DMD č. 8. pro 8. 4. 2024. Téma: Zde leží počátek všeho

Metro sebou hází tam a sem. Jsem zkušeně zapřen v rohu nepoužívaných dveří. Ve druhém stojí, podobně zkušeně zapřena, moje spolužačka a čte si. Tedy obrací stránky pestřeobálkové knihy a frfňá.
"Já nemůžu. To se nedá," vzdychne a sklapne útlý svazek.
"Gimme!"
Vytrhnu jí knihu z neodporujících rukou a otevřu.
...
Ve vzdáleném, starobylém seskupení rozměrů, v astrální rovině, která původně vůbec nebyla určena k pohybu, se zachvěly a rozdělily spletené hvězdné mlhy...
Pohleďte...
Tam přichází želva, Velká A'Tuin, a pomalu se prodírá mezihvězdnými proudy...
...
Sklapnutí svazku po přečtení.
"No, snad to mají u nás v knihovně. Jak se to... Pratchett."

Odpoledne. Sněžka. Nekonečný svah, nahoře úžasné červánky, v dálce Večernice.
Večer. Skáčeme po kamení, před námi obří pláně a osm hodin cesty. Občas jen tak stojíme a koukáme dolů.
Půlnoc. Sedíme uprostřed asfaltky, úplně vyčerpaní, mlčíme.
Po půlnoci. Měsíc v úplňku. Na jedné straně nekonečné louky a nebe, na druhé zářící údolí. Hory patří jen nám a té lišce, kterou jsme potkali u cesty.
Ráno. Východ slunce. Rodí se nový den, ptáci i voda z pramene… celý svět. Tady, teď, uprostřed ničeho. Podíváme se na sebe, v trávě se třpytí rosa, v očích slzy.
Usmějeme se, uhneme pohledem. Je ráno.

Kolem je tmavozeleno a chladno. Svět se pomalu pohybuje. Cink cink, cinkají oblázky, šustí písek. Voda tlumeně, vzdáleně hučí. Zimní slunce je malé, bílé a zmrzlé. Krajina spí, jen vítr zpívá.
Na dně řeky se v malé prohlubni, kterou vyhloubily údery ocasu lososí samice, pohybují maličká černá očka. Hrozen jiker se jemně zvedá a zase klesá, nezakrytý ničím víc než tenounkou vrstvou říčního bahna.
Mrtvá těla dospělých ryb se na něj už dávno proměnila.
Nepotrvá dlouho a slunce začne rozpouštět ledy. Pak se tu, v hnízdě, vyklubou rybky menší než prst, odhodlané vyplout, aby celý život hledaly právě tohle místo.

Po celou cestu lodí a na koni se Helena modlila, modlila se, protože věřila, že to bude z nejdůležitějších cest jejího života a taky se modlila, protože věřila.
K cíli cesty ji vedlo srdce tak, jako staré mudrce vedla hvězda. Očekávala město, které možná bude provinční, ale bude chápat čest, jíž se mu dostalo. Vždyť se tu narodil Spasitel.
A co viděla? Prach, špínu, rozpadající se domy a nepořádek v ulicích. A na místě narození Páně chrám orientálního božstva. Urážka a hanba.
"Tohle musí dolů," řekla si Helena nahlas.
"Nechcete koupit pravý kříž, paní? Nebo aspoň hřeby? Nabízím množstevní slevu."

Jsou slizcí. Nechutní! Fuj, jak dlouho tady ty potvory budou.
I když.. ty tykadýlka mají roztomilý... A jak hezky papají okurčičku... A jakpak by se mohly/i jmenovat?
Za nějakou dobu známý nabízí mláďata jiného druhu, než mám, a já neodolám, dvě mimina si nesu domů. Pak se kolegyně stěhuje a to terárko se jim ale fakt nevejde... A pak, ehm ehm, jednou přehlédnu snůšku a počet obyvatel bytu se šplhá do astronomických výšin. Kupodivu se všechna mimina povedlo udat a počet se ustálil na přijatelných patnácti jedincích. A celý ten cirkus začal větou: "Nepohlídala bys mi na pár dní šneky?"

Den byl poněkud líný. Tess vytáčela Pátou kolej, San demoralizovala profesorský sbor dalšími a dalšími obrázky a Gwen kopala základy Zapovězené věže. Tedy... kopalo se to samo, protože Síla a kouzla, víme?
Gwen seděla na hromadě kamení, klátila nohama a na pasece před ní rostla hromada hlíny a klesala díra ve tvaru věže.
"Jak dlouho odhadujete, že to bude trvat?"
Profesor Snape pohrdl býti demoralizován a vyšel ven, do deště, větru a rozmazlených testrálů.
"Netušim, pane profesore."
Severus se ušklíbl.
"Stejně by mě zajímalo, jak ste se..."
"Seznámily? Nevím, jak San, ale v mém případě za to může Cantina chat."

Ten rok začala sezóna dříve. Už v dubnu bylo teplo jako v létě a restauratéři spěšně připravovali zahrádky, zatímco se jim u vchodu shlukovali nedočkaví zákazníci.

Teplo se stupňovalo, ale turisty to neodradilo. Každé letadlo jich na ostrov vysypalo stovky, i když pár kilometrů za ranvejí hořelo. Nehnulo s nimi, ani když shořel první hotel.

Do konce léta jich shořelo několik desítek. Taky všechny olivové háje a borovice v horách.

Další rok přiletělo jen pár prázdných letadel, pak přestala létat úplně.

Tady byl počátek všeho. Ten rok začala sezóna dřív a taky dřív skončila. Ten rok skončily všechny příští sezóny.

Zde leží počátek všeho. Zrození, předurčení, jasně dané pořádky. Přísný otec, který nejlépe ví, co je pro jeho děti dobré. Zmrzačený syn je lepší, než ten neposlušný.

Válka. Zlo plodí zlo. Kdysi kázal jeden muž o dobru, Boží lásce, chudobě, pokoře a skromnosti. Zbytečně. Křesťan vraždí křesťana. Pro peníze, majetek, pro jiný názor. Svět je vyvrácený z kloubů, duše z kořenů.

Je unavený. Slabý, zmatený. Nikdy nemluví.
Moci tak zemřít, a znovu se narodit jako někdo jiný…

Z tisíce výstřelů nakonec jeden nachází cíl.
Padá z koně.
Palčivá bolest, rána vědomí.
Sbohem, chce se mu říct.
Ale je to konec?

Vyškrábala se na břeh.
I po té krátké cestě ji bolely všechny svaly, písek ji dřel do kůže a slunce najednou pálilo mnohem víc, než byla zvyklá. Ležela, mžourala a oddechovala.
Možná to nebyl zas tak dobrý nápad.
Oblohu najednou zakryli dva stíny.
Její oči byly moc jednoduché na to, aby správně zaostřila, ale něco jí na nich připadalo povědomé.
“Opravdu to je ono?” řekl jeden z nich. Ten druhý vydal zvuk. Tiktaalik to ještě nevěděl, ale později se tomu bude říkat smích.
“Neškleb se, Casi,” řekl Gabriel: “a dej tomu pár generací. Budou tě od sebe muset odhánět klackem.”

Master ležel na podlaze své TARDIS a smál se na plné kolo. Jeho osud byl poetický, nejen, že přivodil svůj definitivní konec, ale musela celou dobu vědět, jak skončí. Miloval ji i nenáviděl. Ve všech formách. Čas na poslední regeneraci. Pohltilo ho bílé světlo.

Missy ležela ve vlhkém listí umělého lesa. Tragickou nevyhnutelností osudu se tento okamžik už jednou stal pevným bodem v čase. Chystala se naposledy vydechnout, když ji pohltilo bílé světlo.

Master umíral, kde ho nechala ležet. Jeho tělo bylo zničené, hrál vabank a prohrál vše.

"Ještě jednu hru?" vykřikl do prázdna.

"Dva ze tří?" ozvala se odpověď.