DMD č. 15. pro 15. 4. 2018. Téma: Na dně

Když ho Rezková kukátkem uviděla stát na chodbě, okamžitě otevřela.
Morávek přepadl přes práh a zůstal nehybně ležet na podlaze.
Na poslední chvíli v sobě zdusila výkřik.
Zabouchla, přiklela k němu a opatrně mu odhrnula límec kabátu z obličeje.
Byl bledý, zpocený a velmi slabě, sípavě dýchal. Přiložit mu dlaň k čelu bylo jako sáhnout na rozpálenou žehličku.
Tu noc nespal na rozkládacím lůžku. Ležel po bradu přikrytý její peřinou a v horečce stále dokola opakoval, že to nakonec všechno postřílí.
Občas se ho bála.
Častěji však měla strach o něj.
Od doby, co chytili Jožku Mašína, už nežil.
Přežíval.

Byl hrdina. Odvážil se na místa, na která se jiní jen báli pomyslet. Na dno světa a ještě hloub. Do devátého z devíti světů. Aby stanul před tou, která zarputile hledí k zemi.
"Královno, celý svět oplakává toho nejlepšího z nás."
"Celý?" zeptala se ledově. "Proč mi lžeš?"
"Bohové tě prosí..."
"Mlč, když mluvím já! Bohové jsou tak sobečtí. Myslí, že jejich bolest je bolest všech? Frigg není jediná, která vyplakala všechny slzy."
Zvedla hlavu. Poprvé za stovky let. Změnila se. Dospěla. Zkrásněla. Zošklivěla. Ale oči... ty bezedné modré oči měly pořád pohled dítěte, které kdysi ukradli z náruče matky.

Kapitán se vrátil do svého stanu a rozsvítil si petrolejku. Posadil se ke stolu a složil hlavu do dlaní.
„To snad ani není možný. Šest let se nestane ani hovno, a teď se prostě musí posrat úplně všechno najednou ...“ mumlal si a natáhl se pro poloprázdnou flašku chlastu.
...
Dopil poslední kapky. „Já na to seru!“ rozbil flašku o zem.
Do stanu nakoukla Ellie, přišla ke kapitánovi ležícímu na stole a objala ho kolem ramen. „Bude to vpohodě, neboj Majku. Vyspi se a ráno to nějak vyřesíme ...“
„Nebude. N-nic nebude v pohodě, všechno sem posral ... Já už fakt nemůžu ...“ rozplakal se.

“You need rest.”
Thorne was way too pale.
“I need to watch out. Cannot rest.”
“I’ll watch out for you, tonight.”
“Sure you will,” Thorne chuckled, then ran his hand through his hair..
“Wake me at 0300.”
“Will do.”
He didn’t sleep well, flinching all the time. Risa needed to stay awake, keep watching her surroundings. So she started to sketch. Window. Door. Clock.
It was three.
“It’s time,” she said quietly.
Thorne shot up and looked at the clock.
0300.
“Wake me at 0630.”
He slept more peacefully, didn’t even move.
I wonder how does he like his coffee?

Jistě bychom měli radost ze sourozenců. I kdyby pocházeli z alternativních dimenzí. Smrť se s nimi setkal v noc Všech ladem ležících.
Teď seděl u pracovního stolu a kostnatými prsty přejížděl po sklence.
„Alberte?“
„Ano?“
„Mám pocit, že stárnu.“
„Proč?“
„Zlomil jsem už třetí kosu. A ta drzá mládež se mě pořád snaží přechytračit. Jdu si pro duši a odcházím s posměchem.“
„Nemá to něco společného s Vašimi bratry?“
„Mám nemoderní metody. Měl bych si pořídit tu hučící věc, motorka se jí říká.“
„Nebuďte smutný. Já Vás mám rád takového, jaký jste.“
Nebyl si jistý, zda to jsou slova útěchy.

Na půdu chodíš po schodech nahoru, ale pak už se jen prohrabáváš níž a níž. Pod spoustou krabic s oblečením, z kterého někdo vyrostl, ale dalo by se unosit, pod krabicemi s různými přístroji, které přestaly fungovat, ale šly by použít na díly, pod hromadou krabic s věcmi, které by někdo ještě mohl chtít, pod tím vším je další krabička.
V krabičce je spousta maličkostí. Obrázek od dětské lásky, prstýnek z pouťového štěstíčka, pohlednice ze všech stran světa, plyyšáček z jedněch Vánoc, kamínek ze školního výletu. Další a další střípky života.
Občas si dovolíš krabičku vyhrabat a oddat se vzpomínkám.

„Dám i duši svou za noc s někým, kdo uhasí mou palčivou touhu,“ povzdechla si večer mladá vdova Marie.
Za pár minut se otevřely dveře, v nich stál muž s uhrančivým pohledem. „Tvé přání splním. Pokud před svítáním usneš únavou, peklo získá tvou duši.“
Marie zajásala. Poprvé to bylo nesmělý, ale pak. U čísla čtyřicet vdova usoudila, že hra o duši je velice příjemná. Naopak ďábel u čísla osmdesát volal na pomoc samotného Boha, u devadesáti prohlásil, že je na dně se silami a že sázku prohrál. Posléze zmizel.
Marie si jen povzdechla: „Kdyby to tenhle zvládnul ještě aspoň jedenkrát!“

„Tvá... Kdo vlastně je?“
„Sestřenice z druhého kolene. Žena mého muže.“
„Je šílená vždy, nebo jen při rodinných obědech?“
Alexandr se ošije a místo odpovědi zchladí rozpaky vínem. „Je intenzivní, když jí na někom záleží,“ řekne nakonec a připadá si hloupě. Neočekával, že se bude muset zastávat právě Anety. Možná že měl.
„Je hezká.“ Zamyšlení. „Ale vzala jsem si tě, abych se schovala před řeckými tragédiemi. Nejlépe někam na temné dno rodinného krbu.“
Její papírový manžel se zasměje. „Tohle ti jako temné dno nepřipadá?“
„Asi ano,“ usměje se nakonec Nora a zakrouží opuštěnou lžící v polévce. „Ty knedlíčky jsou vynikající.“

“Why am I here?” Risa asked after the food was eaten.
“Pass on the message,” Thorne replied. “Tell them. To remove the head would do more damage than good, as local leaders are crazy. At least some of them. Tell them. I am setting up a survailence system securely transmitted to the agency. One or two more weeks, tops. To watch this Psycho and his branch carefully.”
“Why didn’t you send it by email? Or text? You were texting me...”
“It passed through someone else’s account. Now he is dead. Tell them... I might need an exctraction. A fast one.”

Každý den přežíval s vidinou obrovského města plného jídla, teplých peřin, pevných bot a milujících rodičů.
Každý večer si o tom městě nechával vyprávět od malého kluka, který tam prý vyrůstal. V tom hlase bylo něco zvláštního, nepatřičného; on byl však zaslepený leskem schodišť ze zlata.
Při každém kroku jeskyní, každém tempu v mrznoucí vodě před sebou viděl cíl.
Každým metrem na laně se k němu blížil.
Když se nad ním objevily hlavy jejich pronásledovatelů, překvapilo jej, jak bylo nakonec jednoduché to lano - a s tím i svůj sen - přeříznout.
Na dně propasti si potom o městě nechal vyprávět.
Naposledy.