DMD č. 8. pro 8. 4. 2024. Téma: Zde leží počátek všeho

“Nebýt věku, ani by mě nenapadlo hledat nástupce.”
Stařičký školník před sebou tlačil vozík a vedle něj poskakovalo ucho v nových modrácích.
“Brožurku jsi četl?”
“Ano prosím, školu založil…”
“Tak na ni zapomeň, je to sbírka žvástů.”
Zastavili v síni trofejí, hned nad základním kamenem školy.
“Chtějí, abys školu viděl jako ústav.”
Do spáry mezi kameny zarazil páčidlo a zabral.
“Přemýšlej o ní spíš jako o entitě.”
Kámen se odsunul. Z prostoru pod ním zavanul pach hniloby a nákazy. Ze tmy se vymrštila změť chapadel následovaná ozubenou tlamou.
“No nekoukej a podej ten kbelík s těma rybíma hlavama. Škola čeká.”

Aristoteles: "Zeměkoule je středem vesmíru, který se skládá z různých sfér, které se kolem Země otáčí: Slunce, Měsíc, hvězdy,..."

Galileo: "Kdepak, to nevychází, Slunce je daleko větší než Země, to ono je středobodem, kolem něhož obíhá Země i ostatní nebeská tělesa."

Newton: "To máte v zásadě pravdu, kolego, ale je to jen díky gravitaci působící mezi nimi. Je jedno, kde má prostor počátek, ale je trojrozměrný a trajektorie každého hmotného objektu v něm jdou přesně spočítat."

Einstein:"Světlo se vůči všem pozorovatelům pohybuje stejnou rychlostí, takže žádná taková univerzální vztažná soustava není. A vůbec, prostor a čas neexistují bez hmoty!"

„Crowley?“ vyhrkl překvapeně. Pak se zamračil. Na démona, na rudý šál pod jeho zbrojí, na okovaný opasek i meč u něj zavěšený.
„Už to tak bude,“ přisvědčil pekelník. Luskl prsty. Vojáci po jeho boku na sebe pohlédli a jako rozkazem současně, tiše vykročili pryč od nadsmyslné dvojice.
„Tak tímhle teď trávíš čas? Pomáháš jim v tom šíleném honu na následovníky Božího Syna? Nestačí peklu zástupy hříšníků, které za tím vším stojí? Musíte přispět svou troškou do mlýna, že?“ Myslel si – po Jobovi a všem –, že už ho zná. Byl i to jenom další střípek skládačky: Jsem démon, lhal jsem?
Žlutými zorničkami problesklo pobavení.
„Proč tak zostra, anděli? Můžeme jich mít dvakrát tolik! Co když je zachráním od poctivý mučednický smrti? Od přímý vstupenky nahoru jakbysmet! Dvě mouchy jednou ranou! Peklo si čvachtá. Jenom ať prožijou dlooouhej život plnej morálních zaškobrtnutí.“
„To všechno jsou čestní a pokorní křesťané, Crowley!” ohradil se Azirafal popuzeně.
„Jsou to lidé, anděli,“ hlesl trpělivě a rozhlédl se. Via Ardeatina v tomto úseku a čase zela prázdnotou. Vojáci zmizeli z dohledu.
„Tak či onak,“ zamumlal polohlasem, „žádné pokorné křesťany jsem s hlídkou nenašel-”
„Ani nenajdeš!“ štěkl Azirafal a vystartoval pryč.

„Odpouštím ti,“ odtušil démon se shovívavým pousmáním.

V hospodě někdy slyšíte, aniž vidíte.
„Inu... smířila jsem se s tím. Vnoučata mám od syna a třeba by ji to zvláštní období někdy přešlo...“ starší ženský hlas, jako přešlý mrazem nebo ochraptělý od vyplakaných slz.
„A Eleanor na ni byla hodná, na to nezapomeň. To máš lepší než kdekterej mužskej,“ hlas mladší ženy.
„Říkej si co chceš, ale není to přirozený,“ mužský hlas.
„Mlč, ty se nedokážeš přenést přes to, že ti dala košem,“ mladší hlas je nekompromisní.
„Teď leží vedle sebe... Eleanor snad žádnou rodinu neměla... a přece bych je nakonec nerozdělila.“
Popotáhnutí.
„Hlavně, že se měly rády.“

"Where it went wrong? I don't know, I could think of a dozen moments I can point at and say 'yeah, that's where it all went to shit', but the truth is, any of them could be the breaking point. Following the causality chain isn't really helpful. You might as well go right up to my birth, or even conception. Or you could go all the way to the Big Bang. Deterministic universe is depressing, I hope that's not the case."

"Fascinating. The notion to return to your birth clearly shows your deep desire to have sex with your mother."

Lidé spali. Většinou to dělali v noci.
On spát nepotřeboval. Noci trávil tím, že si četl. Nohy pohodlně vyložené na podnožce, pod lampičkou na stolku hrnek kakaa.
A neopatrnost.
Kdysi si dával pozor. Vybíral si, kterému autorovi dovolí, aby mu výmluvně předestíral svoje myšlenky a na námitky neodpovídal.
To vzalo zasvé někdy během šestnáctého století, když se nechal přesvědčit, že nepravdivé argumenty ho na scestí přivést nedokážou. Tohle tvrzení mu nikdo nepodsunul tiskem. Vysvětlil mu to z očí do očí nad láhví španělského vína.
Azirafal se neohroženě prokousával závěrečným svazkem Harryho Pottera.
Crowley se v posteli překulil na druhý bok.

Stezka se rozpíjí v listí, slunce jemně lemuje větve stromů.
Zda se mu, že cesta mizí před nimi i za nimi, jako by se les proměňoval, aby ji skryl.
Ochlazuje se. Přitáhne si plášť k tělu.
Když se před nimi objeví hradní brána, úžasem se zastaví.

Matka ho váhavě pohladí po vlasech.
Odtáhne se. Když se po chvíli ohlédne, je pryč.
Polkne.

Muž v bráně se na něj dívá s podivně smutnou nadějí v očích.
"Můžeš odejít," řekne potichu.
Z nádvoří za ním zaslechne zvuky boje i smích. Snaží se nerozplakat.
"Nemám kam."
"Vítej doma," vezme ho Vesemir za ruku.

Na počátku byla tma a ticho.
"Budiž světlo!" zvolal anděl a pozoroval, jak všechno ozářila teplá, jasná záře.
"Kolik jsi toho zase vypil?" zeptal se Crowley. Aziraphale se na něj uraženě otočil.
"Nepil jsem. Jen si užívám zázraky, kterými nás stvořitel obdařil. Podívej se na tu krásu!" Aziraphale dramaticky rozhodil rukama.
Crowley se rozhlédl kolem. "Myslím, že se tomu říká knížky."
Police v Aziraphaleově knihkupectví se nad nimi tyčily ze všech stran.
"Přesně! A každá začíná vznikem nového světa, postav a příběhu." Aziraphaleovi se zalesklo v očích. "Zázrak!"
Crowley si povzdechl. "Myslím, že je na čase vystřízlivět, ty můj zázraku."

A breeze with of taste of faint pink, lured by the stench of my solitude, lurked into the confines of my cell, made me yearn to look outside after what seemed to be countless eons. The sky pulsated with iridescent citrus green and from the left, a lone star shot across the horizon, dragging my gaze to the point of its demise.

It was morning.

All around me, the ever-changing Courts of Chaos in their volatile splendor and intrigue. In front of me, where the star had died, the Abyss, the Beginning of all that is, and beyond it, Nothing.

"Tentokrát je to vaše vina, to musíte uznat." mokrý Treville sedící na břehu jezera se díval na stejně mokrého kardinála, který seděl jen kousek od něj.
"Dobrá, moje nařízená dovolená by mohla být počátek tohoto našeho dobrodružství."
"Dobrodružství?" Treville si sáhl pod košili a vyhodil odtamtud nedobrovolného nájemníka, malou žábu.
"Copak můžu za to, jak byli ti koně jankovití?"
"Jsou to VAŠI koně."
"Jako by ty vaši byli lepší."
"Opravdu?" podotkl kardinál.
Tervillův vraník se zrovna válel v blátě vedle jezera, zdobené sedlo mu sklouzlo na břicho.
"Toho jste mi dal vy!"
"To neznamená, že můžu za všechno."
"Dnes? Ano!"