Pokud si chcete zřídit uživatelský účet, napište nám prosím na sos.hp.ff (zavináč) gmail.com. V mailu prosím uveďte zejména to, pod jakou přezdívkou u nás chcete vystupovat!
My lidé máme zvláštní osud. Hledáme štěstí, doufáme, že když unavené sedá i na hovězí dobytek, tak že trochu křepčeji přistane na nás. Obyčejně to nebývá pravda. Hledači štěstí jsou velmi často nalezeni problémy různých typů. Navzdory tomu se nedokážeme vzdát.
Vždyť kolik existuje různých doručení, pravidel, zaručených ("babských") rad a přísloví! Vezměte si například toto: "Sedávej panenko v koutě, budeš-li hodná najdou tě."
Ve kterém století mohlo platit toto přísloví?! Vždyť dnes panenka sedává u mobilního telefonu a hledá všechny okolo. Dává jim srdíčka, palečky a sama si mezi něžné rtíky strká ten svůj. Panenku na obrazovce hledají chatboti.
Je nás mnoho. Nepočítaně. Kdo by chtěl počítat... může. Každý máme mínění. Nosíme jich špalíček. Nosíme si ho okolo ostatních mínění (stejného druhu). Míjíme se. Naše mínění jsou mimoběžná. A nejen míjivá. I pomíjivá. Je nám v povaze vážit si víc vlastních mínění. A tlouct jima mínění nevlastní. Nížit je. Býváme umínění. Mírníme se jen v pokoře. (Ta leží v komoře, nožky má nahoře... Páchne rozkladem.) Máme sen. Namísto rovnováhy sníme o diktatuře stejnoty. Každý té svojí. Očekáváme stejnotu a její nedostatek klademe za vinu. Volíme sebe. Pomíjíme přitom vlastní pomíjivost. A přitom jedině ta nás jednou pomine. Jednou. Navždy.
Nebe bez mráčků, země přímo sálala horkem. U řeky ale zavládl znatelně svěžejší vzduch a křoví a topoly poskytovaly alespoň nějaký stín.
Opatrně vstoupil do vody, tam, kde byl v zátočině jen mírný proud. Napoprvé chladila až moc, ale potom – taková úleva od toho žáru. Na chvíli se i věčný, nepřetržitý tok jeho myšlenek zklidnil, zůstala jen sluneční záře, zelenavé stíny a blýskání vodní hladiny.
Po chvíli odpočinku na trávě zamířil znovu do vody. Jenže se najednou zatáhlo a studená řeka už tak nelákala. A hlavně teď byla něčím zanesená...
Nic naplat, pomyslel si Hérakleitos, nevstoupíš dvakrát do téže řeky.
Tok. Potok. Soutok. Voda teče. Nevstoupíš dvakrát do stejné řeky. Ta řeka tam furt je, ale voda už je jiná. Každá vlnka má svůj příběh. Nakolik se ale liší, když všechny ty vlnky jdou stejnou cestou? Od pramene do moře, stejná cesta pro všechny. Je život řeka? Nejspíš ne, mám možnost volby. Každou vteřinu se rozhoduju. I se stejným zázemím jsou sourozenci rozdílní. Můžou se vlny rozhodovat? Nebo jsou příliš slabé, aby šly proti proudu, proti větru, proti osudu. Čím silnější osobnost tím více možností, tím větší zátěž a zodpovědnost. Bylo by lepší nemít na nic vliv, nechat rozhodovat druhé?
Sókratés se posadil k počítači. Měl trabble psát.
To zas bude průšvih, rozezněl se mu hlavou Daimonion.
Proč by to měl být průšvih?
Protože to bude zase děsně meta.
Protože jsem nikdy nic nesepsal.
Už by ale bylo na čase. Tantiémy!
Sókratés přistrčí hlavu blíž k monitoru. Bloumá. Píše: "Vím, že..."
Nic nevím.
Zarazí se. Nejspíš je to pravda. Píše: "Pravda je, že..."
Vnitřní dialogy jsou otrava.
I to byla pravda, chyběli mu jeho žáci. Platón, Kritón, Holly.
Zpropadenej Covid, povzdechl si Daimonion.
"Už zase se poflakuješ?" spustila Xantippa tašky s nákupem.
Sókratés se ohradil: "To já ne, to ón."
"Takže, vy si v těch krabičkách po každý hře přidáte nebo uberete korálky, podle toho, jestli ta cesta vedla k výhře nebo prohře. Takže pro prohru seberete z každý krabičky korálek, u výhry přidáte tři, a u remízy přidáte třeba jeden, protože to vlastně k něčemu vedlo, byť ne k výhře. Chápeme se?"
Při představě, že se dají naučit krabičky od sirek tak, aby vždy vyhrály piškvorky, jsem nejdřív nechápala, ale začalo to dávat smysl. A tak jsem jen odkývala, že chápu.
"No a pak je tu k zpětnovazebnímu učení příklad robo psa Rosie. Ale to by bylo na dýl."
No a co se týká robo psa Rosie - to by fakt bylo na dýl :-) Ve zkratce jde o to, že má danou plochu, ve které stojí, před sebou někde míč a jejím úkolem je se k němu dostat a do míče kopnout. Může udělat pohyb vpřed, vzad nebo kopnout. Ale nikdo jí nikdy neřekne, co má dělat. Takže první kolo se nějak pohybuje, když se dostane k míči a kopne do něj (může si předtím ale klidně zvolit couvnutí), získá za to kopnutí bodové hodnocení. A na základě toho si v druhém kole vyhodnotí, že kopnutí do míče jsou body a pokud se zase ocitne před míčem, už nebude váhat, co dělat, ale rovnou kopne. (jsem to brutálně zjednodušila, ale kdyby to někoho zajímalo, tak se o tom dá dočíst v knize Artificial inteligence - a guide for thinking humans od Melanie Mitchell).
Tentokrát se to na bábu z finančáku úplně nehodí (byť je zmínka o práci), tak holt jen Ze života :-)
To si takhle procházíte životem s jistotou, že existují významy a jsou pevně dané. Potom se dáte kvůli práci na studia, a seznámíte s panem Quinem. Ten vám vysvětlí, že pevně daný význam je vlastně Mýtus muzea, kdy si význam představujeme jako exponáty v muzeu.
Vybalí na vás Neurčitost překladu a Nevymezitelnost reference. Na vysvětlení mu stačí gavagai.
Jestli je to králík, nebo jeho neoddělitelná část, se nedozvíte. Ale zaujme vás to tak, že si danou problematiku zvolíte za téma bakalářské práce.
Takže máte pevně dané téma, ale jistotu, že to zvládnete zpracovat musíte teprve najít.
Měla bych začít hledat...
Při hodině Filozofie jazyka (a následně Analytické filozofii 20. století) mě tohle téma zaujalo. Prakticky by to znamenalo, že si nikdy nemůžu být jistá, že slovo pes je totéž, co slovo dog v angličtině nebo der Hund v němčině.
Tu neurčitost překladu Quine ukázal na příkladu, kdy by se v současné době našel kmen, který vůbec nikdo nezná a nikdo neumí mluvit jeho jazykem. Ke kmenu by byl poslán lingvista, který by měl vytvořit překladatelskou příručku. Jeho práce je hotová ve chvíli, kdy se plynule domluví a ani na jedné straně nedojde k žádnému zádrhelu.
V čem je kámen úrazu? Představte si, že by byl ke kmenu poslán i jiný lingvista - ti dva by o sobě neměli žádné ponětí. I on by vytvořil příručku, ale například výraz pro "Ano" by překládal "Ne". I on se se svojí příručkou domluví. Nejde tedy říct, že jedna příručka je správná a jedna špatná. Obě jsou správné, s oběma se domluvíte.
Jenže když pak vezmeme větu z češtiny a pomocí první příručky jí přeložíme do jazyka daného kmene a za pomoci druhé příručky to přeložíme zpět, můžeme dostat totální nesmysl.
No a nevymezitelnost reference by taky byla na dýl. :-)
A prostě je to tak zajímavé, že na to budu psát bakalářku se zaměřením na to, zda se dokázal Quine vypořádat s kritickým reakcemi.
A vlastně ani nevím, jestli jsem to téma dodržela. :-D
Poslední dobou mě frustruje počet lidí, kteří začali z ničeho nic znenadání začít hrát šachy, jen protože je to populární. Šachy jsou všude, prostupují světem, civilizací i mnou a zobrazují tak absurdní smysl války, ztráty a donekonečna se opakujícího koloběhu obětování a smrti. V trochu jiném kontextu je smrt politováníhodná a vyvolává nad sebou lítost či zármutek. V kontextu šachů lze však říct, že hráči jsou hrou udivení tak moc, že kvůli ní opouští svůj morální kompas a vyrážejí vstříc krásám smrti beze smyslu. Šachy ukazují to nejlepší z nás, naši inteligenci, logiku, ale zároveň i naši bezohlednost a krutost.
...
Na prahu učitelovy knihovny zaváhal; knihy tu vydávaly jiný – možná nebezpečnější - pach než ty klášterní. Překročil hranici a natáhl ruku po první.
...
Psi se s čumáky při zemi rozběhli na všechny strany. Bylo namáhavé sledovat stopu, ale vytrval.
...
Zjistil, že nebyli jen Aristotelés s Tomášem. Četl Platóna, Ovidia … Mysl se rozběhla za krásou a vůle poznat pravdu následovala.
...
Diana vystoupila z vody. Rozpálen, přimražen, proměněn, rozsápán vlastními psy. Stal se tím, co pronásledoval.
...
Nahlédl, že láska duši vede k božství různými cestami, jen ne skrze dogma. Radostně se stal kořistí vlastních myšlenek. Doslovné role psů se později ochotně ujali jiní.
Nahrazuji téma: Na hranici!
Omlouvám se, zase jsem nacpala velkou část drabblete do názvu … u toho Bruna to prostě někdy jinak nejde :)
Pokusila jsem se psát o těch zajímavějších hranicích v jeho životě.
Aktaión byl v řecké mytologii lovec, který náhodou na lovu spatřil nahou bohyni Artemidu (Dianu), načež se ona naštvala a proměnila jej v jelena a pak jej rozsápali jeho vlastní psi.
Bruno ve své knize O heroických šíleních (Degli heroici furori), která je vlastně takovou jeho specifickou variací Platónova symposia (a účastníci dialogu tam filosoficky vykládají nádherné milostné sonety) používá obraz Aktaióna jako toho, který do lesa, symbolizujícího svět, vysílá svoji mysl/intelekt a vůli k poznání jako dva psy (rychlého chrta a vytrvalého mastifa), aby nahlédl božskou povahu přirozenosti, k čemuž je veden láskou (a intelekt tu zcela platónsky postupuje od toho krásného ve světě, co je pochopitelné, a tedy omezené a krásné pouze účastí, k tomu, co je skutečně krásné bez jakéhokoli omezení nebo ohraničení) a stává se díky ní filosofickým heroickým šílencem. Není to vůbec bez rizika, protože v tomto hledání a nazírání se stává obětí svých myšlenek, jeho „psi“ intelekt a vůle spolu s láskou jej totiž pohltí a „promění“ v to, po čem se pídí, dojde na jakýsi kraj smrti, protože v něm jistá stará část duše umírá (kabalistická smrt polibkem) a nenávratně se snahou o nazření božské povahy přirozenosti změní.
Věnuji našemu renesančnímu semináři (i když se jim asi neodvážím na to poslat odkaz :) , kde jsme četli část Heroických šílení v krásném překladu Jiřího Pelána z antologie Italská renesanční literatura II (knihu tímto moc doporučuji!)
