Pokud si chcete zřídit uživatelský účet, napište nám prosím na sos.hp.ff (zavináč) gmail.com. V mailu prosím uveďte zejména to, pod jakou přezdívkou u nás chcete vystupovat!
Protože trochu zapadlo a hrozně ráda píšu filosofií inspirované stoslůvky.
(A protože jsem byla nadšená, že mě na tohle téma (Periferní bicáček) vůbec něco napadlo. XD)
Stojí tam, v pozoru, připravení, muži hotoví jít do války, ač dosud jen ve svých představách. Tělem jsou stále chlapci, byť utužení pravidelným výcvikem. Stojí stranou - stále stranou, jen pozorujíce skutečný boj, dýchajíce pach bitevního pole, na kterém jim dosud nebylo dáno stanout.
Jen tam tak stál s očima doširoka rozevřenýma a hltal tu krásu. Těla se přelévala jedno přes druhé, barvy vířily a z třesku zbraní mu vřela krev v žilách. Dnes poprvé cítil divokou radost. Touha utéct zmizela. Ten, kdo ho po minulé bitvě sevřel v náručí a vášnivě políbil, padl před jeho očima, rozsekán protivníkem. Byl volný.
(I když se mi to "z" v názvu fandomu "z"atraceně příčí. :D)
Stojí tam, v pozoru, připravení, muži hotoví jít do války, ač dosud jen ve svých představách. Tělem jsou stále chlapci, byť utužení pravidelným výcvikem. Stojí stranou - stále stranou, jen pozorujíce skutečný boj, dýchajíce pach bitevního pole, na kterém jim dosud nebylo dáno stanout.
Jen tam tak stál s očima doširoka rozevřenýma a hltal tu krásu. Těla se přelévala jedno přes druhé, barvy vířily a z třesku zbraní mu vřela krev v žilách. Dnes poprvé cítil divokou radost. Touha utéct zmizela. Ten, kdo ho po minulé bitvě sevřel v náručí a vášnivě políbil, padl před jeho očima, rozsekán protivníkem. Byl volný.
Nějak mě při čtení Ústavy extrémně mrazilo...
Jinak mám na tohle téma ještě minimálně jeden námět, který chci zpracovat, ale to bude na dýl, takže asi až v neděli. :)
„Nechápu to, Lorenzo. Papež třináct tezí nazval heretickými. Netuší, co rozprava přinese dobrého? Všechny staré nauky mohou odkazovat na společnou pravdu, kterou nezískáme jinak, než debatou nejvzdělanějších učenců našeho věku. I Židé poznají, že jejich kabala promlouvá o Trojici …“
„Pane z Concordie, papežovi o hledání nejde, už svoji pravdu má. Jeho theologové byli jistě z některých tvých tezí na rozpacích ...“
„Sepíšu obhajobu. Ve filosofii nemůže být žádné téma zakázáno.“
„Když myslíš. … Ještě jsi mi nepověděl, jak tomu bylo tehdy v Arezzu? Podruhé tě z vězení už dostávat nebudu.“
Ne, opravil se, některá témata by se měla zakázat i mezi přáteli.
Giovanni Pico della Mirandola a Lorenzo Medici, asi začátek roku 1487.
Pico, hrabě z Mirandoly a Concordie, byl všestranně vzdělaným žákem Marsilia Ficina a členem jeho florentské Platónské akademie. Když mu bylo 23, sepsal 900 tezí, které založil na četbě starých filosofů či mudrců (teze byly např. platónské, zoroastrovské, aristotelské, plótinovské, tomistické, magické, kabalistické, orfické, hermetické ...) a nechal je vytisknout s úmyslem, že na jejich základě svolá do Říma všechny učence, kteří mají zájem o filosofii, aby o nich disputovali a společně nalezli, co v těchto naukách odkazuje k pravdě. Nabídl dokonce, že jim zaplatí cestovné. Pro jeho snahu o smíření různých směrů (a také, že jeho rodina vlastnila hrabství Concordia) ho nazývali "knížetem svornosti". Papežovi se nelíbily některé magické a kabalistické teze a zakázal jejich šíření; Pico se naoko podrobil, sepsal však Apologii, v níž své problematické teze znovu cituje a obhajuje, tedy se provinil proti papežově zákazu; papež tedy zakázal pro jistotu všech 900 tezí (je to prý první tištěná kniha, která se objevila na seznamu vatikánských zakázaných knih).
Pico byl nejen mladý a chytrý, ale i velmi krásný; v Arezzu se do něj zamilovala žena Lorenzova bratrance, utekli spolu, ale byli chyceni, Pico byl uvržen do vězení, odkud mu pomohl právě Lorenzo. Podobně mu podle všeho musel pomáhat ještě jednou v roce 1488, kdy Pico uprchl před inkvizicí do Francie, ale na žádost papežského legáta byl uvězněn. Později další papež odsouzení zrušil; Pico se po Lorenzově smrti dostal do vlivu svého dalšího přítele, Girolama Savonaroly, a zemřel v roce 1494 málem jako dominikán ve Florencii v klášteře sv. Marka. Bylo mu 31, a podle nedávných studií byl prý otráven.
Minulý semestr jsem se účastnila renesančního semináře, kde jsme četli Picovy magické a kabalistické teze, a zkusili jsem tak trochu Picovu myšlenku disputace, ale bohužel bez autora, který by nám vysvětlil, jak to vlastně myslí :) - jsou to úžasné texty, ale docela chápu, proč z nich byli papežovi theologové tak na větvi; i když Pico většinou dochází k nějakému celkem obvyklému pravověrnému závěru - třeba výše zmíněný případ, když z kabaly vyčetl svatou Trojici - tak k němu dochází velmi nekonvenčními způsoby.
(omlouvám se za hrozně dlouhou poznámku, ale poslední dobou mne ta renesance a Itálie hodně baví, i když to není můj obor ... )
Jedinej logickej důvod pro to, abych zůstal sedět. Jedinej! A já si tady hovim a svádim to na všechny okolo. Jeden člověk se postaví a vyletim ze sedadla s rukama nad hlavou. Chtěl bych křičet a bušit pěstma, ale dál se krčim ve své pohodlné pozici pozorovatele. Kdo sleduje a nekoná, nejenže je zbytečný, ale ani nevyužívá příležitostí, kterých se mu dostalo. Je mi ze mě zle. Mučím se svými myšlenkami a té nejhorší z nich ani nedovolím, aby mě napadla. Snažím se. Je to ale nerovný boj, pohltila mě. Vím, že ten jeden člověk. Ten jeden člověk jsem já.
Fandom jsem dal jenom protože existuje. Taky je to trochu bjb...
Aby se člověk dostal na dno, musí se ponořit, a to tak hluboko, že už se hlouběji nořit nemůže, na úplný konec. Když jsme na dně, nezbývá než se obrátit a plavat zpět. Dno představuje poměrně zajímavý fenomén. Zaprvé, dno je vždy pod hladinou, tedy téměř pokaždé "dole". Zadruhé, k jeho dosáhnutí je zapotřebí určité námahy, nebo naopak se musíme nacházet v takovém stavu, že samovolně "klesneme", bez vlastního přičinění a obecně jde o záležitost vnímanou převážně negativně. Také je dno určitou jistotou, na rozdíl od například jeskyní, které mohou končit jiným vstupem, není vodní plochy, která by neměla dno.
Přibližná citace z knihy Harry Potter a Relikvie smrti od J.K.Rowlingové
Každý kruh je přeci bludný, ne? Však je to pořád dokola a dokola...a dokola a dokola...a...
A usínám na tečce. Haha.
Kruh nemá začátek. Ani konec. Takže když člověk chodí po kruhu, tak chodí pořád dokola. Ale to by ten člověk chodil spíš po kružnici teda, ne po kruhu. A navíc, ten člověk by ani nemohl začít chodit po kruhu či po kružnici, protože ani jedno nemá začátek. A jelikož člověk nemůže začít, tak ani nemůže nemoct skončit. Takže se vlastně nikdo nemusí bát, že se sekne v kružnici, protože se tam ani nemá jak dostat. Nemám pravdu?
To byla řečnická otázka. Ráda budu žít v přesvedčení, že mám pravdu...
Věnuji svým profesorům, obzvláště profesorce filosofie a profesoru občanky.
Stíny toho dne tančily zběsileji než obvykle. Zíral na ně vyděšeně, protože jejich nepokojem se celý jeho život otřásal.
Přitiskl se zády na kámen a okovy zachřestily.
Náhle mu stín větší než jiné zakryl výhled a on se strachy rozklepal.
Neviditelná ruka rozbila okovy a zvedla jej na nohy. Neuměl chodit, nikdy se ani nepostavil, proto jej stín nakonec vzal na ramena a nesl.
Chtěl se bránit, ale neuměl mluvit a jeho zmítání neznámý nedbal.
Náhle jej pustil. Tvrdě dopadl na měkkou zem. Nebyla z kamene.
Zvedl hlavu a ihned ji schoval do dlaní.
"To je slunce," řekl bývalý stín.
Podobenství o jeskyni mi vždycky přišlo fascinující.
Roztěkaně nervózní básník malý,
v ruce s okousaným starým perem,
netuší, zda je na umění dostatečně zralý,
přizdobí verše své kritiky ostré jedem.
A píše sáhodlouhé vyprávění nudné,
o kterém ví, že nikdy nebude přečteno,
vyčkává, až jeho hořící mozek zchladne,
a jeho jméno bude do dějin vepsáno.
A když se blíží ke konci zdárnému,
ke slovu stojícímu na pozici čtyř tisíc,
podá ruku svému strachu věrnému,
a skončí se zavřenýma očima píšíc.
Bez tisíců čtyř se na začátek vrací,
a s pláčem nechává se pohltit frustrací.
Avšak kdyby všechna slůvka původní ponechal,
svou stopu by v historii jistojistě zanechal.
Vše krásné umírá s člověkem, ne však umění. - Leonardo Da Vinci
Vřele se hlásím k tomu, že jsem nováček. Takže kdybyste mi cokoliv chtěli sdělit, budu jen ráda.
Ne že bych objevila své hranice. Protože jsem si až donedávna myslela, že nějaké existují. Žila jsem v domnění, že má tvorba je extrémně omezená, byla jsem přesvědčená o tom, že mám příliš utaženou uzdečku a můj mozek nedokáže generovat originalitu.
V této soutěži se nemusím starat o nápady. Prakticky jsem se jen snažila přijít na to, jestli se všechna témata vecpou do mých hranic. A po několika dnech jsem zjistila, že nemám žádné omezení.
Dospěla jsem k názoru, že má tvorba v nynější době nezná hranic. Dokážu zpracovat prakticky cokoliv, i když to není příliš povedené. Ale dokážu to.
Neztrácej čas hledáním překážky, možná že žádná není. - Franz Kafka
