DMD č. 8. pro 8. 4. 2024. Téma: Zde leží počátek všeho

Zahaleni v oblaku cigaretového dýmu na balkónku teologické fakulty. Ten balkon stále stojí.
Hloupý vtip nad sdílenou láhví příliš dobrého vína.
Žádost o pomoc s vloupáním se do kamarádčiny skříňky a pozvánka na šachy.
Sdílení traumat u ohně. Fotku, kde brečím, protože nás někdo zachytil v tomto momentu, mám uloženou v telefonu.
Akce pro děti a mládež, vytažení klíštěte a moment, kdy si i druhá strana uvědomí, že tohle je vztah.
Omyl, kdy jsem ho považovala za jeho mladšího bratra.
Snad brýle, snad společné jméno, vášeň pro knihy a stejné seriály.
Obrázek se stromy a kočkami. Známe se dvacet let.

Je podzim. Dny se krátí a mlhy houstnou. O atmosféru je tedy postaráno.
Zvlášť v Zapovězeném lese.
„Ty plíživý pařáty mlhy určitě schovávaj netušený nebezpečí,“ mudruje Gwen. „Moh by tam bejt kdekterej... hrabě Dooku, šel si objednat klony, ale ztratil se, upad mu meč, nemoh ho najít, pak ho našel, ale on mu upad do bahna, takže navlh, teď přemejšlí, jestli s sebou má igeliťák a rejži nebo jestli má k vysoušení použít Sílu... nebo fén. Vždyť je to stejný.“
„Nebezpečí náhodou tuším,“ přidávám se. „V temný roklině, kam Slunce nedosvítí, leží hrobka největšího zla, který tenhle svět poznal...“
„Rowlingový?“

V neděli napoledne děti učily v kalužích po nočním dešti plavat koťátka.
Nad vesnicí ještě viselo krásné kázaní o nejstarších národech, o vtěleném Spasiteli, modrookém Ježíši Kristu. Odehnalo od vesnice medvědici s dvěma mladými.
„Ktorý židák či murín je blonďavý? Musel byť náš. Veď aj Mária a Jozef sú našské mená!“
Na tvářích chlapů bylo vidět přívětivost a ostrý důvtip. Rozlili si ještě za jeden.
„A za nás vstal z mŕtvych!“

Alkonost zvolala pavím hlasem, roztáhla křídla a nad hřbitovem snesla další nehmotné vejce.
Nad Kateřininým hrobem, s dvojím čerstvým kvítím, se nesl šepot: „Zde leží počátek všeho, co nastane!“

Byl to počátek. I konec. Všehomír. Nicota černá natolik, že nebylo vidět na špičky prstů.
„Casi…“
Probral se. Zazíral znenadání tmou.
Někdo zlostně zavrčel. Zjevila se Meg. Nebo spíše její alternace. „Zase ty?! Proč mě nenecháš v klidu spát?“
„Casi. Nemůžeš mě tady nechat. Nemůžeš mě opustit. Prosím. Vrať se mi.“
Byla to modlitba a rezonovala Prázdnotou jako mantra. Dean.
„Seš potížista! Mám tě akorát tak dost, anděli!“
„Chlape…“ ten hlas sférou zněl jako tklivá prosba prohloubená žalem. Dean truchlil. Truchlil tak moc, že je v Prázdnotě vzbudil. „Zatraceně. Taky tě miluju.“
„Nestojíš za ty potíže. Ať už seš pryč!“

Prozradím vám něco na předsedu.
Nemá rád kočky. Ne, že by je nesnášel, jen je nemiluje. Má rád psy, oceňuje psí vlastnosti. Kočky jdou mimo něj.
Takže se samozřejmě Mikeš rozhodl, že předseda je jeho nový nejlepší přítel. Projevoval to... Svérázně. Nosil mu myši (mrtvé a v jednom kuse). Pojal přesvědčení, že předsedovo oblečení obsahuje málo vlny, a kdykoliv mohl, doplňoval do něj tu svou.
A pak, když jsme jednoho večera seděli na terase, přišel a pevně se mu zadíval na kolena. Předseda si jen rezignovaně povzdechl.
"Tak pojď, ty plantážníku,"

Asi jsem měl úvodem napsat spíš "neměl rád kočky".

Monáda, nebeský Hroch, je Otcem Veškerenstva. Je věčný, svatý a čistý. Světlo, dárce světla, Život, dárce života, otevřel svůj nevýslovný chřtán, odhaliv nepoznatelnou, hlubokou esenci božství. Do této hlubiny omylem nahlédlo okolní neurčito, vylekalo se a stalo se vnějším chaosem. Z rozevřené tlamy Otce však vyšly i nebeské bytosti - aióny, sdílející jeho světelnou podstatu, a zaplnily božskou oblast Plnosti. Velký Hroch poté pozřel první úrodu - duchovní Zelí, zavřel nepomíjivou tlamu a spokojeně se svalil do jezírka světla, kde nadále blaženě spočívá. (Když se tedy zasvěcenec povaluje, vykonává činnost posvátnou: napodobuje totiž duchovní akt, jímž je udržován běh a řád světa).

Pochody po Tipoca City se vyznačovaly všeobecnou nudností, nicméně každý správný seržant věděl, jak je svým svěřencům aspoň trochu zpříjemnit. A Rocco správným seržantem byl. Nevynechal tedy jedinou příležitost, kdy mohl budoucím komandům ukázat něco zajímavého, tu rozebranou klimatizační jednotku, tam za oknem prolétající aiwhu, v nouzi aspoň defektního úklidového robota, co zametal strop.
[„Ovšem dneska máme štěstí,“] zaradoval se, když jednoho jinak docela nudného dne procházeli kolem odpočinkové zóny pro důstojníky, [„pohleďte, zde leží počátek všeho zdejšího snažení.“]
Klony udržely pochod, ale zvídavýma očima samozřejmě cíl jeho ukázání vyhledaly.
Na kanapi tam ležel Jango Fett, s drinkem a knížkou.

Máří se stýská. Druhý den je tu sama jen se starým Ctiborem a Martinem ve fortně a už se jí stýská po ruchu, jaký tu panoval před dvěma týdny. Jan s Vítkem a štolbou Václavem odjeli na sněm a Svatavu s Dorotkou odvezla paní Alžběta do Kožušic.
Stará chůva vchází do jizby, do které jinak nikdo nechodí. Když byly děti malé, často se ptávaly, proč jsou dveře zavřeny a nikdy je neotvírají.
Máří zvedá víko truhly u dveří. Pohladí upracovanou rukou ženské šaty z jemné látky a rukáv liščího kožíšku. Vzpomíná na den, kdy do ní věci s pláčem ukládala.

Dávno
Dávno

Vesmír se teprve začíná rozpínat. Čas ještě neexistuje.

Dávno

Na jedné malé modré planetě se opice postavily na zadní, vzpřímily palec do pravého úhlu k dlani a začaly snít.
Tvoje chvíle brzy přijde.
Protože kdo sní, ten se umí i bát.

Nyní

To místo, kde žiješ (a kde se krmíš) se teď jmenuje Derry. Místní nevědí, že jeho duše je tebou nakažená. Nevědí, že jsi na počátku všech nočních můr, které se koncem každého cyklu zdají jejch dětem. A že ty ležíš v samotných základech města, protože tvoje tepny jsou jako stoka, kterou si razí cestu zkažená krev.

Kanatahséhton – Mohawské údolí 1760
Prázdnota
Zde leží počátek všeho
Slepota
Tak dlouho pronásledoval špatného člověka
Přesto chtěl probodnout mu srdce
Do očí se mu přitom díval
Pak na židli smířeně odpočíval
Jeden i druhý
Bok po boku
Však jen jeden odkulhal
Dnes je tomu půl roku
Sníh vše tiše přikrývá
Vločky tančí mu nad víčky
Zavře oči a vidí oheň
Plameny šlehají do výšky
Jak tenkrát pohltily vše jemu drahé
Cití vůbec ještě něco?
Otupělost nahradila jakýkoli cit
Horko se promění v chlad
Jak otevře oči
Ukojil již všechen hlad?
Po pomstě
Po boji
Marnivě
Pro to v co věří