DMD č. 15. pro 15. 4. 2018. Téma: Na dně

"Dopytle," ozvalo se Rejskovo zaklení následované žblunknutím.
"Ten mobil byl skoro novej," kysele poznamenal a naštvaně nakopl náhodný kámen.
Rejskův mobil ležel na dně řeky a v podobných výšinách se pohybovala Rejskova nálada.
Ostře se ohnal po Koljušce, která se z legrace zeptala, jestli nepotřebuje hotspot.
Na Hrošici zvedl prostředníček, když po něm chtěla určit nekvetoucí violku.
Jen Žabáka se jeho špatná nálada netýkala. Když byl poblíž, Rejsek se přestal mračit.
Pak si Žabák stoupl vedle něj, položil mu ruku konejšivě na rameno a zeptal se, jestli je všechno v pořádku.
Rejsek horlivě přikývl. Úsměv mu zůstal po zbytek dne.

"No," the woman said icily. "You won't tell. And you're no use to me."
She gave her companions a quick succession of commands in Arabic, ignoring Thorne.
Five people got onto the jeep and they drove off, leaving him in the dust, defeated once again.
She was right.
He wasn't ready to put lives at risk - and talking wouldn't help his cause.
The dead end got deader.
In the evening, one of the hidden people, creeping back, flashed Thorne a quick, shy smile.
A ray of hope, a kick off towards the surface.
He offered them food and started asking.

Hop, hop, duc. Hop, hop, duc. Hop, hop, hop, duc. Hop, hop, duc. Hop, hop, duc. Hop, hop, hop, duc. Hop, hop, duc. Hop, hop, duc. Hop, hop, hop, duc.
Chvilka klidu, rozmýšlivého sezení na místě, a znovu:
Hop, hop, duc. Hop, hop, duc. Hop, hop, hop, duc. Hop, hop, duc. Hop, hop, duc. Hop, hop, hop, duc. Hop, hop, duc. Hop, hop, duc. Hop, hop, hop, duc.
A tu zazní ze shora:
"Zkusme se podívat ještě tady kolem!"
"Dobrá!"
"Vážně myslíš že tady bude? Dosud jsme ji nenašli."
"Hele, tady je!"
Úzký pohled na nebe žabce zastíní tři obličeje.

Erik si ke dvěma velikostem flétny zobcové přibral ještě příčnou.
Ze začátku - poté, co se na ni naučil vyluzovat tóny a ne pazvuky - zněla dobře, snad i lépe než zobcová. Erik si nekonečně hrál s modulací, se čtvrttóny... Ale pak v nástroji ze dne na den začalo chrastit, cvrlikat, tón se záhadně lámal, dost netypicky a hlavně pokaždé jinak. Erik flétnu rozebral, vyčistil, a nic. Naprosto zoufalý ji donesl mistru Ayremu. Stál před ním jak oukropek, div se do kamenných dlaždic studem nepropadal.
Mistr nástrojem zaštěrchal. Klepl si otevřeným koncem o dlaň.
Z uzavřeného konce flétny se vykutálel seschlý hrášek.

„Jak hluboko jsem klesl,“ přemýšlel čert usazený v člunu s tuctem uřvaných divochů, které míjela jedna dělová koule za druhou, „vždyť já dřív posedával kněze, sakra!“
Hrdelní zpěvy pokračovaly, on schytal další spršku mořské vody do tváře, dostal od jednoho příliš horlivého veslaře loktem do žeber a náhle se to v něm zlomilo.
„A dost. Za tohle mi ty vaše smradlavý pohanský duše prostě nestojej!“ dupl si, zmizel a šel si u Satana vyřvat nějakou důstojnější práci.
Takže obratem byli na dně divoši, protože je Silver konečně trefil.
Jejich duše tam strašily ještě v době, kdy kolem náhodou proplouval Nautilus.

Svět se pomalu řítí do prdele. Nebo už tam možná je.
Nevím, jestli to ostatní trápí, tak jako mě. Koneckonců nejsou tak přecitlivělí jako já.
Je možnost jak to vyřešit? Nemyslet na ten strach a prázdno co cítíš uvnitř?
Poddat se tomu?
Někdy si přeju prostě přestat existovat. Šlo by to i bez konečné smrti?
Už zase moc přemýšlím. To je můj problém. Kdyby mi bylo všechno jedno, tak nejsem tak na dně.
Možná to nakonec nemusí být tak složité. Možná že nakonec potřebuju jen jednu věc.
Někoho vedle sebe. Někoho kdo by mě přivedl zpátky k životu.
Kdo ví?

Jednou Rumcajs kráčí kolem rybníka, a voda podivně páchne.
"Co to tam Česílko provádí?" podivuje se.
Vodník vystřelí ze dna jako blesk. "Hej méééééén, Rumcajsi, co mám v rybníce! Kapr na mě vyplazuje jazyk a na kafe přišla Šejtročkova kostra s Rákosníčkovou tchýní," zachichotá se a vyzvrací klubko řas.
Zmatený Rumcajs hledá přítok rybníka. A hle, objeví chuchvaleček podivné trávy.
"Já jsem strašidýlko, blblblblblblbl!" volá za ním Česílko. "Přiveď starou, uděláme mejdan na dně rybníka! Skøl!"
Za vrbičkami se Rumcajs nezdrží a ochutnává.
O hodinu později vpadne do jeskyně.
"Manko, honem sedminásobnou polívku!" huláká. "Jdeme s Cipískem nabalzamovat babu Jagu!"

Další pozdrav, úsměv, další podání ruky. Duha, víly a jednorožci. Všechno se mu to míchalo před očima. Barvy i tváře. Ucítil pevný dotek dlaně na bedrech.
"Jsi v pořádku?" zeptal se Phil diskrétně. Byli pozvaní do YouTube Space, mluvit o svých kanálech a projektech. Seznámit se s pár lidmi.
Jen za nimi zaklaply dveře, Dan se málem sesunul na podlahu. Předstírat, že je v pořádku bylo vyčerpávající. Nechal Phila, aby ho dovedl do ložnice. To, když ho převlékal do pyžama a ukládal do postele, skoro nevnímal. Už mu bylo zase špatně od žaludku. Ještě, že na to nemusel být sám.

Aby se člověk dostal na dno, musí se ponořit, a to tak hluboko, že už se hlouběji nořit nemůže, na úplný konec. Když jsme na dně, nezbývá než se obrátit a plavat zpět. Dno představuje poměrně zajímavý fenomén. Zaprvé, dno je vždy pod hladinou, tedy téměř pokaždé "dole". Zadruhé, k jeho dosáhnutí je zapotřebí určité námahy, nebo naopak se musíme nacházet v takovém stavu, že samovolně "klesneme", bez vlastního přičinění a obecně jde o záležitost vnímanou převážně negativně. Také je dno určitou jistotou, na rozdíl od například jeskyní, které mohou končit jiným vstupem, není vodní plochy, která by neměla dno.

Remus Lupin o tom ránu nikdy nikomu neřekl
Bolest důvěrně znal, ta ho provázela pokaždé.
Ale tentokrát bylo něco jinak. Trvalo jen pár vteřin, než mu to došlo.
Krev. Pach krve, která nebyla jeho.
Roztřásl se ještě, než otevřel oči a spatřil to, čeho se vždycky nejvíce bál.
Krev za nehty.
Krev na podlaze.
Krev na rozdrásaném těle.
Okamžitě ho poznal.
Regulus.
Remus na něj byl příšerně naštvaný, samozřejmě, ale tohle by nikdy…
NIKDY!
Prudce se rozvzlykal.
Odvést se nechal bez protestů.
Sirius Black nikdy nevěřil, že ministerstvo obvinilo z vraždy jeho bratra skutečného viníka.
Remus mu nikdy nic neřekl.