraceně podobnej.

Když se Rinovi a Annie narodila dcera, začaly se ve Phoenixu dít zvláštní věci. Třeba hospodský Tom je před svým saloonem vídal jen nerad, poněvadž se mu vždycky zasekla pípa a štamgastům z rukou padaly půllitry.
Annie tomu říkávala nešťastné náhody a s dcerou to nikterak nespojovala.
Do chvíle, kdy přišli na návštěvu ke Gwyneth. Ta vzala půlroční děvčátko do zahrady na obhlídku motýlů.
Eileen při setkání s nimi zavýskala, rozpřáhla ručky, vyletěla babičce z náručí a létala nad záhony, dokud ji Rino nepolapil.
„A to jsem nadávala, že mám doma akční dítě,“ utrousila Gwyneth a běžela křísit zemdlenou Annie.