DMD č. 2. pro 2. 4. 2023. Téma: Mentální gymnastika

Tohle je už ale vážně trochu divný, špitnul slabý hlásek kdesi v Johnově hlavě, když doktor zabořil obě ruce do kudrnatých vlasů spícího detektiva a začal se jimi slastně probírat. To není úplně kamarádský. Fakt.

John, plně zaujatý hebkými prameny pod svými prsty, ho ignoroval.

Nejsem gay! Jsme jen kámoši! Kdo to furt omílá?

„Jsme kámoši!“ naštval se. „A divný to není! Kdybych to dělal jen z plezíru, tak možná, ale Sherlock líp spí. A odpočatý ten případ vyřeší rychleji! Případ od Mycrofta, takže nejvyšší národní zájem. Já tu sloužím vlasti! Samotné královně!“ zařičel, načež smíchy vzlykající hlásek umlčel definitivně.

Garak was smiling, which in Julian's experience meant his mind was elsewhere. When Julian sat down opposite him, something in his eyes shifted.

"Julian! I have a question about that delightful novel you lent me."

"Yes?" Julian leaned forward.

"The term mental gymnastics. There seems to be no Cardassian equivalent."

"Oh." Julian thought for a moment. "I suppose it... describes creatively flexible thinking. Or the process by which one might arrive at a desired conclusion by manipulating the available facts."

Garak nodded, slowly.

"Cardassian doesn't have a term for that?"

"It does, actually." Garak's smile shifted. "We call it thinking."

"Musíš víc namáhat svůj mozek. Procvičovat... mentální gymnastiku, jak lidé říkají."

Sen si odfrkl. Začínal litovat svého rozhodnutí pozvat Smrt na exkurzi nově obnoveným Sněním.

"A co by sis představovala, sestro má?"

Smrt se nenechala rozhodit jeho uštěpačným tónem. "Překvap mě, bratře." Opáčila, na rtech široký úsměv.

Já ti dám překvapení, přislíbil jí Sen v duchu. Kdyby to slyšel jeho přítel Hob, prohlásil by cosi o malicherných nesmrtelných.

"To bylo velmi malicherné, bratře," sdělila mu Smrt poté, co museli utíkat před stovkami maličkých, kousavých a vražedných Snů a Smrtí. "Příště radši svůj mozek tolik nenamáhej."

Sen se nafoukl jako balón.

Artur se opře o bar na recepci hotelu, kde se před pár hodinami ubytoval. Recepčnímu je maximálně dvacet, má modré vlasy a potetované paže. Hosté ho zjevně obtěžují.
"Potřebuji mluvit s někým z radnice," vrčí Artur.
"Radnici jsme zrušili během pandemie."
"Tohle město musí nějak fungovat!"
"Budovu radnice odkoupil majitel firmy pro nakládání s odpady. Část povinností na sebe převzal. Zbytek… funguje. Netuším jak. Pracuju v hotelu, člověče. V noci."
Artur si promne obličej.
"Strachov řídí vrchní popelář?"
"Mohl byste říct, že je to doslova skládka," uchechtne se.
"To začalo, když byl okres několik měsíců izolovaný?"
"Jo. Pandemie mnohé změnila."

“Dobrý den, jste tu na pravidelnou prohlídku, že?”
“Ano. A chci se zeptat na možnosti testování na nějaké nemoci, začla jsem si přivydělávat prostitucí.”
“Eee, aha. A baví vás to?”
“Jo”
“A tak to má být. Ženy se z něčeho takového asi dokážou oklepat.”
“Jak to myslíte?”
“Tohle lidem připadá nemorální.”
“Mě ne?”
“No dobře. Můžu vás testovat každé tři měsíce, ale musíte přijet do nemocnice v Kolíně, když tam budu, tam je to na pojišťovnu.”
“Tak jo. Napíšete mi adresu?”
“Pořád se nemůžu vzpamatovat z toho, že jste mi to jen tak řekla.”
“To se vám má říkat, ne?”

„Je to od něj hezké.”
„Hezké?” zeptal se terapeut.
„Ano,” přitakal. „Nemusel mi nabízet takový velký úkol. Ale možná změní názor. Zasloužil bych si to.”
Ticho se rozlehlo pracovnou.
Harry to dlouho nevydržel. „Zasloužil! Byla to hrozná ostuda!”
„Aha. Co kdybys začal od začátku?”
„Měl jsem promluvit na setkání, ale teď to určitě zruší. Málem jsem jim ublížil!” Skousl si ret. „I když… Možná to panu Riddleovi nevadilo. Pracuje s dost… vznětlivými lidmi. Takže… to možná bylo to správný?” Usmál se, když z něj ta tíha spadla.
Terapeut si odkašlal, odložil notes a mírně se předklonil. „To mi ještě vysvětli.”

„Tak co myslíš, Ellie? K čemu nás posílají tentokrát?"
„Nevím, a je mi to jedno," schválně odpověděla Ellie.
„No tak, neříkej, že nemáš nějakou představu," tlačil na ni dál Alex.
„Třeba k mrtvému koni," plácla.
Pchhhhe, vyprskl Alex, „ty jseš...."
„Kráva, chtěl jsi řict?"
„Jo jasně, taková, kterou je lepší zabít, než se s ní bavit v autě," smál se dál Alex.
„A pak se furt divíš, že máme práci.." povzdechla si.

Milovala tohle jejich škádlení cestou k případu. Patřilo to k jejich cestovnímu koloritu.

Smích ji rychle přešel, když za policejní páskou uviděla kusy lidského těla. Práce nepočká.

„Přišel jsi, Geralte. A za mnou...“.

Přišel, za kým jiným, potřeboval někoho kdo mu pomůže a současně kdo pochopí. Nebo se aspoň nebude tolik zajímat o něj, Yennefer, sudbu.

Geralt mlčel, čekal.

„Co tě přivádí, Geralte? Chceš vědět, který jed je nejsilnější? Nebo kde je sukuba nejzranitelnější?“

Geralt čekal. Věděl, že toto mentální cvičení s čarodějem může vyhrát jen těžce. Všichni čarodějové jsou stejní....

„Jsme stejní, říkáš si. Tak proč jsi tady? S prosíkem, přáním nebo výhružkou? Co na mě zkusíš?“

Čaroděj se ostentativně otočil k oknu své věže.

Geralt se držel, snažší bylo seknout příšeru než jednat s mágem.

Holčička sedí se zkříženýma nohama na rohoži z proutí a přebírá váčky s bylinkami.
Polohlasně u toho slabikuje nápisy černým uhlíkem.
Z každého vytáhne pár sušených lístků, prohlíží si je. Přivoní si, promne mezi prsty. Znovu opakuje jejich názvy.
Vlasy ji září v pološeru jako živý oheň.

Kdyby vzhlédla, spatřila by matku, jak stojí ve dveřích, svírá nejistě dlaně v zástěře a neví, jestli nezamykat. Květiny i ji.
Spatřila by v její tváři pýchu.
A také strach.
Některé znalosti jsou - nebezpečné.
A některé zabíjí. 
Nepřiznaná láska pro tu malou jí konečně rozevírá srdce.
Zítra. Zítra ji poprvé vezme do močálů.

Kosti jsou zvláštní věc. Zůstanou po vás, když odejde duše, maso a vzpomínky. Zůstane jen vybělený podivně povědomý lidi děsící tvar. Symbolizuje předky. V temných dobách smrt. Heh.
Kamenem ostřím jedno menší žebro a marně vzpomínám na jméno toho starého boha. Chvilku. Daleko zábavnější je pozorovat bráchu.
Moment... co blbne?
"Co hodláš dělat s tím pískem?"
"Žádná magie, já vím. Musím dobrousit vnitřek na jemno."
"Seš vůl."

Z lebky ještě visí obratle.
"Nechceš to odseknout?"
"Ne."
"Budeš vypadat jako idiot."
Zvedne lebku... a nasadí si ji jako přilbu.
"Vypadáš jako idiot."
Neodpoví.
Když si přilbu sundá, jeho úsměv je pryč.

Žiju v Tokiu už třetí měsíc. Nastěhovala jsem se sem kvůli práci v místní pobočce mého českého zaměstnavatele. Na život ve zrychlené megapoli si nemůžu stěžovat. Všechno tu funguje přesně jako švýcarské hodinky.
Jestli je tu ale něco, co mne naprosto vytáčí, tak je to jazyk. V obchodech se anglicky občas ještě domluvím, ale když se ptám na ulici na cestu, skoro vždy jsem přijata s vřelým „Eigo o hanasemasen, nihongo ga dekimasuka?”
Poté, co jsem se zmateným výrazem odběhla takto asi už po padesáté jsem se rozhodla si najít japonského partnera přes seznamku, abych to tady aspoň nějak přežila…

"Milí a vážení obyvatelé přeúžasného Axiomu 2," vítězoslavně prohlásil uvaděč a dal publiku pár vteřin na to, aby se utišilo.

"Než začnou sportovní klání, připomeňme si, jak kdysi dávno soutěžili naši předkové," pokračoval s úšklebkem, načež se za jeho zády objevila 4D promítací plocha a na ní kolorizované záběry sympatické mladé ženy v červeném trikotu, která se houpala na bradlech. Měla blonďaté vlasy natupírované do úhledného drdolu.

Publikem se začal šířit pobavený šepot.

"Ano, ano! Ti pošetilí zaostalci praktikovali všechny disciplíny doopravdy! DO-O-PRAV-DY!" Uvaděčovo rosolovité tělo bublalo nekontrolovaným smíchem.

"Ehm... prosím, nasaďte si svoje m-sportovní soupravy, pohodlně se zavrťte. Začínáme."

Test za testem se vracel s poznámkou Nedoporučuje se.
Jen ti nejlepší se mohli stát veliteli, nebo ARC.
Třeba šlo o ten jediný výstřel, který minul střed. Třeba by jeho odpovědi mohly být přesnější. Třeba se musí soustředit na svoje velitelské schopnosti. Třeba musí dávat víc pozor na to, co dělá mimo testy.
Třeba…

Trenér mu přitáhl pravačku před obličej.
"Vidíš?" zasyčel. "Máš štěstí, že tě vůbec nechali žít. Přestaň myslet za roh a zapadni do řady."
Co na tom, že levačkou zvládal to samé, co ostatní pravou.
Kamino nepřijímalo nic než dokonalost. Pět prstů na každé ruce byl základ.

"Ahoj dětičky, jak se máte?" ozývá se z telefonu.
"Dobře, co andulky?" odpovídá maminka.
"Taky dobře, ale myslím, že by měly trochu zhubnout. Klec s nimi je těžká."
"Ale babi, když jich je tam 13, tak musí být těžká. Dáváš jim často pamlsky?"
"Každý den, ale musí si je zasloužit. Trochu gymnastiky, a dostanou odměnu."
"Píp, ta babiččina gymnastika je teda blbá, jediná gymnastika, co zvládám, je mentální. Můj mozek se otáčí a já taky!" naštval se Monclík.
"Hele, babička s pamlsky," odpověděla Kiki. "To za tu námahu stojí, ne?"
"Ahoj babi, už musíme jít, letí nám letadlo, ahoj andulky!"

Hradba formálnosti halila zvědavost. Za slovy precizně volenými, se skrývaly otázky.
Víno pohladilo stěny poháru.
“Jaká byla plavba?”
Měřili se pohledy ve snaze odhadnout se navzájem.

Malý. Hubený. Nepříliš padnoucí uniforma. Kapitán by si mohl dovolit lepšího krejčího. Ryšavá kštice a obličej, kterému slunce nesvědčí, připomínaly pouličního zlodějíčka. Jak asi přišel k té jizvě?

Průměrný chlapík. Třetí syn bez vyhlídek na dědictví, ale dostatkem známých, aby mu trochu umetli cestičku. Tak proč ve svém věku ještě nemá loď? V čem je háček? Nebo má jednoduše smůlu?

Přijal nabízenou sklenku.
“Dobrá, pane.”
“Pro příště ‘madam’. Už jste se seznámil s lodí?”