DMD č. 7 pro 7. 4. 2022. Téma: Místa kde se nechceš probudit

Už sedm let si dovoluji zavřít oči jen s odvarem z divizny pro bezesný spánek. Bráním se tomu, abych ho viděla. Cítila jeho bolest, věděla, kde je.
Už sedm let každou noc unikám poutu, jež nás svazuje.
Ale teď je den a Martin je tady.
“Jsi přelud,” říkám roztřeseně.
Usmívá se, trochu pokřiveně jako vždycky. “Jsem,” odpovídá zvonivě. “Ale jsem tvůj přelud.”
Iluze podpořená mou mocí je dokonalá. Je cítit ocelí a rdesnem, jeho dlaň na mojí tváři hřeje.
Není to skutečné. Tvoje mysl tě obelhává, šeptá můj rozum.
Ať si. Sny mě dohnaly a já už dál utíkat nechci.

“Anywhere you didn’t fall asleep, I guess?” suggested Uraraka-chan.

Naïve.

“At home, whenever your brother’s friends are visiting,” countered Iida-kun, shuddering. “They drink. A lot. And they get loud.”

Sheltered.

“In the centre of the pond, in the middle of the night, kero,” Asui-chan said knowingly. “Tasting flies.”

Weird. But valid.

“Training room tatami,” said Shouto.

Izuku swallowed dry. “Hospital,” he concluded, to a general amused agreement.

But, really, hospital was good. It wasn’t the bottom of the stairs at your middle school, or the ditch, or the rooftop.

And, as Kacchan could attest, it wasn’t chained up and muzzled.

Vilémův nauzeální incident měl dahužel příliš mnoho svědků, aby se obešel bez koberečku.
„Jako zaměstnanci pana Serpense jdeme příkladem,“ vysvětlovala ředitelka sekce, „takže posílám půl potkana na hygienu a tři čtvrtě na environmentální výživu. Přeci jen nemůžu vyloučit ani znevažující motiv, snad chápeš.“
„Děkuji uctivě,“ zasténal zelený Vilém, „teď jen abych se v příštích pěti letech neprobudil v márnici.“
„To seš tak vypotkanovanej? Kde?“
„Na évéčku. Osm černých bodíků. Bydlel jsem v nájmu, majitel se mě chtěl zbavit, tak mi prohrabával popelnici a posílal jedno udání za druhým.“
„Nedojídals?“
„Ani ne. Spíš se mi žrádlo kazilo. Předpotopní lednice, samá plíseň.“

Celý svůj život – než se všechno změnilo – strávil v mučivém, všesvírajícím děsu. Probouzel se z krátkého neklidného spánku plného nočních můr a každý den byl jako nová vstupenka do domu hrůzy. Jeho osada, rodina, přátelé, představení se strachu vzdávali snadno, dobrovolně, podléhali s klidně neklidnou myslí, báli se i doufat, že bude někdy líp. Bylo to naivní, hloupé, dětinské. A přece doufal, snil, bál se a z děsu vyrostla statečnost. Tiše se vzbouřil, dovolil si nechat se zachránit, utekl a nechal domov za sebou, aby získal nový. Jsou místa, kde se nechtěl probouzet, ale Discovery nikdy nebyla jedním z nich.

Lupa šeptá do ouška sladkočervivá slova a já padám do mdlob.

Otevřu oči. Vedle mě stojí pendlovky, na nichž odbíjejí hodiny. Zvuk protne prázdnotu. Namísto kukačky vyletí z dvířek další, tentokrát malé pendlovky. Nato se z nicoty vlevo vynoří jiné velké kyvadlové hodiny, vpravo taky, za nimi, za mnou. Všude jsou rozzuřené hodiny, které se na mě vrhají a já nemám kam utéct…

Pot mi vyvstal na čele, Ania mě hladí po vlasech. Spím.

Zčistajasna hledím na mrtvého koně. Šampion, před ním stojí trofej. Nade mnou visí dětský pláč.

Sním či bdím? Z pistole se táhne kouř. Páchne beznaděj. Neprocitnu?

V holé světnici jen umakartový stůl a odpojená litinová kamna.
Světlejší obrysy na zašedlých stěnách působí přízračně. Jako duchové. Jako by si šílená stařena vzala celé obydlí s sebou do hrobu.
Zdi ušmourané, ale žádné pavučiny.
Rozvířený prach škrábe v krku.
Evžen si odkašle.
Zarazí se divným dojmem nepřirozena.
Zatleská a už ví.
Není tu ozvěna.
Dotkne se stěny.
Zamrazení projede celým tělem.
Jako sáhnout na lepkavou kůži umrlce.
Zardousila čarodějka duši domu svými příšernými kouzly?
Prý zemřela ve spánku. Obklopena chladnou pustinou, nekonečným tichem, nehybnou nicotou, nedokázala nebo nechtěla se už probudit.
Zničila dům i sebe.
Dům je mrtvý.

Vedl jsem kolkolem obyčejný marný život, dvě děti, tři ženy, čtyři zaměstnání, skonal ve starobinci: stál za vyližkapsu, ale ne že bych se kór snažil. Slzu nad sebou neuronil, ostatně kleplo mě to ve spánku.
Krásná smrt, řekl bych živ, žádný srdceryvný scény při přechodu do nicoty.
Že se probudím v rakvi, by mě ve snu nenapadlo.
Kýho čerta, to mě nespálili?!
Další podraz na entou, jako bych si křivd už nevyžral jak máku.
Hlad nemám, nežízním, nedýchám, údy nepohnu, hlas nevydám, jen zírám do tmy a ne a ne zabrat. Jestli je to na věky, tak to potěš pánbu.

Lodní zvon přivítal šedivé ráno. Skřípění pískovce o dubové fošny přehlušilo ostražité mlčení.
“Bocmane, svolejte posádku!”
Přelétla palubu Skřivánka pohledem. Důvěrně známé tváře. Jak dlouho už se společně plavili? Kolik východů slunce už přivítalo ten nesourodý slepec bídy a pozlátka? Rána zbrocená krví. Rána horší noci. Kolikrát už bok po boku čelili nástrahám moře? Znala je všechny. Někteří se sotva pustili matčiny sukně. Některé pamatovala z dob, kdy sama byla nedorostlé štěně. Ty které si vzalo moře.

Hlava třeštící kocovinou. Oddanost nahlodaná pověrami. Jak málo stačí, aby se soukolí důvěry zadrhlo.
Bude moc přesně mířených slov stačit k její obnově?

Xie Lian už se za svůj několik století dlouhý život probudil na různých místech:
v krvavé kaluži,
v rozpadající se chatrči,
přivázaný ke kamennému oltáři,
zbitý na kraji cesty,
uprostřed pouště,
v rakvi.

To bylo zdaleka nejhorší. Myslel, že už to nikdy nezažije, ale mýlil se. Je tu znova.

Najednou někdo zvedl víko rakve. Ne rakve. Xie Lian si uvědomil, že to byla celou dobu jen přikrývka. Dusila ho, byl v ní úplně zamotaný.

„Jste v pořádku, Vaše Výsosti?“ zeptal se Hua Cheng.

Xie Lian se díval nahoru na svého manžela a nejoddanějšího věřícího. Ano, teď už je v pořádku.

My netopýří se probouzíme na různých místech.
V zimě v jeskyni, nebo v dutině stromu (my rezouni jsme zrovna otužilci), v boxu v záchranné stanici. Obvykle jen na půl jednoho oka, to nám na otočení se a vykonání potřeby stačí. Na jaře a na podzim všude možně. V létě v letním bejváku.
Jsou však místa, kde se jednoho krásného dne probudíte a víte, že tady jste spali naposledy.
Obvykle za to můžou lidé.
Třeba tihle chiropterologové nám procvaknou křídlo, prý kvůli nějaké DNĚ!
Někteří nás dokonce okroužkují!
A ti ostatní - protože máme huňaté heboučké kožíšky - nás omatlávají uprostřed dne!
Děs!