Tenkrát na světě

„A jak jste se s tátou vlastně seznámili, mami?“
Herta strnula.
„V Sokole,“ vysoukala ze sebe. „Bohumír, táta, byl neskutečně krásný kluk, svalnatý, vlasatý a bez bříška… Já… já kulhala stejně jako dnes, tehdy se na to hodně hledělo. Nikdo mě nechtěl, byla jsem jako malomocná, štítili se mě! Navíc jsem byla z německé rodiny, to před válkou, Liduško, hodně komplikovalo vztahy… Jak já v té sociální izolaci toužila po lásce! A s každým dalším odmítnutím jsem hořkla čím dál víc. Kdyby nebylo táty, asi bych zešílela.“
„A proč se do tebe zamiloval?“
„To nevím, děvenko…“
„Mami, proč tak pláčeš?“

Všeovládné plány se bortí.
Pravá ruka, chlípník Joseph, dostala smrtelnou mrtvičku in flagranti s českou herečkou, zmizevší bůhvíkam.
Užitečný idiot, pacifista Neville, se nesmyslně zasekl se Sudety. Že se dvouocasového lva bojí.
Áďa soptí, přeci mu mrňavý národ všechno nezkazí!
„Jste přepracovaný, můj vůdce,“ praví osobní lékař Theodor Morell, „je třeba změnit jídelníček! S vegetariánstvím je konec, potřebujete maso! Zdravou stravu.“
„Chci poznat své protivníky,“ zavrčí knírek, „dejte mi nějakou jejich specialitu.“
Pohled na vepřoknedlozelo zvedá žaludek, ale po ochutnání se Hitlerovi otevřou oči. Utopenci dokonají proměnu.
„Miluji tu zemi! Válka nebude! Proč ničit svět, který vytváří tak úžasné pochutiny?!“

„Měl jsi jít, Janku,“ usmívá se maminka, „s námi.“
„To byla úroda,“ zvedá košík plný hub sestřička Zdislava.
„Bude šmaženice!“ hlásí nejmladší Klárka.
Je mu teprve osm, ale otec za katrem, takže v patriarchální rodině nepsanou hlavou.
„Ženy,“ praví laskavě, leč důležitě, „všechny houby zkontroluju, jednu po druhé!“
Není odborníkem, ale hltá tady na statku každé písmenko, včetně těch v atlasu hub.
„Co je tohle?“ zarazí se.
„Přece žampion!“ vysvětluje znejistělá matka.
„Moc mladý,“ rozhodne náhle, „rozlišit od muchomůrky zelené navýsost obtížné! Malá škodná!“
„To ale vyhodíme půlku hub,“ děsí se Zdislava.
„Tak ať,“ dí nesmlouvavě, „kvůli tátovi riskovat nesmíme!“

Třásla se jako osika, nahá, nikoli však zimou.
Už věděla, že ji chce opustit, odkopnout jako psa, a to na příkaz toho šíleného mrňavého šášury.
Zaklepala na tajné dveře Josephovy pracovny.
„Á, má dáma!“ pronesl automaticky, zády k ní.
„A na Adama,“ zašvitořila.
Vzpomněl si po těch slovech, a aniž by se na ni podíval, zlomeně se napřímil.
„Je konec, Lído,“ neodvážil se zvednout zrak, „Musím se vrátit k Magdě! Nařídil to vůdce.“
„Vím, drahý,“ protáhla se, jak jen ona uměla, „ale rozloučit se můžeme, ne?“
Do pubického ochlupení vetřeny krystalky arseniku.

Bez Goebbelse se Hitler ukázal jako naprostý nýmand.

Nehybný vzduch proťal blesk a prořízl plynoucí čas na před a po. Dobré slunce kleslo. Krásný den zakalily slzy.
Ach, kam mě jen zavedla má touha po vzdělání? Proč jsem jen chtěla proniknout do světa svého milého? Kde se ve mně vzalo tolik pýchy? Otec je mrtev, bratr se zoufale brání proti přesile!
Kovové včely hvízdají nad hlavou, hromové hole ohlušují.
Zahyneme tu oba, pokud nepomohu… Jsem bojovnice, žádná studentka!
Vrhám se směrem k tatínkově chladnoucímu tělu pro zbraň, uklouznu po krvi a padám, kámen, náraz, temnota.

„Nšo-či, Nšo-či,“ slyším hlas svého milého, „prober se! “
Otevřu oči do zářivého světla.

Po modlitbě a přípitku Georgieva, jeho budoucího tchána, se nenápadně naklonil k Jekatěrině.
„Žádný kopr, Keke?“
„Osobně jsem na to dohlédla!“
S chutí se pustil do šašliku, po ranních stakanech vodky uklidňovačky potřeboval něco sníst jako sůl. Nikoli samozřejmě svanetskou.
Se sedmým soustem zjistil, že v jídle je adžika.
„Jak vám chutná, Vissarione?“ zeptala se vlídně nastávající tchyně, když tu zděšeně vyskočil ze židle. Ven ani k oknu to nestihl a mocnou šavlí skropil celý jídelní stůl.
„Trpí dávivým komplexem koprofóbie,“ vysvětlovala posléze v pláči Jekatěrina otci, ale ten se nedal obměkčit.
„Toho muže si nikdy nevezmeš! Ponížil naši matku!“

„Ale vy jste…“
„Ani slovo! Jsem tu inkognito!“
„Jsem diskrétnost sama!“ zkřížila ruce na prsou, „jistě chcete vyložit budoucnost!“
„Nevěřím těmhle nesmyslům ani zbla,“ ujasnil příchozí, „ale čeká mě zítra jednání, které rozhodne o míru, či válce ve světě!“
Rychle vytáhl z balíčku tři karty.
„Tak kulový svršek je jasný,“ dolovala v paměti, „jste rozený obránce míru!“
„To sedí,“ prohlásil sebevědomě.
„Žaludový má dva meče,“ tohle platí vždy!, „váš protivník je proradný a chystá na vás past!“
„Aha. Dobré vědět.“
„A konečně červené eso,“ neuskutečnitelností se nemůže splést, „chraňte vším srdcem lva se dvěma ocasy!“
Neville Chamberlain zalapal po dechu.

Dnes to vyjde, nikdo se nepřiplete do cesty jako před Vánoci!
Adresu získal od ministerského ouřady.
Žitná 6.
Vpravo viděl činžovní dům s vížkou na Karláku, draci se na ní vzpínají. Byty pro boháče.
Jako je on, plutokrat a slouha těch největších židozednářů z Živnobanky. Cíl.
Zapálil si, půldruha lednové hodiny nezahřeje.
K domu se přiblížilo auto, zahodil nedokouřenou a rychle přešel, nenápadný jako holub. Když vyšel Alois Rašín, nenuceně přistoupil na pět kroků k jeho zádům a vystřelil.
Zbraň bouchla v ruce, zaječel bolestí, ještě než jej povalil Emil Švitorský.
„Zasraný kapitalisti,“ tvář zrůznila nenávist, „hlavně že vyrábí levně!“

-Matko, neposlechla jsem tvé varování, divá touha mne vehnala do náruče netvora!
„Neplač, dcero, však tě ochráním.“
-Ale co mé robě?
„Dítě nelásky není dítě!“
-Co to pravíš, matičko? Ty jsi otce, budiž mu země lehká, milovala?
„Inu, ano! Tata vybral staršího, nepřežil tě dlouho, ale zvykli jsme na sebe!“
-Třeba taky zvyknu…
„Ani nepomysli, nepustím tě, dcero má jediná!“
Svítá, když potřetí buch, buch na dveře.
„Dítě pláče, dej mu pít!“
-Musím, matko, musím, toť úděl můj!
„A já mám o dceru přijíti? Nikam!“
Vstala, najednou zatvrzelá. Kolikrát už slyšela stejný rozkaz?
-Nech mě být matkou, jak tys byla!

„Hlavu vzhůru,“ psal, „nejsi první ani poslední! Ber to sportovně!“
Na papír dopadla smrková větvička.
„Co zas mrkáš?,“ zvedla hlavu Olga.
„V mé situaci, jaksi, v naší situaci se to… prostě nehodí,“ pravil co nejrozhodněji.
„Mě do toho netahej,“ řekla ostře, „zranils, ale rozumím ti. Tohle rozhodnutí je jenom na tobě.“
„Mám nějaké poslání…“
„Být sám k sobě a ostatním fér, Vašku! Co tady dělá jehličí?“
„Asi spadlo z nebe.“
Rozhlédla se po zahradě na Hrádečku.
„Vidíš tu někde nějaký strom?! Natož jehličnatý?“
Dopis zmačkal.
Milá Jituš! Na Vašíčka se strašně těším, a když to bude holka, bude ti podobná!