DMD č. 10. pro 10. 4. 2021. Téma: Patová situace

Lidé říkali, že Zewu-Jun vždy ví, co je správné… Mýlili se.

Přál si chránit WangJiho ale respektoval strýce. Co měl učinit? – Netušil – zůstal jako podpora.
Při volbě vrchního kultivujícího, kde jeho první přísežný bratr A-Yao podporoval svého otce Jin GuangShana, proti kterému ale kandidoval jeho druhý přísežný bratr MingJue. Koho měl podpořit? – Čekal na impuls.
WangJi věřil Wei WuXianovi, ohledně MingJuovi smrti, ale on Jin GuangYaovi… – Žádal důkazy.

A nyní stojí uvnitř neschopen otevřít. WangJi čeká venku. Cítí ho. Ví, že se nedozví víc o nejasném pocitu, který má, pokud nevyjde nebo ho nepozve dál.
Hlas však vázne v hrdle…

Hledání jehly v kupce sena se zdálo oproti pátrání po záhadné fregatě jako příjemná kratochvíle. Den za dnem marně křižovali ocelovou pláň. Pátrali po sebemenším náznaku její přítomnosti. Ochota místních rybářů mluvit s královskou fregatou se v tom lepším případě blížila nule. V tom horším mizeli ve skrytých zátočinách, sotva se Skřivánkovy plachty mihly na horizontu. Nikdo ji neviděl. Nikdo o ní neslyšel. Zdálo se, že jejich bezcílné bloumání nemá konce. K eskadře se vrátit nemohli, dokud ji nenajdou. A splnění úkolu nebyli ani o píď blíž než předchozího dne. Nebo před týdnem. Po tajemné neznámé jakoby se země slehla.

Evelína zase seděla a krájela ty pitomé hrušky. Práce zbytečná, ale zaprvé ji takhle malíř namaloval, a zadruhé ji to uklidňovalo.
Hagrida vyhnala vyvenčit Prince. Ne, že by hrozilo, že pejsek udělá loužičku. Cítil ale její nervozitu, a ve snaze ji uklidnit, jí pořád strkal do ruky, co kde našel, aby si s ním hrála. A ona se potřebovala soustředit a přemýšlet…
Obrazový svět nemůže nic vypudit ven, lidský nic nepřitáhne.
Proč? Protože magické síly obou jsou dokonale vyrovnané.
Lze některou dočasně posílit?
Jak?
Čím?
Pokud ano, a rovnováha se poruší, nedojde ke katastrofě?
A konečně, smějí to vůbec udělat?

"Může se mi něco stát?"
"Myslíš jako po těch pilulích?"
"Sou přece pro holky."
"A co jako, že by ti narostly kozy? To leda bys žral krabku denně celej rok," rozesmál se Kamal.
"No to je teda kurva vtipný!"
"Pro mně docela jo, ale ty bys měl řešit jiný následky."
"Vole, toho mám plnou palici, jak to ale zaonačit?
Když budu dělat jako že nic, tak budu mít pár měsíců bobky a potenciálně macatej průser. Je ale slušná šance, že to nakonec bude v OKeji.
Na druhou stranu, když jí to vyklopím, budu za debila tutově, a přitom nejspíš zbytečně."

V temných zákoutí toho prašného labyrintu, nebylo možné nalézt cestu ven. Jak proradní byli naši rodiče, že nás neochránili. A všichni věděli, že jedeme na smrt, že nás viděli naposled, přec plní planoucího mladí a síly jsme.

Některé dívky zoufalstvím pláčou. Chlapci se zbaběle hroutí k zemi. Vlastně tu není nikdo silný, který by dokázal vymyslet, jak se zachráníme. Jsme oběti dohody a nikdo se nás neptal. Život by to byl asi pěkný, plný slunečního svitu a radosti.

Nyní jsme v koncích. Takové hořké mladí okusili jsme a život byl tak krátký.

Už řve, už jde.

Stvůra s býčí hlavou.

Odsunula talíř se sváteční bábovkou. Ani si nevšimla, že přitom vypadla růžička z vázy. Má na mysli důležitější věci.
„Vidíš, kam vede neposlušnost,“ varovně zdvihá prst matka čtoucí z Bible. „Dávej pozor, teď uslyšíš, jaké to mělo následky.“

Dívka má zaujatý výraz. Ale čtené nevnímá. Více se teď soustředí na čertovy obrázky pod stolem. Maminka nic nezjistí. Jakmile přestane číst, hned karty schová pod zástěru. Už v tom má praxi.

„Srdcový král bude nejspíš nápadník a určitě hodně bohatý,“ trochu se zasní.
Kotě na souhlas spokojeně vrní.
„Počkat, a co znamená ten srdcový svršek?“ nechápe dívčina. „To je patová situace!“

„Ani hnout!“ Dva výkřiky splynuly v jeden.
Oba muži na sebe mířili zbraní.
Ocelovým pohledem každý z nich hleděl do očí protivníka. Pevně. Nesmiřitelně.
„Odhoď zbraň!“ zvolali oba současně. Zbytečně. Dál se měřili neproniknutelnými pohledy a ruka držící pistoli se nezachvěla.
Kovové ústí hlavně nechávalo oba ledově klidnými.
Rozkaz zněl jasně. Dostat toho druhého pokud možno živého.
„Mně neutečeš!“ zaznělo dvojí dokonale synchronizované varování.
Mohli se v jediné vteřině zastřelit navzájem. Taky tady mohli stát do soudného dne. Každý z jiného světa. Nepřemožitelní.
„Dneska tě nechám jít, ale příště neunikneš.“
A pak James Bond a major Zeman zmizeli ve tmě.

Nastínit hrobní pečovatelce Máchové, že virtuální náhrobní desky netřeba rozbíjet, pokud by pozůstalý chtěl změnit znění epitafu, trvalo o bambilión pikosekund kratší dobu než vysvětlit, že pravidlo Jenjá je u appek těžko realizovatelné, ba nedává smysl.
„Podívejte, já tomu svýmu opilci nikdy nezanášela, a to jsem měla, mladíku, desítky příležitostí, jen tak tak že jsem nezabřezla! Co kdyby chtěl někdo sahat do mého I po smrti věrná a milující vnučka, dcera, manželka, matka a babička? To je patová situace!“
„Vás nikdo nepřežije!“ uklidňoval nonRuda-UA, „A můžeme to omezit jen na příbuzné v linii přímé.“
„Bez manželů! Ty kecaj jak Palacký!“

„To mě serpo,“ zakňučí konstábl Kňour, než tasí šavli přímo na záda mrtvoly.
„Si děláš řiť,“ chytá se za hlavu nadporučík Vilný, „takhle vojet místo činu!“
Chytne kolegu kolem pivního břicha, aby ho odmrštil, ale jak sevře ruce, jako by odšpuntoval napěněné šampáňo: gejzír krmení pro rybičky dokončí dílo zkázy.
„A jsme v kelu,“ drtí mezi zuby, když se posadí a pootočí oči směrem ke smrti.
„To ta rakvička na utopence,“ kaje se ležící Kňour, „dávivá kombinace!“
„Když se přiznáme, zjebou nás na tři doby, když ne, stejně na to přijdou…“
„Šach mat pat,“ zhodnotí provinilec, „já bych to oddálil.“

Marianna prkenně pozoruje parket. Dvůr nic neviděl, i já jen mělce pocítil rozpřažení její moci, ale hrůzu jejího protivníka nepřehlédli.
Jejich strach ji obklopuje ostrovy ticha. Kde si důvtipem otevřela dveře, je teď její jinakost zavřela.

Pány s chotěmi vyvolávají k tanci - ale nás ne. Její rty se stahují jak čepel.

Ne.
Jsem vládce Sychrava. Mou čarodějnici, mou Mariannu, mou milovanou neponíží nikdo.

Nevyvolán přecházím parket. Vyseknu jí královskou úklonu, rozbíhám vzdorovitý valčík.
„Oslň je,“ šeptám a prudkým dupnutím ji roztáčím.
Rudé sukně víří a ona nabírá dech, její věnec září a stěny sálu rozkvétají šípky. Dav ohromeně vzdychá.
Vyhrála.