DMD č. 3. pro 3. 4. 2018. Téma: Tři krát tři

Ubrouskem distingovaně zbavil svůj široký knír zbytků jedenáctého chodu večeře a pokynul číšníkovi. Do půlnoci zbývalo zhruba dvacet minut. "Mohu vám nabídnout šampaňské, sire Astore?" "Prosím, ale ať z něj nestoupá pára jako posledně. Pár ledových kousek by mu prospělo...a sodovku pro mou paní," uzavřel cestující a pohlédl doprava na mladičkou ženu s pokladem pod srdcem. Když o chvíli později zavládla panika, zavolal si klidný američan mladého pikolíka zpět a jal se mu vyčinit, že na led se sice ptal, ale tohle je směšné!
Telegrafista Philips bez odezvy vysílá CQD. Jak byl ten nový... tři tečky, tři čárky... SOS!

Tři prasátka podala stížnost kvůli nevhodné metodice přidělení stavebního materiálu.
Trojice sester z pohádek hrozila žalobou pro pomluvu a jasnou předpojatost, neboť není statisticky ani biologicky možné, aby byla skutečně nejchytřejší a nejkrásnější vždy nejmladší sestra.
Tři medvědi si stěžovali na vloupání a pasivitu úřadů.
Devítihlavá úředníce Odboru pro záležitosti pohádkových bytostí toho začínala mít dost - a navíc přišla o přestávku na oběd.
Tři medvědi se zřejmě stali obětí zlatovlasého lupiče.
Ze zmizení prasátek byl obviněn vlk.
U sester byl podobný profil pachatele, tak mu to přišili taky. Porota sudiček na alibi "Žral jsem Karkulka!" nehleděla.
Na úřadě byl klid.

Edvin možná nebyl expertem na přežití na pustém ostrově a Robinsona Crusoe vysloveně nesnášel, ale stejně věděl, že ho čekají krušné chvíle. Nezačínal sice vysloveně od nuly, protože měl Excalibur, Meč rovnováhy a placatku turbomedoviny (a navíc byl bůh), ale stejně…
Zavzpomínal na Tajuplný ostrov, který měl naopak moc rád, a ihned si vybavil, že tamní hrdinové před vybudováním prosperující kolonie s větrným mlýnem, železnicí a telegrafem podnikli průzkum ostrova, aby věděli, na čem jsou.
Edvin kvůli tomu nemusel nikam chodit – jeho ostrůvek měl tři krát tři metry a válel se na něm jenom nakřáplý kokosák. To na telegraf nevypadalo.

"Hľadáte šťastie, mladý muž? Lásku, či slávu?"
"Slávu, starký. Poradíte?"
"Veľa som videl, veľa počul, ale ste švarný šuhaj, od pohľadu statočný, bystrý, hádam vy kráľovi Rubínovej ríše perlu Morského vládcu donesiete. Hladkú jak sklo, žiariacu sťa mesačný svit! Mnohí pri tom život stratili. Morský vládca je mocný, poklad bedlivo stráži. Ak však na brehu mora, u modrej skaly, správne na tri otázky, čo ozvena trikrát zopakuje, odpoviete, bezmocný bude Morský pán...
***
Keď mladík, celý rozžiarený, konečne odišiel, starký si spokojne zamäl ruky.
"Tak moju perlu by si chcel, holomok!" zabručal. "To určite! Práca šľachtí, v morských doloch budeš makať!"

Křída skřípala po tabuli. Jedna trojka, potom druhá, se objevily nakreslené zkušenou rukou učitelky.
„Tak, děti. Kdo mi řekne kolik je tři krát tři?“
Les rukou vylétl do vzduchu.
„Tak všichni společně!“
„Prosím, paní učitelko, osm!“
„Výborně, to je správně. Přesně jak jsem vás to učila. Ano, Alfonzi? Něco ti není jasné?“
Učitelčin pohled se zavrtal do potížisty v zadní lavici. Ten se zatvářil, jakoby se nejraději chtěl někam schovat.
„Ale, paní učitelko, tři krát tři je devět.“
Zářný úsměv za katedrou potemněl.
„Alfonzi, už zase podkopáváš moji autoritu? Dnes zůstaneš po škole a zasloužím se, abys dostal důtku ředitele."

Nejdřív psaní, pak čtení, nakonec počítání.
Dva plus dva.
Čtyři mínus tři.
Tři krát tři.
Slabikuješ nápisy nad obchodem zeleninou, počítáš punčochy při látání. Do malé modlitební knížky vykreslíš své jméno.
Počítáš hlavičky svých sourozenců a střepy rozbitých talířů. Počítáš pohlavky a slabikuješ tiché „au!“.
„Mario!“ hlas matky. „Proč máš v jizbičce neuklizené panenky?“
„Chtěla jsem si hrát...“ sklíčený vzlyk.
„Nejdřív práce, potom zábava. Nikdy nic neodkládej! Ukliď si hračky! Umyješ nádobí, zameteš, dojdeš nakoupit. A ne, že se necháš při vrácení obrat! Hezky počítej!“
Marii bylo dvanáct. Do školy už rok nechodila.
Vše, co k životu potřebovala, už uměla.

Jak šel čas, mým královstvím se stala nejmenší místnost v bytě, jen těsně nad hranicí obytné místnosti. V jednom rozměru trubky od topení, postel, sluha a kousek místa přede dveřmi, ve druhém zas to místo přede dveřmi, malířský stojan a skříň. Přesto se vešel i stůl, klávesy, nástěnka, nejrůznější dekorace.
Nikdy jsem si nestěžovala, mé království bylo malé, ale útulné.
Přesto jsem ho doopravdy ocenila, až když jsem přišla na kolej. Strahovské nudle jsou jako celek o kus větší, a přesto tak docela nepůsobí. Věřte mi, když dojde na dojem prostoru, čtverec, nebo aspoň skoro čtverec, je prostě k nezaplacení.

Setkali se ještě v uniformě, s nechápavými pohledy a nedůvěrou vepsanou ve tváři.
První pivo vypili na ex.
Druhé jim přistálo na stole.
Postarší pán u vedlejšího stolu hlasitě lamentoval. Opakovaně provolával slávu jejich zemi Československé, zemi medem oplývající, zemi posvátné-
Zemi, co zanedlouho přestane existovat, vmísil se do toho hořce mladík s dlouhými vlasy.
Vrhli se na sebe.
Ostatní je pasivně sledovali.
Tak, jak budou muset podle rozkazu sledovat obsazení vlastní země.
Objednali si třetí pivo.
A jakmile je vypili, s pevným odhodláním v srdci vstali od stolu.
Tři králové si beze slov slíbili, že se bez boje nevzdají.

Jsem šlechtic, který za dne jen do stříbra se halí,
jsem slavný, nemravný, jsem krásný, hloupý pán.
Kdybyste mohli - to vím! - tak byste se mi smáli.
Jsem kocour šedý, co v stokách myši zrádné loví,
hned na zdi, hned v domě, v polštářích cizích dam.
A když je po práci, před ohněm si tiše hovím.
Jsem skleslý, zlý, cizí, když falešný domov tuším -
tam za mořem jsem nikdo, a vždycky v davu sám.
Láska bolí. Co činit, když bolest křiví duši?
Jsem tři a přec jeden, hlas třikrát v jednom stvolu,
když řekneš mé jméno, snad ulehčíš mi v bolu.

"Haničko, pověz nám, jak jsi na tom. Už jsi na tento jednoduchý příklad přišla?" zeptala v minulosti tak milá pÚčitelka.
"Víte, že je to devět, jak jsem už říkala..." nedala se Hana. Devátá rána ukazovátkem do hýždí přinutí Haničku chytnout se první lavice, kde sedí Kája. Obě se hodně stydí.
"Svého krále jsem poznala během tří vteřin, zamiloval a pak umřel, trvalo mu to tři roky; chudáček, měl raka," směje se pÚča.
"Třikrát tři je deset milionů, ale musíte umět počítat za roh! A teď čekám, až se vyřídí dědictví, smradi!" dovykřikne do svého prvního infarktu.
Děti mlčí a chápou.