DMD č. 3. pro 3. 4. 2018. Téma: Tři krát tři

„Tohle je šílenství. Trojité šílenství!“ bušil starý muž zoufale hlavou o stůl.
„Dal jste nám volnou ruku… Příběh si žije svým životem,“ ušklíbl se cynicky ten mladší.
„Přece nemůžete myslet vážně…“
„Je to oblíbená postava. Viděl jste ukazatele sledovanosti? Odvíjí se od nich váš honorář…“
„Kašlu na honorář! Byl to hlavní motiv. Bez něj všechno ztratí smysl, rozpadne se…“
Inu, drak má sice mít tři hlavy, ale scénárista má autorem trojmo podepsanou smlouvu. Tedy je možné cokoli. Fanoušek knih úpí.
I když, na druhou stranu… Tyrion Targaryen, to zní drsně, ne? Navíc, kdo by odstrkovanému trpaslíkovi nepřál svezení na drakovi?

Celý den byla, jak na trní. Včera s ním strávila takový krásný večer a dnes se ani neozval. Donesli jí malý balíček. To bude určitě od něho! Honem se s ním uchýlila do ústraní.
Opatrně začala rozbalovat. Byla to menší kazeta, krásně intarzovaná. Že by hrací skříňka? S představou rozverného menuetu otevřela víko. Rozlinula se jemná melodie ve třídobém rytmu. Ale to není menuet, to jsou třikrát tři doby, to je chorál z Bachovy kantáty, proč? Zoufale sebrala lístek ze dna krabičky.
Má nejdražší, nelze mi jinak, odjíždím. Nechť je Jesu vaší radostí a potěchou srdce.
Jesus bleibet meine Freude…

A je konec. Poslední tři rány. Dál už nic. Nemyslel si, že to tak skončí.
Tři pitomý rány. Musel by trefit všechny tři. Co rána, to zásah. No, s timhle historickym kvérem… pravděpodobnost nulová.
Pod svou zpocenou dlaní cejtil dřevěnou pažbu ohlazenou stovkama rukou. Rukou těch, kteří zklamali před ním. Každý z nich, kvér ve zpocené ruce, oči mžourající přes ošoupané hledí, poslední tři náboje. Každý z nich tu stál, … mířil a netrefil. Netrefil a pak už tu nebyl. Jeden, druhý, a další. Desítky. Stovky.
Měl poslechnout Igora. „Ser na růže, za těch podělanejch devět kaček ji vem na řetízkáč!“

Přes svou roztěkanou osobnost shledávala neodolatelným řád daný čísly.
Nacházela zvráceně intelektuální zálibu v rozpočítávání, sčítání i násobení.
Bylo něco půvabného na dělení jednotek do dokonalých skupin.
Někdy to možná malinko přeháněla...
První batalion
Margareta, Wilhelmina, Beatrix. Všechny už skoro na vdávání a všechny naprosto paličaté.
Druhý batalion
Hedvika a Hugo (dvojčata), Frieda. Nevyzpytatelné jádro domácnosti.
Třetí batalion
Julius a August (dvojčata – Pane Bože, proč jsi mě opustil?! Za to je pojmenujeme podle pohanů!), Johana. Princezna a velcí bratříčci.
Když si uvědomila, že čeká další, modlila se o jedno nebo o tři. Protože ani dětská prvočísla se nijak dělit nedají.

"Jsi si jistý, princi?" ujišťovala se čarodějnice, "dočasná proměna téměř nebolí, ale trvalá, to je něco jiného. Tu bolest si nedokážeš představit."
"Věř mi, zvážil jsem to dobře. Tady mě čeká jen opovržení a smrt. Tam budu aspoň s ním."
"Dobře k trvalé přeměně musím přichystat tři lektvary. Na první na odpoutání dračí podstaty potřebuji popel ze tří věcí našeho světa, které jsou ti drahé. Druhý je na zničení dračího těla, proto do něj musím přimíchat tři tvé tělní tekutiny. Třetí uvařím z magických bylin tvého budoucího domova. Jak vidíš, recept je náročný, proto se setkáme za týden. Buď připraven."

"Méďo, kolik je dnes spotřební daň na jeden půllitr piva?" obrátí se Lev na hostinského.
"To se musím kouknout do faktury, nač to chceš, proboha, vědět?"
"Budu vytvářet matematický příklad pro Otíka."
"Co?" zareaguje Tadeáš.
"Ano, každý z nás tří obvykle za večer vypije tři piva, jsme tu tak třikrát týdně..."
"...a ještě se dozvíme, že na každém půllitru jsou tři koruny daně," doplňuje Tadeáš.
"Je to koruna sedmdesát pět halířů za půllitr," hlásí z kuchyně se navrátivší Méďa.
"Takže Otík nebude mít počty tak jednoduché, ale i to je dost," konstatuje Jimram, "stát je a vždycky byl nenasytný moloch."

Nazdar sporťáci, dneska si posvítíme na Velorex 3x3. Jasňačka, znělo to jako dobrej nápad, terénní vozítko pro invalidy s náhonem na všech devět kol.
Fanda s Mojmírem si to tenkrát navrhli a postavili první kus.
Přišly problémy s příliš měkkou hliníkovou podlahou, co se kroutila - to vyřešily ocelový výztuhy.
Díky tomu začlo bejt vozítko těžký, tak dali silnější motor než stěračovej z Merdecedesu.
Trojtaktní motor ruské konstrukce ale tróóšililinku chlastal, asi 27 litrů na 100 km, tak se musela zvětšit benzínová nádrž. O to se zmenšila kabina pro řidiče.
A jako vozítko pro kojence to bylo moc drahý.

„Jednoho pošleme do Klaje,“ řekl Šauroň. Hlavní generál škytů položil jednoho cvrčka na příslušné místo na mapě.
„Další pojede do vesnice Hůlky a poslední bude hlídat češtu do Loklinky.“
Generál položil do Hůrky vypaseného červa a k Větrovu pohodil mrtvého pavouka.
„To by bylo, aby ten malý šklček plokloužl.“
Bulva si pobroukávala veselou melodii a mnula si pomyslné ruce.
Přítomní škyti se pošklebovali a tupě kývali hlavami.
---
„Cháška miželná. Kde je Čelnokněžný klál Altyčoku!“
Přízrak se bleskurychle přihnal, aby se mocná bulva Šauroň nerozlítila ještě víc.
„Pojedete k blodu a tam je žadlžíte. Bude váš devět, tak to šnad nepohnojíte.“

Po devíti dnech, kdy jen maloval od rána do večera, potřeboval na vzduch. Vlhké stěny a plesnivý zápach ho pomalu užíraly zevnitř. Pomalu mu docházely náměty, cítil se prázdný. Malým špinavým oknem viděl slunečnice vyhřívající se ve sluneční lázni a najednou pocítil nutkání nastavit se léčivým paprskům. Vyšel z domu.
Venku do něj teplo a světlo vlily novou energii. Chvíli se jen oddával žluté síle, nasával její štěstí, a pak se hlasitě rozesmál. Upřímně, hrdelně. S úsměvem od ucha k uchu.
Rozběhl se ke slunečnicím a natrhal jich celou náruč.
Tři malé, tři větší, tři odkvetlé.
A všechny je namaloval.

Dvě čárky svisle, dvě čárky vodorovně.
„Začínáš,“ řekla hnědovláska. Té se říkalo Liška, abyste věděli.
„Hm?“
Čekali na břehu řeky. Neschválené jehněčí se pořád neukazovalo a jeho převozník už teprv ne. Vran využil příležitosti, a když viděl, že hlídá někdo jiný, usnul.
Teď ho Liška probudila.
V bahně mřížka, dvě čárky svisle, dvě vodorovně.
„Co já s tím?“
„Piškvorky. Hrála bych je sama se sebou, ale to vždycky prohraju. A já radši vyhrávám. Začínáš.“
„A jak že se to hraje?“
Vysvětlení pravidel moc dlouho netrvalo.
Prohrála. A pak znovu. To nebylo fér.
Než mohla prohrát potřetí, ozvalo se vzdálené zabečení.