DMD č. 8. pro 8. 4. 2024. Téma: Zde leží počátek všeho

"Tady to všechno tehdy začalo." Velmistr se opřel v sedle a ukázal na krajinu pod sebou. Nováčci mu viseli na rtech. Škaredá potvora se nudila a snažila se štípnout jeho hnědáka.
"Myslím tím, jak devět rytířů pojalo plán bránit poutníky a tak založili náš řád."
"Nezapomeň zmínit, můj pane, co to zapříčinilo." Trhl jsem uzdou. Potvora teď chtěla kousnout mě.
"Přesně tak, odehrál se tu velký masakr poutníků. Díky za připomenutí."
"Není zač. Masakry totiž vždycky urychlí věci,"zašklebil jsem se.
"Třeba na rušných křižovatkách se konečně opraví dopravní značení. A když zemře někdo významý, je to dokonce okamžitě."
"Crevane!"

Nebylo jednoduché přijít na to, kde a kdy to všechno začalo.
Gerard Lockwell zabořil obličej do dlaní.
V hierarchii padouchů měl právě nejvyšší místo. Ne že by o to stál, jen nečekal, že s touhou po moci přijde i tak obrovská zodpovědnost.
Balancoval na hraně mezi loajalitou ke svému druhu a vymření lidstva, protože tak si to z nějakého důvodu přála jiná vesmírná civilizace.
Mít nuž na krku nebyl pocit, který by měl v oblibě. Platí krutou daň za mladickou touhu.
Teď má moc, na rukou krev miliónů nenarozených dětí a ještě ke všemu už ani není žádný Dorian Gray.

Nebylo zbytí. Odkládali jsme to až do poslední chvíle. A že jsme ji dokázaly posouvat přibližně dva a půl týdne.

"Zítra přijdou vaši, v neděli naši, prostě už musíme," pronesl Larim a vytahal svoji část. Já si mezitím zapnula youtube, pustila relaxační hudbu a doufala, že mi to nezabere celý zbytek odpoledne.

Po hodině měl Larim hotovo. Po hodině a půl jsem se blížila do konce.

Přede mnou konečně ležela ona košile. Ta, ke které mi tehdy scházelo ramínko. Ta, na kterou se kupila jedna várka prádla za druhou. Ta, u které jsem pronesla tu prokletou větu: "Vyžehlím ji později."

Velhartičtí lvi napadli lupiče podle plánu. Ondřej zaútočil na relativně nemotorného velikána, ten však jeho ránu vykryl a srazil mu meč do strany. Přikročil k Ondrovi a chtěl ho praštit hlavicí, ten však uskočil a sekl přitom nemotoru přes ucho. Loupežník se naštval a zvedl meč nad hlavu, Ondřej však proti němu vyrazil a bodnul ho pod oko. Nepřítel se skácel do škarpy. Ondřej se rozhlédl, neuvědomil si však, že v tomto místě leží počátek veškerého jeho budoucího dobrodružství. Viděl jen své přátele, jak utíkají do všech směrů. Popadl nejbližšího raněného a začal ustupovat. Košile se mu pomalu barvila modře.

„Ve vašem případě je počátkem všeho empirická autorka.“
„A ta se vyloupla ze vzduchoprázdna?“
„Ne. Ta se vyloupla z malé holky, co ráda vymýšlela fantasmagorie; z vyhraného okresního kola olympiády v českém jazyce (protože se sama se sebou vsadila, že když to klapne, zkusí se do toho drabblení taky zapojit) a z výstavy Zkušenost exilu, na které definitivně propadla fenoménu ruské meziválečné emigrace v Československu.“
„A dál?“
„Dál jsem přišla já. Modelová autorka. V rámci téhle série taky personální čili homodiegetická vypravěčka a interní fokalizátorka.“
„Ale pořád jste nám neřekla kde.“
„V Praze roku 2024... Nebo v Kursku roku 1866.“

"...jako my Češi jsme úplně stejný hovada jako Rusové nebo Ukrajinci, ale ten zásadní rozdíl je v tom, co chlastáme," vysvětloval Brukva svou teorii. "Oni lejou vodku a to vzbuzuje v člověku agresivitu. Takovej Rusák tě zabije kvůli kravině, když je na hadry, což je v podstatě furt."
"Aha," přikyvoval Ivan.
"Jenže my lemtáme pivo. A lupulin utlumuje, takže jsou z nás vlastně takový neškodný hovádka." Brukva rozmáchl rukama a zahleděl se k nebesům, kde se pnuly liány chmele. "Zde leží počátek všeho!" vykřikl, načež se přerazil o bezvládně ležící tělo.
"Já myslím, že tu hlavně leží úplně ožralej Saša."

"Zde leží počátek všeho. Z hor vznikl dnešní svět."
"Dříve byly hory jiné. Turistům znepřístupněné. To byste se sem nedostali."

"Se mu to říká debilovi, zvládl by porodit dvě děti?"
"Pravdu máš, pár minut v ložnici by zvládl, ale porod a těhotenství ne."
"V porodnici také vzniká počátek nového života, ne?"
"Pravdu máš. He, jak jsem mohla kdysi udýchat za dva?"

"Tak, jsme na vrcholu a dáme si lehký kruháček."
Instruktor si mezitím vybalil burger a horalku.
"Káže vodu, pije víno, do něj!"

Instruktor udělal patnáct kol a polomrtvý dostal zvadlý salát, aby si zkusil, co
káže. Tábor se změnil.

Nikdo neví, kde se cedule vzala a kdo ji pořídil.
Něco na ní bylo. Něco jiného než standardně vyvedená písmena.
Lákala fotografy, influencery a vandaly.
Ať vleže, či ve stoje, přečkala všechno.
Prý označovala místo, kde se udála bitva na Moravském poli, jakkoli to bylo nemožné.
Nebo svatostánek zlatého buldoka sicilského.
Pak u cedule vyrostl stánek.
O kus dál hospoda a kemp.
Rodiny majitelů rozdělovalo krvavé nepřátelství, které trvalo dvě pokolení.
Dokud se půda před cedulí nepropadla a neodhalila jeskynní systém.
Přes nově vzniklou propast na sebe pohlédli dva mladí lidé ze znesvářených rodů a srdce jim sevřel okouzlující stesk.

Smála se. Smála se jako děvčátko a znovu a znovu si nad otevřenou rakví připíjela s každým, kdo se přišel přesvědčit, že je opravdu mrtvý.
Smála se a pila, aby zapomněla, co z ní udělala bolest a zloba.
Nemůžu jí nic vyčítat, beze mě by tu neležel.
Už nevím, koho jí zabil.
Ale já taky zabíjel. Taky mám na rukou nevinnou krev. Znám pálení oprátky kolem krku. Kulky zaryté do masa.
Jednou za všechno zaplatím.
Ale Bože dej, ať z mé smrti neudělají spektákl.
Naposled jsem se tam podíval.
Na strnulé tváři mrtvého zůstával úsměšek toho, kdo stejně dosáhl svého.

Snažila se delší dobu zbytek kmene přesvědčit o přednostech ohně a proč je dobrý nápad ho udržovat. Ukázala jim, jak plamen zajistí teplo uprostřed studené noci. Jak v hluboké tmě přináší světlo.
Největší úspěch však měla s ukázkou úpravy masa. Jedli ho málokdy - jen některé části se dali žvýkat a bylo jim po něm často špatně.
Oheň zapracoval svou magii a z tuhého kusu vytvořil něco měkkého a šťavnatého.
"Měli bychom začít ty zvířata chytat," navrhl jeden z nich. "Mám chuť na maso."
"To bychom museli slézt ze stromů!"
"Tak ať, začít se jednou musí!"
A tak vaření změnilo svět...